Kapitola 3. Nebezpečný Objev

written by Hunter of Sighs

 

U lesní cesty vedoucí do zalesněných kopců zastavilo červené auto. Chvíli stálo jen tak s běžícím motorem, aniž by se dělo něco víc. Po pár minutách se otevřely dveře vedle řidiče a vystoupila Jess. Sam byla tak hodná, že ji dovezla téměř domů. Teď, v tomhle stavu, to bylo to nejlepší, co mohla pro Jess udělat.

Auto se elegantně otočilo a Sam ještě zamávala na rozloučenou mizící v dáli. Jess stála na té cestě. Po tváři jí tekly slzy. Nemohla se zbavit myšlenek na Toma.

Jejich vztah byl prazvláštní. Jednou se hádali a nemohli spolu vydržet. Pak přišlo období usmiřování, kdy Tom Jess pořád lichotil a ona jeho lichotky odmítala. Když se usmířili,  vydrželo jim to týden a pak už byly zase na ostří nože. Po dalším týdnu boje opět přišel mír. Vždy se v usmiřování střídaly. Jednou to byl Tom, co jí kupoval květiny na usmířenou a jindy Jess chodila na každý jeho trénink, aby mu mohla říci, že dnes byl nejlepší on.

Cítila k němu něco jiného než ke svým bývalým klukům. Vytáhl jí z problémů, které jí způsobil Trevor a Zoe, za což mu byla vděčná. Od té doby spolu začali vést tento divný vztah.

Došla až k malému domu uprostřed lesa. V jejích deseti letech si tu připadala jako v pohádce. Před domem bylo vysázeno pár jehličnanů a na zahradě za domem byl malý sad. Teď na podzim to tu vypadalo opravdu kouzelně.

Otec byl sice majetný, ale chtěl,aby jeho dům vypadal zvenčí jako normální domek. Vevnitř to už ale tak obyčejné nebylo. V obývací místnosti měli kachlový krb, který ale sloužil pouze na okrasu, protože si Jessiin otec mohl dovolit vyhřívání podlahy.

Ve sklepních prostorách domu měla Jess k dispozici malou saunu, kterou hojně využívala hlavně za chladnějšího počasí. Kromě sauny tam pak byly vydatné zásoby nejlepších vín. Otec si vždy nějaké víno z jeho služebních cest,směřovaných většinou do Evropy, přivezl.

Do jejího pokoje, který byl v prvním patře, mohla jít vnitřkem domu nebo mohla využít jejích vlastních dveří, které měli své vlastní dřevěné schody ze zadní zahrady.

„Chudák Anna,“ řekla si Jess, když odemkla dveře hlavního vchodu. „Právě přijede po roce stráveném v Anglii a musí se stát tohle.“ Pak ale své myšlenky musela nechat plynout, jinak by se zase rozbrečela. Ještě sice politovala Anninu matku, ale pak už se opravdu snažila myslet na něco jiného.

Vyběhla až do svého pokoje. Nic extrémně luxusního její pokoj nebyl, ale byl její. Lehla si na postel a chvíli se dívala jen tak do stropu. Víčka ji pomalu klesla a ona upadla do spánku díky  psychickému vyčerpání.

„JESSICO!“ zaslechne náhle a probere se z dřímoty. „JESSICO,ZACHRAŇ JI!“ Jess se snaží najít místo, odkud volání přichází, ale nějak se nemůže dobrat zdroje hlasu. Poté se chvíli nic neozývá a Jess se opět natáhne na postel.

Hlas jí ale nenechává klidnou. V hlavě jí stále duní Jessico, zachraň ji, zachraň ji. Snaží se na to nemyslet.

Rychle vstane, pustí si rádio a vleze si do křesílka u postele. Zaposlouchá se do písničky a opakuje si Save me,like the rain saves the rainbow,save her,save her from the depths of the darkness. Jenže takhle ta písnička není. Zná ji moc dobře, velmi dobře a ten refrén tak na 100% není – zachraň ji z hlubin temnot Je zmatená.

Vezme do ruky časopis a začne si pročítat. Otáčí stránku za stránkou až dojde k příběhům od čtenářů a první, co přečte je nadpis „Jak ji zachránit?“, další „Záchrana mé kamarádky!“

„Ale koho mám zachránit,“ zařve na celou místnost. „Koho mám sakra zachránit! Mám hodně kamarádek.“

Nastalo hrobové ticho. Jess vstala a došla k zrcadlu naproti posteli.

„No, co že teď mlčíš, ať si kdo si? Proč mi neodpovíš?“ tázavě křikne na svůj odraz v zrcadle, jako kdyby jí on mohl dát tu odpověď, ale mlčel.

„Tak mě neotravuj, mám svých problémů až až. Teď se třeba obávám o Annu. Takže mě nech ty dotěrný hlase na pokoji,“ frustrovaně dořekne větu a stále zírá na svůj obraz.

