Kapitola 6. Tajemná Lučištnice

written by Hunter of Sighs

 

Bylo asi čtvrt na šest, stále byl pátek a na Apple street padla tma. Patřila mezi nejchudší ulice široko daleko. Jeden malý domeček vedle druhého. Někdo se pravděpodobně nechal inspirovat úžasnou Anglií.

Procházet touto částí města v noci bylo vždy nebezpečné, protože se říkalo, že se tu potuluje “laketownská“ mafie, jak ji nazvali místní. Nedalo se přímo říci, že by to byla doslovně mafie. Byla to jen banda kluků, kteří ostatním znepříjemňovali život. V tom, co dělali, byli opravdu dobří. Nikdo s tím nedokázal nic udělat. Díky tomuto “dárku“ tu bylo v noci absolutně mrtvo.

Někde uprostřed této ulice stál červený dům s hnědou střechou. V tom domě už pár let bydlel Alex Sealand.

Z pod deky byly vidět jenom rozcuchané vlasy. Zbytek Alexova hubeného těla byl poctivě schován, protože zima tady v té oblasti byla vždy větší než tam na jihu. Občas se pohnul a vydal nějaký ten zvuk. Stále ho ještě trochu bolelo setkání s TJ. Jeho bok byl ještě pořád odřený a pár kostí měl naražených. Teď spal a měl zase jednu ze svých nočních můr, jak tomu rád říkal. Vždy se mu líbily napínavé sny, které měli v sobě i dokonce nějakou tu hororovou složku. Něco jako létání se mu nikdy nezdálo. Jeho život mu připadal díky jeho snům pestřejší.

Probudil se a trochu zpocený vstal a šel do kuchyně, která byla v přízemí. V domě byl docela klid. Jeho teta a strýc spali v ložnici vedle jeho pokoje. Byl to docela milý pár a Alex u nich bydlel už asi deset let. Přestěhoval se k nim poté, co se mu v Evropě zabili rodiče při autonehodě. On byl s nimi, ale vyvázl jen s nějakou tou zlomeninou. Cítil, že někdo tam nahoře ho nechal žít z určitého důvodu. Vždy si rád vymýšlel a tak pro něj nebyl problém představit si, že v budoucnu udělá něco velmi důležitého, něco,co zachrání celý svět. Teta Sue a strýc Warren si pro něj museli jet až do Španělska. Pak začal bydlet tady. Teď už byl v pohodě. Měl kamarádky a dokonce pár kamarádů.

Napil se vody a šel zase do svého pokoje. Vlezl si do postele a usnul. Přitom se těšil na další úžasný sen.

Stál na hřbitově. Po tváři mu sjela jedna kapka slz. Před ním byly dva hroby. Henry Sealand bylo napsáno na jednom a na druhém Lucy Sealand. Hroby jeho rodičů byly jediné široko daleko. Rozhlédl se a v dálce zahlédl další. Šel k němu. Nemohl se mu pořád přiblížit a tak zrychlil. Teď už utíkal, co mohl.Hrob byl pořád daleko. Jako kdyby Alex jel po běžícím pásu, přepadl přes hrob, který byl nejprve tak daleko a z ničeho nic před ním.

Narovnal se a trochu se oklepal od špíny. Vrátil se před hrob – Tomas James – stálo tam. Byl zmatený. Celý tento svět, kde byl, musel být zmatený, neuspořádaný. Nebe bylo prapodivně barevné. Převládala hlavně rudá v kombinaci s černou. Na první pohled mu připadala namalovaná, ale nebyla temně černé mraky se pohybovaly po krvavě rudém nebi, jako loď brázdící širé oceány, bez zábran. Zem tady byla vysušená a nikde žádný květ, tráva či cokoli živého.

Pořád stál před tím hrobem, když ucítil vibrace. Půda pod jeho nohama se z ničeho nic začala chvět a vedle něj zčista jasna vyrůstal strom. Uskočil stranou právě včas. Ze ztvrdlé země se na temně rudý svět prodrala větev onoho stromu. Znovu uskočil, ale tak nešikovně, že spadl na zem. Díval se do půdy a slyšel jen praskání větví a drolící se půdu.

Zem se přestala otřásat. Alex se otočil a byl ohromen stejně hodně jako zděšen. Něco ohromného, vysokého a přímo explozivně odpuzujícího se právě prorvalo skrz mrtvou zem, aby se podívalo na jedovaté nebe. Alexe hned napadlo, že tento strom musel přijít rovnou z pekla. Byl celý černý a na místo kůry měl něco mazlavého, ale nebyla to pryskyřice. Spíš to vypadalo jako sliz. Někdo stál u stromu. Byl to Calvin, nový spolužák ze třídy. Občas spolu zabředli do prapodivné konverzace. Jeho vlasy byly mastné a neupravené. Měl na sobě šedivý potrhaný kus hadru. Kůži měl zšedlou a  plnou divných skvrn a díval se na Alexe svýma temnýma očima. Jeho ústa se otvírala a něco říkala. Chtěl se Alexe dotknout, ale nemohl se pohnout. Jeho nohy byly zaryty v zemi.

Alex začínal dostávat strach. Všiml si, že Calvin někam ukazuje a tak se podíval tím směrem. Další hroby. Došel k nim. V jeho očích byla vidět hrůza. Stály tam hroby v řadě za sebou. První byl nepravidelných tvarů a jméno na něm bylo k nepřečtení. Další měl přelomenou desku v půli a zbytek desky byl rozeset na zemi pod ním. Jediné, co se dalo přečíst bylo m ake. V tom se celý tento svět začal pohybovat. Alex to cítil velmi silně. Opět ležel na zemi. Chtěl se něčeho přidržet, ale v okamžiku, kdy něco našel, svět se zastavil a před Alexem byla díra s náhrobkem.

Stál před tou dírou. Nemohl dýchat z překvapení a zároveň z šoku. Všude kolem něj začal poletovat písek. Alex cítil jak se mu pod nohama podlamuje, ta před chvílí bytostně pevná, půda. Spadl do nezakrytého hrobu. Ležel tam dole na vlhké hlíně. Nemohl se pohnout. Vítr nad ním zuřil a hnal sebou vše, co mu přišlo do cesty.

Na Alexe dopadlo první malé zrníčko písku. Teď se začal obávat. Písek se na něj sunul čím dál rychleji. Snažil se uskakovat tak, aby ho nezasypal. Padal na něj ze všech stran a pro Alexe bylo zhola nemožné se mu vyhnout. Už se nemohl ani hnout. Měl volné jen ruce. Písek stoupal výš a výš. Pak se něco změnilo. Už pod sebou neměl pevnou zem. Bylo to jako kdyby pod ním byl už jen ten písek, na kterém se nedokázal udržet. Zrníčka teď dosahovala jeho rtů. Plival je, snažil se je dostat ze svých úst, ale marně.

Musel zavřít oči.

Otevřel je a strhl ze sebe deku. Byl celý zpocený. Tenhle sen nebyl jako ty ostatní. Byl zvláštní. Nikdy předtím se mu nezdálo o něčem podobným. Jeho sny byly cyklické. Jednou za čas se opakovaly nebo měnily částečně průběh děje, ale tohle bylo zcela jiné.

Všiml si, že je ráno. Konečně jeden volný den. Na tenhle víkend se docela těšil. Sice ho štvalo, že nemohl jít na tu párty s Jess. I hodinu poté co se probudil, nemohl zapomenout na Calvina a jeho šokující vzhled.

