Kapitola 8. Zrádná pomsta

written by Hunter of Sighs

 

Jess stála u recepce a právě viděla přijíždět vozík. Ležela na něm Alice. Teď vypadala tak nevinně. Převáželi ji na třetí patro společně se sestrou určenou pro stálou péči, jež se pravou rukou dotýkala lehce vozíku. Jess šla kousek s nimi a sledovala tvář své kamarádky. Vybavila si to,co viděla když byla v deníku.Vozík zajel do výtahu přesně tak jako to už jednou viděla. Podél vozíku vešli do výtahu lidé v bílých pláštích, doktoři. Jess stála před výtahem a čekala dokud se dveře nezavřely. Připadala si v tu chvíli tak bezmocně. Přešlapovala na místě a ruce se v jí chvěly zimou.

„Tohle není správné!“ řekla si pro sebe polohlasem. Náhle ucítila něčí dotyk na svém levém rameni. Otočila hlavou. Byla to Anna a za šel Alex.

„Nemohli jsme nic víc udělat. Doktoři tvrdí, že je v bezvědomí, v komatu,“ řekl Alex, který se byl optat jak na tom jejich kamarádka je.

„Koma. To slovo je tak příšerné. Doufám, že už ho neuslyším,“ řekla Jess a sklopila hlavu. Nedokázala se dívat na věci zpříma. Teď ne.

„Jess, volala jsem nejprve matce Alice a pak Teovi. Myslím, že by chtěl vědět, jak na tom Alice je.“ řekla Anna a dívala se na Jess.

„Tak tohle je ta daň!“ řekl zčista jasna Alex, když tam chvíli stál a díval se na zavřené výtahové dveře.

„Eh, co?!?“ řekly obě najednou.

„Tam, v tý zemi, se spolu bavili Alice a Joseph o tom jejich životě a on jí řekl,že Alice musí zaplatit daň.“ odpověděl jim Alex.

„A co ona na to?“ zeptala se Anna.

„Myslím, že řekla: „To je mi teď jedno“ nebo něco takovýho.“

„Co teď máme dělat? Jít domů nebo tady čekat na Tea?“ opět se zeptala Anna.

„Bože, Anno, to je teď jedno…..“ vyjekla Jess. Přitom si třela ruce o ruce, aby alespoň trošky tepla získala.

„Půjdeme se na ni podívat. Ta sestra říkala, že až jí připojí na všechny ty přístroje, můžeme tam jít.“ řekl po čase Alex.

„Tak jdem!“

Byla už hluboká noc, když do Laketown Hospital dorazil Teo. Vyjel výtahem do třetího patra a tam na lavičce našel Annu, Jess a Alexe. Přišel k nim a celý se chvěl. Ani nepromluvil a všem bylo jasné, že chce vědět, kde je.Ukázali prstem na dveře číslo devět.

Jako mrtvola se blížil k oněm dveřím. V hlavě měl temno. Nedokázal na nic myslet. Jeho ruka se klepala, když je otevíral. Bál se je otevřít. Nechtěl vidět to, co je za nimi. Žaludek se mu začal svírat. Vstoupil dovnitř.

Všichni tři na lavičce ho sledovali a čekali, kdy vstoupí a zavře dveře.

„Chudák,“ řekla Anna.

„Co chudák, ten je naprosto vyřízenej,“ řekla Jess.

„To je slabý. Ten měl v hlavě jenom ji, aniž by to přiznal. Jeho duše je teď v takovém chaosu, že si to, holky, nedokážete představit. Bude se trápit, a když nebude silnej, tak se bude chtít zabít, protože přišel o to nejdůležitější ve svém životě a bez ní už by pro něj život neměl smysl. Teď jediná opora, kterou má, jsme my.“ řekl Alex a koukal do prázdna.

Anna s Jess na něj zíraly, ale pak to odkývaly.

„Vlastně Alex má stoprocentní pravdu. Ne, že by to bylo to samý, ale je to podobný. Já a Trevor, když jsme byli spolu. Já ho prostě milovala. Byl má životní láska a pak, když jsem se dozvěděla, že mě podvádí, byl to pro mě šok. To období potom bylo to nejhorší v celém mém životě, až do teď...“ Ironicky se usmála. „ … a jediný osoby, co mi pomohly, byli přátelé,“ dořekla Jess.

Teo teď stál v malé místnosti, kde dominujícím prvek byla postel a mnoho přístrojů k podpoře života. Vedle v rohu, na bílé židli, u bílého stolku, seděla sestra a četla si knihu. Pak zvedla hlavu, aby se podívala, kdo přišel, a dál si četla.

Pak, co si vše důkladně prohlédl, se teprve podíval na postel. Hrdlo se mu stáhlo. Pocítil slabost v nohách a musel se opřít o zeď. Cítil pot na čele a pocítil bolest tam hluboko uvnitř sebe, tam u srdce. Stačil jenom jeden pohled a Teo byl na umření. Z očí mu vytryskly slzy a na pár vteřin se Teovi zatmělo před očima. Klesl na židli u postele a chvíli jen bezmocně koukal na její tělo.

„Proč!“ vyhrkl ze sebe a chytl Alici za ruku. „Proč!“ zopakoval. „Co si proboha dělala?“ Nedokázal nic říci. Nemohl ani uvažovat. Pak z ničeho nic jeho výraz ve tváři ztuhl a on vstal a šel ven.

„Co se stalo?“ řekl a jeho pohled se zabodl do těch tří sedících na lavičce.

„To bys asi slyšet nechtěl,“ řekla Jess a otočila se na druhou stranu, aby se její pohled nekřížil s Teovým.

„Proč? Proč mi to nechcete říci? Byli jste u toho, když se jí to stalo. To už vím. Ta hlavní sestra mi to řekla, že jste s ní přijeli.“

„Víš, Teo, to bys ale vážně slyšet nechtěl,“ řekl Alex a dál se koukal na zem.

„Já to musím vědět. Vydržím to, věřte mi!“

Anna se narovnala a zpříma hleděla na Tea. „Tak dobře Teo. Chceš to tedy slyšet. Jsi si jistý, že to chceš slyšet?“

„Jo, jsem si jistý!!“ řekl netrpělivě Teo.

„Tak dobře. Alex byl v deníku a Alice umřela! Toť vše!“ řekla Anna a zadívala se na protější stěnu.

Teo tam stál a nevěděl, jestli je Anna normální, jestli ji má něčím praštit, nebo jestli nemá jít dolů a požádat o přesunutí Anny Jamesové do blázince. Tohle vysvětlení mu k ničemu nebylo. Kdyby mohl rozesmál by se a pak v tom záchvatu spadl na zem a nakonec, když by se vše uvědomil, propadl by se do temné země a už by o něm  nikdo nikdy neslyšel.

„Anno, proč jsi řekla tohle?“ zeptala se Jess a strčila do ní.

„JÁ… já nemůžu… “řekla Anna.

„Co nemůžeš?“

„Nemůžu… mu to říct,“ vychrlila ze sebe Anna a dál se dívala na zeď před sebou.

„Musím to vědět. Má to něco společného s deníkem,“ zeptal se.

Jess a Alex přikývli. „Zjistili jsme, že s tím vším má něco společného jeden kluk. Joseph Creant se jmenuje,“ řekla Jess opatrně. Nechtěla říkat toho moc, co by teď nehrálo roli. Teo přeci nemusí přeci nemusí vědět to, co ví jen Jess, Alex a TJ.