Zrcadlo se zachvěje pod nátlakem jejího křiku a na chvíli opět nastane ticho. Ze stolku pod zrcadlem spadne sklenička a na koberci se vytvoří tmavá skvrna, připomínající člověka s něčím v ruce, která je posetá malými skleněnými diamanty, v nichž se odráží sluneční svit a hází to malá prasátka na protější zeď.

„No a ještě tohle,“ zlostně pokřikne  jen tak do vzduchu.

Zrcadlo se opět začne třást.

„JESSICO, ZACHRAŇ ANNU!“

Teď už ví, odkud to vychází. Stojí před zrcadlem, celá rudá a nervózní.

„JESS,NENECH JÍ ČÍST TU KNIHU!“. Jess pohlédne do zrcadla. V něm se z prasklin zjeví Tom a něco k ní říká.

Když už se Jess snaží konečně naslouchat hlasu ze záhrobí, je už  pozdě. Tomova tvář mizí daleko v jejím obrazu a to, co jí říká, už není srozumitelné.

Síla, která mu dovolila mluvit, ho opustila a on byl opět odsouzen k věčnému mlčení. Jediné, co z jeho úst mohlo vyjít, byly skřeky a jiné pazvuky, ale ani ty už Jess neslyšela. Jen tak tam stála a hloupě koukala na přihlouplý výraz osoby v zrcadle.

Její obličej začínal měnit tvar a bylo vidět, že v jejím mozku začíná docházet k chemickým reakcím, které měli za následek to, že skoro až tragikomicky vyběhla ze dveří a snažila se co nejrychleji dostat z domu.

Teď teprve mohla litovat toho, že ne vždy uklidí něco na své místo. V rychlém běhu se přerazila o židli, pak spadla ze schodů, když se snažila vyhnout něčemu, co na nich leželo a co tam nejspíš bylo od jejího mejdanu minulou sobotu. Venku před domem málem zašlápla kočku pomalu se plazící směrem ke kuchyni, kde později marně čekala na svou denní dávku kalorií, vitamínů, bílkovin atd. v podobě konzervy.       

Tímto okamžikem si také ještě více uvědomila propastný rozdíl mezi žitím na malém městečku nebo žitím v lese. Kéž by teď bydlela tam, co ostatní lidé z jejich vrstvy. Mezi těmi honosnými vilami, bazény s perličkami a anglickým trávníkem z čerstvě koupeného kanadského trávníkového porostu, který málokdy mění barvu. Nemusela by teď běžet lesem plným živočichů. Připadalo jí to, jako ten její sen, co měla včera na Evropské literatuře nebo jak se ten předmět jmenuje.

Utíká, co může. K Anně to sice není daleko, ale i tak má co dělat. Dům Jamesových je na kraji Erie a tak je k ní v podstatě nejblíže. Jen musí proběhnout jednou ulicí, která je po jedné části zastavěna malým nákupním centrem a z druhé strany je volná příroda,plná nebezpečné dravé zvěře.

Ve francouzské restauraci právě sedí Jeffova matka, otec a jeho mladší bratr Josh. Sedí u stolku, který má výhled ven, k lesu a silnici, která ho protíná ve dví a táhne se do dálky.

Všichni si vychutnávají klidu a ticha, které je jen málokdy přerušeno šepotáním hostů. Jsou přeci jenom lidé z vyšší vrstvy. Slušně vychovaní,zdvořilý a až nechutně arogantní.

„Mami, kdy už budem moci jít do normálního bufíku? Tady je nuda,“ oznámí Josh podrážděně při pohledu na talíř, na kterém leží něco prapodivných tvarů.

„Miláčku, nebuď drzý. Měl bys být rád, že můžeš jíst něco tak delikátního jako je šnek. Ve Francii je to národní specialita. Měl by sis uvědomit, jaké máš štěstí, že to můžeš jíst.“

„OK, jenže já šneky nerad, je to hnus. Chci kolu a hambáče a ne šneka a prvotřídní, ani nevím, co to piju,“ pohotově odsekl Josh. „A kde je vůbec Jeff?“ dodal.

„To nevím. Měl by tu být každou chvíli,“ řekne zmateně matka. Začíná rudnout a ohlíží se zda Joshův výrok někdo neslyšel. Byla by to pro ni ostuda. Všimla si starosty Laketown a jeho ženy a pak také pár významných lidí města. Otec, zatím klidný, zapíchl vidličku do kusu propečeného masa. Jediný nemusí jíst tu francouzskou delikatesu. Má na šneky alergii a tak je ušetřen. Za to není ušetřen výtek své ženy ohledně toho, že si dnes vzal do jejich firmy červenou kravatu, která mu osobně přišla nejlepší. Je přeci vlastník a kdyby přišel v teplákách, tak si toho stejně žádný zaměstnanec nevšimne. Jsou, jak říká svými slovy, nevzdělanci a je jim jedno, zda má šéf kravatu modrou,červenou nebo se zelenými puntíky.