Do jedenácti se včera musel Alex starat o svou sestřenici Audrey. Bylo to dost náročný. Pořád křičela a brečela a na svých pět byla až moc vynalézavá. Kolem deváté, jak bylo Alexovi řečena, měla jít spát, ale uspat tohle malé klubko rukou a nohou, které má extrémní přebytek energie a snaží se ho zbavit právě ten večer, bylo zprvu zhola nemožné. Po hodině konečně usnula.

Teď se jeho mysl čím dál více vracela ke Calvinovi. Bylo na něm něco zvláštního. Něco mystického. Díval se z okna kuchyně na silnici. Mlha se začínala místy trhat a Alex mohl dohlédnout až na druhý chodník, kde stálo sousedovo červené auto.

Za tu dobu, co je u nich ve třídě, si nedokázal, nebo možná nechtěl, vytvořit nějaké pevnější kamarádství. Na druhou stranu až na tu jeho mlčenlivost byl vcelku normální a na literatuře obyčejně průměrný.

Držel v ruce sklenici mléka a pomalu usrkával. V druhé ruce držel toast, který si rychle připravil. V patře uslyšel hluk. Musel tedy přerušit své myšlenky nad Calvinem. Dupání na schodech se rychle blížilo do kuchyně.

„…hoj Alexi,“ ozval se malý holčičí hlásek ode dveří. „Mám hlad, uděláš mi něco,“ řekla nesmlouvavě Audrey a ukázala na něj řadu malých drobných zoubků, mezi kterými byla jedna černá mezera.

„Musíš poprosit,“ řekl Alex, opětoval úsměv a opřel se zády o linku. Připadal si jako velký brácha a zároveň se cítil velmi důležitý a potřebný.

„Plosím,“ řekla Audrey a ve svém malém obličeji zrudla. Styděla se za to, že neumí říci “r“.

„Dobře, když mě tak hezky plosíš,“ zasmál se Alex.

Audrey se na něj naštvaně podívala. Zkroutila prsty své ručky do pěsti a praštila ho do břicha. Alex se zasmál a řekl, že to byl jen takový malý vtip. Pak ji položil ruku na hlavu a trochu ji rozcuchal její hnědě, ještě hezky kudrnaté, vlásky.

„No dobrá, tak já ti tedy něco udělám. Co bys chtěla sezamový rohlík s rostlinným máslem nebo černý chléb a pravou nefalšovanou dietní marmeládu…“

„Ne,“ skočila Audrey Alexovi do řeči, „…to je moc fuj, já chci coln flaky s mlékem a pak zmlzlinu a čokoládu a taky….“ Audrey toho vyjmenovala snad tunu a pořád jí napadaly další a další věci.

„Tohle všechno sníš?“ zeptal se s úsměvem Alex, když Audrey konečně došly nápady.

„Jasně!“ řekla krátce Audrey a přitom si hrála se svými kudrnatými, hnědými vlásky a také se je pokoušela dát do původního tvaru.

„Dobře,tak ti dáme třeba …,“ řekl tajemně a čekal,jak se na to bude Andrey tvářit. Po chvilce čekání vytáhl z horní poličky Cornflakes a z lednice mléko.

Audrey zasedla za malý stůl v kuchyni a pustila se do její snídaně. Její nohy tloukly o dřevěné nohy židle ve velmi nepravidelném rytmu a Alex začínal být nervózní. Stejné bouchání bylo slyšet v tom snu, co měl.

„Audrey, víš, že když si s těmi vlasy budeš hrát tak ti všechny vypadají,“ řekl když viděl, jak v jedné ruce drží lžíci a v druhé pořád mačká své vlasy.

„To není plavda a nech toho nebo …“ Přestala mluvit,protože v ruce držela jeden volný vlas. Sama si ho nechtíc vytrhla, ale nevěděla o tom. Přestala s tou extrémní péči o své hebké vlásky a vnímala jen chuť cornflakes a mléka.

Hodiny v předsíni zabimbaly devět hodin, když Alex umýval nádobí po Andrey, která se šla dívat na televizi.

Voda mu protékala mezi prsty. Byla jako vodopád padající odnikud. Stál v něm a voda mu příjemně masírovala ramena. Měl zavřené oči a nechával sebou procházet čirou energii.

Tlak na jeho tělo slábl až téměř ustal. Byl něčím přinucen otevřít oči. Blížila se k němu tmavá postava. Snaha dostat se k němu i přes obrovskou vodní plochu, která byla všude kolem něho, byla silnější než cokoli jiného.

Byla to Alice. Šla k němu bez jakéhokoli kousku oblečení. Její vlasy už nebyly ani zrzavé a ani kudrnaté. Mohly zcela jistě šokovat svojí neskutečnou rovností a také neschopností určit jejich barvu. Jednou se zdály být hnědé, jindy černé, ale nikdy ne přímo černé nebo hnědé. Občas se v nich mihl odstín červené nebo žluté.

Začínal se cítit jako ve svém předchozím snu. Ta bezmocnost cokoliv udělat byla nepřekonatelná.

Ve vteřině ucítil dloubnutí do stehna.

„Najdeš mi, plosím, tu pohádku o tom zeleným obšíkovi?“

Alex se otočil na Andrey, která stála u něj a stále ho dloubala prstem do stehna.

„Jasně! Říkalas o zeleným obšíkovi?“ zeptal se zmateně, protože neměl v ten okamžik ponětí, o čem to Andrey mluví.

„Jo, zelenej obšík,“ odpověděla Andrey a hodila na Alexe nechápavý pohled.

„Fakt zelenej obšík …. Jó, zelenej obšík, tedy obřík. Ty asi myslíš Shreka, co,“ řekl a připadal si jako hlupák, když se na něj Andrey opět podívala nechápavě a pak zavrtěla hlavou a rychlým úprkem poháněným slabým chichotáním zmizela v chodbách domu.

Na obloze se občas objevil mráček, aby mohl zase nenápadně zmizet. Alex konečně přežil tento den. Bylo odpoledne,kdy se konečně zase dostal domů.Byl s Warrenem, Sue a Andrey u jezera na pikniku.

Neměl z toho výletu celkem žádnou radost. Audrey každou chvíli trénovala r a ř, ale zatím se to, co říkala, ani jednomu z těch písmenek nepodobalo. Došli k jezeru a teta Sue roztáhla deku blízko klidné vody. Alexe, ležícího na kusu deky, postupem času začínalo z toho celého Audreyina trénování bolet hlava. V ní to dunělo, mozkové buňky se začínaly otřásat ve svých citlivých základech a nervová vlákna byla schopna explozivně reagovat i na jemně melodickou uklidňující hudbu. V tom se Audreyin  hlas ztratil, tedy nejprve zeslábl, až se ztratil.

Alex zvedl hlavu, Audrey a teta byly pryč. Ne přímo pryč. Jejich siluety se ztrácely v dálce a obě mířili směr centrum něco koupit k jídlu.

U jezera na něj přišel spánek. Během kterého se mu zdál ještě podivnější sen.

Stál v tmavé chodbě. Nejprve ticho,které se měnilo na bouchání a křičení. Viděl k sobě běžet TJ. Proběhl kolem něj,jakoby tam ani nebyl. Za ním běžela Anna a pak Alice. Teď její vlasy byly zase zrzavé a kudrnaté. Jenže něco bylo zvláštní. Nebylo to přímo v tom jak vypadala, ale když kolem něj proběhla, cítil něco negativního. Avšak její oči byly hrozivé a zdálo se jako když za Annou neutíká, ale spíš ji pronásleduje. Dál už nic nevěděl, protože ho jeho milá sestřenice probudila svým “VLLL“. Obě byly zase zpět a Audreyin obličej teď zastiňoval Slunce.

