Kapitola 4. Joseph Creant

written by Hunter of Sighs

 

Jess utíkala a funěla. Až chvílemi nemohla dýchat. Proběhla kolem staré lampy. Pak minula park, až doběhla do tmavé uličky poblíž hřbitova. Ticho skoro jako v hrobě, ale teď to bylo spíš jako po smrti zloducha. Temno, chladno a smrtelně čisté nebe bez jakékoliv hvězdičky. Světlo z lampy sem již nedosáhlo. Jen měsíc, který se zdál být až hrozivě obrovský, ozařoval prostory poblíž Jess. Přistoupila ke dveřím a dotkla se kliky. Nejistě je otevřela a ony zaskřípaly a s duněním dopadly na zem. Před ní bylo prázdno. Nikde žádný dům, jen přední stěna a velká díra přímo u jejích nohou. Jess sjela po srázu do ještě větší temnoty. Dveře teď ležely na zemi před ní. Pod nimi se ozvalo zaškrabání. Jess odsunula dveře dál a klekla si. Její prsty se zaryly do vlhké půdy a začala hrabat, až ze sebe málem vypustila duši. Během pár minut byla díra tak velká, že by se tam Jess vešla dvakrát. Přestala a oddychovala. Z čela jí stékal pot. Narazila na dřevo. Pomalu ho odklopila. Uvnitř ležel Tom. V jejím konání ji přerušil blesk. Začínalo pršet a hlína se měnila v bahno.

Tom se probouzí. Jess si k němu klekne a láskyplně ho objímá. Její ruka se dotýká Tomova promrzlého těla. Pak si otře obličej od slané vody. Pohlédne na ruku. Krev. Na její ruce je krev. Nejdříve si myslí, že je její, ale na hlavě žádnou ránu nemá. Její krev to v tom případě být nemůže. Oči se opět vracejí k Tomovi. Zírá na ni příšerný škleb. Jess se rukama zapře do hlíny a snaží se odsunout. Z Tomovi hrudi trčí nůž.

Jess pociťuje malé vibrace, které nabývají jak na intenzitě, tak i na síle. Vše praská a prolamuje se. Tom se vzdaluje.

„Jess zachraň mě, pomoz mi a vysvoboď mě!!“, volá Tom jako o život. Jess nemůže nic dělat. Sama má málo síly na to, aby se udržela. Ruce jí slábnou a pod ní vře lávová řeka rudá a nebezpečná. Jess pomalu klesá. Pak se pod ní utrhne jedna-vodou promáčená část vrstvy hlíny.

Padá do pekel. Padá. Padá. ÁÁÁÁÁHH. Celá zpocená se probere. Kolem ní je klid. Otevřeným oknem vniká do pokoje svěží vzduch a Slunce se chystá ulehnout do svých peřin. Vše se začíná ponořovat do tmy.

Na svém telefonu má jednu sms. Je od Anny.

Obvolala jsem vsechny ty kontakty, co jsi mi napsala. Alice nemuze-ma brigadu v Erie Hospital. Az si to prectes tak mi zavolej. Je to dulezity. ANNA.

Jess vstala a velice klidným krokem šla vytočit číslo k Anně domů. Zvedl to pan James.

„Dobrý večer, pane James. Tady Jessica Swanová. Je doma Anna?“ zeptala se Jess.

„Počkej chvilku Jessico, zavolám ji,“ řekl do telefonu pan James.

Jess slyšela, jak pan James volá na Annu, ať jde k telefonu, že volá Jessica Swanová. Pak byl slyšet dupot a někdo začal funět do telefonu.

„Ahoj Jess. Jsem ráda, že voláš. Máme problém. Jeff chce pozvat na párty Carlu. Prý spolu mají nějakou záhadnou smlouvu.“

„To se nějak přežije. Tak to můžem tedy pozvat i Alexe, protože by nám to nikdy neodpustil, kdybychom pozvaly Carlu a Alexe ne.“ řekla Jess.

„Volala jsem mu. Jenže on bude moci přijít později, protože jeho teta a strýc jdou na nějakou akci pořádanou šéfem jeho strýce a on se musí blýsknout v dobrém světle. Takže Alex musí hlídat jeho sestřenici Audrey.“

„Nic si z toho nedělej. Takže kromě Alice tam budou všichni. Skvělý. Tak kolem devátý ať tu jste.“

Jess položila telefon a šla připravit něco k jídlu a ještě pár věcí. Cítila se unaveně a potřebovala koupel. Podívala se na hodiny a zbývalo jí asi ještě čtyřicet minut.

Voda pomalu plnila bílou rohovou vanu. Pohled na stoupající pěnu byl jako cesta časem. Z ničeho začínaly vznikat nejprve malé kopečky, které byly díky síle živlů vyzdvihovány výš. Jess ležela v horké lázni a teprve teď mohla relaxovat. Nemusela nad ničím přemýšlet. Vše, co se dělo kolem ní, jakoby uteklo, usnulo a zdálo se, že se to nikdy neprobudí.

