Kapitola 7. Obraz říkající vše

written by Hunter of Sighs

 

Přišlo pondělí a tudíž i další den školy. Mlha začínala být hustší a trvalo déle než opadla. Stromy shazovaly své listí ve velkém a dešťů začínalo přibývat. Vítr zesílil a z políček u domů na pokraji Laketown se rázem stávaly bazény bláta.

V ten den se psala písemka z literatury a slečna Keynová už netrpělivě čekala, až se do třídy dostanou všichni její žáci.

Někteří byli bledí jako stěna. To byl i případ Jeffa, který byl sice dobře připraven Carlou, ale i tak se té písemky obával. Celou neděli, kdy se spolu učili, se musel dívat na stav, v jakém Carla byla. Byl zázrak, že se sem vůbec dostala a odvážila. Její noha sice vypadala o něco lépe, ale přesto na ni nebyl nejhezčí pohled. Jess se  dívala z Carly na Alexe a zase obráceně. Něco na nich muselo být,ale neměla sebemenší tušení co. Pak její pohled přejel přes Calvina a jako chaotický míč se vrátil zpět na Alexe.

Dveře se za chvíli otevřely a vstoupila Alice. Byla o něco bledší než obvykle. Rychle usedla na své místo a vytáhla z tašky termosku s něčím horkým. Nepodívala se přitom ani na jednoho ze svých kamarádů. Očima tikala po celé třídě, než dosedla.

Pak se otočila na Alexe, který seděl za ní a zeptala se, jestli nemá knížku na literaturu, že si ji nechala doma a musí se ještě na něco podívat.

Byl zmatený. Nikdy dřív si nic nezapomněla a vždy byla perfektně připravena. Podal jí tedy tu knihu. S odpovědí díky se Alice zase otočila a nalistovala na stránku, na které bylo to, co potřebovala.

Alex se rozhlédl po třídě. Jeho oči se setkaly s Jessiinými. Pohledem ucukla na Alici a mimikou se z něj pokoušela dostat,co po něm chtěla.

Poslední pak přišel TJ.

„Pane Carter, jdete pozdě!“ řekla slečna Keynová potichu.

„Promiňte, slečno. Byl jsem v knihovně,“ řekl potichu a rychle si sedl vedle Jeffa.

„Dobře! Tak se do toho pustíme, ať to máme za sebou,“ řekla opět tiše slečna K. a rozdala všem papíry. Na tabuli napsala osm témat ve dvou sloupcích

„Každý si může vybrat dvě témata, která pak rozpracuje. Z každého sloupce jedno. Jak jste si mohli všimnout. První sloupec obsahuje jména autorů a jedno jejich dílo, které rozepíšete. Chci znát váš názor. Proč to tak bylo a podobně. Jedno téma na jednu stranu.“

Všichni se podívali na hodiny na zdi nad dveřmi. Pak bylo slyšet jen psaní.

Po celé škole se rozlehlo zvonění ohlašující konec hodiny.

„Odevzdejte mi své práce. Budu je mít opravené do týdne.“

Všichni se rozutekli do všech různých koutů školy. Jess rychle doběhla TJ a chytla ho za rameno.

„Od kdy chodíš do knihovny?“zeptala se nedůvěřivě.

„No,od teď,“řekl bez jakýchkoli emocí TJ a odešel.

„Co je to s ním?“ řekla si v duchu a jak viděla Carlu, běžela k ní. Musela se na něco zeptat.

„Carlo, počkej, prosím. Musím se na ně zeptat,“ řekla nervózně.

„Co chceš?“ odsekla Carla. Potom hrozném večeru se s Jess a ostatními nechtěla bavit.

Její mozek se náhle zastavil. Před obličejem jí stál Jeff, jak si ho z toho večera pamatovala. Ve tváři měl strach a obavy, když viděl Carlinu nohu. Začínala se bezděčně usmívat a ani nevnímala Jessiina slova.

„…… nějaká zvířata?“

„Cože? Promiň, můžeš to říci ještě jednou?“

„Jestli jsi neviděla tam dole….“

Poprvé ty slova nevnímala. Teď už zbytek nechtěla slyšet. „O tom já se teď bavit nechci. Možná jindy,“ řekla podrážděně a při odchodu si zamumlala „…a nebo taky nikdy!“

Poslední osoba, se kterou potřebovala mluvit byl Alex. Právě chtěl opustit vydýchaný prostor třídy.

„Alexi,mohu s tebou mluvit …“

„Jó,můžeš!“odpověděl Alex.

„…a mohlo by to být někde v soukromí?“ šeptla Jess a táhla Alexe do nějaké klidnější části školy.

Ve školní knihovně byl teď klid. Sedli si do nejvzdálenějšího místa od místní hlídačky.

„Cítil si to taky?“ zašeptala Jess a rychle čekala odpověď.