Stál ve svém pokoji a říkal si pořád dokola: „Co teď budu dělat.“ Nemohl se přes tuhle větu přenést. Venku se slunce přehouplo k horizontu a po celé obloze se to míhalo odstíny žluté, rudé a fialové.

„Ťuk,ťuk,“ ozvalo se a do jeho pokoje vstoupila vyšší žena s hnědými středně dlouhými vlasy. V ruce držela knížku O Sněhurce. „Alexi, jestli chceš, tak můžeš dnes večer klidně někam jít. Vím, že se ti to hodilo včera …“

„To je v pohodě teto. Udělal jsem to rád,“ řekl Alex a na oko se usmál. Vybavil si to příšerné mučení, když se Audrey měla jít koupat. „Vždyť Andrey je jak má sestra, kterou jsem nikdy neměl,“ řekl zdvořile a zase se usmál. „Kdyby jenom Sue věděla,jaký je Andrey číslo,tak by ji zavřela do atomovými krytu.“

„To jsem ráda,že to tak bereš. Dnes už s ní zůstávám já. Warren sice jde na nějakou pracovní párty…,“ řekla trochu sklesle, „..ale na to, abych uhlídala Andrey, nepotřebuju celý regiment, že,“ řekla a nahlas se zasmála. Pak zavřela dveře a její kroky se pomalu vzdalovaly.

„Jo! Kdybys teto Sue jenom věděla, že na uhlídání tý malý rakety by byly zapotřebí nejmíň dva týmy S.W.A.T. Přeji hodně štěstí a upřímnou soustrast za padlé,“ řekl polohlasem a snažil se vymyslet něco, co by mohlo zaplnit jeho díru v plně využitém dni. Při této představě se zasmál a nápad tu byl.

Mlha opadla a slunce se posunulo za poledne. Všude kolem padalo na zem listí a tvořilo malé závěje. Lidé po obědě vyráželi na své každodenní výlety k blízkému jezeru s velkými piknikovými koši a vychutnávali si poslední období, kdy slunce ještě alespoň trochu hřálo. Předpověď pro dnešní den byla vcelku přívětivá. Mělo být bez mraku a bez deště. Město se rychle vylidnilo a ten kdo nešel chytat paprsky k jezeru se uvelebil na své zadní terase a pořádal grilování.

Jessica by za normálních okolností šla se svými rodiči také k jezeru. Kolem jejich domku v lese už nebylo tak příjemně. Vlhkost, stromy a jiné faktory nedovolovaly slunečním paprskům, aby ještě něco na zemi zahřály. Jenže rodiče byly pryč. Sama Jess nedokázala říci, kde přesně jsou.Teď byla doma.

Dalším faktorem,proč zůstala doma, byl fakt, že jí stále nebylo moc dobře a neměla chuť se bavit o tom, jak snáší Tomovu smrt. Představovala si ty šíleně ukecané spolužačky ze školy, které nesnese ani, když je OK. Byly to asi ty nejblbější osoby na planetě: Tina, Christin a Amanda. Dokonce měly i svůj klub, který se jmenoval NHL.

V podstatě ta zkratka zněla BGL – the best girls of Laketown a význam byl tedy jasný – nejlepší holky Laketown. Ty holky byly fakt úplně stupidní. Měli i vlastní hymnu a vlajku. Už měli minimálně patnáct členek, které kudy chodily, tudy někoho pomlouvaly, nutily nosit stejné oblečení a tak dále. Dokonce to měli i ve svém desateru. Tedy tak tomu ony říkaly. Spíš to byl seznam pouček, co má každá dívka NHL dělat, aby byla „in“ pro ostatní dívky NHL.

1.      Oblékat se podle nejnovějších trendů, které určuje vedoucí sestra (VS) NHL

2.      Používat kosmetiku, kterou schválí jen VS NHL

3.      Bavit se jenom s lidmi, které schválí VS NHL

4.      Chodit pouze se sportovci,herci, manekýny a to po dohodě s výborem pro kulturu    ( VPK )

5.      Navštěvovat kluby, které schválil VPK a VS NHL

6.      Chodit jen na předměty určené odborným poradcem pro studium ( OPS ) NHL

7.      Jíst pouze nekalorická jídla a to po dohodě s odborným poradcem pro konzumaci    ( OPK )

8.      Chodit pravidelně na klubová setkání a přinášet nové informace o spolužácích

9.      Snažit se získávat nové členky NHL

10.  Přímý zákaz bavit se s Jessicou Swanovou. Jen v případě šíření drobností o jejím soukromém životě!!!

VS,VPK,OPS,OPK

Jess tam také chtěly, zprvu. Musela se naučit to jejich desatero nazpaměť. Samozřejmě tehdy tam na desátém místě nebyla ona, ale jistá Anna Jamesová, která se stala její nejlepší kamarádkou. Pak si to rozmyslela, a kdyby mohla, založila by si klub vlastní, jenž by měl zkratku asi KNL – klub normálních lidí.

Od té doby měla tu čest být na listině jejich desatera jako desáté pravidlo.

Tahle představa nebyla vůbec náročná. Vybavit si otázky, které ji měly deptat – Jak ti je? Bylas do něj hodně zamilovaná? Spali jste spolu? A pokud jo, seš těhotná? A necháš si to? A… bla, bla, bla… Při dalších představách ji z toho vždy začínala bolet hlava.

Poslední, co ji hodně ovlivnilo, bylo dnešní ráno. Sobotní ráno, které ji obrátilo život vzhůru nohama. Byla to realita nebo jenom sen. A pokud to byl sen, tak jak by bylo možné,aby se zdál i TJ. Vše se teď točilo kolem deníku. Je to opravdu to, co ji s TJ napadlo nebo je to něco jiného a jenom se to tak chová. „DOST!!!“ řekla si v duchu. „Takhle myslet by mě dostalo do hrobu.“

V domě byla sama. Kromě TJ všichni ostatní odešli už kolem deváté ráno. TJ ji pomohl uklidit a pak s ní zůstal až do té doby než uslyšel: „Jsem v pohodě. Klidně můžeš jít.“ Nějakou dobu trvalo, než tomu i uvěřil.

„Myslím, že by se to mělo prozkoumat,“ řekl TJ ještě předtím, než odešel.

„Jak to myslíš prozkoumat.“

„No mělo by se opravdu zjistit, jak to funguje. Tedy myslím jako ten deník. Pokud to funguje, jak jsme si mysleli. Pak by to byla bomba. Mohli bysme něco zjistit.“

„Jako co?“

„No myslím třeba to, kdo zabil Toma.“

„Myslím si, že je to dost riskantní. Co když umřeš nebo třeba já?“

TJ se podíval do prázdna a zamyslel se. „Chce to mít jistotu – pojistku. Někdo musí být vzhůru.“

„Teď tě nechápu. Jak někdo musí zůstat vzhůru. Pokud bysme to udělali … ty a já tak….“

„Kdo říká ty a já. Já myslím jako my všichni – já, ty, Anna, Sam, Teo, Alice, Jeff a třeba ještě Carla. Ta tu byla taky a pokud to nějak souvisí s Tomem, tak by do toho mohla být namočená i ona.“

„Ty do toho chceš zatáhnout všechny,“ řekla Jess a její obavy začínaly narůstat.

