Kapitola 2. Drsňák Tom

written by Hunter of Sighs

 

Pokrývka na posteli stoupala a klesala podle toho, jak pracovaly plíce. Blonďaté, dlouhé  vlasy zatím ležely rozprostřeny na polštáři. Za oknem poletoval motýl demonstrující tak svou volnost a svobodu. Oční víčka se pomalu otvírala a na svět pohlédly nebesky modré oči. Hebká ruka je rychle zakryla, protože dopadající světlo bylo příliš dráždivé. Dívka se narovnala a opřela se rukama o postel.Snažila se probudit ze snu, který se jí zdál. Pak se pomalým pohybem přesunula na okraj postele. Její hubené nohy sklouzly na zem a dotkly  se červeného koberce. Ten příjemný dotyk, který ji šimral na patách, by ji opět poslal do klidného a dlouhého spánku. Opět zavřela oči. Nad něčím přemýšlela. Pak je znovu otevřela. Podívala se z okna. Venku bylo krásně. Otevřeným oknem do místnosti pronikal svěží vzduch přicházející přímo z lesa, který byl všude okolo. Prostě perfektní den. Vstala a přesunula se k nočnímu stolku. Ze šuplíku vytáhla svůj mobil. Přišla jí SMS zpráva. Od koho asi? Od jejího kluka Trevora. Vyznával jí lásku. Jak ji šíleně miluje a že je pro něj vším. Usmála se a mobil odložila. Napíše mu později. Proč mu ale vlastně psát? Dnes ho  uvidí ve škole .Jak ona ho má ráda. Ještě teď se jí vybavil ten den,  kdy ho poprvé uviděla. Kdy spolu poprvé mluvili.

Potkali se poprvé, když byla ve druháku. On byl třeťák. Bylo to naprosto praštěný seznámení. Šla po schodech a náhle ho uviděla. Stál pod schody. Měl na sobě tenkrát červený tričko s krátkým rukávem a černé džíny. Ani neví, jestli se díval na ni nebo na holku, která stála za ní. Na tu potvoru Emily, díky které získala právě Trevora.

Šla tedy po schodech a Emily jí strčila. Ona ji totiž nesnášela. Ona pro Emily byla konkurencí. Až na to, že Emily, sama, byla pěkná mrcha, potvora a možná by se dalo říci i celé zlo na střední škole. To právě Emily posílalo den co den níž a níž.

Tak tedy, poté co do ní Emily strčila, se neskutálela dolů a nerozplácla se jako tele po porodu, jak by asi Emily čekala. Pak by byla totiž všem jen k smíchu, ale spadla na Trevora.

V podstatě ji Emily strčila Trevorovi přímo do  náruče. Chvíli se na sebe dívali. Ne chvíli – spíš dost dlouho se takhle navzájem hypnotizovali. Pak ji Trevor jemně postavil na zem. Opět se na sebe dívali. Pak to vyřkl : "Doufám, že tě zase někdy uvidím!" Její mysl se ihned přesunula ke snění. Ještě se s ním uvidí. S Trevorem, s tím bohem této školy. A jak Trevor řekl, tak se také stalo a čas plynul, až se do sebe zamilovali. Teď je ve třeťáku a miluje ho čím dál víc.

Takhle se na chvíli zasnila ve vzpomínkách. Teď její zrak dopadl na hodiny. 8:14. A do …. Zaspala. Co teď? Musí si pospíšit. Rychle na sebe musí něco hodit. Bere první věc, kterou našla. Poslední autobus jí z téhle díry jede za deset minut. Pak by musela pěšky nebo stopem. A to se  jí moc nechce. Musí si vzít batoh. Vyběhla z domu. Snažila se běžet rychle. Naštěstí ji to šlo. Měla tentokrát sportovní botasky a neměla na sobě jednu ze svých krásných letních  sukní. Cesta k autobusu je z jejich domu trochu krkolomná. Bydlí totiž v lese a cestou si musí dávat pozor na různé pařezy a kořeny, co se jí dostanou do cesty. Už viděla silnici. Do školy jezdí školním  autobusem – tím klasickým žlutým, co sváží lidi z celého širokého okolí. Ještě štěstí, že tudy projíždí. Věděla moc dobře, že pokud tam nebude stát, autobus projede a čekat na ni nebude. Zahlédla mezi stromy tu žlutou strašnou věc. Dala do svého běhu vše, co mohla. Už byla  skoro u  silnice. Autobus právě projížděl označeným  místem. Věděla, že když poběží po   cestě,na sto procent ho nestihne. Vzala to rovnou skrz les k silnici a vyběhla  přímo před autobusem, který musel naštěstí zpomalit z důvodu výskytu zatáček. Zamávala na řidiče a doufala, že si jí všimne. Autobus jí zastavil a otevřel dveře. Průpovídky řidiče „Á studentka jde dneska pozdě, co?“ přešla bez povšimnutí. Rád se navážel do opozdilců, co běží jen tak tak. „To je snad zázrak.“Sedla si dozadu a podívala se na sklo, kde  byly vidět obrysy její hlavy díky slunci. Neučesala se.Byla zděšená. Ne že by byla přímo posedlá sebe-zkrášlováním, ale když si   její dlouhé vlasy neučeše, vypadá  jak strašidlo. Musí si je někde učesat. Takhle se před Trevorem nemůže ukázat. Modlila se, aby její kamarádka Zoe měla hřeben.