„Už ho vidím,“ řekne Josh s nadšením, že už tu nebude sám a koukne přes sklo na chodník, kde právě jde Jeff a nějaká holka.

„Pane bože, on jde s Carlou. No to mě podrž.“

„Joshi, kdo je Carla?“ zeptá se matka.

„Tu neznáš. To je jedná kráva, co chodí na naší školu.“

Matka vytřeští oči a začne rudnout ještě víc. „Vyprošuji si, abys takto mluvil na veřejnosti. Když už chceš říct tohle, tak řekni třeba, že je divná, primitivní, ale ne to zvíře, co přežvykuje,“ řekne matka s obavami, zda to slovo neslyšel někdo poblíž. Teď už její pohled padl přímo ke konkrétnímu stolu.

„Tak dobře. Mami, to je jedna dívka, co chodí na naší školu a  s Jeffem  na nějakÝ předmět, nevím už jaký, ale vím, že je blbÝ,tedy nudnÝ,“ řekne Josh a přitom se usmívá, aby dal najevo nesympatie s tímto druhem konverzace. Po každé schválně zdůraznil koncové tvrdé y. „Ona má na škole pořádně zkur...pardon .. špatnou pověst,“ řekne Josh a opět se koukne z okna na blížící se siluety.

„Jsme tedy domluveni. Ty mi pomůžeš se připravit na tu písemku o těch básnících a já se tě pokusím uvést do naší společnosti,“ řekne Jeff a přitom sleduje Carliny reakce.

„Dobře, jsme dohodnuti,“ odpoví Carla a nenápadně se usměje.

Pro Carlu tahle ďábelská smlouva byla most ke svobodě. Tímto paktem se možná dostane z vyhnanství, do kterého se sama zahnala. Teď pro ní svitla naděje na záchranu.

„Jo,“ náhle se Carla zastavila a chytla Jeffa za loket. „Kdy se sejdeme?“

Jenže Jeff vypadal nepřítomně. Díval se směrem k silnici vedoucí do lesa. Carla se po chvilce také otočila směrem k lesu a viděla, jak nejprve mlhavá silueta běží podél silnice.

Silueta dostává obrysy a když už je u křižovatky, poznají v ní Jeff a Carla Jess.

Jess netuší, co jí donutilo to udělat. Její cestu ji začíná znepříjemňovat déšť narážející do jejího obličeje.

Před ní je křižovatka. Už zbývá jenom kousek. Ani nezaregistrovala Carlu a Jeffa stojících u francouzské restaurace. Proběhla kolem nich jako vítr nebo spíš jakoby tam ani nebyli. Normálně by se zastavila a alespoň se zarazila nad tím, jak ti dva mohou být u sebe, ale ono nic.

„Co se jí stalo?“ zeptala se Carla a nechápavě se podívala na Jeffa.

„Nevim. Mluvil jsem se Sam a prý chtěla zůstat doma. To kvůli Tomovi. Jenže nikdy by mě nenapadlo…“ nestihl doříct Jeff.

„… že chtít zůstat doma znamená běhat jako šílená po městě a k tomu zrovna, když prší,“ doplnila Jeffa Carla.

Byla to velmi krátká chvíle, kdy mohli Jess vidět běžet kolem nich, protože se jim za pár vteřin vzdálila z dohledu a zmizela na další křižovatce doprava.

Dveře Tomova pokoje nezůstali dlouho zavřené. V jeho pokoji ležela na zemi nádoba s prádlem. Anna musela rychle vyprat, protože každou chvíli očekávala příjezd rodičů z nemocnice a máma by nebyla spokojená a ještě by to s ní švihlo. Muselo vše vypadat perfektně, ani kapka krve. Prostě nic, co by to mohlo připomínat.

Pomalými kroky se blížila k místu činu. Její srdce bouchalo ostošest.I šnek by byl rychlejší při otvírání dveří než Anna. Do Tomova pokoje se opět dostal svěží vzduch. Průvan, který vznikl otevřením dveří rozcuchal Anně vlasy a její pohled se upřel na Deník ležící na zemi.

Po pár minutách běhu se Jess celá zadýchaná  zastavila před Anniným domem. Unaveně přišla ke dveřím a zazvonila. Zvonek se rozléhal. Nic. Zkusí zaťukat. Stále nic. Bouchá jako o život. Pořád nic. „To je divný, že by nebyla doma, no aspoň se podívám dovnitř,“ řekne si.

Jess si snažila vzpomenout, kde je klíč od domu. Hledala všude a doufala, že Anna neztratila tu americkou vlastnost schovávat klíč někde poblíž venkovních dveří.

„Kouknu se pod tenhle květináč,“ odklopila první. Tam není. Kde jen může být? Zkusím to ještě pod rohožkou. Taky ne. Kde jen, kde jen . . . Ááá už to mám, naposled byl pod třetím květináčem,“ vzpomněla si Jess. Odemkla dveře a vstoupila do domu.