„Jen klid,“ řekl s klidem TJ.Na jeho tváři nebyl sebemenší náznak znepokojení. Vypadalo to, jako kdyby zapomněl na to, co se stalo.

„Jak jen klid…,“ řekla Jess a její hlas se začínal zvyšovat. „…tohle není hra. Pokud je to pravda, tak by mohl klidně někdo umřít….už umřel Tom.“ Její hlas se třásl a její obličej rudl.

„Tak jsem to nemyslel. Buď v klidu. Ty zůstaneš tady a budeš nás hlídat. Už jsem to se všemi probral. Přijdou večer na seanci a prý už se moc těší.“ řekl TJ a Jess byla bez sebe.

„Tys jim to řekl… Jak tě to mohlo napadnout. Vždyť si mi to slíbil, že si to necháš pro sebe. Počkat, kdy jsi to stihl, vždyť jsme celou dobu spolu.“

„Tos ani nepostřehla, že při tom uklízení jsem stíhal posílat SMS o tom, že mají šanci oplatit Tomovu smrt. Odepsali a všichni souhlasili. Večer v osm.“

Jess přestala rudnout v obličeji a pomalu chladla. Nakonec s tím souhlasila, ale připadala si tak nějak bezradná.

Teď se osmá hodina začala přibližovat. I když bylo teprve něco po dvanácté, dolehl na ni pocit viny. Celý den chodila po domě jak smyslů zbavená. Její mysl bloudila neznámo kde. Jen TJ a Tom viděli, jak to „tam“ vypadá.

Její oči sledovaly stíny, které se postupem času měnily. Během odpoledne ji každou chvíli někdo volal. Jednou to byla Anna, jestli to opravdu myslí s tou akcí vážně. Jess nedokázala potopit TJ a tak to musela odsouhlasit. Pak si uvědomila, že tomu sebevražednému srazu mohla zabránit, ale neudělala to.

Po Anně volal Jeff, kdy to začíná. Zapomněl to. Pak Sam, jestli přijde Carla. Poté Carla jestli přijde Sam. Obě dali najevo, že když se tam ta druhá ukáže, balí věci a odchází.

Jess si připadala jak v grotesce. U dveří zazvoní Sam a jde dál. Pak zazvoní Carla a také vstoupí. Obě se potkají a začnou na sebe křičet a házet jedna na druhou urážky. Sam při tom bude bránit její kamarády a Carla bude sobecká a bude bránit jenom sebe. Pak do sebe začnou strkat. Vše vyvrcholí škrábáním a taháním za vlasy, což bude doprovázeno ječením a prskáním. Nesmí se zapomenout na ohlasy publika. Anna bude křičet, ať se chovají jako dospělí. TJ bude jako klasicky stát v pozadí a myslet si své. Nebude se zabývat tím, proč se ty dvě perou. Spíš bude koukat na Annu, která ho fascinuje vždy, když křičí. Jeff se bude nejprve rozmýšlet na kterou stranu se přidá. Pak zvolí Carlu a to díky dohodě, kterou s ní má. Jinak by ho dál neučila literaturu. Teo bude opět nad věcí a nějaká rvačka ho nebude zajímat. Pouze konstatuje „zajímavé“. Pak se ovšem naskýtá otázka, co bude dělat Alice. Tedy vlastně, co bude dělat Teo, když tam bude Alice. Bude pečlivě zírat na ženský domácí turnaj v tom, která z těch dvou má pevnější stisk, vlasy a drápy, nebo bude vysloveně čumět na Alici.

V téhle změti představ ji zastaví další zvonění telefonu. Tentokrát to byl Teo, který se ptal, jestli může přijít i Alice. Na to mu Jess mohla říci jedinou odpověď „ano“.

Vzpomněla si na včerejší koupel, ale pak od nápadu jít se naložit do vody upustila. Stejně by to nastávající katastrofu neodvrátilo. Tak proč se namáhat.

Sedla si do křesla v obývacím pokoji a vychutnávala si zvuk praskajícího dřeva a ohnivého světla. Ještě měla ruce od sazí, jak se snažila rozdělat oheň. Pak mohla říci, ještě štěstí, že ho otec uvedl do chodu a mohl být popřípadě použit.

Za chvíli, byla už venku docela pořádná tma, zazvonil opět telefon. Byl to TJ, že už se pomalu řítí.

Jess pohlédla na hodiny. Ani si neuvědomila, jak ten čas letí. Bylo půl osmé a zcela jistá pohroma byla přede dveřmi.

Přišlo to, co nechtěla, aby se stalo, ale co mohla dělat. Uslyšela to odporné crrr a musela jít otevřít.

„Ahoj Jess, jak je,“ řekla Sam a trochu zmateně vešla dovnitř. Pak se usmála a chtěla něco říct. Jess pochopila a řekla: „Carla přijde taky, ale zůstaň tady, prosím. Kvůli mě.“

Hned se z mírného úsměvu její tvář posunula  k mírnému naštvání. Na druhou stranu nemohla to teď udělat, když viděla výraz v Jessiině obličeji.

„Ale když bude mít blbý kecy tak půjdu pryč, já nebo ona,“ řekla vážně a přidala do koncového já nebo ona větší důraz.

„Jen klid, ještě tu není,“ řekla Jess. Pak rozsvítila světlo nade dveřmi a podívala se na lesní cestu směřující od hlavní silnice až k domku. Slyšela čtyři hlasy, které sem doléhaly. Byla si jistá, že to je TJ, Teo, Anna a čtvrtou osobou byla Alice. Za pár minut mohla vidět i je samotné.

Došli až k ní a všichni byli v podezřele dobré náladě. Jen Alice byla nějak bledší než obvykle.

„Tak si tu povídáme, že za chvíli se k tobě můžem přestěhovat,“ houkl Teo a zasmál se.

„Ať vás to ani nenapadne. Pak by odtud utekla všechna zvířata,“ řekla hlasitě a  Jess.

„Kde máte Jeffa a naší expertku přes vznětlivou náladu?“ Její hlas už byl tišší, protože se celá skupinka pomalu sunula blíže k Jess.

„Jeff a Carla jsou ještě dole u cesty. Jeff se jí snaží říci, jak by se měla chovat,“ řekla Anna.

Chvíli bylo ticho, ale pak se po celém lese ozval hlasitý smích. Všech pět se začalo smát.

„Klid,“ řekla tichounce Jess. „Už ty dva vidím. Jděte dovnitř a já za váma přijdu.“

Stála tam na prahu a čekala až k ní ti dva přijdou.

„Ahoj!“ zavolala na ně. Pokoušela se překonat nechuť ke Carle a hned jak byli u ní se na oba usmála.

Ten večer byl téměř shodný jako včerejší. Když k ní přišel TJ a požádal ji o ten deník, její srdce bušilo stále rychleji. Nohy byly stále slabší, když pro něj šla do pokoje. Ruce se jí klepaly, když ho nesla dolů. A pak když ho předala do TJ rukou, místo aby se jí ulevilo, spadl na ní velký balvan obav. Jako socha stála u dveří a pozorovala ostatní, jak si posedávají na zem. Smějí se a tohle považují jen za vtip, který jim má zpříjemnit víkend. Brali to nejspíš jako kino nebo divadlo. Pak až budou tam, tak to bude paintball, ale bez barvy a dost naostro. Jediná stála a začínala si připadat trapně. Všichni na ni koukali a ona … Posadila se na pohovku. Chtěla zavřít oči, ale nedokázala to.