„Co?“

„No ten pocit, když si zahlédl Alici. Viděla jsem ti to na očích.“

„No já…ne, vlastně ano, ale …Jak to myslíš taky?“

„Víš, asi bych ti měla říci něco, co vím, že se týká i tebe a taky mě, Carly a TJ a vlastně také Alice.“ Její hlas klesl ještě o něco níž. Nechtěla, aby ji slyšel někdo cizí, co kdyby tu přeci jenom někdo byl. Přitom se jí chvěly ruce, jak byla nervózní, a když se jí Alex podíval do očí, mohl zjistit, že se Jess něčeho bojí.

„Začalo to po Tomově smrti… pak jsem měla tu “párty“……a Carla byla vážně zraněná……byla tam prý jedna lučištnice…….zbývala už jen Alice…..díky mé schopnosti, kterou jsem měla jsem je mohla dostat ……náhle jsem byla tam,co oni, nebo si to alespoň myslím…..viděla jsem tebe, Alici, Carlu a TJ a nejde mi to do hlavy……no a teď víš vše, co já.“ Skončila svůj dlouhý monolog.

Alex nemohl věřit svému vlastnímu sluchu. Na rukách mu stály chlupy hrůzou. Nic neřekl. Jenom se opřel zády pořádně o židli a díval se na Jess.

„Všichni se dnes chovají nějak divně.“ řekla z ničeho nic Jess.

„Myslíš, že je to potom, co byli tam….“

„Nevím, ale když jsem tam byla já….Viděla jsem TJ. Měl v ruce dýku. Hodil ji do tmy a zdálo se, že ji bez problémů ovládá. Víš, chápeš to, jako kdyby se s ní narodil. Jako kdyby mu patřila a byla určená jen jemu.“

Alex zamyšleně koukal do stolu a snažil se najít spojitost mezi vzorem nalakovaného dřeva a svými otisky prstů.

„Alexi?? Alexi vnímáš mě??

„Cože? Jo, jo! Jasně vnímám tě! Jen tak přemýšlím. Ráno před třídou jsem slyšel Carlu, jak mluví, že půjde na ten výběr peněz pro ochranáře přírody. Víš jako dotace pro sázení nových stromů na severu Laketown.“

„Na severu Laketown???“ Byla trochu mimo. On tady povídá něco o sázení stromů. To s tím přeci nesouvisí. „Hmm…Alexi, řekni mi. Nemáš poslední dobou divný pocity?“

„Jak to myslíš? Teď tě nechápu.“

„Divný pocity, zvláštní příhody! Nepotkal si někoho divného. Nestalo se ti něco, co si nedokázal vysvětlit? Už chápeš?“ Když to říkala byla čím dál víc nervózní. Připadala si jako prvotřídní blázen.

Tušil kam asi Jess míří, ale nemohl jí to říci. Když se to tak vezme, tak sny nejsou nic zvláštního. Proč to říkat? Proč se o tom zmiňovat?

„Ne. Nic zvláštního a ani neobvyklého!“ řekl tak rychle.

„Jsi nějak nervózní!“

„To se ti zdá!! Už musím jít,“ řekl a rychle vstal od stolku. Zrychlujícími kroky odcházel z knihovny plnící se lidmi.

„Něco tají!“ zašeptala potichu pro sebe Jess a také opustila knihovnu.

Cestou na další hodinu potkala Annu.

„Ahoj Anno. Myslíš, že bys mohla dnes přijít. Nechci tam být sama a ty bys také neměla zůstávat doma tak opuštěná. Jak je na tom máma?

„Ale jo, jde to. Ještě se nevzpamatovala z Toma a je pořád v nemocnici. Táta je u ní pořád, 24 hodin denně. Přijdu mile ráda, ale nebudeme nic číst, že jo. Mě to minule naprosto šokovalo. Měli bychom se ho zbavit a to jednou pro vždy.“

„Já to ještě neudělám. Pokud za to deník nemůže, tak by jsme ho neměli likvidovat.“

„Jak myslíš,“ řekla Anna a šla dál bez Jess.

„Počkej, já to myslím …“ Už nemělo smysl dál mluvit. Anna byla pryč a Jess tam stála sama. Kolem ní chodily davy lidí, z jedné třídy do druhé a ona byla osamocena.

Její večer probíhal ve stejném tempu jako kdysi. Seděla v kuchyni a jedla právě něco, co rychle uvařila. Anna ji napsala krátkou zprávu o tom, že přijde kolem deváté.

Za oknem už zase byla tma  a v celém domě bylo naprosté ticho. Dojedla poslední zbytky těstovin se sýrovou omáčkou a vložila talíř do dřezu.

Někdo zazvonil. Podlaha místy vrzala, když došla k hlavním dveřím a otevřela je.

„Ahoj Jess. Přišel jsem se podívat na ten deník. Zajímá mě to, co si mi o něm řekla.“

„Ah…oj Alexi,“ řekla překvapeně Jess a hned u ní svitl plamínek naděje, že to z něj, co chce vědět, dostane. „Tak pojď tedy dál. Nechceš něco k pití,“ řekla odcházejíc do kuchyně.