„Ten parchant,“ řekl a rychle se otočil a šel k otevřeným dveřím s číslem 10.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Jess jen tak.

Za chvíli se vrátil a byl hodně rudý.

„Co se stalo,“ netrpělivě řekli oba současně.

„Je pryč. Joseph Creant je pryč. Byl v čísle deset, v komatu. Byl jsem tu, když měla Alice minulý pátek službu. Bylo to ten večer, kdy jsme byli u tebe, Jess. Ten první večer, co to s tebou seklo. Jel jsem za ní a viděl jsem ho. Teď už je ten pokoj prázdnej. „Rodiče si ho včera odvezli domů,“ řekla jedna sestra, co v tom pokoji právě měnila povlečení. „Mají dost peněz a tak si budou platit ošetřovatelku,“ řekla a dál rovnala prádlo. To je takovej….“ Teo začínal nebezpečně mžourat oči. Bylo vidět,že pěkně zuří.

„Tak, ještě pořád chceš vědět pravdu.“

„Teď určitě!“ skoro až křikl.

„Dobře. Jestli se v tom teď orientuju líp, tak to vše začalo v ten den, kdy jste měli tu vaší akci,“ řekl Alex. Nadechl se a pokračoval. „Od toho dne se Alice začala chovat divně?“

„Jo, byla zvláštní. Ten večer ani nechtěla, abych k ní na chvilku zašel. Vždy mě pustí dál, ale tehdy,“ řekl smutným hlasem Teo.

„Jasně, pak jste měli tu druhou akci, co se stalo tam?“

Teď se slova chytla Jess. „No, když vynechám ostatní a zůstanu u Alice… tak si vzpomínám, že jen ona se probudila sama. Všech ostatních jsem se musela dotknout.“

Všichni náhle zbystřili.

„Můžu do toho zasáhnout. Já jen, že, jsem se trochu vyptávala a na něco jsem přišla a teprve teď to dává smysl. TJ, já i Carla jsme viděli stejnou osobu. Lučištnici v hávu a kápi. Třeba to něco znamená. Co jsi tam viděl ty, Alexi.“

„On tam byl taky?“ překvapeně se zeptal Teo.

„Byl jsem tam taky. Před pár hodinama. Vše dostane smysl, že to dopovím. V pondělí po písemce z literatury mi Jess řekla, co se odehrálo a mě to nedalo spát a večer jsem za ní zašel a vstoupil do tohoto vašeho světa borného deníku.

Ještě teď mám před sebou ty chodby a toho, kdo mě sledoval. Po dohodě s Annou a Jess jsme usoudili, že to byl Joseph Creant, což dává další logickou návaznost na Alici, která….“ Ztichl nevěděl, zda má pokračovat nebo kvůli Teovi přeskočit pasáž o líbání Alice s Creantem. Rozhodl se záhy. „Alice se tam ukázala, poznal jsem ji. Běžela ke Creantovi a začali se … líbat.“

„Cože, oni se líbali?“ vyjekl Teo.

Jo, líbali a bylo dost … no to je jedno. Já byl schovanej, ale najednou jsem vydechl, protože už jsem se na to nemohl dívat…“

„To na ně byl tak strašnej pohled,“ přerušil ho zase Teo.

„Ne, právě naopak. Bylo to extrémně vzrušující. Byli takoví plní energie…“ Na chvíli přestal a uvědomil si, že tohle je na Tea už trochu moc velké sousto a tak raději přeskočil dál. „…a tak si mě všimli. Vyskočil jsem a utíkal, co mohl, ale náhle jich tam bylo nějak moc. Byli všude. Alice, on a jejich lidé, co vypadali jako mrtvoly, i přesto jsem utíkal a nějakým zázrakem se mi podařilo uniknout, ale pak jsem doběhl do slepé uličky a oni mě dostihli. Alice vytáhla luk a šíp a už na mě mířila, ale on…“ Zase byl přerušen.

„No, tak teď už je jasný, kdo je lučištnice,“ vítězně řekla Anna. „Alice!“

„Alice….no …a on…,“ Alex byl zmaten, i když to mělo teď větší logiku, přesně mnohem větší logiku než předtím, „…on řekl něco o tom,že mám umřít tak, jak je dáno podle plánu. Jak to je určeno a v tom okamžiku jsem byl v dřevěné bedně a někdo na mě házel hlínu.

Bylo štěstí, že přišla Anna a pomohla rozvázat Jess, která mě hned dostala ven,“ dořekl Alex a vyčerpaný zaklonil hlavu dozadu a opřel ji o zeď.

„Jak to myslel podle plánu. To existuje nějaký plán toho, kdo umře a jak umře. Ještě řekni, kdy umře nebo v jakém pořadí a umřu tu já, teď a smíchy,“ řekl Teo.

„Proboha, jak to mám vědět. Řekl jen, že mám umřít…. jo teď už vím, jak to řekl, že mám umřít tak, jak je to napsáno v knize.“

„V jaký knize?“

„V jaký knize, v jaký knize! Copak já vím v jaký knize?“ Alex nedokázal pochopit, proč se na něj Teo dívá tak, jak se dívá.

Jess se narovnala a vytáhla něco z tašky, kterou měla u sebe. „V týhle knize!“ řekla jednoduše a položila ji vedle sebe a Alexe na židli. Všichni se zadívaly na rudé desky deníku. Každý z nich ho už znal, ale teď se na něj všichni čtyři dívali jinak.

Alex ho vzal do rukou a chvějícími se prsty ji otevřel.

„Nečti to, proboha! To chceš znova umřít?“ křikla Jess.

„Já nejdu číst samotný obsah deníku. Jen se podívám. První stránka – hezký a strašidelný obrázek, druhá stránka – tam od shora byly napsány dvě jména. Tohohle sis nevšimla, Jess?“

„Všimla jsem si jen Tomova jména, ale nebrala jsem to v potaz.. Každý věděl, že Tom svý jméno píše kamkoli jen, aby byl známý.“

První bylo opravdu jméno Tomas James a u druhý Alice Tomey.

„Kdo to tam napsal?“ zeptal se a díval se z Tea na Jess a na Annu.

Anna začínala vnímat. Vzala Alexovi deník z ruky a chvíli se dívala na písmo. „To psal Tom!“ řekla sebejistě.

„Jsi si jistá?“ zeptal se Alex.

„Jsem si jistá, jako že ty si jsi jistý, že si gay,“řekla prudce.

„Tak v tom případě to je opravdu Tomovo písmo,“ řekl Alex a trochu se začervenal v obličeji.

„Ale kdo napsal jméno Alice, když Tom už byl mrtvý?“

„Třeba to napsala Alice ještě před svou smrtí. Okopírovala Tomův styl psaní a je to.“ řekl Teo.

„To je nesmysl,“ vmísila se do všeho Jess. „Toho bych si zase všimla já. Měla jsem ten deník celou dobu u sebe.“

„A taky na Tomův styl psaní nikdo nemá. Vždyť se to po něm občas nedá ani přečíst. Alice by nebyla schopná přes její slušnost napsat ani písmeno A jeho stylem. To je nemožný,“ řekla Anna.