Staré kukačky v hale zakukaly přesně dvakrát a Jess bylo jasné, že uplynulo skoro patnáct minut od doby, kdy vyběhla z jejího domu.

Stála v hale a náhle zaslechla vrzání vycházející z horní části domku.

„Vrz,vrz,“ ozve se znovu ze shora, ale teď už to bylo trochu hlučnější. Nastalo ticho a pak velká rána.

Jess vyběhla nahoru a zamířila k pokoji Anny. Tahle fáze hledání byla celkem snadná. Byla tady, když Anna pořádala dívčí noční akce.

„Anno jsi tu? Ozvi se, jestli tu jsi!“ volá, avšak beznadějně. Nikdo se neozývá. Otevřela dveře. Když tu si uvědomila divný postup toho, co dělá. Nejprve by měla otevřít dveře. Bylo by to asi logičtější, než nejdřív zavolat a pak otevřít. Uvnitř nikdo nebyl, což se dalo předpokládat.

Pak se rozhodla vejít do pokoje zesnulého Toma.

Když už stála před nápisem Vstup zakázán, pocítila osamělost a strach. V hlavě jí dunělo a její myšlenky začaly tmavnout pod náporem pocitů vzteku a nenávisti, které se objevovaly z ničeho nic.

Něco se jí snažilo zabránit otevření té brány ze dřeva. Její zrak slábnul a ona viděla jen tmu. Cítila tlak vznikající pod náporem ruky na kliku. Ta počínala pálit a čím víc se Jess snažila v temnotách dveře otevřít, tím víc klika spalovala její dlaň.

Její duše se snažila najít v chaosu, který pociťovala, klid, když v tom ji ozářilo jasné světlo dopadající svrchu na její psychicky poničené tělo.

Zprvu cítila bolest. Chtěla křičet. Chtěla pryč. Cítila jak do ní něco vstupuje a pak světlo začalo slábnout, ale žár nepominul. Usídlil se v její hlavě a pak se na pár vteřin ponořila do mikrospánku. Uslyšela svou matku křičící bolestí. V těch pár vteřinách se ukázala v bílé místnosti, kde uprostřed bylo porodní křeslo. Všude bylo plno doktorů a na křesle byla její matka. Pak místnost i lidé zmizela a Jess to došlo.

Energie se začínala rozlévat po celém jejím těle a oči náhle viděli něco, co Jess nedokázala pochopit. Kromě toho, co měla vidět normálně ,dveře, viděla před sebou i něco rudého, co se pohybovalo směrem k něčemu jasně zářivě žlutému.

Teď ji klika nepálila a ona pootevřela dveře. Rudá postava zmizela a Jess v zrcadle spatřila odraz Anny stojící u skříně v rohu za dveřmi. Držela deník v rukách a dívala se do něj. Jess dveře rychle rozrazila a vběhla do pokoje. Přitom srazila Annu k zemi.

Annina hlava se střetla s tvrdým dřevem skříňových dveří a pak se její celé tělo sesunulo k zem. Jediné, co zpomalilo a změkčilo náraz, byly její vlasy.

Jess jakoby to ani nebyla ona stála uprostřed místnosti a dívala se kolem sebe. První, co ji zajímalo, byl deník,který při nárazu vypadl Anně z rukou a teď ležel otevřený na zemi. Sehnula se pro něj a jakoby věděla, co má dělat,ho poslepu zavřela. Pak se opět vzpřímila. Chvíli se rozhlížela a pak vzala z Tomova stolu papírovou tašku a dala tu věc dovnitř. Její záchrana se obrátila na Annu. Nepřítomně se na ní podívala a pak do ní prstem drcla. Při dotyku se Anna probrala.

„Co se děje? Proč jsem v Tomově pokoji? Proč tu sedím na zemi a  co tu děláš ty a proč se na mě takhle divně díváš jako kdybych byla blázen,“ vychrlila ze sebe Anna.

Opravdu si Anna nevymýšlela. Jess se na ní upřeně zírala a zdálo se, že se vlastně vůbec nedívá na ní – jen skrze ní. V hlavě se jí promítala jedna jediná myšlenka  Proč dělá, že o ničem neví. Třeba byla v transu. Jak se ale do něj mohla dostat?

Na chvíli se Jess ztratila ve svých představách. Seděla u Anny na zemi a v ruce měla papírovou tašku. Tušila, že něco je jinak, ale nevěděla co. Zdálo se jí, že ji někdo připravil o pár minut, během kterých cítila nesmírnou bolest a zároveň neuvěřitelný pocit klidu a bezpečí.

„Anno, chci ti něco říct. Je to hodně důležitý. Viděla jsem Toma,“ z ničeho nic řekla Jess. Teprve nyní byl její pohled normální.

