Kapitola 5. Most do jiného světa

written by Hunter of Sighs

 

Deka byla odhrnuta. Alice stála na kraji postele a svlékala se. Chvíli se na sebe musela podívat do zrcadla ve své skříni. Některé části jejího těla byly zarudlé a trochu pálily.Nejvíce bolestivé to ale bylo v oněch intimních partiích.Přistoupila blíže,aby se mohla podívat. Nemohla uvěřit vlastnímu zraku. Byly tam jakoby vypáleny otisky prstů. Zhrozila se a podívala se na sebe do zrcadla. Dívala se do svých očí. Musela začít z ničeho nic brečet. Slzy jí stékaly po obličeji a Alice si vybavila ten sen.

Zhasla lampičku a lehla si. Na pár minut se zahleděla do stropu.

„Jsem rád, že tě zase vidím,“ řekl pro ni známý hlas.

Alice se lekla a posadila se na postel. „Co tu děláš? Vždyť jsem ani nestačila usnout.“

„Kdo říká, že jsem ve tvém snu,“ řekl chladně Joseph a vystoupil z temného koutu pokoje.

„Jak…vždyť si v komatu tam, v nemocnici,“ nechápavě,ale přitom energicky vykřikla Alice.

„To víš. Jednou tam,jednou tady. Víš, to v nemocnici bylo skvělý. Jenže já chci víc. Ne jen se tě dotýkat a líbat tě,“ řekl až nebezpečně.

Alice rychle vstala z postele a běžela do kuchyně. Cítila za sebou vítr. Rychle popadla telefon a snažila se vytočit první číslo,které ji napadalo.

„Copak? Tobě se to nelíbilo?“ řekl jemně Joseph. „Mně ano, ale teď se mi to bude líbit víc,“ řekl drsně a chytl Alici za ruku.

„Au…To bolí,“ vyjekla Alice, protože tento stisk ji začínal drtit ruku.

„Jen klid. Věřím, že i tobě se to bude líbit,“ řekl a pevně si ji přitáhl.

Telefon jí vypadl z rukou a s hlukem dopadl na zem.

„Víš…,“ řekla polekaně Alice, „…v tom snu to bylo hezčí. Takový jemný a …“

„To víš. V tom snu to bylo… bla, bla, bla …Teď to bude teprve něco,“ řekl stroze a odtáhl ji do pokoje.

Postel se málem propadla, když ji Joseph hodil do peřin. Snažila se křičet, ale Joseph ji ústa přikryl rukou. Proti jeho svalům neměla šanci. Stačil mžik a Joseph byl celý nahý. To ovšem nebyl žádný problém, protože měl na sobě opět jenom bílé boxerky. Alice jenom vyvalila oči a Joseph se smál.

„Dám tu ruku pryč, ale jen když mi už nebudeš křičet,“ řekl.

Alice mu to odkývala a on dal ruku stranou. Pak jí slíznul slzy, které jí stékaly po krku. Začal ji hladit po vlasech a Alice byla stále klidnější. Teď se jí to začínalo líbit.

Jako kdyby měla v sobě příliš mnoho energie - stala se i ona aktivní. Pak už jen znělo rychlé dýchání a hekot.

Jeho ruce si s ní pohrávaly jako s malým kouskem plastelíny. Tvarovaly její tělo podle přání majitele.Chvíli si připadala jako na samém vrcholu a pak tvrdě přistála zpátky v realitě, když ji začal svým způsobem “hladit“. Okno se zamlžilo a vše se zdálo nejasné.

Jess se probudila a nemohla se pohnout. Připadala si, jako kdyby se probudila po spánku, který trval celou věčnost. Její tělo bylo od pasu dolů přikováno k posteli. Bála se zvednout hlavu a podívat se. Nedokázala si vzpomenout, co se stalo. Byla na té “párty“. Nejspíš nedopadla moc dobře. Teď ji strach přešel. Její vlasy se odlepily od polštáře. Ze srdce ji spadl obrovský kámen. Byl to jenom TJ. Ležel na jejích nohách.Tedy alespoň svojí horní částí těla. Trochu se pohnula a TJ se probral.

„Proboha, proč spíš tady?“

„Víš, jak si nás vyděsila? To byl teda večer,“ řekl TJ rozespale. „Tys nám dala.“

Jess se snažila si včerejší večer vybavit, ale jediné,co měla v hlavě, byla hádka Sam a Carly a pak jenom mlha. „Co se stalo včera večer?“ zeptala se a přitom pohlédla na TJ, který v jejích očích viděl zmatek.