„Třeba on napsal jména, pak umřel a díky tomu, co se nám stalo, není zcela nemožné, že i v tomhle má prsty ten Joseph Creant.“ řekl Alex.

Teo mezitím vstal a šel do pokoje číslo devět.

Chvíli stál uprostřed místnosti jak solný sloup. Díval se na Alici. V hlavě mu kolovala jedna myšlenka za druhou.

Konečně si sedl.

„Proč?“ Pak zavřel oči a položil hlavu na její dekou zakryté tělo. Ruku položil do míst, kde se nacházela levá ruka jeho tajné lásky. Zavřel oči.

Bylo mu devět a ona byla stejně stará. Bydleli v té době naproti sobě. On byl malý a hubený a Alice o něco vyšší, pihatá a zrzavá. Prostě dokonalá dvojka. Běhali spolu venku a jasně měl v hlavě zarytou příhodu, kdy ho šikanoval o rok starší spolužák. Ona se ho vždy zastávala. Tehdy byla ještě velmi odvážná a někdy až moc otevřená.

Říkala: „Di pryč nebo na tebe řeknu tvým rodičům, že chodíš na dívčí záchody šmírovat holky!“ To ho uzemnilo a on dal chvíli pokoj. Vždy byla v těchto věcech velmi vyspělá a pořád měla nějakou tu věc v rukávu pro případ kdyby náhodou.

Probudil se. Sestra byla pryč a on byl v pokoji sám. Vyšel na chodbu, ale tam také nikdo. Bylo už moc pozdě, aby tu našel Annu, Alexe a Jess. Museli jít nejspíš domů, pomyslel si, když je tam nenašel.

Vrátil se raději k Alici. Dveře se za chvíli otevřely a vešla sestra.

„Jak jste se prospal?“ zeptala se ho. „Spal jste alespoň dvě hodiny a já vás nechtěla budit.“

„Tak dlouho. Můžu u ní zůstat?“ zeptal se prosebně Teo.

„Ano, můžete, ale měl byste se jít prospat domů. Nevypadáte moc dobře!“ řekla starostlivě sestřička.

„To zvládnu,“ řekl Teo a zase si sedl k Alici.

„Vzpomínáš si na to, co jsi poprvé nakreslila?“ zeptal se a podíval se na Alici. „Byl to váš dům a před ním jsi nakreslila své rodiče a sebe. Všichni jste vypadali stejně. Kulatá hlava, velké oči a místo nohou, rukou a těla jen tyčky.“ Zasmál se. „Já ti řekl, že vypadáte jako hubená monstra a ty jsi mi málem vypíchla oko tužkou. Tak jsme se skamarádili. Byly nám čtyři.“ Opět se zasmál a dořekl: „Jo, to byly časy!“

Sestřička se v rohu u stolu zasmála a pak se dál věnovala svým časopisům.

Po půlhodině zase usnul. Procházel školou a na chodbě míjel své spolužáky. Potkal Alici, kdy už jí bylo čtrnáct. Měla vlasy tenkrát poprvé za celou dobu rozpuštěné, bez jakékoli mašle či podobných věcí. Všiml si také, že už nemá rovnátka. Když ho také zahlédla, usmála se. Jen tak decentně.

Poprvé za celou dobu, co ji znal, ji viděl nějak jinak. Cítil něco uvnitř něho, co tam dřív nebylo. Ten pocit, který ho obklopil, když ji uviděl. Jeho srdce začalo tlouct rychleji. Nic nevnímal. Na světě byla jenom ona a on. Celý svět mu připadal tak maličký, že by ho mohl vzít, zabalit a dát ho Alici.

Byl náhle o rok starší. Jeho city byly stále silnější, ale přesto se bál říci Alici, že jí má rád. Jako kdyby něco uvnitř něho chtělo popřít to, co cítí.

Přešli oba na stejnou střední. To bylo jediné, co je teď spojovalo a zároveň to, co je rozdělilo. Ona se stávala úspěšnou malířkou a on se dostal do fotbalového družstva. Bariéra mezi nimi se stále zvětšovala. Podle jistých, stupidních, pravidel bylo dáno, že fotbalista nemůže chodit s někým jako byla Alice, s někým, kdo není in.

„Stupidní pravidla,“ řekl nahlas. Pak teprve otevřel oči. „Pardon, jen se mi něco zdálo,“ řekl sestře, která na chvíli strnula.

„Měl byste si jít odpočinout,“ řekla mu klidně, ale její oči říkaly něco jiného. Říkaly jdi pryč, odpočiň si a pak se můžeš vrátit.

Vyšel na chodbu a cestou domů se smutně díval na zem. Stále byla tma. Měsíc mu ozařoval chodník a jeho trápení ještě zvyšovalo ticho.

Proč jít domů, co tam. Sedne si do křesla a bude se dívat do prázdna. Nic tam nezmůže. Tam určitě ne. Bude přemýšlet o tom, co by s ní zažil, kdyby ji řekl už v těch jeho čtrnácti letech, že ji má rád. Možná by jejich vztah byl perfektní. Teď by byli určitě nejšťastnější pár pod sluncem. Nebo také ne. Třeba by jim to dlouho nevydrželo, ale jistě by ho neodkopla. Ne, ona určitě ne.

Teď už ale bylo pozdě. Náhle si řekl, že když se Alice probudí z komatu, řekne jí to a nedá jí jedinou příležitost říci ne.

Pak se sklesle posadil na lavičku a povzdechl si, co když se neprobudí. Jeho svět spadne, jak dům z karet. Pak si někdo jako Joseph Creant foukne a celý dům zboří. Zničí vše, co mohlo být mezi nimi hezké.

Znervózněl. Ten Creant mu sprostě ukradl jeho budoucí přítelkyni, ženu. Ukradl mu šťastnou budoucnost, co by ho s ní čekala. Co je na něm tak úchvatného, že ji očaroval a zatáhl do toho, co mu řekli Alex a Jess.

Vždyť on sám ho viděl – obvázaný kluk s odporně hezkým tělem a obličejem. Co jen na něm mohla vidět. Usmál se, ale jen na chvíli. „No jo hezký obličej a hezký tělo, která by ho nechtěla.“ Začal se mračit.

Obloha se zatáhla. Doba, kdy nepršelo, byla přerušena a z nebe se zase na zem pouštělo tisíce kapek.

Vstal a uviděl projíždět policejní vozidlo. Šel pomalu po hlavní ulici, až se jeho kroky zastavily na křižovatce s ulicí směřující k domu, kde bydlela Alice.

Musel tam jít. Jeho mysl ho tam táhla.

Stál konečně před domem. Byl opět tichý. Pár oken stále svítilo, ale i ta po chvíli zhasla. Otevřel dveře a vstoupil do haly, kde bylo na zemi mnoho stop způsobených pohybem lidí od policie, přes lékaře, nájemníky a samozřejmě zvědavce. Nikdo zatím nenašel čas k uklizení všeho nepořádku. Šel po schodech až do patra, které už na první pohled dávalo najevo Tady bydlela.

Pomalými loudavými kroky došel k dveřím se žlutými páskami. Odlepil je a lehkým tlakem na dveře je otevřel. Věděl, že je to protizákonné, ale nemohl proti tomu nic dělat.

Zavřel za sebou a šel dovnitř. V kuchyni na stole stále ležel obraz, který Jess, Annu a Alexe tolik vylekal.