Dokud měla zavřené oči, tak tomu tak bylo. Tom i fiktivní Joanne Witterová zmizeli za pahorky z umělého sněhu. I Anna a ostatní kamarádi mizeli za těmi kopci. Otevřela oči a její tělo chtělo vanu opustit, jenže mysl nemohla něco takového dovolit. Tady v ráji klidu a harmonie plné esenciálních vůní a páry bylo vše jednodušší, nekomplikované a problémy, které byly všude kolem, jen ne tady u ní.

Devátá se nemilosrdně přiblížila. Jess musela opustit místo záchrany pro svou duši.

Na okně líně mizel záhadný opar a po chvilce bylo sklo dokonale průhledné. Venku zatím padla tma na vše a díky světlům v domku se zdál les okolo temnější a strašidelnější.

Zvonek u dveří zazvonil a hostitelka šla otevřít prvním příchozím. Byla to Anna, Sam a TJ. Jess je s malým úsměvem přivítala a pozvala je dál.

TJ jí hned vyjádřil upřímnou soustrast za smrt jejího přítele.

„Měl bys to říkat spíš Anně než mě,“ řekla překvapeně Jess a v hlase bylo cítit něco zvláštního.

„To už se stalo,“ řekla Anna a objala se s Jess.

Dveře se zavřely a všichni šli do obývacího pokoje. Nálada byla něco mezi pohřbem a oslavami narozenin. Ve vzduchu bylo napětí a Jess se zdála být náhle nějak vykolejená.

Z toho ji dostalo další zazvonění venkovního zvonku.

„A to bude asi zbytek,“řekla Jess, a aniž by čekala nějakou reakci od přítomných, šla otevřít.

„Ahoj Jess, upřímnou soustrast,“ řekl Jeff a vstoupil dovnitř. Při čištění bot o vnitřní rohožku ještě dodal: „Je mi líto Toma. Byl to můj nejlepší kamarád. Občas to sice fakt přeháněl, ale takhle skončit….“

„Ty ses nechal dneska zase oholit,“ řekla Jess,když viděla, že Jeff má na hlavě sotva milimetr vlasů. „Vidím, že Sam svou práci odvedla perfektně,“ řekla Jess, když hodnotila informovanost kamarádů.

Jeff jí ani nestačil odpovědět, protože byl přerušen hlukem za sebou.

„To ani nemusela,“ řekla osoba blížící se ke dveřím.

Všichni kromě Jess a Anny zbledli.

„To snad ne. Ona přijde i Carla. Já myslela, že to je bez otrapů,“ znechuceně řekla Sam. Jess stála v předsíni a snažila se situaci uklidnit. Jenže na to by musela být trochu při síle, protože Carla už byla uvnitř domu a její ústa už se nedala jen tak zastavit.

„Víš, Sam, určitě by tě potěšilo, kdybych tady teď nebyla, ale ty o tom nerozhoduješ. Nejspíš bys byla ráda, kdybych byla mrtvá, ale to se taky nestane,“ řekla Carla a udělala pár kroků do obývacího pokoje. Její kožený kabát sjel z jejích ramen a dopadl na zem.

„To je fakt. Kdyby bylo po mém, tak jsi zalezlá v tý svý díře. Kdo to byl, že tě sem pozval?“ odsekla Sam a odvrátila pohled do krbu.

„Jen klid Sam,“ řekl Jeff. Právě sundal bundu a pověsil ji na věšák v předsíni. Jess zavřela dveře a snažila se uklidnit.

Doufám, že se nezačnou rvát. Měla jsme k… tušit, že ty dvě se nesnášej.“ Sprostě se snažila mluvit jen ve své hlavě. Přeci si nemohla kazit svou celkem dobrou pověst tím, že by řekla nějaké sprosté slovo.

„Pozval jsem ji já,“ řekl o něco hlasitěji Jeff.

„Jak tě to mohlo napadnout? Víš, že je strašně dotěrná a snaží se akorát najít nějaký drby do tý svý rubriky o životě na naší škole,“ čím dál tím hlasitěji křičela Sam.

Jeff se snažil rozdýchat napětí, které v něm bylo. „Je to smlouva. Prostě dohoda. Ona mi pomůže s literaturou a já jí někam vezmu, aby …“

„Nechte toho, všichni,“ zakřičela Jess a vypadalo to jako kdyby měla každou chvíli omdlít. „Teď se přece nemůžeme hádat. Teď ne,“ řekla a musela se přidržet něčeho poblíž sebe.

Opět se jí zatmělo před očima. Po celém těle ji polil chlad. V hlavě jí dunělo. Nemohla myslet. Nemohla se pohnout a připadala si bezmocná. A po té tmě zase přišlo osvobozující teplo. Když konečně viděla, měla před sebou to samé, co viděla přede dveřmi Tomova pokoje. Jenže teď nikde nebyla ta rudá postava. Kolem ní jen samé zlaté světlo. Pak se ovšem stalo něco, co všechny ostatní přivedlo do mlčení. Jess se sesunula a bezvládně ležela na zemi.