„Potom, co jsi omdlela, přišel Teo,“ začal vyprávět TJ. „Snažili jsme se tě probudit, ale nešlo nám to. Pak si dostala něco jako záchvat.“

„Záchvat?“ zopakovala po TJ trochu vystrašeně. Její oči byly zabodnuty do jeho očí.

„Jo. Bylo to fakt krutý. Pořád si křičela, že musíš zachránit Alici,“ říkal TJ a přitom se jeho hlas chvěl. „Nebyl na tebe hezký pohled. Měla si v očím něco zvláštního, něco temnýho. Pak si vstala a šla se obout. Prostě z ničeho nic. Dívala si se na nás a zároveň skrze nás, jakoby jsme tam vůbec nebyly. Pak jsme tě uklidnili a ty jsi zase upadla do toho divnýho stavu jako předtím. Já a Teo jsme tě odnesli do tvého pokoje,“ dořekl TJ. „Jo ještě jsem zapomněl říct, že Teo volal Alici, jestli by nám nějak nepomohla, ale nic. Potom tvým záchvatu radši pro jistotu ještě jednou zavolal Alici. Byla OK.“

Jess nevěděla, co má říct. Její mozek si nedokázal stále nic vybavit. „To je tedy všechno?“ zeptala se Jess a posunula se na kraj postele.

„Jo…vlastně ještě něco. Přespali jsme všichni u tebe.“

„Všichni?“

„Jo…jen Teo jel před půlnocí pro Alici. Jinak všichni. Asi ještě budou spát. Je přeci sobota.“

Byla sobota ráno. Jess vstala a musela si najít něco na sebe. Nemohla přeci zůstat v tomhle. Jedinou výhodou,které tu oblečení mělo, byl fakt, že ji nikdo nepřevlékal a tudíž se jí asi také nikdo zbytečně moc nedotýkal.

TJ chtěl opustit místnost, ale Jessiin hlas ho zastavil.

„Díky za to, žes u mě zůstal a hlídal mě. Jsem fakt ráda,“ záhadně řekla Jess a aniž by čekala na jeho reakci, opustila pokoj dřív než on.

TJ slyšel bouchnutí dveří na konci chodby.

„Jasně. Vždyť to není vůbec žádný problém. Mile rád jsem s tebou trávil čas v jednou pokoji a na jedné dece.“ TJ se ponořil na chvíli do snění. Klidně došel až k oknu a díval se ven. Počasí nestálo za nic. Ranní mlha byla všude kolem a do toho byl i přes tu skleněnou bariéru cítit déšť, dopadající na vše tam venku.

Otočil se a šel ke dveřím. Minul postel a jedním prstem levé ruky přejel po dece.

„Au,“ vykřikl z ničeho nic a cítil bolest na palci u nohy. Jak šel, nevšímal si ležících věcí na zemi. Kopl do něčeho, čeho si před tím nevšiml. To bude asi Jessiin deník. Což se takhle kouknout,co si naše kráska píše řekl si v duchu a zvedl deník ze země.

Celkem zajímavá kresba na první straně. Kdo to kreslil, musel být fakt šílenec, ale dost dobrej, zamyslel se.  A konečně  něco ke čtení, ale tohle nevypadá jako zápisky Můj milý deníčku dnes jsem ho potkala na chodbě naší školy nebo učitelka na vědy si na mě zasedla a já nevím, co mám dělat. Určitě je na holky a snaží se chovat k nim tvrdě. Jeho úvahy byly tak složité a vážné, jako otázka co bude dnes dobrého. I přes prapodivný začátek si musel něco přečíst.

Všude šero. Měsíc jasně zářil do temnot. Něco z jeho záře proniká malými okénky do sklepních prostor starobylého domu. Svíčka v rohu na chodbě pohasíná. Ta je osvícena pouze měsíčním svitem. Je takové ticho, že bys slyšel špendlík spadnout.

V jistém malém okamžiku se díky měsíčnímu svitu na zdi objevil stín. TJ stál uprostřed chodby. Bylo to zvláštní. Zábly ho nohy, protože neměl boty a pak zjistil, že má jenom kalhoty. Zima byla všude kolem něj. Rozhlížel se okolo sebe a se stoprocentní jistotou věděl, že není u Jess a ani v jejím sklepě. Je někde úplně jinde. Jak se odtud dostane? Šel chodbou až na její konec, kde byl už jen vosk ze svíčky. Díky jeho čichu poznal, že ještě před pár minutami ta svíčka hořela. Jenže kam dál- doprava nebo doleva? Šáhl do kapsy a vytáhl minci. Napadla ho spásná myšlenka. Hodí si korunou a padne-li hlava, půjde doprava ,orel doleva.