„Jess…Jess,“ volal TJ, ale ona nevnímala. „Jess, myslím, že bys měla na chvíli odejít. Jinak bys tam mohla být také. Tedy pokud je to, co si myslíme, pravda.“

„Máš…pravdu… Tak já …už ….jdu,“ řekla Jess a pomalu vstala a odešla, ale v tom ji napadlo něco geniálního. Vyběhla rychle nahoru. V pokoji si vzala sluchátka a walkmana a šla rychle zase dolů

„Tak tedy… Jste všichni připraveni. Buďte v klidu a nepanikařte, až tam budete. Otevřel deník a chystal se začít číst.

Jess vstoupila do pokoje a opět si sedla na pohovku. Podívala se na TJ a ten zase na ní. Oba se jen pousmáli a TJ pokračoval ve čtení. Jess jen vnímala jeho otvírající se rty. Hudba byla velmi hlasitá a přesto ji konečně naplnila klidem. Vnímala je ji.

V pokoji začínala být zima. Teo otevřel oči. Byl v prázdné místnosti. Na sobě měl jen kalhoty. Na zemi nebyla žádná podlaha nebo prkna. Stál bosýma nohama na hlíně. Bylo zvláštní, že i přes žádnou existenci okna tu bylo světlo. Nebylo příliš silné, ale alespoň mu mohlo ukázat, kde je.

„Tohle je bomba. Virtuální svět, do kterého vlezeš jen díky knize, kterou nemusíš ani číst. Paráda. To až se dozvědí kluci v počítačovém centru. Ty budou panečku čubrnět.“ řekl si pro sebe a rozhlédl se. Byly tu jedny dveře. Přistoupil k nim. Jeho ruka se dotkla zrezlé kliky.

Vrzání se rozlehlo po chodbě, která byla za dveřmi. Na Tea to udělalo ještě lepší dojem než předtím. Dveře zavřel a dal se dál chodbou. Jeho nos nasál vůni ohně. Jeho kůže se začínala ohřívat. Jeho sluch zaslechl křik a pak jeho oči viděly obrovskou žhavou kouli valící se na něj.

Jeho tělo se rychle otočilo a běželo zpátky ke dveřím. Byly zaseklé a nedaly se otevřít. Žár se blížil k jeho zádům.Dveře povolily a on vběhl dovnitř. Rychle je zabouchl a udýchaně se o ně opřel. Něco velkého právě narazilo na slabé dřevo.

„No skvělý. Dokonce i nějaká akce,“ řekl si. Opět nastalo ticho a chodbou se zase ozvalo vrzání. Teď je nezavřel. Nechal je pro jistotu otevřené. Co kdyby tu byla ještě další past. Konečně se dostal k prvnímu rozcestí.

„Co teď. Půjdu pořád rovně. Na bludiště jsem expert,“ řekl nahlas. Jeho kroky a rozhodování ho donesly do slepé uličky. „Tak nic. Tudy to asi nepůjde. Během sekundy ho něco praštilo do hlavy.

Otočil se a v temné dálce uviděl zahalenou postavu držící v ruce kámen.

„Odejdi!“ řekla osoba chraplavým hlasem. „Odejdi a mohl bys žít! Zůstaneš-li, zemřeš.“

Teo stál na místě. „Rád bych, ale nevím kudy. Nemohl nebo nemohla bys mi pomoci najít cestu ven z tohohle bludiště?“

„Nemohla. Nesmím radit vetřelcům, kteří vstoupí na tuto půdu, jak se dostat ven!“ řekla a pak si odkašlala.

„Já nejsem vetřelec!“ řekl nahlas Teo a snažil se to neříkat moc tvrdě, aby se záhadná bytost nerozzlobila.

„Jsi vetřelec,“ řekla klidně a mrštila kamenem před sebe. „Každý cizí je tu vetřelec,“ křikla a hodila dalším kamenem tak prudce,že zasáhl Tea do hrudi.

Teo spadl na zem, ale snažil se neukázat slabost a vstal. Rukou si promnul bolavé místo na prsou a podíval se před sebe. Bytost byla pryč. Slyšel jen své bijící srdce a strach hlásící se o slovo. Narovnal se a rychle běžel chodbami. Mysl ho zavedla až do velké místnosti. Ta bytost tam byla také.

Zahalena v černém hávu se dívala dírou ve zdi na rudou oblohu. Pak se s šustěním otočila a Teo viděl jen její krvavé oči.

„Měl ses vrátit domů. Varovala jsem tě. Teď umřeš,“ řekla chraptivě. Její ruce se rozpřáhly a uchopily luk a šíp. Napnula a ….

Jess si konečně sundala sluchátka z uší. Něco jí znepokojovalo, ale stále neměla stejné pocity jako v případě, kdy se do deníku dostal TJ. Dívala se na všechny své kamarády. Jejich pohled byl zmrzlý. Byly v záhadném transu.

Její pohled dopadl na Tea. Seděl nejprve klidně a pak sebou jednou škubl a sesunul se k zemi. Teď to cítila. Cítila to v sobě. Bylo to hodně hluboko. Nastal čas a Jess zavřela oči. Už tušila, co přijde. Bylo to tentokrát jasné a čisté. Po tmě a slepotě, přišlo světlo. Viděla to - Luk – šíp – krev – křik a ona věděla, že Teo má problémy. Jeho obličej byl rudý a zpocený.

Chytla ho za ruku a on se probudil. Celý od potu se posadil a jeho vytřeštěný výraz říkal vše. Po pár minutách se podíval Jess hluboce do očí a řekl: „Tohle … je … teda …něco. Bylo to tak reálný a přesto …..“ Pak se chtěl postavit a ucítil bolest na prsou. „Tohle nebyla fikce? To se fakt stalo?“ a nechápavě se koukl na Jess.

Ta jen přikývla a podívala se na ostatní. Ty byly v klidu.

„Jak jsem se dostal zpět,“ zeptal se.

„Viděl jsi něco jako boží ruku, tam na tom místě?“

„Jo. Bylo to něco úžasného.“

„To jsem byla pravděpodobně já.“

„Tomu nerozumím. Jak ty?“

„Na tohle ti neodpovím. Sama to nechápu, tedy zatím nechápu. Jen tak ses dostal ven. Jinak to nejde.“ Pak se zamyslela a řekla smutně: „Existuje ještě jeden způsob, jak od tamtu pryč!“

„Jaký?“ zvědavě řekl Teo a podíval se na Alici, která docela hodně funěla.

„Ten způsob je, že tě tam něco zabije. Pak už ti to může být jedno.“

Jeho oči teď upřeně koukali na Alici. Pak se opět vrátil k Jess. „Tak je probuď. Než umřou. Je to tam fakt drsný,“ křikl Teo a chytl Alici za ruku. Alicino srdce bilo o sto šest. „Je tam taková žena v kutně nebo v něčem, co je kutně hodně podobné. Má rudé oči, chraptí a hrozně ráda má luk a šíp.“

„Víš…. Nechci ti to říkat, ale musím… já to můžu, až když to ucítím. Jinak ne. Už jsem to zkoušela. Dají se probudit, až ve chvíli, kdy jim hrozí nevyhnutelná smrt.“

Oba se podívali na „spící“ kamarády.

„Co když to nestihneš,“ až kňouravým hláskem sykl  Teo, protože se začínal obávat o Alicin život.

„U tebe jsem to stihla. Pár sekund a měl bys šíp v hlavě.“

Tohle nebylo něco, co by ho mělo povzbudit. Byl nervózní a každou chvíli se díval z Alice na Jess.