„Jestli najdeš něco nealkoholickýho tak jo, díky,“ odpověděl. „Tak kde máš tu věc?“ zeptal se a sundal ze sebe mokrou bundu. Venku opět pršelo. Pak si rychle zul boty a položil je k botníku.

Přinesla mu sklenici pití a šla s ním nahoru do svého pokoje. Čím byla svému pokoji blíž, tím šla pomaleji.

„Mám ho schovaný. Co kdyby někoho napadlo tam jít. Beze mě by tam zůstal na věky nebo něco horšího….!

„Jo, umřel by,“ řekl s úsměvem Alex a následoval Jess do pokoje.

„Fakt se na něj chceš podívat?“ zeptala se Jess a vytáhla ho ze své tajné skrýše.

„No vcelku vzato ANO, ale spíš bych se chtěl podívat tam do toho světa.“

Při posledních slovech se Jess vyděsila. Teď víc něž kdykoli jindy, měla strach, že když by tam byl, nemusela by ho odtamtud včas dostat. Pohled na Carlu byl pořád zaryt v její mysli.

„Jen klid. Beru to na sebe. Jestli chceš, klidně to i napíšu,“ zasmál se a začal hledat tužku a papír.

„Proboha nic nehledej. Já tě tam nenechám!“ křikla Jess a hodila deník na postel.

„To je on, tedy!“ zeptal se Alex.

„Jo…to je on!“ odpověděla vystresovaně Jess. „Já jdu na chvíli pryč. Jen si přečti pár stránek a budeš tam,“ řekla až laxně. Znělo to jako třeba. Támhle je televize, a když si ji budeš chtít zapnout, tak na stole leží dálkový ovladač. Já zatím dojdu nakoupit. Kdybys něco chtěl. Jako třeba k jídlu. Tak lednice, to víš kde je. Za půl hoďky se vrátím. Sama si to uvědomila, ale vracet se a říci to trochu jinak…Na to už bylo pozdě.

„Hmm, tak se do toho dáme!“ řekl si pro sebe Alex a otevřel ho. Nalistoval na první stranu a začal. Četl chvíli a pak cítil, jak se postel začíná propadat. Rychle vstal a otočil se. Postel propadla podlahou. Po ní zbyla v místnosti díra, která nevedla do dolní místnosti, ale do hluboké temnoty.

„Tohle je jako v nějakým hororu nebo scifi.“ řekl s posměškem.

Rychle šel ke dveřím a otevřel je, ale nic tam nebylo. Vlastně ano! Byla tam zeď. Pěkně stavená a z pořádných kusů kamene. Jediná cesta jak pryč byla díra uprostřed pokoje.

Sehnul se dolů do tmy a zašmátral rukou do prázdna. Náhle se vše začalo třást a on spadl přímo po hlavě do nekonečné tmy. Jak se pak přetočil, viděl vzdalující se světlo. Dopadl do vody.

Byla temná, špinavá, zapáchající a hodně hluboká. Chvíli plaval, ale konec nikde. Pak se z ničeho nic dotkl pevné půdy pod nohama. Za chvíli stál na suchu a před ním byly dveře.

Otočil kulatou klikou a otevřel je. Vstoupil do dlouhé kamenné chodby, kde kromě té chodby, prachu na zemi a kamenných zdí byla jenom ta chodba,prach na zemi a kamenné zdi. Jen občas nějaký výklenek. Nedaleko pak bylo jedno vysoké okno a pochodeň zasunutá ve zdi.

V tom tichu byly náhle slyšet kroky, které se blížily k Alexovi.

Rychle se schoval do jednoho z výklenků a snažil se být úplně ticho. Když se ty kroky přiblížily až k němu, raději ani nedýchal. Výklenek byl relativně vysoko a tak měl na osobu stojící trochu víc napravo od výklenku slušný výhled.

V přítmí, ale mohl vidět jen něco. Rozhodně to byl muž, možná kolem 20. Měl na sobě pouze kalhoty a tak mohl Alex vidět, že to nebude žádný “zdegenerovanec“ jako on, ale určitě dokonale trénovaný člověk. Měl krátké černé vlasy, a když se podíval směrem k výklenku, kde byl Alex,tak se málem Alex udusil. Ani se nehýbal. Pak se otočil a šel dál.

Alexovi spadl kámen ze srdce. Vylezl z výklenku a pomalu a lehce se dostal na zem. Šel raději rychleji.

Jess se vrátila do svého pokoje. Vzala deník a položila ho na stůl. Sama si sedla do křesla a zavřela oči. Cítila se být dokonale připravená na to, až Alex bude mít problémy. Nemohla spadnout a nemohlo ji nic zdržet. První sebemenší náznak a má ho zase zpět.

Její vyrovnanost narušil zvonek. Hodiny na zdi ještě neukazovaly devět. Anna to být určitě nemohla.

Šla pomalu ze schodů do přízemí. Dveře působily tak mysticky, když rozsvítila světlo na zápraží. Kromě deště a šumění větru nebylo venku slyšet nic jiného.

Otevřela dveře, ale zaraženě se dívala do ztrácejícího se světla. Nikdo tam nebyl. Popošla pár kroků.