„Koukejte, co jste provedli,“ řekla Anna a hned, jak Jess omdlela, k běžela ní a pokoušela se ji probudit. „No tak, Jess, prober se!“ šeptala Anna. „Skočte někdo pro vodu a ručník, rychle,“ řekla do houfu kolem ní stojících lidí.

Někdo zazvonil.

„To bude asi Teo. Jděte někdo otevřít,“ Anna začala rozdávat rozkazy jak generál.

Carla se Sam nějak zapomněly na jejich roztržku a běžely rychle pro ručník a vodu. Jeff šel otevřít a cítil se hloupě. Proč se ta Carla nechová, jak jsem jí před pár minutama řekl. Hned musí jít a udělat takovejhle chaos. To bude dost tvrdé období. Otevřel rychle dveře a ani nepozdravil promrzlého Tea a běžel rychle zpátky k Jess.

„To je ale přivítání,“ řekl Teo a šel dál. „Co se tu děje?“ zeptal se procházející Carly.

„Trochu jsem se chytla se Sam a Jess sebou sekla. Teď se ji snažíme vzbudit,“ řekla rychle Carla a zase zmizela v hloučku nahlas mluvících lidí.

Teo došel až do obývacího pokoje. Na zemi ležela Jess. U ní seděla Anna a bylo vidět, že je bezmocná. Ze shora  se na to díval TJ a pokoušel se udržet pozitivní náladu.

„Ahoj Teo,kde máš Alici?“ zeptal se TJ, aby alespoň na chvíli měl před očima něco jiného než Jess.

„Nemohla přijít. Víš, jak má tu brigádu,“ řekl Teo.

„Jo!“ odpověděl TJ.

„No, tak dnes má noční,“ řekl smutně Teo.

„Tak to fakt naštve, ale zas o tolik nepřišla,“ zašeptal TJ, aby to nikdo neslyšel.

 

 

Alice právě přecházela Hlavní ulici a před jejíma očima svítil červený nápis Laketown Hospital. Teď si přála být jinde. Někde jen o pár kilometrů dál.

Laketown Hospital byla naprosto normální nemocnice. Byla až na konci Hlavní silnice vedoucí přes Laketown od jihu k severu přes Erie a dál až k Niagarským vodopádům.

Před Alicí se otevřely dveře a ona opět cítila tu typickou vůni. Zastavila se u hlavní recepce a s velmi malým nadšením se podívala na hlavní sestru.

Slečna Clarková, jak se sestra jmenovala, se na Alici dívala skrz její brýle vždy přísně. Alice dostávala při jejím pohledu nepříjemné chvění v břiše. Vždy pak musela jít na záchod a trochu se osvěžit chladivou vodou. Díky její vizáži působila nejen jako silná autorita ale také naháněla velký strach-a to nejen u brigádníků. Měla raději hrát profesionálně basketball za ženský tým Laketown. Určitě by se konečně dostal do dalšího kola. Jenže ona ne, ona se musí stát vrchní sestrou. Měla na starosti rozdávání úkolů pro brigádníky. Dívala se na ně vždy jako na odpad, co nemá  v nemocnici co dělat. Brigádník byl pro ní ne člověk-živá bytost, ale pouze něco bez praxe. Díky tomu také Alice dostávala samé nechutné činnosti – umývání záchodů, vynášení odpadků a tak.

„Dobrý večer slečno Clarková!“ řekla tichým hláskem.

„Čekala jsem tě dřív, Tomeyová. Ještě minutu a měla byste smůlu.“

Alice se nadechla a už zase cítila chvění.

„Tak copak ti dáme dneska,“ řekla Clarková do větru, jakoby čekala, že se někdo zastaví a něco řekne.

„Tak třeba …,“ schválně nedokončila větu. „Už to máme. Dnes na tebe padl úkol uklidit třetí patro.“

Alice se zarazila. Třetí patro bylo místo označované ostatním personálem jako hřbitov nemocnice. Oddělení, kam svážej lidi v komatu. Kromě toho na třetí patro posílají lidi v případě, že na jiném oddělení je plno. Zdálo se to být jako lehká práce.

„To není vše Tomeyová. Chybí jim tam jedna sestřička a tak budeš náhrada. Někteří z těch lidí potřebují čas od času na záchod. Sami si tam nedojdou. Ty jim s tím pomůžeš,“ řekla přísně a přitom jí nebezpečně ukázala zuby a celé to zakryla v jednom úsměvu.

„To myslíte jako …pomoci jim na záchod?“ nechápavě se zeptala Alice.

„Ne, ty hloupá. Vezmeš bažanta a strčíš jim ho, ty víš kam. Tak už jdi,“ řekla s malým posměškem v hlase Clarková.

Alice si připadala jak vyvrhel. Ne že by měla něco proti bezmocným lidem připoutaným k lůžkům, ale nějak se jí nezamlouvala činnost, kterou byla pověřena. Takhle bylo jasné, že se odtud nedostane tak brzo. Na modrou blůzu si připnula cedulku se svou fotkou, jménem a slovem brigádník a šla pomalu k výtahu.