Vzal ho do ruky. Jeho oči málem vypadly z důlků. Byl to on. Opravdu to byl ten kluk v komatu. Byl namalován tak, jako kdyby ho Alice znala odjakživa. Ten pohled v jeho očích. Ty vlasy. Ten jeho úsměv, který byl tak ďábelský.

Začínal pochybovat, že Alice byla vždy tak nevinná, jak si myslel. Tak dokonale nahého muže by nenakreslila, kdyby ho neviděla. To ale bylo mnohem víc. S jakou přesností vykreslila jeho přirození, jeho ruce, které ji v zrcadle obepínaly. Ona sama se tvářila velice záhadně. Její pohled byl na jednu stranu vzrušující a zároveň mrazivý.

V zrcadle stála ve vaně. Voda v ní se zrcadlila a dosahovala do její poloviny. .Podíval se blíž a nemohl uvěřit vlastním očím. Ve vodě byl vidět Tom s vylekaným pohledem v očích. Musel uhnout pohledem. Pak si všiml té fotky vytrhnuté z městských novin.

Začínalo to do sebe zapadat. Z toho, co říkal Alex a Jess, nebyl moc rozumný. Na první pohled dával najevo, že to chápe, na druhý byl zmaten uvnitř, ale pořád neměl tušení, proč zrovna Alice. Vždyť tady je tolik holek a on si vybere zrovna ji.

Sedl si na židli a opřel si hlavu o ruku.

„Alice….co má společného s Creantem …. Co … Creant, Alice, Tom v obraze, deník..záhadná lučištnice.Alice je záhadná lučištnice.Den po návštěvě deníku se Alice začíná chovat divně… Usne u Creantova lůžka. Je zpocená, má modřiny. Tom umře, den před tím má Creant nehodu a upadne do komatu. Alice si kreslí Creanta nahého u sebe v koupelně. Nechce se mnou mluvit. Utíká z našeho setkání hned, jak se probudí. K tomu, jak říká Jess, se neprobudila jako ostatní. Tom, pak Alice… kdo dál?“ řekne si nahlas.

Jeho přemýšlení přeruší hlasy na chodbě. Měl by zhasnout a odejít dřív, než ho najdou. Rychle se zvedl a mířil přímo ke dveřím. Pak se zastavil. Otočil se a vrátil se ke stolu. Vzal obraz a útržek z novin. Potichu a se vší opatrností otevřel dveře a nakoukl do chodby. Stáli tam naproti sobě dva muži. Lekl se a stáhl se do bytu.

„Řekl jsem vám, že si nepřeji, abyste dělali takový hluk. Vždyť je noc!“ říkal naštvaně jeden starší soused a přitom se díval na mladšího člověka před sebou.

Ten zabouchl dveře a dál se nehodlal o ničem bavit. Prošedivělý muž tam pak chvíli stál, ale nemohl nic dělat a tak za pár minut uslyšel druhé bouchnutí dveřmi.

Teď byl příhodný čas k opuštění domu. Když vstoupil do výtahu modlil se, aby na nikoho nenarazil. Oddechl si, když na tváři ucítil čerstvý vzduch a kapky. Byl venku.

 

Nad Laketown už plně svítilo slunce a snažilo se, co mohlo, aby alespoň něco trochu ohřálo, ale mělo za sebou dlouhou štreku. Z tohoto důvodu bylo slabé a přinášelo do okolí poblíž jezera Erie jen světlo.

Počasí bylo stále ošklivější a teplota byla ráno téměř rovna nule. Tohle období na většinu lidí působilo nepříjemně až depresivně. Někteří už pomalu vyčkávali první sněhové přeháňky, ale zatím to byl pořád jenom déšť. Když nepršelo, tak foukal silný vítr ženoucí sebou šedá a někdy temná mračna.

Na stromech nezbylo téměř už žádné listí. Vše leželo pod nimi a čekalo, až přijede uklízecí četa a odveze ho na hromadné rande s dalšími listy.

Na první pohled tu byl klid. Z místní policejní stanice právě vyjelo auto mířící k autonehodě, co se stala na jedné ze silníc směřujících z města. Jak jelo rychle, tak v zatáčce přejelo přes jednu větší louži a ohodilo hlouček lidí stojících na chodníku u nákupního centra.

Pár lidí zabědovalo, že takto špinaví a mokří přeci nemohou jít do práce, ale nemohli nic dělat. Mohli jenom nadávat.

Teď víc než kdykoli jindy se na Fitzeraldově střední mluvilo o podivných nehodách a smrtích počínaje smrtí Toma a končící záhadným pádem Alice, která skončila v komatu. Samozřejmě už začínaly kolovat fámy. Alici prý chtěl někdo okrást a ona se bránila. Byla vyhozena oknem dolů. Zloděj – vrah se zatím skrývá někde v lesích u místního majáku. Tohle byla celkem normální teorie.Možná i pravdivá.

Jess, Anna a Alex se tomu jen zasmáli, protože sami dobře věděli, kde je pravda. Ve škole se snažili najít Tea, ale ten nejspíš zůstal u Alice v nemocnici, podotkl Alex, když ho nikde nenašli.

„Co když šel domů,“ řekla tiše Anna a trpělivě čekala na odpověď těch druhých.

„To si nemyslím. Vždyť jste ho viděli sami, jak vypadal, když se v nemocnici ukázal,“ řekla vážně a s obavami Jess.

„Jo viděli. Vypadal…“ Přestal mluvit. Na chodbě uviděl blížit se Calvina. Jeho srdce začínalo bušit.

„Alexi, ALEXI, co je s tebou???“ zeptala se Jess a dívala se na Alexe.

„Ten je teď úplně někde jinde než ve škole,“ řekla s malým úsměvem Anna, protože stála vedle Alexe a tudíž viděla to, co Alexe přimělo nedokončit větu, co mu odsálo z mozku všechnu krev. „Ten by asi teď chtěl mluvit s někým jiným než jsi ty nebo já!“ řekla klidně a jednou rukou se opřela o svou skříňku.

Calvin prošel kolem těch třech, ale nejvíc se díval na Alexe. Jeho oči ho probodávaly pohledem a Alex málem umřel, když se na něj Calvin záhadně usmál. Pak ale zmizel v jedné ze tříd naproti skříňkám.

Konečně se mohl svobodně nadechnout. „Kde jsem to… aha… už vím…tak... ugh eh, pardon.. Jo Teo…vypadal fakt …jak to jen říct…polekaně, zmateně, možná vystrašeně, co já vím,“ říkal velice rychle, ale stále nebyl plně soustředěn na realitu.

Myslí byl teď úplně jinde. Vzpomněl si na ten večer. Večer, kdy ho teta Sue pustila ven na místo toho, aby hlídal Audrey. Zamířil do místní malé hospůdky, kde se občas sešel s přáteli, tedy hlavně s těmi, co byli méně populární, protože on se k nim odjakživa hodil víc, než k nějakým borcům a modelkám. To až deník ho svedl dohromady s celou tou podivně náročnou skupinkou lidí jako byla Jess, Sam, TJ a Jeff. Mohlo být asi deset, když se otevřely dřevěné dveře a do dřevem obložené nevelké místnosti vstoupil Calvin. Alex poznal, že je tady v této bohem zapomenuté hospodě poprvé. Stál u dveří. Přešlapoval na místě a díval se občas do stropu a občas do země.