„Je tu Někdo?“ zavolala do tmy.

Po čase ticha, opět zavolala to samé, aby se ujistila, že tam opravdu nikdo není. Pozpátku došla do domu a zavřela za sebou dveře.

Dům teď působil mnohem více tajuplně a strašidelně. Její ruka se natáhla k tlačítku na zdi a zhasla před domem.

Právě v tuto chvíli uslyšela opět zvonek. Rychle se otočila a otevřela dveře. Zdálo se jí, že je tma blíže než kdy jindy a jako slizká věc se kolem ní protáhla a byla všude.

„Je tu sakra někdo?!?“ Zakřičela do tmy z plných plic. Zpoza jednoho stromu uslyšela šum. „Vím, že tu někde jsi!“ zavolala tím směrem. Neodvažovala se jít dál. Uslyšela křupnutí větví a její ruka rychle plácla do zdi uvnitř domu. Rozsvítilo se světlo v hale dosahující pár metrů od domu.

Z náhlého pološera vylezla postava zahalená v rouše stínů a černého oblečení. Jako had se propletla mezi stromy a mířila k Jess.

„Jé, ahoj, to jsi ty,“ řekla Jess blížící se osobě a evidentně jí spadl kámen ze srdce. Rozsvítila světlo, aby lépe viděla. Jak Jess, tak i ta osoba vešly do domku.

„Jak je?“ zeptala se Jess. Osoba jen pokrčila rameny. „Je tady Alex. Chtěl prozkoumat deník,“ řekla klidně Jess. Osoba jen kývla hlavou. „Nechceš něco k pití?“ Osoba přikývla. “Čaj??“ Opět přikývla.

Jess zmizela v kuchyni. Zatímco připravovala vodu, hrnek, čaj a další potřebnosti jako cukr a citrón, osoba se opřela o zábradlí a její pohled mířil na  schodiště od prvního schodu až nahoru do patra. Tam se upřel na otevřené dveře.

„Tady máš ten čaj,“ řekla mile Jess a podala ho do studených rukou svého hosta.„Jdem za Alexem ne!“ řekla vyzývavě a schod po schodu šla nahoru.

Osoba potichu položila čaj na malý stolek pod schody. Pak vytáhla něco ze svého černého kabátu. Pevně to chytla do rukou. Napřáhla se a máchla.

Dřevěnou pálkou se trefila do Jessiiných nohou.

Jess dopadla s duněním na schody, ze kterých se svalila v bolestech na zem do haly. Ležela tam v křečích a vydávala tiché skučení. Měla otevřené oči a viděla, toho, kdo k ní jde. Držící v ruce baseballovou pálku se mrazivě usmívala. Osoba až děsivě pomalu došla k ochromené Jess.

„Proč???“ sykla Jess. Pak se jí zatmělo před očima a dál už byla jen mlha

Alex zatím procházel věčným bludištěm. Začínal mít obavy,jestli se odtud dostane. Tajemného muže už neviděl.

Pak ale uslyšel konečně zase ty kroky. Rychle se rozhlédl po chodbě.

„A to je pech. Nikde žádný výklenek. Musím mu utéci.“ řekl si polohlasem. Otočil se a prchal. Kroky za ním ale nemizely. Byly stále blíž a ačkoli utíkal, co mohl, stále ho pronásledovaly. Chaoticky se rozhlížel kolem sebe. Záchrana tu byla v pravý čas. Výklenek. Byl tu jako stvořený ke skrytí. Vyškrábal se do něj a čekal.

Jeho sluch byl ale zmaten. Kroky slyšel z obou stran. Vlevo byly ty, které znal. Podle dupání to byly kroky toho muže. To bude asi ten mladík. Na druhé straně se k němu blížily jemné a rychlé. Musel to být někdo lehčí, možná menší. Možná žena, dívka, či něco takového.

Obě postavy se setkali přímo u jeho výklenku. Narazili do sebe a začali se líbat. Alex měl pravdu. Druhá osoba byla lehčí a rozhodně jemnější a opravdu to byla  žena. On se jí dotýkal všude a ona mu prsty prohrabovala jeho krátkou čupřinu černých vlasů.

Byli jako pominutí. V pološeru viděl málo. Tentokrát mu nemohla pomoci žádná louče ani pochodeň. Žádná v blízkosti nebyla a měsíc byl žalostě málo.

Pak přestali.

„Je to zařízený?“ zeptal se on.

„Je. Hrozně se mi to líbilo. Byla jsem … chci říci …taková…“ říkala ona.

„To já měl stejný pocit. Chápu to, co cítíš. Je to svoboda. Můžeš cokoliv. Jen nesmíš zapomenout na…“ říkal záhadně on a přitáhl si ji k sobě.

„Na co nesmím zapomenout?“ zeptala se ona a začala ho líbat.

Odsunul se a řekl: „Musíš odvést daň!“

„To mi je teď jedno,“ řekla ostře a opět se utápěli v polibcích.