„Ahoj Tomeyová,“ řekl mužský hlas za ní.

„Ahoj Barnie,“ řekla a usmála se, když viděla alespoň nějakou známou tvář, vedle které si nepřipadala jako ten nejhloupější člověk na světě. Barnie byl, stejně jako ona, brigádník.

Svými sto osmdesáti pěti centimetry a celkem dobře stavěnou postavou dokázal Alici vždy dokonale omámit. Nebylo těžké si nevšimnout toho, že se Barnie Alici líbí. Občas jí přišlo, že i ona jemu není lhostejná.

„Tak co si dostala za úkol?“ zeptal se Barnie a přitom se usmál. Sám, aniž by čekal odpověď, hned dodal, že on má pomáhat převážet vozíky s raněnými a podobně. Pak ještě řekl, že čekal něco horšího, když úkoly rozdává Clarková.

„Já mám na starost nějaký ty práce ve třetím patře,“ řekla Alice a čekala nějakou odezvu, ale dnes jí nějak štěstí nepřálo. Barnie právě mizel za rohem.

„No tak zase někdy …“ řekla si už jen pro sebe Alice.

Dveře od výtahu se otevřely a ona byla vtáhnuta davem do malého prostoru ve výtahové kabině.

Výtah se rozjel směrem vzhůru. Všude se na ni tlačili lidé v bílých pláštích a ona začínala dostávat strach o svůj životní prostor. Výtah se zastavil v prvním patře a z kabinky vystoupili tři lidé. Těsnost trochu povolila, ale Alice si stále připadala jako v kleci. Dveře se otevřely podruhé a do kabiny zavál voňavý vzduch z dětského oddělení smísený s  hlukem novorozenců. Když se dveře zavřely, zůstala Alice ve výtahu sama.

Opět se zastavil a na Alici dopadla temnota. Vstoupila do té chodby plné ticha a tmy. Jen na konci chodby bylo vidět světlo z malého informačního střediska sloužícího také jako odpočívárna pro návštěvy. Díky dvěma automatům na nápoje a tyčinky sloužil tento prostor i k občerstvení.

Alice došla až k tomuto místu,kde našla osamělou duši tohoto patra.

„Tak ty jsi další posila,jak vidím,“ řekla trochu chraplavým hlasem ta sestra, když viděla Alici.

„Jo to jsem já. Jsem Alice,“ odpověděla Alice.

„Já jsem Rachel. Teď z nás budou takové malé kamarádky. Jsme tu jediné na celém patře. Vlastně ne. Máme tady takový zařízení a když by byl nějaký problém, tak se zmáčkne tlačítko a někdo z dolního patra tu je během minuty,“ řekla Rachel a usmála se.

„Proč …?“

„Proč jen my dvě,“ dokončila briskně Rachel. „Je to prosté. Jak si se asi dozvěděla, tak tady na tom patře jsou hlavně lidé v komatu, kteří jsou úplně odepsaní a jsou tu hlavně proto,protože příbuzní doufají v záchranu, aniž by viděli skutečnost, a pak tu jsou ti, kteří se nevešli na jiná oddělení.“

„JO!! To už jsem slyšela.“

„Jenže dnes většina z nich odešla. Nemyslím ty v tom komatu,“ řekla sarkasticky a zasmála se. „Prostě už na tom byli lépe. Někteří do jiné části nemocnice a jiní do domácího léčení. Zůstat tady některé vyjde mnohem dráž, než když budou doma. Navíc, kdo by tu chtěl zůstat? Jsem tady už pár let a jediné co je záživné, je to, když přivezou někoho nového. Někoho, kdo potřebuje pomoc. Jak říkám, dnes jich je tu málo.“

„Jestli se můžu zeptat, kolik?“ Musela se zeptat. To by přeci nebyla ona.

„Tak to ti řeknu přesně. Na čtyřce je paní Fitzová – šedesát tři  let. Je po autonehodě. Pak je tu pan Steward – sedmdesát. Je po několikátém infarktu. Převezli ho před pár hodinami. Teď už to vypadá, že každou chvíli umře. Jeho příbuzný ho tady nechali v naději, že se tak stane co nejdřív. Jsou to děsný lidi. Prý je docela slušně bohatej a oni jsou jako supy. Až umře, rozkradou to, i kdyby měly přepsat závěť,“ řekla Rachel a pak ještě dodala,že se o tyhle dva stará ona.

„Jo ještě tu je Joseph Creant. Docela pěknej kluk. Srazilo ho auto nebo něco takovýho a teď je v komatu a zatím se nezdá, že by se měl probudit. Ten je na desítce,“ řekla a ukázala dozadu směrem k výtahu.

Alice se otočila za sebe a viděla otevřené dveře.