Silné ruce prorazily ztrouchnivělé dřevo dveří a Jeff se konečně mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Byl špinavý a pohled na mrtvolu, se kterou musel sdílet tu odpornou kopku, mu ještě teď dokázal zamíchat s žaludkem.

Po chvíli svižné chůze se už nezastavoval vždy, když uslyšel křik. Jediné, co ho zajímalo, bylo nejprve najít něco, co mohlo dokázat TJ a Jessiinu teorii a pak pryč.

Ty tmavé chodby, vlhko a pavučiny mu začínaly lézt na mozek. Konečně našel další dveře. Varován TJ pomalu otevřel dveře. Před sebou měl místnost, kde byla postel potáhnuta šarlatovým saténem. Vstoupil. Dveře se za ním zavřely. Ucítil omamnou sladkou vůní. Poblouzněn si sedl na postel a natáhl se.

„Jeffíku, miláčku nespi, snad nechceš, abych se tu unudila k smrti“ Jeff se při nárazech do těla probudil. Překvapeně zíral na dívku ladných tvarů, oblečenou jen tak, jak ji bůh stvořil. Jeho ruka se nejprve nedůvěřivě a chladně dotkla božsky hebkého těla. Dívka usedla k němu na měkkou postel. Jeff se k ní nahnul a jemně přejel po její čisté pleti. Přitom se jí dlouze díval do jejích krásných černých očí. Byly tak tmavé a tak elektrizující. Jeho ruka směřovala níž a jeho rty se pomalu přibližovaly k rudým, ohnivým až skoro exoticky smrtícím rtům oné děvy. Jejich rty se spojily. Po chvilce si Jeff připadal úplně v pohodě a po hodině přímo až ďábelského sexu byl v ještě lepší náladě než předtím. Úplně zapomněl na logiku, kterou tohle vše s naprostou přesností nemělo. Až si myslel, že to není pravda, že je to jen sen. Chvilku nechal ještě zavřené oči. Cítil její dotyk po celém jeho těle. Něco chladného přejíždělo přes jeho břicho. Otevřel oči.

Nemohl ani dýchat. Jeho náhlá přítelkyně stála v rohu a klepala se. Před dveřmi stála zahalená osoba. Musela to být žena, protože její nohy vykukující z pod hávu byly bez chloupku a hubené.

Jediné co mu vadilo, byl šíp namířený přesně na jeho celkem vypracované břišní svaly. To byl ten chlad, co cítil, když měl zavřené oči.

„Jak to, že si se opovážil vstoupit do našeho království, vetřelče?“ řekla hlasem, který by rozbořil celý chrám.

„Já…já jsem nechtěl…“ Nevěděl, co má říci. Teď už si uvědomoval, kde je. Zcela zapomněl na úkol a nechal se svést tou dívkou.

„Kromě toho, že si sem vnikl. Ještě k tomu si zneuctil chovanku naší královny. Teď za to budeš pykat.“ řekla a svou rukou mávla do větru.

Jako když bičem práskne, stálo u postele pět statných mužů. Vypadali jako tvrďáci, ale jejich oči byly zrudlé a byly poněkud sežehlí. Chytli ho za končetiny a přivázali ho.

Jeff zavřel oči. Slyšel jak se napíná tětiva. Pak slyšel hvizd a … Něco teplého mu sálalo nad hlavou. Nemusel to vidět. Jen cítil něčí dotyk a pak konečně přišla spása.

„Jeffe, jsi Ok?“ řekl známý hlas. Teď je opravdu otevřel a hned jak viděl Jess a Tea, mu vytryskly slzy a on se musel začít smát.

„Už jsem myslel, že umřu, že mě tím šípem provrtá.“

„To nic. Už je po všem. Vítej mezi živými,“ řekl Teo a poplácal Jeffa po rameni.

„Kolik jich tam ještě je?“ zeptal se když už mohl normálně mluvit.

„Kromě tebe a Tea všichni,“ řekla Jess.

Carla se konečně dostala skrz první bariéru. Bylo to celkem náročné, protože dveře, které jí bránily jít dál, byly z pevného tvrdého dřeva a zamčené. Teď, když už měla cestu volnou, si přála aby zůstala zabedněná v místnosti. Došla až k velké hale, kam ji přitahoval neobyčejně velký hluk.

Dlouhá, vysoká a klenutá místnost byla plná lidí. Na první pohled byli zcela normální, ale když se podívala zřetelněji, všimla si,že všichni mají spálené oči. Nacpáni do kožených obleků drželi v ruce meče a dívali se odpředu. Na vyvýšeném podstavci tam stála zahalená osoba. Držela v ruce luk a přes rameno měla přehozený toulec plný šípů. Něco jim říkala, ale Carla nemohla slyšet co, protože šum těch slepých lidí byl větší, než hlas tajemné bytosti.

Pak všichni utichli a pečlivě naslouchali.

„Mí bojovníci. Byly jste vytáhnuti z dlouhého nevědomí, aby jste pomáhali té bytosti, která nám všem tady vládne. Vydejte se teď do chodeb a pochytejte ty, kteří sem přišli vykonat odplatu. Já půjdu s vámi a potrestám jejich opovážlivost.“

Hlas byl jako hrom a Carla ani nedýchala, když ustal. Poodstoupila dál do tmavé chodby, ale stále sledovala záhadnou postavu.

Ani se nepohnula, když se zrak postavy zastavil na chodbě, ve které byla.

„Támhle je!“ vykřikla a její prst ukázal do chodby. Vytáhla z toulce šíp a rychle se připravila ke střelbě. Dopadl těsně u Carliných nohou. Poodskočila a spadla na zem. Když se zase rychle postavila, byli už u ní. Stáli před ní a v jejich čele byla ta zahalená bytost. Před obličejem měla Carla špičku šípu a jejích boků se dotýkaly hroty ostrých mečů lesknoucích se do tmy.

„Jsi vetřelec a budeš usmrcena!“ řekla tajemná chraptivých hlasem.

Carla před nimi stála bez možnosti utéct. Její oči se dívaly do očí záhadné. Carlin hnědý obličej se začínal potit a srdce jí tlouklo.

„Teď! Co teď? Teď to musím udělat. Ať využiju ty lekce z gymnastiky. Sice jsem tam nechodila tak pravidelně, ale když tak se nedám jen tak.“ Byla rozhodnuta. Udělala to nejšílenější, co ji napadlo. Trochu povolila v kolenech a už dál nečekala, až ji, ať je to, kdo je to, zasáhne šípem přímo do jejího obličeje. Odrazila se a udělala salto.

Přeletěla přes ně jako pták a dopadla za nimi na tvrdou kamennou podlahu. Nestačili ani zareagovat. Záhadná se otočila a vystřelila. Její šíp však poslal k zemi jednoho z jejích bojovníků. Jeho tělo dopadlo na zem a po pár vteřinách bylo spáleno na uhel a doprovázeno nářkem rozprášeno po okolí.

Carla musela využít vší své inteligence, které až tak moc neměla, aby odtamtud utekla. Další východ byl naproti vyvýšenému místu. Nějak si ani neuvědomovala, co se jí povedlo. Přeskočila celou tu tlupu bez jediného škrábnutí. Něco jí dodalo energii a tak měla menší náskok. Stále za sebou slyšela dupot a řev těch poskoků “Tajemné“.

Její běh byl ukončen. Něco ji zasáhlo do nohy. Byl to šíp s rudými pery. Prošel skrz svalovinu a hrozivě na ni koukal z druhé strany stehna. Ty obludnosti se blížily a ona se toho šípu musela zbavit.