Alex nemohl nic říci, nic udělat. Chtěl odejít. Jeho oči hypnotizovaly pouze mužovu tvář, jeho krátkými, černými chloupky porostlé paže. Jeho rty přisáté na rtech té ženy. Vydechl.

Přestali, jako když utne a oba se podívali do výklenku. Dozajista si ho všimli.

Alex vyskočil a utíkal. Slyšel je za sebou. Oba křičeli kolem sebe a ze zdí se začínala vynořovat armáda nemrtvých. Utíkal a modlil se, aby Jess rychle zareagovala.

Jess otevřela oči. Viděla rozmazaně, ale poznala, že je u sebe v pokoji. Její hlava jí třeštila a ona cítila, jak jí něco teče po obličeji. Její ruka se chtěla dotknout jejích vlasů, ale nemohla. Nemohla s nimi hnout. Pak zaostřila a pochopila.

Měla svázané ruce a nejen ty. Její celé tělo bylo přivázáno k posteli. Alex byl v jednom rohu za ní a ona si to uvědomila. Deník byl pryč a její, náhle nebezpečný, host také.

Alex už nemohl, protože jeho nohy slábly. Doběhl do slepé uličky. Před ním byla zeď. Zavřel oči a čekal. Dupot za ním ustal. Otočil se, aby hleděl smrti přímo do očí, aby alespoň viděl, kdo to je.

Jeho srdce bušilo jako o závod. Nikdo tam nebyl. Zase. Prostě zmizeli. Ještě před chvíli slyšel dupot. Byl zmatený. Pomalu se vracel temnou chodbou.

Po pár krocích se ale zvuky opět rozezněli a tentokrát jich bylo víc. Opřel se o zeď a nakoukl do vedlejší chodby.

Jeho oči málem vypadly z důlků. V popředí davu šel ten muž a vedle něj šla…. Pořádně se podíval na tu dívku. Jeho smysly ho museli klamat, pomyslel si, když se opět podíval.

Byla to … .Nedokázal to vyslovit. Nechtěl si to ani představit, ale když se opět podíval, byla to ona, ta nevinná, mírumilovná dívka.

„Teď se těch lidí zbavím lépe,“ řekl ten muž a hlasitě se zasmál.

Hluk se přiblížil. Alex se tak přimáčkl na zeď tak, že by s ní málem splynul, kdyby to jen šlo. Cítil dusot bot tak blízko, že by mohl říci, že to vychází z jeho vlastního těla. Nemohl nikam utéci nebo se schovat. Viděl sice jeden ze svých záchranných výklenků, ale ten byl až ve druhé části chodby, která byla půlena tou, po které šli ti divní lidé. Kdyby se pokusil tam dostat, určitě by si ho všimli, a měli by ho dřív, než by napočítal do tří.

Opět vykoukl, aby se ještě přesvědčil, že ta dívka je opravdu ta, kterou myslí. Byla to ona a také si ho všimla.

Celá ta hlučná a velmi nebezpečná skupina lidí zrychlila. Zastavila se až na rozcestí. Alex teď stál ve tmě na konci chodby. Jeho srdce bilo jako o závod.

Zpočátku to vypadalo, že si ho nevšímají, ale pak se krok po kroku přibližovali k místu, kde byl. Díky pochodním mohl zřetelně vidět toho muže a i jí. Nebylo na nich celkem nic zvláštního. Co ho zajímalo a také vystrašilo víc, byli lidé kolem nich.

Vypadali jako bez duše. Od úst jim tekly sliny a jediné, co vyluzovali, byly skřeky, mumlání a další neurčitelné zvuky. Někteří měli v ruce pochodně a jiní nějaké zbraně a to především zrezlé meče.

Povšiml si ale jistých viditelných rozdílů. Pár osob tam mělo normální oblečení, jen trochu špinavé od něčeho rudého.

Zastavili se na povel muže vepředu. Jeho prst ukázal do tmy. Alex začínal přemýšlet nad nejhorším. Už aby ho Jess probudila.

Z davu se do tmy vyřítilo několik urostlých monster a Alex začal křičet. Vzpínal se a cukal sebou. Když už ho mají zabít, tak ať to nemají tak lehké. Byl vytažen ze tmy a stál přímo před jeho kamarádkou.

Její oči byly skleněné a pohled matoucí. Nic neříkala.

Zvedla ruku a z davu jí někdo přinesl luk a toulec šípů.

„Počkej, to snad nemyslíš vážně! Jsem tvůj kamarád. Nemůžeš mě zabít!!“ křičel Alex a snažil se dostat z kleští svých věznitelů.

„To je pryč. Teď umřeš!“ řekla mrazivě a natáhla tětivu.

Jess se mezitím snažila dostat z té hromady provazů. Jako když blesk udeří byla všude tma. Bolest hlavy se přidala hned poté a Jess tušila, co se děje. Jenže ona nemohla pomoci Alexovi, když mohla zase vidět. Stále byla přivázaná. Bolest se stávala neskutečně nepříjemnou. Byla větší a větší. Jess se snažila rychle dostat z pevných provazů. Byla schopna rozhýbat celou postel, jen aby Alex nezemřel.