„Tak a teď k tvé práci. V úklidové komoře je kýbl a hadr. Můžeš si vzít koště. Vytřeš chodbu a pokoje jedna, dva, tři a pak šest až devět. Na devítce se pečlivě podívej za postel. Byl tam jeden takovej malej kluk a měl tendenci házet věci za postel. Odvezli ho na dětský asi před hodinou. Nezapomeň. To kdyby se chtěl někdo přestěhovat…,“ zasmála se, „…víš jak to myslím. Pak, až to budeš mít, je jedno jak dlouho to budeš dělat, tak si třeba pokecáme a pomůžeš mi vyprat nějaký ta prostěradla, OK?“

„Jasně, to zvládnu,“ řekla Alice a opět se musela podívat na otevřené dveře vzadu.

„Tak fajn. Kdybys něco potřebovala, tak jsem tady na tom místě nebo v pokoji čtyři s paní Fitzovou. Hrozně ráda si povídá.“

Alice se podívala na hodiny v chodbě. Bylo osm hodin. Ta práce vypadala sice jednoduše, ale nedoufala v to, že by tu párty u Jess stihla včas.

Odložila si své věci v informačním centru třetího patra a šla na to.

Čas letěl jako blázen a když Alice měla hotovou celou chodbu a ty neobsazené pokoje, bylo už devět a deset minut. Rachel ji požádala, jestli by se mohla podívat na toho kluka na desítce. Alice to neodmítla a šla k jedinému otevřenému pokoji.

Tam,na posteli ležel mladík vypadající na sedmnáct možná osmnáct. Hlavu měl obvázanou a všude kolem něj byly pípající přístroje, které kontrolovali jeho životní funkce. Alice šla blíž. Ještě neviděla člověka v komatu a teď tu byl. Vypadal tak nevinně. Vždyť také byl nevinný. Měl zavřené oči a jí se zdálo, jako kdyby se i přes ty jeho zavřené oči na ni díval. Mráz ji běhal po zádech. Vždyť je někde mezi životem a smrtí. Přímo na rozhraní dvou světů.

Rozmítat nad tím,co je po smrti,patřilo mezi její nejoblíbenější aktivity.Ráda pročítala knihy o reinkarnaci a jiných zajímavostech,které s tím souvisely.Věřila v to,že po smrti něco následuje,ale nikdy se nedokázala přímo ztotožnit s tím,že lidé jdou opět na svět v jiné podobě a nebo že zůstávají tam někde.Někdo by řekl v nebi.Proto ji tak uchvátil stav,kdy je tělo v komatu.

Její nervozita začínala narůstat a v tom se jí někdo dotkl.

„Aah,“ lekla se Alice a otočila se. Její obavy hned spadly. Za ní stála Rachel a se slovy někdo ti volá a větou mobil máš v informačním středisku se zase otočila a šla za paní Fitzovou.

„Haló! Ahoj Teo, co chceš? Víš, že jsem na tý brigádě a nemůžu moc času strávit telefonováním.“

„Jasně, jasně. Já jen volám, protože jsem teď u Jess a ona nám tu zkolabovala a tak jsem se chtěl zeptat, když jsi teď v nemocnici, jestli bys nám nepomohla.“

„S tím ti nepomůžu. Já nemám lékařskou praxi. Myju tady podlahy a tak,“ řekla Alice a procházela se po chodbě sem a tam. „Jak se to mohlo stát?“ Stále přitom sledovala Rachel a její potutelný smích.

„Víš to je tak: Jeff vzal na párty Carlu a všichni víme jaká Carla je,“ začal povídat Teo.

„Mně ani moc nevadí. Ne že bych ji přímo milovala, ale tak nějak se k ní chovám neutrálně,“ zareagovala Alice chladně, jakoby ji tento problém moc nezajímal.

„Jasně. Tobě nevadí. Mně taky nevadí. Jenže Samantě vadí. Vadí jí natolik, že hned jak se Carla ukázala v domě a řekla nějakou tu svou rádoby vtipnou poznámku, Sam vybuchla a začli se tu hádat. Asi před pěti minutama sebou Jess sekla. Já u toho nebyl. Přišel jsem a hned jsem ti volal,“ řekl Teo a na chvíli se odmlčel. „Můžeš vydržet u telefonu? Něco se děje,“ řekl a rychle přerušil spojení. Alice pokrčila rameny a strčila mobil do kapsy u kalhot.

„Co se děje?“ zavolal Teo do obývacího pokoje.

„NEBEZPEČÍ,“ vykřikla náhle Jess. Sam pustila sklenici s vodou a ta se roztříštila na malé kousky.

„ALICE …NEBEZPEČÍ,“ vykřikla hlasitěji Jess. Její tělo se prapodivně zmítalo na zemi a její prsty se zatínaly do koberce pod ní. Jako když utne se přestala Jess klepat a její tělo klidně leželo na studené podlaze. Měla otevřené oči plné slz.

„Probudila se,“ řekl někdo.

Jess vypadala jako bez duše. Postavila se a snažila se najít něco, do čeho by se mohla obléknout. Odstrčila od sebe Annu a TJ a šla do předsíně. Rychle vytáhla nějaké boty, co byly v botníku hned na kraji a nasadila si je. Pak z věšáku vzala Jeffovu bundu a chtěla vyrazit ven.