Výhled mu zahradila až Jenny, místní servírka, výčepní a uklízečka v jednom.

„Co to bude,“ řekla trochu znuděným výrazem a vytáhla kus papíru a ožvýkanou tužku.

Po pár minutách mlčení se ozval její hlas znovu. „Tak co to bude. Nejste tady jedinej a nemám tolik času.“

„Kolu, díky,“ řekl nesrozumitelně Calvin.

Jenny si něco zapsala na papír a už pelášila k dalšímu stolu dožadujícího se něčeho k pití.

Alex se chvíli na Calvina díval a pak zvedl ruku a zamával na něj. Calvin ho zaregistroval a usmál se.

„Ahoj,“ řekl a oddychl si. „Už jsem myslel, že tedy nikde nepotkám známou duši. Ty se mnou chodíš na literaturu, že jo….Alex?“

Alex věděl, kdo Calvin je. Nováček. Měsíc starý. Bez většího množství přátel. Sedí za ním na literaturu a v biologii téměř vedle něj. Každou hodinu se na něj Alex po tají dívá a nemůže se ho vynadívat a dokonce si pamatuje i Alexovo jméno.

„Jo, jasně, to jsem já,“ řekl s částečně trapným zasmáním Alex. Začínal se červenat. Nedokázal mluvit normálně, když se bavil s někým, kdo se mu líbil.

Celý večer proběhl ale kupodivu bez problémů. Oba si rozuměli a místy se zdálo, že až moc. Odcházel z hospůdky ve velmi dobrém stavu. Jeho mysl byla v sedmém nebi a jet touto dobou po silnici auto, asi by jeho život ukončilo.

A v tomto stavu se teď nacházel. Mysl v sedmém nebi a konverzace s jinými lidmi než s Calvinem byla téměř nemožná a slova, co mu vycházela z úst nebyla zrovna logická.

„Půjdeš s námi dnes za Alicí,  Alexi….?“ zeptala se Anna.

Neodpověděl ji na tu otázku. Stále něco povídal o Teovi a jeho pocitech.

„….nebo bys raději zůstal přisátej na obličeji Calvina a stal se jeho poslíčkem nebo tak něco,“ řekla Anna až s jasným cílem vykolejit Alexe natolik, že by se jeho mysl vymrštěná vysoko do nebe zase rychle snesla do nížin reality. Trochu ho dohnat k nervozitě, aby zrudnul a začal vnímat.

„Jo jasně, proč ne… CO, já..eh..to..vždyť víš, že …a tak!“

Povedlo se. Alex byl chycen v její slovní pasti a jediné delší slovo bylo asi jasně, pak už to bylo jen víš, tak a to doprovázeno povzdechy a silnými nádechy a výdechy.

„My tě chápem. Takže tu hezky buď a hlídej si Calvina, aby ti neutekl,“ řekla s neskrývaným úsměvem a radostí Anna.

Alex konečně řekl něco delšího. „To, já nemyslel na Calvina. Jasně, že s vámi půjdu za Alicí. Já jen, že …“

„My víme!“ řekli obě současně.

Ze školy se jim podařilo utéct bez toho, aniž by je někdo viděl. Za chvíli už vcházeli do nemocnice. Výtahem do třetího patra a pak přímo k pokoji číslo devět.Zaťukali a ozvalo se slabé dále.Teo tam nebyl.Jen Alice a sestra, která právě kontrolovala přístroje.

Mysleli, že tu Teo bude. Jejich smysly je obelhaly. Když už tu byli, sedli si k Alici a něco jí začali vyprávět. Náhle Jess začal zvonit mobil. Rychle vyběhla ven a za hodnou chvíli se vrátila.

„Co se stalo,“ řekla zmatená Anna.

„Teo se právě pokusil zabít Josepha Creanta!“ řekla téměř až smrtelně klidně a sedla si na židli. Její ruka stále svírala mobilní telefon. Alex se zasmál a pak se podíval Jess do očí. Došlo mu z jejího výrazu, že si nevymýšlí. „Jak?“ zeptal se krátce.

„To nevím přesně. Volal mi to TJ. Prý viděl, jak ho odváží policie od domu Creantových, toho nového domu, co si postavili na ulici Ke kostelu. Šel tedy za jedním strážníkem a ten mu to řekl…“

 „Víš něco víc?“ řekl nervózně Alex.

„Já ne, ale TJ sem prý přijede a vše nám řekne. Měli bysme jít dolů, abychom tu nerušili!“

Oba přikývli a všichni tři opustili pokoj.

„Tak jsem tu,“ řekl TJ, když se konečně ukázal v nemocnici. „To bylo tedy něco, tedy alespoň tak to říkal ten strážník Bentley,“řekl udýchaně.

„Bentley? Řekl jsi Bentley!“ zopakoval Alex.

„Jo Bentley, co je s ním?“ zeptal se TJ a rozhlížel se po všech.

„Nic, nic, to jen něco z minulosti, s tímhle to nesouvisí!“ Usmál se Alex a promnul si prsty.

„Tak tedy je to přímo z úst strážníka, co u toho byl téměř od začátku. Byl totiž na obchůzce a vracel se od kostela do centra. V kostele prý někdo poničil oltář tří svatých, co chrání toto město. No a tak se vracel, a když zrovna zahnul do ulice Ke kostelu, uviděl přijet černé auto. Z něj po chvíli vystoupil mladík a šel k vratům, která patří novému sídlu rodiny Creantů. Nejdřív, jak sám strážník Bentley říká, zazvonil a vyčkával. Pak ale dostal nějaký vztek a začal kopat do té železné závory. Ta se otevřela a mladík vběhl do zahrady. Bentley ho následoval, aby popřípadě zamezil nějaké nehodě. Vběhl rovněž na pozemek Creantů a jeho kroky ho vedly rovnou do domu. Slyšel křik služebné a pak křik matky. Doběhl až nahoru, kde se mu naskytl šílený pohled. Mladík právě vytahoval mladého Josepha Creanta z postele. Nadával mu, že je to hajzl, syčák a nemá, co dělat na tomto světě. Poznal také toho mladíka. Zblízka zjistil, že je to Teo García. Pak mi ještě řekl něco o tom, že volal také jméno naší Alice. No a pak zavolal na jejich úřad a odvedl ho! Co to do Tea vůbec vjelo?“ zeptal se sám sebe, když dokončil svůj monolog.

„Jak ho to mohlo napadnout,“ řekla Jess.

„Vždyť je to…to naprosto šílený. Co si myslel, že se stane,“ dodala Anna.

„Stalo se něco Josephovi?“ zeptal se Alex TJ.

„Bentley mi řekl, že když přijel doktor na místo. Konstatoval smrt. Prostě umřel.“

„Teď skončí ve vězení. Vždyť ho zabil,“ řekl Alex a sklopil hlavu.

„No, to sice jo, ale za pár minut byl Creant zase ve stejném stavu jako předtím. Jakoby ani neumřel. Tedy v komatu je člověk v podstatě skoro mrtvý, ale má stále existuje šance dostat se z toho.“

„On … to není možné. Nemůže se přeci dostat ze stavu jsem mrtvej, do stavu jsem jen v komatu,“ vykřikl Alex.