Anna s vyvalenýma očima zírala nevěřícně na Jessicu. „Kde?“

„U mě v pokoji, v zrcadle. Řekl mi, že jsi v nebezpečí. A nevím proč, ale poslechla jsem ho,“ rychle dodala.

„Co by se mi mohlo stát. Vždyť jsem doma.“

„To nevím, ale …“ zčista jasna přestala mluvit. V hlavě se jí míchalo vše dohromady. „…ale určitě na to postupem času přijdu. Musíme na to přijít. Tedy já…. JÁ na to musím přijít!“ Jess začínala být záhadnější a záhadnější.

„Můžeš mi to vysvětlit tak, abych to pochopila,“ řekla Anna a snažila se vstát.

„Vysvětlím, ale teď není čas. Co takhle udělat menší akci na tvůj příchod a k rozloučení s Tomem podle našeho?“ řekla Jess.

„Hmm, to je dobrej nápad, ale kde…? Počkat, ty se snažíš utéct od tématu!“ řekla nervózně Anna.

„NÉ…vůbec se nesnažím utéct od tématu…,“ řekla a tašku posunula za sebe. „…Fakt se nesnažím utéct od tématu. Jen mě tak náhle napadlo, že rozloučit se s Tomem by byl dobrej nápad,“ vymlouvavě řekla Jess.

„OK. Když se tedy ….no to je jedno. Tak kde dáme to rozloučení? Kde by měla být ta akce?“ řekla Anna, ale přesto si myslela své. Jess se snaží něco zamaskovat ,ale co?

„U mě, kde jinde. Je tam klid. Nikde žádnej člověk. Rodiče jsou někde v Německu kvůli obchodům a zvířátkům to pro jednu noc vadit nebude.“

„Fakt dobrý,“ usmála se poprvé od svého příjezdu Anna. I když představa, že se bude muset táhnout do kopce jen aby se rozloučila s Tomem, ji přišlo trochu zbytečný. Stejně tak dobře mohla tu akci udělat tady. Určitě má něco za lubem. „V kolik?“

„Co takhle dnes večer v devět? Jo,mohla bys zavolat ostatním z naší party a jestli chceš tak si taky někoho pozvi,“ doplnila a přitom se na Annu usmála a dál rukou za zády kryla papírovou tašku.

„Takže na tý akci budeš ty, já, TJ, Sam a Jeff.“

„Jasně. Ještě si zapomněla na Tea a Alici.“

„A jo. Myslíš, že by mohl přijít i Alex?“

„No mohl by přijít. Jenže to bychom pak měly pozvat Carlu a …“ Nastala půlminutová pauza. „Pamatuješ si vůbec na Carlu?“

„Byla jsem pryč jenom rok. Je to ta, co se pořád pletla mezi mě a Jeffa, když jsme spolu chodili a o Alexovi rozkecala, že je gay. Moc dobře si na to pamatuju.“

„A nezapomeň, že to ona mi řekla o vztahu Trevora a Zoe. To je její plus.“

„No jo, tys mi o tom psala email,“ vzpomněla si Anna. „Jess jsi v pohodě?“ zeptala se Anna, když se podívala na Jess dívající se na flek na koberci.

 „Jsem úplně v pohodě,“ řekla Jess a vstala.

Při odchodu dala Anně čísla na známý. Vydala se do deštivého dne a její cesta mířila domů. Snažila si vybavit vše, co by ji pomohlo vysvětlit to, co se stalo.

Zastavila se na té samé křižovatce, kde míjela Carlu a Jeffa. Posadila se na lavičku a z papírové tašky vytáhla deník.

Vítr kolem foukal stále silněji a něco v ní ji říkalo, ať ho neotvírá. Chvíli na něj koukala. Na zadní desce deníku bylo napsáno Listopad 1901 a iniciály JC.

Teď to bylo tak jednoduché. Viděla to před sebou a místo domů zamířila k místní knihovně.

Knihovna ve městě byla klasickým vzorem moderního slohu a zároveň jistým pokusem o experiment, kde se člověk mohl setkat jak se secesními prvky ve výzdobě interiérů až po antické sloupořadí. Celá ta budova připadala Jess naprosto úchvatná. Ne, že by se někdy o něco takového zajímala, ale toho, s jakou pečlivostí byla knihovna postavena, by si všiml každý. Zde se promíchávaly nejrůznější vrstvy lidí, od nejbohatších až po ty nejchudší. Kromě jiné to bylo i místo pro odpočinek. Uprostřed přízemní kruhové haly byla zbudována fontána v renesančním stylu s jezírkem, kde se  občas objevila nějaká ta rybka. Po vnější části haly byly zcela pravidelně rozestavěny palmy a jiné exotické rostliny. Člověk si tu připadal jako v jiném světě. Obzvláště, když si k tomu půjčil nějakou zajímavou knihu. Hala sloužila nejen jako uvítací místnost, ale také jako čítárna. První patro bylo, na rozdíl od uvítací haly a čítárny, uzpůsobeny zcela k praktickým činnostem. Strohá výzdoba, bílé zdi. Dřevěné židličky s poničeným polstrováním, obyčejné stolky a další věci, to vše říkalo člověku jediné: „TADY SE PRACUJE!“ K vybavení patřilo několik počítačů s možností připojení na místní internet a několik s možností připojení na  internet klasický. Kromě těchto vymožeností tu byl i scanner, který se, bohužel pro chudší obyvatele, musel platit. Jess musela jednat rychle. Za chvíli se sem měla přihnat banda puberťáků-jako každý den-a hledat nesmysly o PC hrách. Ani nevěděla, proč jim to tolerují, ale co by zmohla proti partě výrostků. Sedla k jednomu počítači napojenému na vnitřní internet. Ten se jí teď hodil. Bylo na něm vše o městě, jeho historii, stará čísla novin, časopisů, události, které ovlivnily tuto díru na severovýchodě USA.