Alex čekal nevyhnutelné. Šíp měl před očima.

„Stát,“ křikl do hluku ten muž.

Alex si oddychl a jeho tělo povolilo.

„Proč stát, když ho zabijeme bude o jednoho míň!“ řekla Alexova kamarádka.

„Musí umřít tak, jak to stojí v knize!“ řekl a chytl Alexe za ruku. Jen cítil prudký úder do hlavy a pak přišla tma.

Alex otevřel oči. Musel přemýšlet. Kolem něj byla tma. Nic neviděl, ale věděl, že vidí. Po hmatu poznal, že je kolem něj dřevo. Byl v něčem dřevěném a … pak mu to došlo. V tom jeho snu, co měl, se málem udusil pod náporem sypajícího se písku, co padal do díry, kde by měla stát rakev.  Nemohl téměř nic dělat a teď je to tady.

„Pusťte mne ven. Vždyť tu umřu.“ křičel. „Proč tu tak křičím, vždy´t to mají v úmyslu, abych tady umřel!“ Začínal dostávat záchvat. Bál se extrémně malých prostor. Slyšel dopadat hlínu na dřevo nad ním.

Jessina hlava začínala dunět. Pořád se pokoušela dostat z provazů. Jeden už byl za ní, ale další před ní. Energie žádná.

Dole se ozval zvonek. Bylo devět. „To je Anna. Bože ať si pospíší. Ať jí to napadne! Ať jde nahoru, prosím!“

„Jess, to jsem já, Anna“ volala před dveřmi. Otevřela je a vstoupila do domu.

„Rychle pojď nahoru, Anno,“ zakřičela Jess co mohla,ale moc síly už neměla. Slyšela dupot po schodech a ve dveřích se objevila Anna.

„Co tu děláš,“ překvapeně se zeptala Anna, když viděla svázanou Jess a v rohu ležícího Alexe.

„Není čas na vysvětlování. Alex je v knize. Už jsem ho měla probrat, ale naše společná kamarádka mě svázala a deník ukradla. Není čas na vysvětlování.

Anně už to bylo jasné. Přiskočila k Jess a pomohla ji s rozvazováním.

Alex cítil poslední zbytky síly. Cítil, že jeho duše odchází. Zavřel oči a nechal se unášet zvukem dopadající hlíny. Ten po krátké chvilce ustal. Cítil zase teplo a klid. Otevřel oči.

„Tak takhle vypadá nebe nebo peklo?“ zeptal se sám sebe.

„Spíš peklo,“ řekla osoba sedící u něj na zemi.

Překvapeně se rozhlédl a všiml si, že je doma, v Laketown, u Jess. Byl zdravý a živý. S Annou a Jess vedle sebe.

„Viděl jsem Alici,“ řekl a čekal překvapení, ale od Jess se překvapenosti nedočkal.

„Já vím. Byla tady. Praštila mě baseballovou pálkou a pak mě svázala. Promiň, že jsem tě nezachránila dřív.“

„To nic. Důležitější je to, že si mě vůbec zachránila. Nechtěl bych umřít pohřbením za živa,“ řekl Alex a začal konečně dýchat pomaleji.

„Měli bychom rychle najít Alici!“ řekla Jess z ničeho nic.

„Proč??“ zeptal se Alex. Sice mu asi došlo, že kvůli tomu, co se stalo, ale to snad tak nespěchá.

„Ty to nevidíš?!?“ vykřikla Jess. „Vždyť nám ukradla deník, zmizela někam pryč a chtěla tě zabít tam v tom světě a mě praštila pálkou. Je nebezpečná!!!“

„Co chceš dělat?“ zeptala se rychle Anna, aniž by jí něco docházelo. Ne, že by přímo nechápala, o co jde, ale šlo to nějak moc rychle a ona stále žila v poklidu v Anglii, kde bylo to, co zde zatím nenašla – klid.

Zamyslela se a v paměti jí stále utkvívala Taylor, její sestřenice. Ta na rozdíl od jejích přátel z rodného Laketown měla vybrané způsoby a typický jemný anglický humor. U Anny to byla prostě třída.

„Musíme jí najít, to zaprvé. Za druhé musíme zjistit, co s ní je a za třetí … za třetí už mi to leze krkem!“ řekla a jako blesk se postavila. Hlava se na okamžik přihlásila se svou bolestí. Jess se pro jistotu opřela rukou o Annu.

Starobylý výtah dojel do čtvrtého patra pětipodlažního domu, kde Alice bydlela. Světlo z výtahové kabiny ozářilo chodbu, do které vstoupily tři osoby. Zdálo se spíše, že se mezi sebou nemůžou dohodnout, kdo první vystoupí, jelikož výtah byl poměrně dlouhou dobu otevřený a oni ve dveřích. Jejich šeptání se rozléhalo do celého patra.

Pak na chvíli přišla tma.

„Kde je ten blbej vypínač!“ řekl Alex.