„Jo, ale to není vše. Prý na pár sekund i otevřel oči. Rodina Tea žalovat nebude a ten dostal tedy v tom případě jen podmínku a nesmí být Creantům blíž než 500m.“ TJ si pak oddechl a chvíli se díval z okna.

„On si prostě otevře oči a pak si zase upadne do komatu. To není normální!“ naštvaně řekne Alex.

„Alexi, myslíš si, že to, co se děje kolem nás, je normální. Všechno to s tím deníkem. Vidiny, předtuchy a záhadná úmrtí jsou normální? Tady už není normální vůbec nic!“ Jess to řekla až neskutečně klidným tónem. „To by jsme klidně mohli říct, že když ho dostaneme tam, v tom světě, umře tady navždy, a když ho zabijeme tady, tak díky tomu, že je tam, tady nemůže umřít.“

„Cos to …řekla?“ Alex teď upřel svůj pohled na Jess.

„Vždyť si to slyšel. Když bysme ho zabili tam, tak umře tady a obráceně by to třeba nefungovalo. Co ti na tom přijde divný, že se na mě díváš takhle.“

„Já jen…co když to tak opravdu je,“ řekl potichu Alex a jeho oči podivně zářily.

Teova mysl byla v rozpoložení. Nedokázal na nic myslet. Jediné, co měl v hlavě, byla odplata. Pomsta za stav, ve kterém byla Alice. Díky tomu se před půlhodinou vloupal do Creantovy nové vily. Ještě teď se mu klepaly nohy. Strážník Bentley vypadal velmi nebezpečně a drsně, když ho odváděl. To, že ho rodina nezažalovala, v něm ještě více zvýšilo zlost. Prý nechtějí, aby to někdo věděl, jako kdyby něco tajili. Stále měl před obličejem Josephovo tělo a ten jeho výraz, když otevřel oči. Dál si klidně žije. Sice leží na té své úžasné posteli a nemůže se hnout, ale zatím tam dole určitě kuje další plány, jak si užívat s Alicí. To musí skončit. Nezemřel tady, zemře tam dole, ale jak dovnitř. Ten deník, co má Jess doma. Určitě ho má ve svém pokoji. Musím ho mít. Zabiju ho, i kdybych měl přitom duši vypustit. Jeho mysl byla černá a myšlenky, které ho ovládaly temné. Jakoby se celé nebe nad tím zatáhlo. Šel lesem po mokré a rozblácené pěšině, až uviděl Swanovic dům. Tak malý a okouzlující a přesto tak honosný a moderní.

Zatím se mraky ještě více semkly a poslaly na zem další várku pláče. Stromy se chtěli ohnout, aby dosáhly na Tea a odstranily mu z hlavy jeho šílený plán, ale marně. Kdyby mohla místní zvířátka mluvit, určitě by ho varovala. Jeho vztek a zloba byly vidět na hony daleko. Jeho zuřivost by spálila celý kontinent, kdyby se proměnila v oheň a žár.

Stál před dveřmi. Po chvilce hledání musel vyrazit dveře. Swanovi asi nepoužívali místní skrýše pro klíče. Vyběhl po schodech do patra a zamířil k pokoji Jess.

Naklizeno měla Jess hezky, ale to Tea nezastavilo v tom, aby obrátil její pokoj vzhůru nohama. První šla skříň, pak zcela nesystematicky postel. Po zemi se teď válely hadry a matrace. Nakonec se jeho ruce zaměřily na stůl. První šuplík, plný papírů,byl venku a obrácen dnem vzhůru. Druhý taktéž a ve třetím konečně našel to, co hledal, deník.

Rychle ho schoval do bundy a utíkal ven. Celou cestu domů utíkal. Ani jednou se nezastavil. Nervózně se ohlížel, aby ho někdo neviděl. Zabouchnutím dveří od domu, kde bydlel, si konečně oddechl, ale pak musel ještě ujít pár kroků do kuchyně, kde jeho pozornost upoutal kuchyňský nůž. Nemohl na nic čekat a jen se modlil, aby ho měl sebou tam dole.

To, co přišlo, už nebral s takovým zatajením dechu jako předtím. Procházel bludištěm s jediným úmyslem zabít. V ruce svíral rukojeť ostrého nože, který vrhal odlesk do temných zákoutí. Jenže jakoby to někdo vycítil, nikde nebyl ani živáček, nebo spíš “mrtváček“ a “polomrtváček“.

„Kde jsi ty parchante!!!“ zakřičel. Pak na stalo minutové ticho a z každého směru se k němu donesla zvláštní odpověď: „Kde jsi ty parchante, kde jsi ty parchante.“ Byla to ozvěna, která jeho větu mnohokrát zopakovala než utichla.

Zakřičel ještě několikrát a dál postupoval chodbami hlouběji do té podivné pevnosti. Jeho smysly byly náhle silnější. Slyšel kolem sebe tiché pohyby, šourání i rychlé krátké kroky. Občas zaslechl sten,který zde byl v každodenním pořádku.

Něco před ním přeběhlo. Snažil se to dohnat, ale už na dalším rozcestí zahlédl jenom stín.

„Hledáš mě!!!“ ozvalo se všude kolem něj a pak ještě několikrát. „Jsem tady… tady … tady….!

„Kde tady?????“ Teo byl dezorientován. Věděl, že tu někde je, ale nevěděl kde. Mohl stát v tmavém koutu nebo být vzdálen mnoho set metrů od něj. Tady bylo vše záhadné a díky ozvěně nebylo možné určit místo původu.

„Chceš umřít, chceš umřít… umřít… umřít….,“ ozvalo se potichu.

„Ty umřeš!“ křikl, jak nejvíc uměl.

„Možná, ale až poté, co umřeš ty… ty… ty… ty! Ozvěna trvala dlouho a Teovy uši se stávaly velmi citlivé zvyšující se intenzitu zvuků. Kolem něj se začínal hemžit smích a šeptání. Něco právě proběhlo přímo před ním. Uskočil, když ho málem něco srazilo k zemi. Nůž mu vypadl z ruky a s hlukem dopadl na zem.

Lekl se a uskočil ke zdi. Viděl blížit se k němu něco temného. Chtěl se sklonit a natáhnout se pro nůž, ale bál se.

Před ním se objevila Alice. Vlídně se usmívala a vůbec nevypadala, jako kdyby ji ovládal on.

„Ach, to jsi ty. Bál jsem se, že narazím na toho Josepha Creanta,“ řekl s pocitem uvolnění a udělal krok. „Co tu děláš? Vždyť si v komatu,“ zeptal se úplně klidně.

„Já tady …,“ řekla zprvu trochu překvapeně a její úsměv zmizel. Sehnula se pro ležící nůž na zemi. Zvedla ho a volně ho držela v ruce.

„No, víš. Prý si chtěla zabít Alexe a měl ti v tom JC pomáhat. Alex také říká, že jsi ta lučištnice, která nás tady minule ohrožovala.“

„To říká?“ Nebyla vůbec vyvedená z míry. Klidně podala nůž Teovi, aby mohla mít volné ruce. „Tak to asi lže. Jak mu můžeš věřit. Vždyť vám lhal už párkrát,“ řekla zpříma.