„Co vlastně hledám? Něco, co souvisí s …..,“ nevěděla.Otevřela deník na předsádce a snažila se v něm najít něco, co by jí pomohlo. Nečetla ho. Jen prohlížela v rychlosti stránky. Pak jí to blesklo hlavou. Nejprve našla v seznamu část, kam by mohla vstoupit, stará čísla místních novin. Na obrazovce se jí objevily dvě možnosti čísla od roku 1831 do 1951 a pak 1952 až 1999. Díky tomu , co našla na zadní desce, klikla na první variantu. Další krok směřoval na rok 1901.

Na obrazovce se jí objevil nápis není k dispozici. Co teď? Nutně to potřebovala. Rozhlížela se po okolí, až uviděla jednu z místních pracovnic. Žena právě táhla vozík plný starých knih. Jess Rychle vyskočila a šla k ní.

„Mohu se zeptat?“ zastavila Jess ženu středních let v modrém a se štítkem na prsou se jménem Joanne Witter. „Mám takový problém. Chtěla jsem se podívat na nějaké starší noviny, protože potřebuji něco do školy, ale objevilo se mi tam, že nejsou k dispozici. Co mám dělat?“

Žena se usmála a odpověděla: „Některá vydání nemáme na internetu z důvodu bezpečnosti. Jsou pouze v klasické podobě a to v archívu knihovny. Může k němu pouze omezená hrstka lidí, ale že vypadáte jako slušná dívka, tak vás tam pustím. Pojďte se mnou,“ řekla žena a šla kolem počítačů, až došla k plechovým dveřím.

Jess ji následovala. Tak snadné to opravdu nečekala.

Joanne otevřela velké šedivé dveře a šla po kovových schodech dolů.

„Tady schováváme vše, co by nemělo být ukázáno veřejnosti!“ řekla a postupovala stále níž do nitra knihovny, která se zdála být zevnitř obrovská.

„Proč? Co v nich je tak zvláštního, že to nemohou vidět obyčejní lidé?“

„To víš,“ začala Jess náhle tykat. „Někde jsou fotky, nad kterými se ti udělá špatně. Jinde jsou nemravnosti, které nesmějí vidět děti a řekni dítěti, že na tyhle stránky nesmí a půjde tam už jen proto, že se to nesmí. Tady schováváme výtisky časopisů pro pány a takové ty věci okolo toho.“

Došly až skoro na samé dno knihovny. Bylo tam chladno a tma.

„Tak a jsme tady,“ řekla Joanne a rozsvítila. Všude byly regály plné novin a časopisů. „Nechápu, že se tyto časopisy produkují v takové míře,“ a pokračovala teď podél regálu hned vedle šedivé stěny. Zastavily se asi v polovině jednoho dlouhého regálu. „Tady najdeš, co hledáš a nenech se rušit. Já teď jdu nahoru. Až budeš hotová, tak to tu zhasni a zamkni. Klíč mi dáš nahoře,“ řekla a vracela se po kovových schodech nahoru.

Jess stála před regálem, u kterého bylo napsáno Laketown Paper 1901. Přímo před ní byl balík s nápisem listopad 1901. Znovu se podívala na zadní desku.

„Jak jste mohla vědět, že …“zarazila se. Nikde nikdo nebyl a kroky dupající po schodech zmizely v tichu. Vypadalo to, jakoby se vypařila. „…že hledám zrovna listopad 1901,“ dodala už jen pro sebe šeptem.

Stála tam pár vteřin a dívala se na schody. Bylo to pro ni jako věčnost. „Musím si pospíšit. Třeba se vrátí a bude mě chtít vyhodit. Těmhle ženským se nedá moc věřit.“

Otočila se zpátky k regálu a začala se probírat jednotlivými čísly. Nevěděla, kde má začít. Kdyby to bylo v počítači, bylo by to jednoduší. Napsala by do vyhledávače JC a bylo by to. Našli by se všechny odkazy s JC a nemusela by číst kdeco.