Jediné, co ji napadlo, bylo zlomit šíp a pak ho vytáhnout. Doplazila se do relativně tmavého koutu chodby. Chtěla křičet bolestí, když šíp na straně s pery odlomila. Bolest to byla neskutečná, ale Carla si nemohla dovolit křičet nebo brečet. Našli by ji. Byli moc blízko. Jejich dupot už byl blízko místa, kde byla takto zpomalena. Natlačila se na zeď a kousla se do volné ruky, když vytahovala zbytek dřeva z její nohy.

Krev tekla na zem, kde tvořila loužičky. Teď jen zastavit krvácení. Přitiskla dlaň k ráně, aby alespoň nějak zastavila tekoucí rudou řeku. Samozřejmě že to nepomáhalo.

Dupot přestal a Tajemná se zastavila v čele své malé armády. Její obličej byl stále zakryt ve stínu kápě. Její rty se chvěly. Zvedla ruku a část rukávu sjela k loktu. Ve světle loučí se leskla a byla zřetelně vidět hebká kůže bez jediné oděrky či ranky.

Její oči rentgenovaly chodbu, až si všimly kapek krve na podlaze. Její ruka hbitě vytáhla druhý šíp a její zvláštní smysl ji vedl přesně ke Carle jako maso přitahuje psa.

Zastavila se a namířila na postavu schovanou ve tmě. Její oči zrudly a chtěla něco říci, ale v tom cítila neskutečnou bolest tam kdesi hluboko svého prázdného těla. Bodání bylo silnější a silnější. Ze stropu padala drobná zrnka prachu.

Tajemná zvedla hlavu nad sebe a rychle ji sklonila. Něco zářivého se prokousávalo kamenem. První paprsky dopadly na zem a kapky krve se vypařovaly. Rychle uskočila, aby se před nebezpečnou září uchránila.

Bojovníci stáli nehybně v chodbě, až první paprsek světla dopadl na toho, co mu byl nejblíže. Sám se rozplynul a na zemi zůstalo jen kožené brnění a meč.

Tajemná upustila luk na zem a sama chtěla to místo opustit. Chtěla si stáhnout kapuci z hlavy a jít za tím světlem. Už zvedala ruce. Ty se dotkly tvrdé, špinavé a černé látky. Na světle se tak ukázala nejprve její tvář a pak první pramínky rovných vlasů.

Carla už byla pryč, když účinky světla pominuly a Tajemná se opět ,zmatená, zahalila. Její vztek byl zdi ničící řev. Její zbylí silní bojovníci se váleli na zemi, jak padalo kamení, a každý měl mnoho tržných ran. Jenže jim to nevadilo. Teď bude jejich hlavní lučištnice pořádně krutá.

Opět si nasadila kápi a sama se vydala po stopách vetřelců.

„Proč se vždycky nechám ukecat. Jsem prostě blbá. Musím vždycky udělat nějakou blbost. To by mě zajímalo, kdo tohle vymyslel,“ řekla Anna, když ze sebe ztrhla přebytečné oblečení. Bylo mokré, protože právě vylezla ze špinavé stoky. Byla to jediná šance, jak se dostat pryč od těch odporných krys, co jí žraly ruku, když se probudila v té místnosti plné zápachu.

„Nikdy by mě nenapadalo …“nemohla to doříct. Před ní už nebyla chodba, ale ani zeď. Prostě nic. Něco vzadu ji vyrušilo. Rychle se otočila.

„Tebe už jsem někde viděla?“ řekla, když za sebou viděla postavu v hábitu.

„Pochybuji, že by si mě viděla. Jsi vetřelec, a jak už se tu párkrát stalo, tak se i stane znovu.“

„Jak to myslíš stalo a stane znovu,“ zopakovala Anna. Její ostříží zrak se nejprve usadil na místě, kde bytost měla zakrytou hlavu. Pak sjel níž a zastavil se u ruky, která držela luk. V druhé ruce pak měla jediný šíp. Uvažovala rychle a tak nebyl větší problém dojít ke stejnému závěru, jako došel Jeff.

„Mohla bys mi říci, co jsem udělala, že jsem vetřelec,“ řekla Anna a rozkročila se sledujíc rudé oči.

„Jsi na cizím území, kam nemá nikdo vstup povolen….. a kromě toho si smrtelník!“

„Aha, a že nikde u vchodu nebylo napsáno vstup smrtelníkům zakázán,“ řekla s výsměchem Anna. Tuhle bitvu musí vyhrát, ať to stojí, co to stojí.

„ah…tady…nemáme žádný vchod,“ řekla zmateně záhadná bytost.

„Všude je nějaký vchod a také východ!“

Bytost byla zmatená. Nevěděla, co říci. Namířila luk na Annu, ale ruce se jí třásly. Pak ho upustila na zem a šla k Anně.

„No, co budeš dělat teď. Jsi slabá!“ snažila se Anna rozčílit ji.

„Já….já to nechci dělat, ale musím,“řekla vystrašeným hlasem bytost. „Slib mi, že mi pomůžeš,“ řekla a její hlas se třásl. Na chvíli se Anně zdálo, že to říká úplně jiná osoba, než ta, která začla svůj monolog:  „Jsi vetřelec bla, bla …“

„Když po tom tak toužíš, tak jo. Slibuji ti …“ Nestačila dokončit větu a tajemná lučištnice do ní strčila. Anna padala do temnot. Kolem sebe měla neustále tmu a nic jiného. Přetočila se na druhou stranu a viděla blížící se zemi. Pak se s ní v plné rychlosti střetla, ale stále byla živá, jako kdyby někdo nechtěl, aby umřela. Podezřelé na tom bylo i to, že ji nic nebolelo. Stála v chodbě plné výklenků.

Nedalo by se zrovna říci, že to byla chodba. Strop byl pryč. V každém výklenku bylo nějaké tělo a u každého bylo jméno. Táhlo se to až k velké hoře, která byla z jedné strany obklopena rudým nebem a z druhé částečně černým nebem. Vypadalo to jako rozhraní mezi dnem a nocí. Šla dál, až se dostala na konec. Při průchodu měla zvláštní pocit. Někdo ji sledoval, ale nikoho neviděla. Musel být hodně dobrý, protože tady se neměl kam skrýt.

Poslední plný výklenek. Přistoupila k němu a hrůzou oněměla. Byl v něm Tom.Zabalený do pavučin. Jeho kůže byla šedivá a vysušená, ale byl to on. Z očí jí začaly téci slzy. Neviděla ho už tak dlouho. Hrozně se ho chtěla dotknout.

Jeho ruka byla mírně zdvižena a prst ukazoval naproti. Její vlasy vytvořili menší větřík, když se otáčela. Teď teprve přišel šok. Dívala se na jméno.

„To není pravda,“ křičela do ticha. Běžela dál a četla jedno jméno za druhým. „Tohle prostě není pravda.“ Nohy se jí podlomily a ona složila ruce do klína.

„Tak je vidět, že poslední vetřelec si našel cestičku až sem,“ ozval se chraptivý hlas a Anna teď neměla energii vzdorovat.

Natáhla tětivu a vypustila posla smrti.

Blížil se k ní, ale prolétl skrz její mizející tělo. Tajemná lučištnice se dívala do prázdna a v jejích očích hledících vzhůru byl smutek.