„Jak…lhal. To nechápu.“

„No zatajil vám, že je gay a myslí si, že když to řekne teď, něco se změní. Pak si přijde s historkou o tom, že si to rozdávám s Josephem a pak, že ho chci pohřbít za živa. Vždyť je to taková blbost.“

Dali se do chůze. Alice držela Tea za ruku a vedla ho chodbami.

„Jak…nic.To,že je gay. To chápu. Říct to, když nevíš, jak budou ostatní reagovat. Já být na jeho místě, tak to také řeknu, až když si budu jistý.“

„Aha…“

„Kam teď jdeme. Chci ho zabít. Chci zabít Creanta. Musím to udělat.“

„Proč bys ho zabíjel. Třeba za to ani nemůže. Třeba je jenom oběť. Loutka, s kterou je manipulováno.“

„To snad nemyslíš vážně,“ řekl naštvaně Teo a zastavil se.

„Myslím,“ řekla jasně Alice a dívala se na něj s nepochopením.

„Vždyť on zabil Toma a tebe poslal do komatu,“ křikl Teo.

„Koma, co je koma. Teď je mi lépe než předtím. Není mi zima a předtím jsem se cítila tak mrtvá.“ Při těchto slovech se začínala zase usmívat. Chodila kolem Tea v kruhu a sledovala jeho reakce.

„To…to mi jako chceš říci, že si spokojená, že se ti to líbí!“

„Ne, to říct nechci. Spíš bych měla říci, že …,“ vytrhla Teovi nůž z ruky a odhodila ho do tmy. „….teprve teď se cítím zase svá. Předtím jsem byla mrtvá, mrtvá duší. Kdo by co chtěl od šprtky s kudrnatýma a k tomu ještě zrzavýma vlasama. Byla jsem ubohá. To mí šprtání a kamarádství s Alexem. Vždyť je to jen buzík, nic jiného. Prý jsem slyšela, že si to rozdával s tělocvikářem, který je na chlapečky.“ Plně se u toho smála.

„Přestaň říkat takové věci. Já…já jsem tě měl rád. Nechci, abys byla taková …“ Neměl proto slova.

„Myslíš taková dokonalejší. Ha, ha, ha!!! To je fakt směšný a to tvé měl rád. Díky mým novým darům jsem to poznala. Zdálo se ti o mě, že jo!“

„Jo,“ tiše řekl Teo.

„Určitě sis měl představil nahou, ležící na posteli s roztaženýma nohama. Pak by ses na mě vrhnul a vo…“

„Nech toho!“ křikl a začal brečet.

„Ty to nechceš slyšet….,“ laskavě se usmála a pohladila ho po vlasech, „…ale já to s tebou chci. Dotkni se mě!“

„Ne, nemůžu,“ šeptal úzkostlivě Teo.

„Dělej dotkni se mě,“ křikla a strhla ze sebe kutnu. Chytla jeho ruku a položila si ji na prso. Ucukl a odstoupil. Rukou si zakrýval tvář a slzy. Uslyšel kroky. Byly blíž. Byl to Joseph.

„Ahoj ty draku,“ řekla mu na přivítanou Alice. On ji místo pozdravu popadl a začal se s ní líbat. Pak přestal a jeho pohled padl na Tea.

„Ách, další. Ta bytost, co mi vládne bude spokojená,“ řekl s klidem a dál se líbal s Alicí.

Teo se rozhlížel po chodbě a hledal ten nůž. Musel to udělat teď nebo nikdy. Uviděl něco lesklého asi dva metry od něj. Rychle k tomu skočil a našel to. Ty dva ho na chvíli nevnímaly a on musel využít situace.

„Ty jsi dnes nějak žhavá!“ šeptal Alici Joseph do ucha a přitom ji hladil po celém těle. „Chci…au..,“ spadl na zem a cítil bolest v rameni. Otočil se a rychle vstal. Uviděl nůž a Tea, který ho držel.

„Ty jsi mě řízl. Ty jsi mě chtěl zabít…,“ byl vystrašený. Ta bolest ho sžírala, ale rána nebyla dost hluboká.

Teo byl v plné ráži. Rozeběhl se a náhle byla po celé chodbě tma jak v pytli. Teo bodl a věděl, že se někam trefil. Nůž procházel masem s obtížemi. Sten a křik, který ho doprovázely, ale nepřipadaly Teovi mužské. Zase někdo vzadu zažehl louči. Teo byl málem mrtvý. Probodl Alici. Ta teď ležela na zemi. Její oči nevypadaly hrozivě a nebezpečně. Joseph byl pryč.

„Teo….Teo proč jsem tady a kde to vůbec sem?“ zašeptala, protože už neměla sílu.

„Ehm, no ty si nic nepamatuješ?!?“

„Já si jen pamatuju to, jak jsi mě vezl domů z nemocnice a pak jsem přišla domů a šla spát a pak….už si nic nepamatuju.“ Mluvila tiše a klidně. Teo to nechápal. Ona už nevypadala jako před pár minutami, kdy její vlasy byly rovné a pleť krásně čistá. Teď měla ty své staré vlasy, do kterých se Teo ve čtrnácti zamiloval. Měla svou pleť plnou pih, které ho omámily a její hlas byl ten, co ho dokázal uklidnit i v těch nehorších dnech jeho života. Teď to bylo jasné. Umírá,nebo spíš teď může v klidu odejít.

„Alice, musím ti něco říci. Mám tě rád…ne, to je málo. Miluji tě a strašně moc,“ řekl potichu a chytl ji za ruku. Druhou jí hladil její vlasy.

„Vždyť já tebe……“

Odpovědi se už nedočkal. Její ruka vychladla a on se rozbrečel. Jeho slzy jí padaly na obličej. Teo si přitiskl Alici k sobě a dlouho ji držel. Pak ucítil teplo. Přicházelo ze stropu. Temnotou se k němu šířilo světlo. Pustil Alici a odsunul se. Světlo dopadlo na její bezvládné tělo. Začínalo se vznášet. Bylo asi metr nad zemí, když Alice otevřela oči.

„Teo, teď jsem konečně volná. Buď statečný a varuj ostatní před tím, co je čeká. Nesmíte se nechat dostat,“ říkala vznešeně a dokonce se usmála.

„Kam, co…jdeš. Vlastně Kam to jdeš?“ křikl Teo.

„Jdu domů. Jdu tam, kam patřím už dlouho, do nebe. Neboj zase se někdy shledáme, ale doufám, že to bude za dlouho.“ řekla vlídně a stoupala dál. Prošla stropem, a když i její poslední část těla zmizela nahoře. Nastalo opět pološero.

Teď si byl jistý, že když ho zabije. Osvobodí sám sebe, přátele a také jeho černou duši. Pošle ji do pekel, kde bude hnít navěky.

Joseph musel pryč. Pod pláštěm tmy využil náhlého drobného chaosu na onom místě. Jeho dech se zrychloval nebezpečně rychle. Tušil, že jeho dny by mohly být sečteny. Jen, co ten ubohý člověk zjistí, jak se ho zbavit.

Pod náhlým strachem, že si ho Teo všiml, když prchal z místa činu, zahýbal na každé křižovatce chodeb. Jeho kroky se zastavily až v místnosti, kde spočinuly nohy i Tea, v místnosti s deskou. Na poprvé se usmál. Další rytina byla znehodnocena. Další duše zničena. Na jednu stranu byl rád, ale na tu druhou… Nebyl to on, kdo Alici zabil, nebyl to nikdo z tohoto světa a to ho trápilo. Jeho strach se zvýšil. Tušil, že by se tím mohlo něco změnit.