Neměla žádné tušení, co zkratka JC znamená. Může to být zkratka organizace, firmy, iniciály, ale může to být úplně něco jiného.

Vzala do ruky první číslo měsíce. Musela číst rychle a tak jen četla nadpisy článků. Na první straně vždy byla napsána jedna kulturní věc a dne 1.11.1901 to byly nějaké oslavy na počest otevření přístavu. Dále tam bylo: Starosta se svojí ženou navštívili místní hřbitov k památce …. Bla, bla, bla. Postupně pročítala stránku po stránce. Vedle ní se vršily přečtené noviny a na druhé straně pomalu ubývala hromada těch nepřečtených.

Nevěřila, že by našla něco důležitého, ale přesto si přála,aby alespoň něco malého v těch novinách bylo. Při procházení stránek se jí do hlavy vpisovaly nesmyslné názvy článků: Lupič okraden, Zahájení stavby první banky v Laketown, Na oslavách …bla.., ..bla.. se majitel přístavu opil … bla …a spadl do dortu.

Tak to šlo od čísla k číslu. Další nedůležité nadpisy, glosy, oslavy, atd. Chlapec nalezen ve sklepení domu Creantových na ulici Sigh, Bouření přistěhovalců atd…… Pak se jí to zastavilo před očima. Smrt chlapce. Zvláštní. Vrátila se nazpátek k tomu článku. Byl vlevo dole. Musela si pořádně přimhouřit oči aby to přečetla. Stálo tam:

Včera odpoledne bylo nalezeno tělo 17letého chlapce, který se pohřešuje od 12.11. tohoto roku. Tělo bylo objeveno v nejhonosnějším domu v Erie, který vlastní rodina Creantových. Strážci zákona mají podezření, že by mohlo jít o vraždu. Z té obvinili majitele domu Josepha Creanta. Proces by měl probíhat ode dneška za týden na naší radnici.

„Chtělo by to něco víc.Musím něco zjistit o tom Josephovi Creantovi.“ Napsala si jeho jméno a snažila se najít něco víc. Jenže z novin se už nic nedozvěděla. Uklidila noviny zpátky na místo a jak jí řekla Joanne, Jess zhasla a šla nahoru.

Otevřela dveře a zamkla je za sebou. Procházela místností a pokoušela se najít Joanne. Jenže marně. Vydala se tedy k malému stolku u schodů vedoucích dolů do haly.

„Dobrý den! Nevíte, kde bych našla Joanne Witterovou?“ zeptala se Jess.

„Já jsem Joanne Witterová! Co jsi přejete,slečno?“ řekla paní Witterová.

„Počkat, vy nemůžete být Joanne Witterová. Mluvila jsem s ní.Je to taková bledší žena s blond vlasy,“ překvapeně řekla Jess. Hlas se jí trochu chvěl.

„Mohu vás slečno ujistit, že jsem Joanne Witterová. Jak jste říkala, že ta žena vypadala?“ zeptala se skutečná Joanne.

„Blond vlasy, delší upravené do drdolu, orlí nos a …,“ začala s popisováním mírně zmatená Jess.

Joanne se zarazila a se svou židlí se otočila o stoosmdesát stupňů. Ze šuplíku za ní vytáhla desky. Pak se vrátila zpátky k Jess a začala v nich listovat.

„Je to tato osoba?“ řekla Joanne a otočila otevřené desky k Jess.

Jess se podívala na zežloutlý obrázek ženy. Byla to Joanne, se kterou Jess mluvila. „A..ano, je to ona,“řekla koktavě Jess.

„To je Amélie Sandová. Pracovala tady do roku 1901. Ještě když tu byla stará knihovna. Pak ale spáchala sebevraždu, když její dcera Kara - byla ve vašich letech-zemřela,“ řekla trochu posmutněle Joanne a znovu se na chvíli posunula směrem k šuplíkům. Chvilinku se prohrabovala v papírech, až nakonec ukázala Jess starou fotografii Amélie Sandové a nějaké dívky, zřejmě Kary.

Jess nemohla ani dýchat. Jediné, co dokázala říci bylo „Co se stalo její dceři?“

„Neměla bych vám to říkat. Její tělo bylo před všemi zahaleno. Tedy tak jsme to slyšela od své babičky a ta zase od své. Ale říká se, že ji někdo upálil,“ řekla velmi vážně Joanne.

Jess už se neodvážila říct ani slovo. Otočila se a odcházela.

„Je vám dobře, slečno?“zeptala se Joanne.

Jess už neodpověděla. Šla dozadu k zadnímu počítači a v ruce pořád svírala klíč od archívu. Jak je to možné? Celý den je tak zmatený. Nejprve ji duch Toma řekne, ať jde zachránit Annu. Pak to s tou klikou a ten pocit,když se jí dotkla a ta záře.Teď jí pomáhá mrtvá žena,která spáchala sebevraždu,když její dceru někdo upálil.Začínalo se to dost komplikovat.