„Hledej a najdeš ho! Auu!!“ zasyčela Anna, protože ji někdo stoupl na nohu.

„Jéé, pardon, někomu jsem teď šlápla na nohu,“ špitla Jess.

„Mě,“ zlostně řekla Anna.

Náhle přišlo světlo. Alex konečně našel vypínač.

„Jaký má číslo pokoje?“ zeptal se a podíval se nejprve na Annu a pak na Jess.

„Copak já vím. Já u ní byla jen jednou a to, když se nastěhovala. Vím, že měla před dveřmi růžový kobereček.“ řekla s úsměvem Jess.

„Jo! To proto, žes jí ho tam dala ty,“ rejpla si Anna.

„Někdo jí ho tam dát musel. Ten hard, co tam zbyl po její babičce byl děsně odpornej. Přišlo mi, že ho snad nikdo nikdy nevy….“

„Nechte toho,“ zarazil to nesmyslné tlachání Alex. „Musíme to najít dřív, než na nás přijde majitel. Tomu by se asi nelíbilo, že mu tady po domě běhají tři cizí lidi…“ Podíval se na holky a pokračoval, „…jedna s uschlou krví na hlavě a boulí od baseballovky a jeden pošahanej buzík!“ Při posledních slovech snížil svůj vše rozbíjející hlas.

„To s tím nemá nic společnýho,“ řekla Anna.

„Ale má. On je proti naší skupině zaujatej. Vím to!“ zakřenil se Alex a přitom sledoval okolí.

„Jak to můžeš vědět?“ vyjela hned Anna.

„Prostě to vím,“ řekl definitivně Alex. „Vždyť to je jasný jako facka,“ řekl si pro sebe a trochu zachmuřeně se podíval na Annu.

„Nechte toho. Tady na těch dveřím stojí A.Tomey. To je asi Alicin byt. Kolik A.Tomeyových tady asi může bydlet. Rychle se tam musíme dostat,“ řekla jednoznačně Jess.

„Třeba je to byt její babičky, která se shodou okolností jmenuje také A.Tomeyová.“ řekla potichu Anna.

„To dává přeci úplnou logiku. Vždyť ten byt má po své babičce. Ta už je mrtvá. Je to asi pět měsíců. Byli jsme jí na pohřbu, že jo Jess.“

„Jo. Byl to móóc krásnej pohřeb. Škoda, žes tu nebyla, Anno,“ zašeptala s nenápadným úsměvem Jess.

„Radši bych pro tento případ zůstala v Anglii. Teď mi tak dochází, že si babičku Alice vůbec nepamatuju,“ smutně pověděla Anna.

„Nebuď smutná….“začal Alex, ale jak rychle začal, tak byl rychle uťat.

„Mohli byste mi, vy dva, raději pomoci,místo toho, aby jste tu jen tak stáli a plácali hlouposti. Takhle na nás ten majitel opravdu vyběhne,“zasyčela Jess.

Dveře se jako vzduch otevřely a všichni vstoupili do temného bytu. V kuchyni se svítilo a na zemi ležela baseballová pálka od krve. Dveře na balkón byly otevřené a do malé místnůstky vnikal chladný vánek. Vedle byly jedny černé tenisky a batoh stejné barvy. Jak skupinka postupovala do nitra bytu, nacházela jeden černý kus oblečení za druhým. Na posteli v ložnici ležel dlouhý, černý kabát,ale po Alici ani stopa. Jen ty věci válející se všude kolem.

Každý se vydal jiným směrem. Musela tu být. Ty věci byly jasný signál, že tu někde je. Kromě jiné to byl signál, že to musela být ona.

Alex otevřel dveře a rozsvítil. Hned na něj dýchla vůně barev, štětců a pod vším se skrývala tvrdá práce malířky. Stál v Aliciným “ateliéru“. Uprostřed místnosti byl stojan a na něm kresba dívky stojící uprostřed vody. Ze shora na dopadaly kapky deště a ona se dívala do dáli. Bylo to něco neskutečného. Pomalu se začal probírat dalšími jejími výtvory.

Malovala vždy tak trochu abstraktní díla. Dvakrát měla výstavu ve škole a jednou i v místní galerii. Její obrazy byly vždy velmi emotivní. Alex se nechával unášet peřejemi Niagarských vodopádů padajících do hluboké tmy. Byl ozářen západem Slunce nad místními temnými lesy. Vždy ráda kombinovala něco energického s tmou, temnotou a šedí.

Pak mu do ruky přišel poslední výtvor. Na něm byla ona stojící před zrcadlem. Její oči byly upřeny na postavu, která objímala Alici v zrcadle. Podíval se na ruce obtáčející se kolem jejího těla. Poznal je a věděl, že je už jednou viděl. Chtěl se těch rukou dotknout. Jeho prst se přiblížil k plátnu. První kožní buňky se dotkly vrstvy barvy. To, co zjistil ho překvapilo. Přiblížil svůj obličej k obrazu. Někomu by přišlo na mysl, že je prapodivně pokřivené duše. Dívá se na obraz nahé dívky z půl centimetru. Nadechl se nosem. Přičichl k obrazu a nosními dírkami mu vnikl do těla terpentýn a na chvíli ho omámil.