Mince vylétla do vzduchu a s hlukem dopadla na zem – orel. Šel tedy doleva. Tak to trvalo hodnou chvíli. Už začínal být nejistý. Jak dlouho tady je? Jak dlouho tady ještě bude? Už ho určitě někdo musí hledat. Podíval se z vysokého okna na nebe tam venku. Měsíc pořád svítil jasně. Vždyť už bylo světlo. To musím být někde na opačné straně zeměkoule, uvažoval. A taky když jsou tu okna musí tu být i dveře, řekl si. Tahle myšlenka byla jako spásný nápad z temného nebe. Procházel chodbami. Jedna křižovatka za druhou mizela čím dál rychleji. Pak se ale znovu objevily, aby mohly později zase zmizet v dálce. Měsíc ho pořád sledoval a TJ si byl jistý, že musí chodit v kruhu. Musím si nějak označit cestu … napadlo ho … ale čím? Podíval se na své kalhoty. Jak je ale natrhám. Tohle byl problém. Pak si vzpomněl na tu svíčku.Její svícen měl přeci hroty. Jenže jak jí najde. Pokud chodí v kruhu, tak si jí dřív nevšiml, ale co když… zkusil si odtrhnout kousek látky. Nešlo to. Jeho svaly se napínaly. Kalhoty byly pevné, ale TJ to nevzdával. Teď mohl využít ty hodiny z posilovny. Prask se konečně rozlehlo chodbami na hony daleko. Za relativně krátkou dobu měl kalhoty už jen nad kolena. Strčil si kusy látky do kalhot a šel dál. Na každé křižovatce pak položil jeden kus látky a pokračoval dál. Po další asi hodině chůze už neměl ani energii, ani sílu a ani tu látku.

Sedl si na zem a složil hlavu do dlaní. Už dál nemohl. Připadal si bezmocný a ztracený. Teď mohl pocítit na vlastní kůži, co je to být sám. Teď i on byl sám. Temnota a chlad na něj doléhala z každé zdi a z každého koutu.

Do jeho ucha se donesl nějaký zvuk. Zbystřil a rychle vstal. Jeho svaly na nohách byly trochu ochablé a tak bylo ze začátku náročné se na nohách udržet. Další zvuk se ozval a TJ vyrazil po jeho stopách.

Viděl je. Konečně je našel. Před ním byly dveře. Došel k nim a dotkl se jich. Za nimi slyšel hlasy a zvuky. Konečně civilizace. Už ne žádná tma, chladné zdi a strašidelné křižovatky.

Otevřel dveře…..

Bylo to jako šok. V hlavě cítil bodání, které sílilo. Nemohl dýchat a připadal si, jako kdyby mu ho jeho krk někdo svíral v obrovských tlapách. Jeho nohy klesly k zemi a kolena se dotkla rozpálené země. Všude bylo horko a jeho krev začínala vřít. Z očí mu vytryskly slzy a hned se ztratily ve vzduchu. Kalhoty na něm začínaly doutnat. Jeho kůže rudla a místy byla spálená, jako kdyby se moc dlouho opaloval na přímém slunci. Jeho mozek byl obklopen rudou temnotou, která ho zevnitř zžírala a pojídala jeho duši. Viděl krev. Viděl umírat lidi na celém světě. Musel strpět bolest matky, která přišla o své malé dítko. Zažil v tom okamžiku, jaké to je, trpět hlady a žízní. Před jeho očima viděl mnoho lidských krutostí.

Začal křičet a jeho křik se rozléhal po okolí toho, kde byl. Nedokázal vidět skutečnost. Jeho oči osleply a jeho křik byl stále slabší a slabší. Připadal si mrtvý,ale pak konečně mohl vidět.

Před ním byly rozsáhlé rokliny a propasti. Na první pohled to tam vypadalo jako na Marsu. Všude jen rudá poušť a skály. Před ním se v dálce na obrovské hoře tyčil monstrózní hrad do výše mnoha set metrů.“ Nebe“  bylo rovněž rudé a v dálce počínalo černat. Všude poletovaly stvůry s velkými křídly a pod ním, na dně jedné z mnoha set roklí, byl slyšet hluk, nářek a křik. Naklonil se a jeho obličej málem sežehl gejzír ohně.