Jeho uši zaslechly kroky a on se náhle cítil slabý a zranitelný. Jeho kroky směřovaly za desku. Tam v úkrytu se podíval malým výklenkem. Tam v dálce v temnotě bylo místo ze všech nejděsivějších.

Místo tak děsivé, že se tam nikdo ze zde žijících bytostí neodvážil. Teď mohl Creant vidět pouze špičku monstrózní pevnosti, co skrývala tajemství, jenž nikdo nechtěl slyšet ani vidět.

Tam teď musel jít, pro pomoc, pro radu.

Kroky se ztratily a Creant se narovnal. Opřen o desku se díval na věž. Pravou nohou vykročil, když se mu na mysl dostalo něco, co ho zase přinutilo opřít se o desku. V jeho mysli teď vládl někdo jiný a hlasem neurčitým k němu promlouval.

„Cítím tvůj strach. Cítím, že potřebuješ pomoci, ale nevím proč. Pověz mi, co tě tíží!“

Stačilo pomyslet na problém těžký jako kámen a hlas se ozval znovu.

„To, co máš na mysli, je zlé a pro nás tady nebezpečné. Měl bys být potrestán, měl bys zakusit pravou bolest, že jsi pokazil můj plán daný mnoho set let dopředu, ale neudělám to. Místo toho, abys byl zbaven svobody, nechám tě odpočinout. Zařídím, aby měli jiné problémy, než myslet na tebe. Už byl vyslán jeden posel zkázy. Informoval mě poctivě o všem, co se tam mezi nimi děje. Vyšlu ještě jednoho posla. On ponese prapor smrti. Bude s tebou duševně spjat a ty budeš tedy vědět vše co on. Je trénovaný a celkem zkušený s jistými drobnými schopnostmi, ale na závěr to budeš muset dokončit ty. Teď vyčisti svou mysl. Zbav se toho parazita, co tu slídí, a už nikdy nemysli na to, že by jsi mě chtěl navštívit. Pokud tak neučiníš a vydáš se tam, tvá smrt je jistá a nic tě nezachrání.“

Hlas zmizel. Joseph pohlédl na věž ve výklenku a snažil se dál nemyslet na to, co ho začínalo děsit.

Mezitím Jess objevila to, že jí někdo ukradl deník. Běžela rychle za Annou, protože tušila, kdo ho má a co chce udělat. Bylo ji jasné, že je to Teo, a že se chce nějakým způsobem pomstít. Nebyla u toho, když Alice otevřela oči a zašeptala zabijte tu bestii a pak odešla na věky, ale byla si jistá jednou věcí. Jestli Tea nenajde do doby, než mu bude hrozit vážné smrtelné nebezpečí a ona bude ve svém stavu, kdy ho bude moci dostat ven, nepomůže mu a on umře.

Zabouchala na Anniny dveře. Slyšela dunění a pak vrzání. Dveře se prudce otevřely. Jess uskočila, kdyby ne, ležela by teď na zemi v mrákotách.

„Ahoj Jess, co tu děláš. Vždyť jsme se viděly v nemocnici,“ překvapeně řekla Anna.

„Jo, to sice jo, ale Teo mi ukradl deník a asi se chce Creantovi pomstít tam dole.“

„Ty kecáš!“

„Ne, je to pravda. Musíme ho najít dřív než ho on zabije. Zavolej TJ a Jeffovi. Musí nás být co nejvíc. Kdo u něj bydlí nejblíže…..Jo TJ. Tak zavolej nejdřív jemu.“

„Jasně! Už jdu na to.“

Jess se pomalu uklidnila, aby lépe rozeznala příznaky toho, že Teo má potíže. Přišlo to z ničeho nic. Šla právě k jeho domu, když jí začala bolet hlava. Spadla na zem a nemohla se ani hnout. Její tělo bylo náhle paralyzováno bolestí. Někdo k ní přiběhl a začal se jí ptát, co se jí stalo, a jestli nepotřebuje odvést do nemocnice. Její mlčení jí způsobilo problémy, protože za chvíli slyšela sanitku. Pak ji začal někdo zvedat a chtěl ji položit na lehátko. Slyšela rychlé kroky a pak hlasitý rozhovor. Někdo ji vzal do náručí a šel s ní pryč od houkajícího auta. Vnímala jen jeho hlas „Neboj, za chvíli bude po všem!“ Byl to TJ a nejspíš ji nesl za Teem. Chvíli neviděla, a pak bylo vše zase v pořádku. U jeho domu už byla Jess na nohách.

 

„Kde je ten zmetek? Tady někde musí bejt. Přeci není možný, aby někam zmizel.“ Teo šel labyrintem dál a dál. Zastavil se až u velkých dřevěných dveří. Při jejich otvírání se pořád díval kolem sebe, kdyby se tu náhodou objevil Creant.

Stál ve velké místností, v jejímž středu byla velká deska s devíti rytinami tváří okouzlujících dívek či mladých mužů ve třech řadách a třech sloupcích. První rytina byla přeškrtnutá. Pod těmito deskami byla jedna odlišná od všech ostatních. Byla zamračená. Pak uslyšel zvuky a s malým leknutím vyběhl z místnosti na chodbu.

Teo hledal Josepha dlouho. Na chvilku mu připadlo, že se snad propadl do země, ale díky zvukům kolem něj, byl ujištěn, že tu někde je. Dostal se do slepé uličky, když uslyšel kroky, které byly pevné a ne šustivé nebo šouravé, které vydávali místní tvorové.

Stáli naproti sobě. Teo držel svůj nůž od Aliciny krve a Joseph jen tak s rozevřenýma dlaněmi a díval se na Tea. Joseph natáhl ruku a svou zvláštní silou vytrhl nůž Teovi z ruky. Teď ho držel on a pomalu se přibližoval k Teovi, který už dál ustupovat nemohl.

„Teď umřeš jako tví přátelé Tom a Alice a pak všichni ostatní!“

Teo si dodal odvahy. Chtěl se přeci pomstít. „Umřu, ale teď to nebude,“ zařval z plných plic. Rozeběhl se a srazil Josepha na zem. Pak vstal a dal se na útěk.

Slyšel Josephův rychlý běh za sebou. Pot mu stékal po čele a neměl žádný čas si odpočinout. Jeho strach byl na maximu. Konečně zahlédl to světlo a byl vysvobozen.

„Je mrtvá!“ řekl,když otevřel oči.

„Kdo?“

„Alice!“

„Ten parchant Creant,“ odplivl si TJ.

„To nebyl on,“ řekl rezignovaně Teo.

„Kdo…“ zeptala se Jess a její srdce se na vteřinu zastavilo strachem.

„Já. Já ji zabil. Nechtěl jsem, ale ona byla tak … jiná. Chovala se jak děvka. Její slova byla tak urážlivá,“ smutně říkal Teo a připadal si jako vyvrženec a vrah.

„Kde je teď?“

„Je v nebi. Asi. Tedy to mi řekla, když pro ni přišlo to světlo. Řekla, ať vás varuji. Nesmíme se nechat dostat! Chce nás zabít jednoho po druhém! Až z nás nikdo nezbude.“