Proplul jemným předělem mezi realitou a snem. Stál ve vodě. Byla všude kolem. Už tu jednou byl. Už se mu to jednou zdálo a nebylo to zas tak dlouho. V dálce si jí všiml, jako minule. Alice v podivném vzhledu. Uprostřed širých vod. Její oči se teď dívaly skrz něj. Předtím mu to nepřišlo důležité, ale teď…Otočil se a věděl, kam hledí. Na něj, na toho muže. Muže, jenž ji svíral ve svých rukách na obraze, co namalovala.

Jess šla do kuchyně, kde opět narazila na tu pálku.Vzpomněla si na Alicin výraz obličeje, když máchla. Nebyla to ona, Alice, kdo máchl. Nemohla to být Alice. Šla dál na balkon. Zamířila na balkón a postavila se ven. Nechala na sebe foukat svěží vítr. Podívala se dolů do temných křovisek, mezi nimiž se místy povalovaly rozfoukané odpadky. Všimla si shozené popelnice. Její vlasy se náhle zvedly a v průvanu chtěly prchnout pryč. Jess vešla dovnitř a pečlivě dveře zavřela. Nasměrována do poslední místnosti bytu, Aliciny ložnice, zmizela z kuchyně za pár sekund.

Anna šla směrem ke koupelně. Otevřela ji a viděla vanu plnou vody. Deník ležel na zemi na studených dlaždičkách. Sebrala ho a zavřela.

„Jess, Alexi, našla jsem deník, ale po Alici nic,“ řekla nahlas a šla do kuchyně.

Oba, Alex i Jess, pak přišli do kuchyně také. Anna položila deník na stůl a sedla si. Jess udělala to samé. Alex si váhavě sedl a pak na stůl položil obraz, samozřejmě se vší opatrností, kde je Alice stojící před zrcadlem. Ukázal na muže v zrcadle.

„Toho znám!“

Obě holky otevřely ústa dokořán a podívaly se na obraz, pak na Alexe a zase na obraz.

„Je to ten, co byl s Alicí tam v tom deníku.“

Jess i Anna se na sebe podívaly. Pak se Anna začala hrabat ve svých kapsách a vytáhla útržek z novin. Položila ho vedle obrazu na stůl.

Všichni se naklonili a pak se jako ledovou vodou polití zase posadili.

Anna sebrala útržek a přečetla pouze část pod černobílou fotkou.

Joseph Creant,teď v komatu v místní nemocnici.

„Tak to je ale pěkně v …. “řekl Alex.

„To nechápu! Jak může Alice namalovat někoho, koho nezná, a který je shodou okolností v komatu.“ řekla Anna.

„To není vše. Já ho viděl v tom světě s Alicí,“ řekl potichu ale jasně Alex.

„Počkat. Joseph Creant, iniciály JC, JC. Ty iniciály byly na tom deníku, když se mi dostal do rukou,“ řekla Jess a podívala se na Alexe, který věděl vše, co věděla Jess. To, co Jess nevěděla, bylo to, že Alex toho v tento okamžik věděl víc než ona.

Oba se pak podívali na fotku a obraz.

„Tak a teď je to vážně v pr…“ řekl si pro sebe Alex,když mu to došlo.

„Jo, to znamená, že je Alice mrtvá?“ zeptala se Anna, protože si stále připadala jako, když se dívá na film od půlky, bez zvuku a zrychleně.

„Tak to nevím!“ řekl Alex i Jess současně.

„Jen by mě zajímalo, kde je Alicino tělo.“ řekla Anna a podepřela si hlavu rukou.

Jess se zamyslela. Pak jak rozžhavená střela vyběhla na balkón a podívala se znovu dolů. Její zrak dopadl na ty spadlé popelnice, kolem kterých byly všude rozsypané odpadky.

Začínalo zase pršet, když se otevřely dveře do vnitřní zahrady. Na trávě leželo tělo. Všichni tři k němu doběhli. Anna hrůzou ani nedýchala a Jess jen měla otevřenou pusu.

Alex se sklonil k nehybnému tělu. Pokusil se najít tep. Našel ho, ale byl velice slabý.

„Zavolejte rychle, záchranku. Ještě žije,“ křikl na holky. Ty hned zaběhly do domu, kde byl signál.

Sklonil se k jejímu tělu a snažil se jí vzít do náruče a odnést ji z tohoto mokrého místa, ale byla na něj příliš těžká, nebo on na ni příliš slabý. Pak ho napadlo, že by mohla mít něco zlomeného a tak ji tam musel nechat ležet. Alespoň ji přikryl svojí bundou.

Za chvíli z domu vyběhla Jess v doprovodu staršího muže, majitele domu, který když viděl ležet Alici na jeho zahradě,co byla obklopena ze všech stran domy, zbledl.

Celý dům byl na nohou, když konečně Alex uslyšel houkání záchranky.