„Zadržte ji. Teď nemůže nikam jít. Obzvláště ne v tomhle stavu,“ řekl v nastávajícím chaosu Jeff.

„Já … musím … jít … za Alicí. Je ..v ne.. bez..pe čí,“ říkala sekaně Jess.

„Alice je v pořádku…,“ snažil se říct Teo, „… teď jsem s ní mluvil. Je v nemocnici. Co by se jí mohlo stát?“

Jess se zastavila a otočila se. Její oči byly náhle tak zvláštní. Dívala se na Tea a chtěla něco říct. Bylo vidět, jak hodně je naštvaná. Proti zdi byla rudá. Její prsty byly pevně semknuty v pěst. Pak povolily a malý hlásek říkal Musím jít za Alicí. Řekl mi to Tom. Musím jít za ní. Umře.

Jess pohlédla na Annu, která se pomalu vzdalovala. Vzpomněla si, co jí Jess říkala u nich doma, v Tomově pokoji Viděla jsem Toma. Teď jí to nahánělo hrůzu. Že by Jess začínala bláznit? Vždyť odpoledne byla v pohodě. Možná to skrývala. Třeba ji smrt Toma změnila. Byla jeho holka. Kdo by to taky vydržel. Ale dojít až takhle daleko? Jess teď upustila bundu a sedla si na zem. Stále opakovala musím zachránit Alici.

„Pojď Jess, dovedu tě do postele,“ řekl TJ a zvedl ji ze země. Za pomoci Tea ji dovedl až do jejího pokoje.

Položili ji do postele a přikryli dekou.

„Alice je v nebezpečí. Rychle za ní běžte.Nenechte, aby JC…“ říkala Jess, ale uprostřed věty usnula.

„Zavolám Alici a tím si ověřím, že je OK,“ zašeptal Teo a pak společně s TJ opustili její pokoj.

„Co myslíš, že Jess myslela tím Nenechte aby JC…,“zeptal se TJ na schodech Tea.

„Tak to nevím, ale docela začínám mít obavy o Jessiino zdraví. Neměli bychom ji tu nechávat samotnou.“

„S tím souhlasím. Zůstanem tu,“ řekl s konečnou platností TJ.

„Já teď zavolám Alici, jestli je OK a ty jdi za Jeffem, Annou, Sam a Carlou a hlavně to mezi těma dvěma urovnej,“ řekl Teo a dole pod schody zahnul do kuchyně, kde byla větší pravděpodobnost ticha.

,,Tak zavolat Alici. Není problém. Rád ji zavolám´´,  říkal si pro sebe Teo.

Když Alici začal zvonit telefon, tak právě dávala do pračky nějaká ta prostěradla.

„Ahoj Teo, co žes tak dlouho nevolal? Už jsem myslela, že se ti něco stalo,“ řekla ironicky Alice.

„Ale, Jess tady začala vyvádět. Bylo to jak z hororu. Prý,že se ti něco stalo, nebo tak něco. Tak ti volám, jestli jsi OK?“

„Jasně, že jsem v pořádku. Co myslíš, že by se mi tu mohlo stát. Je tu jenom taková sympatická sestřička Rachel, pak nějaká starší babka a dědula, který jednou potřeboval na záchod. Jo, pak taky takovej mladej roztomilej kluk- Joseph Craent- jenže ten mi nic udělat nemůže, protože je v komatu,“ zasmála se Alice a nacvakala na pračce program pro praní. „Jo možná by mě mohla zabít zdejší vrchní sestra. Má pusu prořízlou a ostrou jak žiletka. Ty její kecy by mě fakt mohly zabít, ale jinak nic.“

„OK. Když jsi v pohodě. Kdy končíš? Zajedu pro tebe.“

„Končím něco kolem dvanáctý. Tak přijeď, jestli se ti ještě bude chtít,“ opět se zasmála a ukončila hovor.

Teo došel do obývacího pokoje, kde už byl relativní klid. Carla seděla s Jeffem na jedné pohovce a naproti seděla Sam a Anna. Jak Teo zaregistroval tak mezi Sam a Carlou šlehaly - naštěstí jen imaginární - plameny.

„Je v pořádku,“ řekl Teo a šel si sednout do volného křesla.

„Jdu si trochu zakouřit do patra pod námi, jestli ti to nevadí. Tam je kuřácký salónek pro personál,“ řekla Rachel, když po delší době vyšla z pokoje číslo čtyři. Namířila si to přímo k výtahu.

Alice osiřela. Paní Fitzová usnula a pán na pětce dostal svou denní dávku prášků, po kterých se mu vždy nádherně usínalo.

Na hodinách právě ručičky ukázaly deset hodin. Alice vytáhla prádlo ze sušičky a položila ho na hromadu k ostatním nevyžehleným prostěradlům.

Chtěla si povídat. Jediné,co ji napadlo,byl Joseph.Šla do pokoje číslo deset a přistrčila si k jeho posteli židli.