Anna otevřela oči. Když je zavírala byla tu pohoda a teď… jen chaos. Jess byla podrážděná a vypadala naštvaně. Anna asi uhodla na koho.

„Rychle přineste skleničku vody. Já ti TJ říkala, že je to nebezpečný. Jen se koukni. Carla to přežila jen tak tak,“

TJ, který si právě přidržoval krvácející bok kusem bílé látky, se podíval Carlu, která ještě teď ležela na zemi a nemohla se zbavit šoku.

„Viděla jsem něco…,“ říkala nesrozumitelně Anna.

„OK, řekneš nám to, až budeš mít víc energie. Teď klidně lež,“ řekla Jess, a když viděla, že je na tom jinak celkem fajn, šla dál.

„Jak je na tom Alice. Nevypadá to dobře. Nevíme, co s ní je. Má zavřené oči a k tomu, nevypadá vůbec dobře. Nemá sice žádné zranění, ale je zpocená a nedýchá.

„Jess, kam šla Sam,“ zeptal se TJ, který byl probuzen pár minut před Annou.

„Poslala jsem ji domů. Kromě trochu odřené hlavy byla v pohodě. „Jestli chceš, můžeš jít taky,“ řekla s chladnou hlavou Jess. „Jediný problém je ten, že nemůžem jít do nemocnice. Jak bychom vysvětlovali tyhle zranění doktorům.“

„Zůstanu tu kvůli Anně,“ řekl polohlasem TJ.

Po hodině se Carla konečně dala do kupy. Anna pořád myslela na to, co viděla, tam u té hory. Teo seděl u Alice a hladil ji.

Jako ránou kladivem se Jess zhroutila.

Tma, všude byla tma.Jess byla ve vzduchoprázdnu a kolem ní nic. Jen ta tma. Pak přišel náraz větru a ona teprve nyní pocítila, že padá. Vítr si s ní hrál jak s papírovou kuličkou. Pak jako když udeří blesk se z ničeho nic začínalo tmou šířit rudé světlo. Tvořilo kolem ní prstence, které se spojovaly a ty se zase spojovaly s dalšími a tak dál. Až kolem nebyla tma, ale jen rudá záře.

Přibližovala se k něčemu, co vypadalo jako zem. Měla čím dál vyšší rychlost. Rotovala ve větru a strach z pádu byl v jejím srdci jako doma. V dálce zahlédla velkou horu a pod sebou starobylou pevnost, která byla všude pod ní. Někde byly ve stropu díry a jindy chyběly zdi. Mířila právě do jedné díry. Těsně před dopadem zavřela oči.

Ležela na hliněné a musela zvednout hlavu, aby se nadechla.

Věděla kde je, teď tam byla, ale jak se dostane ven, to netušila. Ona přeci má tu schopnost dostat ty druhé ven, ale když je ona uvnitř, jak se sama probudí.

Odhodlána se nevzdat, vstala a musela vidět to místo. Byly před ní dveře. Nechtěla je otevřít, protože cítila bolest TJ, když on sám otevřel dveře.

Každou chvíli se otáčela, aby nenarazila na tu Tajemnou, jak o ní každý mluvil.

Nakonec, i přes vše co cítila, dveře otevřela. Oslnilo ji světlo a pak…

Viděla sebe v obývacím pokoji. Seděla na pohovce a dívala se na její kamarády. Byla zmatená. Má to být snad nějaká past toho temného světa, asi ne. Necítila se zle ani ohroženě. Jako stín procházela pokojem. Na zemi ležela Carla v bolestech.

Náhle se celou místností přehnala světelná záře a ona byla ve tmě měnící se ve světlo a pak opět tmu. Viděla Carlu a sluneční svit, který ji obklopovat. Stála v tmavé chodbě a pod jejíma nohama rostly pampelišky zářící ohromující žlutou barvou.

Z prázdna se zjevil motýl a chvilku kolem ní kroužil a pak se jí usadil na dlani. V tom světlo zmizelo a Carla padla na zem. Pampelišky zvadly a motýl klesl mrtvý na zem.

Pak se z ničeho nic objevila v další temné chodbě, kde na zemi ležel TJ, jako blesk se postavil a hodil do temnot nůž.

Viděla někoho sedícího v nějakém baru. Byl to Alex a byl tam s Calvinem a o něčem si povídali. Nad Alexem zářilo podivné světlo.

A na konec viděla Alici zahalenou v bílém a ležící na nemocničním lůžku. Kolem ní bylo mnoho doktorů a něco mumlali. Zavřel se za nimi výtah a oni jeli do patra číslo tři. Malý elektrický výboj a byla zase v té chodbě.

Něco se k ní blížilo. Tušila, co to je, ale přišlo něco jiného.

Jako blesk se probudila. Bylo to pro ostatní jako pár sekund. Nikdo to nezaregistroval.

„Něco mám. Pohnula se! Alice se konečně pohnula,“ vykřikl Teo.

Alice se konečně probrala. Její rty se otevřely a do plic mohl jít čerstvý vzduch.

„Jak ti je? Můžeš mluvit? Co si viděla? Co se stalo? No tak mluv už konečně,“ mluvil na ni Teo a křečovitě ji svíral ve svých rukách.

Nepromluvila. Jen mlčela a dívala se do prázdna. Rozhlédla se po pokoji. Chovala se celkem klidně až do chvíle, když se do jejího zorného pole dostal TJ. Její oči pomalu vylézaly z důlků. Pak se musela odvrátit, ale v tom její oči dopadly na zmrzačenou Carlu. Zatnula pěsti, ale pak se mírně usmála. Vše bylo zavrženo rychlým útěkem, když viděla Jess stojící u velkého okna.

Nikdo to nechápal, ale nějak víc se nad tím nepozastavoval. Nikomu nic nebylo podezřelé. Jen Jess tam stála a zamyšlená hleděla do temného lesa.

Přiběhla, celá promrzlá, domů. Dveře bouchly a ona se o ně opřela. Byla celá bledá a pouze tváře a nos měla rudé od zimy tam venku. Z vlasů jí skapávaly kapky deště. V lednici nebylo skoro nic jen pár zbytků od oběda. Hlad neměla, ale náhle ji přepadla obrovská žízeň. Naplnila si sklenici studenou vodou a začala rychle pít. Když měla dopitou asi pátou, připadala si zvláštně. Začínala jí být zima. Všude byla zima. Co teď? Co jen má dělat? Horká koupel by možná pomohla. Šla rychle do koupelny a cestou ze sebe shodila vše, co měla na sobě. Pustila vodu a vlezla si do vany. Kolem ní byla pára a voda začínala být extrémně horká, ale Alici byla stále větší zima. Bodala jí po těle a útočila na každou buňku jejího těla.

„Potřebuješ to!“ ozvalo se.

Věděla, že je to on. Věděla, že jí pomůže. Voda přestala téci a on stál přímo před ní, svlečený. Její tělo se začínalo kroutit mrazem, ačkoli z vody stále ještě stoupala pára. Zima se jí dostávala až do mozku, kde zabíjela jednu buňku po druhé.

„Musí to být! Jen vydrž! Za chvíli bude po všem a ty budeš silnější!“ řekl on a stále tam jen tak stál a když už se její tělo nehýbalo, usmál se.

Teď si jenom moje! Jenom moje a já už tě nepustím!“ Slyšela kdysi hluboko v jejím mozku, kde ještě pár buněk žilo. Zdálo se, jako kdyby jí projel elektrický proud. Voda vystříkla z vany, když se opět nadechla. Zima byla ta tam a ona si přidala plná energie