Sedla si na židli a cítila se prapodivně. Touha přijít všemu na kloub byla čím dál tím silnější. Pokud byla silná v době, kdy se pročítala noviny, tak teď byla milionkrát vyšší. Musela na to přijít stůj co stůj. Teď už ji nikdo nezastaví.

Naťukala jméno Joseph Creant do počítače a za chvíli měla pár odkazů.

15.12.1801, Za podivných okolností byl majitel sídla Creant obviněn ze zabití deseti dětí.Byl odsouzen a měl být poslán do blázince,ale stalo se něco nepředpokládaného.Proti rozhodnutí soudu se odvolalo deset rodičovských párů.Trest byl na přehodnocených nálezech změněn na trest smrti.Toho se ale vrah nedožil,protože upadl do  záhadného stavu  a umřel.Sídlo bylo poté prodáno, protože jeho žena v tomto domě nechtěla bydlet.Odstěhovala se neznámo kam.

 „Jak se zdá, tak asi každý Joseph Creant byl šílenec a masový vrah.“

Případ Joseph Creant versus stát New York zkomplikován

„To by mohl být on. Tak co nám o něm poví internet. Je zajímavé, že když vyhledám jméno, tak mi to najde úplně všechno. Někdo si musel dát pěknou práci a nacpat tam všechny tyhle údaje.

Jeden odkaz je dokonce na Laketown Paper. To vydání, které má být uschováno dole v archívu. Jen na místním internetu o tom není ani zmínka, ale proč?“

19.11.1901, Laketown Paper, Erie. Právě dnes mělo probíhat slyšení, při kterém měl být Joseph Creant obviněn ze zabití minimálně jednoho chlapce. Je jasné,že tento člověk není zcela při smyslech a měl by být souzen velmi tvrdě – tak zněla slova matky Charlese, pravděpodobně poslední Creantovy oběti. Mezi dobou zatčení a prvního soudního jednání byly nalezeny spojitosti mezi Creantem a dalšími čtyřmi obětmi, které byly usmrceny během několika po sobě jdoucích dnů.Je také zcela jisté, že záhadné zmizení Katrin Isaacové padá na ruce Josepha Creanta. Ten se zatím k ničemu nepřiznal.

Dále je možná spojitost mezi Karou a Amélií Sandovými s JC.

Ke slyšení bohužel nedošlo, protože sám Joseph Creant zmizel za velmi zvláštních okolností v den před soudním přelíčením. Byl nalezen mrtev ve svém domě.

Jak lékaři uvedli: „Něco ho dokonale zbavilo energie a jeho tělo se vysušilo. Zbyla po něm kromě domu manželka a čerstvě narozený syn Mark.“

Ne, že by jí to nepomohlo,ale teď si připadala ještě víc zmatená.

Pak si všimla ještě jednoho odkazu. Jenže ten už nesměřoval do Laketown Paper – což byly noviny, které fungovaly až do roku 1995. Pak společnost ECC – Erie Culture Coorporation koupila Laketown Paper a název se přejmenoval na Erie Newspaper – Laketown – EN - L.

Ten odkaz byl z data 2.11.2001, což bylo včera. Otevřela ho a nadpis byl AUTONEHODA NA KŘIŽOVATCE Crofford a Main.

Včera v podvečer – 1.11.2001 se na křižovatce, která protíná ulice Main a Crofford, srazila dvě osobní vozidla. Při nehodě, která dopadla tragicky, zemřeli tři lidé – dvě ženy   (28 a 35) a muž (47) na místě. Zbylé dva převezla sanitka do Erie Hospital ve velmi vážném stavu. Muž kolem 30 svým zraněním podlehl a jeden zatím bojuje o život. Jeho jméno je Joseph Creant. Je mu 18 let a právě se chystal začít studovat v Bostonu, kam měl příští týden odjet.

Při pitvě bylo zjištěno, že jedna žena byla ve třetím měsíci těhotenství.

Podle policie za neštěstí mohla hustá mlha, která včera padla na celé území kolem Laketown.

Anette Storm

Viz 2.11. Autonehoda na kžižovatce Crofford – Main.Joseph Creant upadl včera kolem deváté hodiny večerní do těžkého komatu. Doktoři tvrdí, že na záchranu už není naděje. Rodiče však nechtějí nechat odpojit svého syna od přístrojů. Stále věří na zázrak z nebe.

An.St.EN-L

Jess vzala do ruky tužku a podtrhla si pro ni důležitá fakta. Stále měla u sebe klíč od archívu. Jenže co s ním? Měla by ho asi vrátit Joanne Witterové, ale té pravé.

Došla až k jejímu stolu, ale Joanne tam nebyla. Položila klíč na stůl, a protože už vstřebala vše, co mohla, v klidu opustila knihovnu a zamířila domů. Teď už jí to bylo jasnější.

Venku se právě čerti ženili, ale ona měla cestu jasnou a to, že venku prší a fouká vítr jí bylo jedno.