Chtěl něco říct, ale nic z jeho úst nevyšlo. Otočil hlavou na stranu ke dveřím. Stále byly otevřené. Chtěl vstát, ale nohy měl spálené. Doplazil se ke dveřím. Za sebou slyšel hluk křídel. Tušil,co to je,ale nechtěl se podívat. Něco ostrého se mu zarylo do zad. Teď už se nemusel otáčet. Nad ním ve větru poletovala ta okřídlená monstra. Jejich drápy škrábaly TJ všude, kam se jen dostaly. Jeho steny byly překřičeny krákáním.

V jednom malém okamžiku uviděl světlo. Něco jako zářivá ruka se k němu blížila. Roztrhla rudou oblohu a vzala sebou kousek blankytně modrého ráje. Jako blesk se monstra rozlétla do pryč a “boží“ šíp se dotkl TJ zlikvidovaného těla.

Ležel na zemi v Jessiině pokoji. V jeho pravé ruce měl deník a druhou rukou si zakrýval oči.

„Klid, už je všechno v pořádku. Jsi v bezpečí,“ řekla skoro svatým hlasem Jess a pomohla mu se posadit.

„Co se stalo?“ šeptal TJ,protože si nebyl jistý, zda už může mluvit.

„Řeknu ti to celý, pak to budeš chápat lépe,“ řekla Jess vážně. „Byla jsem v koupelně a když jsem se utírala, začala jsem pociťovat něco zvláštního. Oslepla jsem a pak viděla něco znepokojujícího. Nějaká osoba klečela někde, nevím kde, protože to bylo rozmazaný. Viděla jsem jenom obrysy. Ta osoba strašně trpěla. V tom se mi to trochu zostřilo a poznala jsem tebe.“

„Jak je to možný?“ řekl vystrašeně TJ.

„Že jsem viděla tebe?“ zeptala se Jess.

„To taky. Mě spíš zajímá jak to, žes oslepla?“ odpověděl TJ.

„Ani nevím. Stalo se mi to už jednou a to po Tomově smrti,“ řekla klidně Jess.

„Víckrát a bylo to úplně stejný jako včera?“ tázal se TJ.

„Ne, tedy alespoň si to myslím. Mé pocity ze včerejška jsou jiné. Z nich si nic nepamatuju, ale dnes ráno s tebou a včera ráno s Annou, to bylo jiný. Tma, slepota, bolest. Pak přijde pocit uspokojení a já otevřu oči a vidím na pár minut červeně a žlutě.

„Co tedy bylo dál?“ opět se zeptal TJ.

„Pak jsem se musela chytit umyvadla, protože tentokrát ta bolest byla silnější a prudší. Když to trochu pominulo, věděla jsem,co mám udělat a snažila se dojít do mého pokoje, kde jsi byl naposledy. V jeden okamžik jsem si uvědomila, že jsem tam nechala ležet ten prokletej deník. Víš, mám takový tušení, že to on může za smrt Toma!“

„To je absurdní,“ zaskočeně křikl TJ.

„Já vím,“ pokrčila rameny a povzdechla si. „Ale když si to tak vezmeš,“ řekla náhle a přisunula se blíž k TJ. „Když umřel Tom, našla tam Anna deník a…“

„Jak si můžeš být tímhle jistá?“ tázavě se na Jess podíval.

„To je sice pravda, nejsem si jistá, ale nech mě mluvit. To, co ti teď říkám, nikdo jiný neví. Nechávám si to pro sebe. Jenže teď už to musí vyjít na povrch, ale pro jistotu mi ještě slib, že to, co ti teď řeknu si necháš pro sebe.“

„No …,“

„Slib mi to, teď a tady,“řekla Jess a pokrčením obočí to zdůraznila.

„Fajn,slibuji,že si to nechám pro sebe.“

„Tak jo.Anna našla u Toma ráno po jeho smrti deník. Mezitím já byla doma v pokoji a dělala si zásobu slané vody….“

Nepochopil, co tím chtěla říci a podivně se na ní díval.