„Tak, jak se vede?“řekla Alice a chvíli nechala promlouvat ticho.

„No mohlo by být hůř,že?“ zasmála se a sama pro sebe si odpověděla. Přitom její oči sledovaly Josephovo tělo. Pravidelné zvedání jeho plic. Dotkla se jeho paže. Byla chladná. „Kdybys byl na naší škole, určitě bys mě přehlédl. To víš. Nejsem moc komunikativní typ. Kluci na mě nejedou, ale třeba by sem se ti líbila. Tedy pokud jsi na kudrnatý zrzky.“ Alice zavřela oči a představovala si, jak jde po školní chodbě a narazí na něho. On jí pohlédne do očí a usměje se ….

Náhle ucítila chlad. Otevřela oči a uviděla otevřené okno. Vstala a šla ho zavřít. Pak se vrátila k Josephovi. Její oči uviděly něco zvláštního. Židle, na které seděla, byla zpět na svém místě v rohu pokoje.

,,Co to je?´´ zeptala se sama sebe a židli opět přistrčila k Josephovi. Posadila se a všimla si posunuté deky. ,,No tak, že by si se mnou někdo hrál?´´pomyslela si. „Je tu někdo?“ zavolala do ticha. Vyšla z pokoje a rozhlédla se. Nikde nikdo. Jen vzadu vrzly dveře. Alice se pomalu rozeběhla. Otevřela dveře od pokoje číslo čtyři. Byl prázdný.

Kde je paní Fitzová? zamyslela se Alice. Otočila se směrem do chodby a šla lehkými kroky zpět. U odpočívárny zaslechla šramot. Zrychlila a …

„Uff, to jsem se lekla,“ vykřikla nahlas Alice. U automatu na tyčinky stála paní Fitzová a právě si dávala do kapsy tři čokoládové tyčinky.

„Paní Fitzová, co tu děláte? Vždyť už je po desáté,“ řekla docela naštvaně.

„Já …já dostala chuť na něco sladkého. Tak jsem vstala a šla si pro to,“ řekla jasně paní Fitzová.

„Dobře, dobře. Ale teď už jděte spát. Kdyby vás tu viděla Rachel, tak to schytáme obě dvě.“

„Ano, jak si slečinka přeje,“ řekla stará paní Fitzová a zmizela ve svém pokoji.

„No a jsme zase sami,“ řekla, když dorazila do Josephova pokoje. „To víš, paní Fitzová by chtěla narušit náš intimní vztah,“ řekla velice jemně a přitom se musela smát. Mluvit s člověkem v komatu. Třeba se probudí a políbí jí. ,,Začínám magořit,´´ řekla si pro sebe a bála se, jestli to Joseph neslyšel. Jenže ten jen ležel na posteli a vypadalo to,že jí ignoruje. Opět si k němu sedla a chvíli mu povídala o rodině, o svých želvách a starším bráchovi, problémech ve škole a co vlastně cítí k Teovi.

Bylo už jedenáct a Rachel se stále nevracela. Alice si připadala unavená. Pořád tu mluvila jen ona. Kdo jiný by ji mohl odpovědět. Byla trochu paranoidní a tak si představila, jak se Joseph probudí a řekne jí, ať konečně sklapne. Nic se nestalo. Její hlava spadla na Josephovu postel.

„Ahoj,“ řekl neznámý hlas.

„Ah, kdo to je?“ zeptala se Alice hned poté, co zvedla hlavu. Její tvář byla trochu otlačená od deky.

„Ty mě moc neznáš, ale já tebe znám perfektně,“ řekl hlas za ní.

Alice se na židli otočila a před ní stál Joseph. Měl na sobě jenom bílé boxerky.

„Ale vždyť ty jsi v komatu,“ řekla trochu vylekaně a otočila hlavu na postel. Tam ležel Joseph přikrytý dekou. Nechápavě se otočila zpět. „Jak je to možné? Já to nechápu.“

„Je to jenom sen, který se ti právě teď zdá,“ řekl Joseph záhadně a posadil se na postel před Alici.

„Víš, přijde mi to tak reálný. Nemůžu uvěřit, že se mi zdáš.“

„Je to snad tak špatné?“

„Co?“ nechápavě se zeptala Alice.

„To, že se ti zdá o mě!“ řekl jasně Joseph.

„Ne, to vůbec ne, tedy rozhodně ne,“ řekla ztěžka Alice.

„Teď mi můžeš něco povídat a možná i něco víc.“

„Co tím “víc“ myslíš?“ ulekaně řekla Alice.

Joseph se usmál a řekl, že jí může konečně odpovědět. Seděli naproti sobě a Alice mu vše, co měla na srdci, řekla a on ji poslouchal. Pak ji v jeden okamžik chytl za ruku a občas také něco řekl.

„Víš, kdybych chodil do vaší školy, tak bych si tě určitě všiml. Podle mě jsou zrzky nejhezčí holky na světě,“ řekl a trochu víc stiskl Alici ruku. „Také si myslím, že ten Teo si tě vůbec nezaslouží a nedokáže ocenit tvé klady.“

„Opravdu?“ řekla Alice s viditelným červenáním ve tváři.