„…brečela jsem ze smrti Toma. Pak jsem viděla Toma v zrcadle. Chtěl po mě, ať jdu zachránit Annu, že je ve velkém nebezpečí. Běžela jsem tedy za ní. Před Tomovým pokojem jsem pak dostala ty stejné pocity jako dnes ráno. Něco mě nechtělo pustit do pokoje a pak, jak jsem ti vše řekla na začátku, jsem ucítila energii a dveře otevřela. Anna právě chtěla číst deník. Jenže já ji srazila dveřmi na zem a on jí vypadl z rukou. Probudila jsem ji a deník jsem schovala u sebe. Nikdo ho pak neviděl.“

„Zajímavá historka. Jenže pořád si mi neřekla důvod, proč si myslíš, že za smrt Toma a to, co se mi stalo, když jsem otevřel ten mizernej kus slepených papírů, může právě ten deník.“

„Nech mě, sakra,domluvit. Šla jsem do knihovny a …a víš, co koukni se sám. Tady dole vzadu je vytisknuto datum a písmena JC,“ řekla a podala deník TJ.

„Tady nic není,“ konstatoval a vrátil ho Jess.

„To není možný. Vždyť jsem to tam viděla,“ naštvaně řekla Jess. „To je jedno. Bylo tam prostě napsáno 1901 a myslím, že 1.11. Tak jsem si tento den našla v archívu,“ řekla Jess. Taktně se radši nezmínila o té tajemné ženě, co ji tam pustila.

„A co jsi našla?“ řekl TJ a potichu se zasmál.

„Můžeš se prosím přestat smát?“

TJ ztichl.

„Našla jsem pár informací o jistém Josephu Creantovi…“

„Cože?“ překvapeně zopakoval TJ.

„Jak říkám. Joseph Creant, jeho iniciály byly na tom deníku JC. Takovej pošuk, co vraždil kdysi před sto lety a před dalšími s…t….o “ dívala se na TJ. Celý zkoprnělý se díval do prázdna za Jess. „Co je ti,“ zeptala se Jess.

„Řekla si opravdu Joseph Creant?“

„Jo!“

„Víš, když podruhé volal Teo Alici do nemocnice. Tak mu ze srandy řekla, že si tu povídá s nějakým klukem, který se jmenuje Joseph Creant a je v komatu.“

„Whaat? Ah, Cože?“ vykřikla Jess, „ale v tom případě s tím vším souvisí i to mé omdlení,“ zašeptala Jess.

TJ chvíli mlčel a pak jen pomalu dokončil Jessiinu myšlenku. „Pak tedy to tvé volání, že musíš pomoci Alici, mělo něco do sebe. Ale když Teo volal Alici, tak s ním normálně mluvila,“ zarazil se TJ.

„Hmm, to je pravda, ale co když se to stalo později. Vždyť už uplynula celá noc a já si nic nepamatuju. Třeba jsem měla nějaký záchvat během toho, co jsi spal.“

Oba tam seděli. Jess mu ještě stihla dokončit to, jak se k němu dobelhala a probudila ho. TJ musel vše poctivě do detailu říct zase Jess.

„Takže to, jak jsem se tě dotkla, vypadalo tam kdesi jako boží ruka, hmm,to je zajímavé,“ divila se Jess. „Když tedy za to vše může ten deník. Tak proč jsi neumřel? …. Tedy pardon!“

„Nic se neděje. Jen to zní trochu divně. Měl jsem opravdu pocit, že umírám. To se moc často nestává,“ řekl TJ a sarkasticky se zasmál. „No třeba to nemusí být ten deník. Vždyť mě by se asi celkem nic nestalo, kdybych neotevřel ty dveře. Třeba je to něco víc…“ řekl TJ.

„Ty myslím jako třeba …“

„Most do jiného světa….“ dořekl TJ za Jess. „Most do samotného pekla.“

„Ale kdo něco takového mohl udělat. Kdo je tak zvrhlý, že …. co to plácám nikdo z živých bytostí nemůže napsat něco, co ho přenese do pekla.“

„Živý ne, ale mrtvý ….vždyť si sama řekla, že ten Joseph vraždil před sto lety a před dalšími sto lety a tak dál..“ řekl zcela vážně TJ, protože začínal tušit něco strašného, něco co mu může změnit jeho poklidné dospívání.

„To je pravda, ale proč, k čemu a já vůbec nevím. Nevyznám se v tom. Jde to po mých kamarádech. Tom umřel. Málem si umřel Ty a Anna. Kdo bude dál?“ řekla Jess a v tom se rozbrečela. Její hlava spadla na TJ rameno.

„Co teď budem dělat,“ brečela Jess.

„Nějak si poradíme a tomu parchantovi nakopeme prdel,“ řekl nejistě TJ, protože věděl, že to nebude tak lehké. Oba teď stáli na křehkém ledě a jejich šance byly mizivé.

„Myslím, že bychom to zatím neměli říkat ostatním,“ řekl nakonec TJ.

Jess jenom hnula rukou a přitiskla se k TJ.