„To si piš,“ řekl a jako reakci na otázku ji k sobě přitáhl. Jeho ruce ji něžně objaly a jeho rty se dotkly rtů Alice. Ze začátku Alice nemohla dělat vůbec nic. Byla jako v transu. Její ruce se konečně dotkly Josephova polonahého těla. V místnosti začínalo být horko. Joseph byl celý zpocený, ale i tak nepřestával líbat Alici, která už také útočila na jeho rty. Jejich těla byla propletena jako dva nenasytní hadi. Josephova ruka začínala pomalu hledat tu část těla, která dělá ženu ženou. Jeho hbité prsty pomalu rozepínaly jeden knoflíček po druhém, až její kalhoty dopadly na zem.

Alice vydala sten, když se Josephova ruka dostávala do jejích kalhotek. Všude začínalo být vedro jako v pekle. Druhou rukou jí strhl brigádnické tričko a slíbával její šíji. Alice zavřela oči a začínala se topit v rozkoši. Její prsty byly zaryty do Josephova vypracovaného těla.

„Alice!“

Otevřela oči. Hlavu měla na dece. Před postelí stál Teo a tvářil se dost překvapeně.

„Ah..oj Teo, co tu děláš?“ překvapeně se kolem sebe rozhlížela Alice.

„No řekla si, že končíš ve dvanáct. Mám trochu zpoždění, ale jak vidím, tak ses tu nenudila. S tímhle Josephem Creantem,“ řekl Teo a šel ke dveřím.

Když odcházela Alice z Josephova pokoje, připadala si nějak jinak. Musela se otočit na jeho postel. Nic neobvyklého. Rozloučila se s Rachel. Dole se jim podařilo minout se s tou strašnou vrchní sestrou a konečně mohla Alice zmizet z nemocnice.

Auto nastartovalo a Alice se ještě naposled otočila. Ve třetím patře byla všude tma až na jedno okno. Tam v tom okně ležel její přítel. Sice jenom snový a imaginární, ale to, co se jí zdálo, bylo tak něco úžasného, že si přála mít další službu na patře číslo tři. Jediné, co jí bylo divné, byla poodhrnutá záclona v Josephově pokoji, když se naposledy otočila tím směrem.

Alice bydlela se svou matkou v pronajatém bytě. Jenže teď už konečně Alice získala možnost bydlet sama ve vlastním. Matka před měsícem vyhrála - jak se u nich vždy rádo říkalo - spoustu peněz a tak si koupila lepší dům a Alice prý, aby se osamostatnila, dostala ten pronajatý byt. Alice tento akt chápala jako snahu zbavit se jí, aby od ní nechtěla nějaké peníze. Něco málo jí nechala, ale dál ať se stará sama o sebe. Proto si musela Alice brát dost často brigádu. Hlavně noční, které jsou lépe placené.

„Mám tu s tebou zůstat?“ zeptal se Teo, když stáli u dveří jejího bytu.

Alice se na chvíli zamyslela a pak mu odpověděla, že ne. „Jinak, díky za odvoz,“ řekla s malým úsměvem na tváři a zabouchla dveře.

Lesy byly temné a měsíc ozařoval Swanovic dům tak, že to z dáli vypadalo, jako kdyby jejich střecha byla ze stříbra. Do tmy svítilo jedno velké okno v přízemí a malé v prvním patře.

„Dobrou noc,“ ozvalo se z místa poblíž krbu, ze kterého teď šlehaly malé plamínky a pohrávaly si s tvary předmětů před krbem.

„Doufám, že zítra bude lepší den,“ špitla naposledy Anna a zavřela oči.

„Takhle jsem se naposledy cítila na tom táboře,“ řekla Carla a čekala odpověď.

„Mohla by sis nechat tyhle svý nepodstatný výlevy pro někoho jinýho?“ ozvala se Sam.

„Představ si, že nemohla. Byl to ten tábor, kde si …“ Dál už nic neřekla. Na hlavě jí přistál polštář a uzemnil jí. „Tak ty chceš válku, jo?“ řekla Carla a polštář hodila zpět do místa svého původního startu.

„Au…To bolelo,“ zařvala Sam a hodila ho tam, kde slyšela něco, co vzdáleně připomínalo smích.

„Hééj. Já se tohohle neúčastním,“ ozvala se Anna, ale nemohla nechat tohle bez odplaty a hodila polštář zpátky na Sam.

„Tak se uklidněte. Jsme skoro dospělí,“ řekl od krbu Jeff a hned schytal jedním polštářem do hlavy a druhým do břicha. Všichni se museli začít smát.

„Jo tak dospělí!“ ozvalo se opět a vzduchem prolétl další polštář.

Pak se zklidnili a asi po půlhodině usnuli.

Mezitím nahoře seděl TJ u postele a díval se,jak se měsíční svit odráží na Jessiině obličeji. Její pleť teď měla barvu alabastru. Konečně spala klidně.