Autobus zastavil a všichni se s předstíranou chutí vyhrnuli ven k budově středoškolského teroru. Vystoupila jako  poslední. Ještě stále byla trochu unavená. Většinou  si dá ranní sprchu, pořádně se umyje svým oblíbeným mýdlem s vůní šalvěje, které jako by jí dodávalo více energie a hned se cítí lépe. Pak si  vychutná  ranní čaj a svou klasickou snídani - toasty a műsli. Následuje krátká  rozcvička. Dokončí ranní hygienu a cítí se opravdu skvěle.

Pomalu došla do školy. Ví, že ať se bude snažit sebevíc, stejně přijde pozdě. Nemá ráda, když  přijde uprostřed hodiny. Také ví, že Zoe má teď volno a bude ve škole. Najde ji a půjčí si  hřeben. Na toaletě si pak upraví vlasy a vyrazí za Trevorem. Má zrovna  basket.

Když má čas, ráda se kouká, jak Trevor hraje. Vždycky se u toho tak krásně zapotí a jeho  svaly jsou dokonale napnutý. Při pohledu na něj cítí  ohromnou přirozenost, dokonalost a smyslnost.

Přistoupí k ní. Jeho pach je cítit na hony daleko. Jeho rty se přiblíží k jejím. Spojí se v jeden celek, ale jen na malou chvíli. Vždycky se jí podlomí kolena. Chce ho.Touží po něm každou chvíli. Pořád je tak něžný. Pak se trochu odtáhne a usměje se.

Jenže teď má hlavní úkol dostat se do školy a najít Zoe tak, aby ji vidělo co nejmíň zvědavých očí, které by mohli jejího vzhledu využít ve svůj prospěch. Dveře ohromné hlavní budovy se otevřely a ona vstoupila.

První část úkolu je splněna. Bere do ruky mobil a píše Zoe, kde je. Dozvídá se, že teď právě sedí u počítačů. Je to jen  kousíček od místa, kde stojí. Stačí zahnout doprava, projít úzkou chodbou do další budovy a je tam. Vidí ji. Sedí u jednoho z počítačů a něco si  tam pro sebe  píše. Zaťuká jí na rameno a Zoe se otočí. Její oči zvláštně zajiskří. V ten moment se z nich dá vyčíst zmatení, ale pak se rozzáří. Nejspíš štěstím. Zoe prohodí ironickou  poznámku o jejím supermoderním účesu, který by mohl mít název - něco a lá  vichřice. Prostě typická Zoe, ale ještě, že je to právě  ona. Dokáže ji pochopit. Cítí s  ní a co je nejdůležitější – má hřeben. Zoe se také zeptá, jestli by nechtěla půjčit ještě  rtěnku, pudr nebo řasenku, ale dostává negativní odpověď, protože Trevor má rád přirozenost. To u Zoe neplatí. U ní je lepší  pravidlo čím víc, tím líp. Náhle něco zapípá, Zoe zvedne mobil a přečte si nějaký vzkaz. Pak se postaví a řekne, že už musí jít, že něco má. Za vteřinu mizí pryč.

Osiřela. Drží v ruce hřeben a stojí u PC. Teď může  být spokojená. Za chvíli bude vypadat  k světu. Už se nemůže dočkat, až uvidí Trevora. Rozhlíží se, jestli tam není nějaký známý  - naštěstí není.Musí toho využít a mizí na toaletu.Otevře dveře.Naproti kabinkám je řada zrcadel s umyvadly. Přistoupí k jednomu z umyvadel.Namočí hřeben a začne si rozčesávat vlasy. Za sebou uslyší podivné zvuky, které ale věrně zná. Taky je vydává, když je s Trevorem a jsou spolu v tom  nejlepším, co na světě může být, když se dva mají tak rádi.Přemýšlí, kdo by  to tak asi  mohl být. Náhle dostane  pokušení podívat se mezerou pod dvířky. Sklání se, ale pak si uvědomí, že by to nebyla ona, kdyby se podívala. Narovná se a opět pokračuje v rozčesávání. Když už je hotová, a že jí to trvalo ,rozhodne se prozvonit Trevora. Nečekala, že jí to bude trvat tak dlouho a jeho basket už skončil. Chce taky, aby věděl,že na něj  myslí. Jsou dohodnuti na  tom, že když  ho prozvoní, je to určitý signál, kterým se ti dva svolávají na jejich místečko. Vezme mobil a vyhledá jeho číslo. Normálně si číslo svého miláčka pamatuje. Jenže on má nový mobil. Má ho teprve dva dny. Chvilku jí to trvá, ale je si jistá, že v tom problém určitě nebude. Volá. V tom se v uzavřené kabince ozve mobil. Přestane volat a mobil hodí do  tašky. Náhle si uvědomí melodii toho mobilu. Je jí nějak povědomá. Přistoupí ke dveřím a zaposlouchá se. Dech na chvíli slábne a ozve se mužský hlas :

„Budeme si muset pospíšit. Ta moje raketa mě už hledá!“

„To těžko, ta si teď někde rozčesává ty svoje úžasný vlasy. Bude jí to trvat hodiny, než se jí je podaří dát do normálu. Viděla jsem ji.Jen klid,“ ozve se druhý, ženský hlas.

„Dobrá. Teď se do toho pořádně opřu a dokončíme to. Nečekej, že teď budu brát ohled!“řekl přerývavým hlasem on.

Stojí u dveří a nemůže věřit vlastním uším. Vždyť podle hlasu je to Trevor. Ten druhý hlas  nějak nemůže rozpoznat. Kdo ji jen mohl vidět.

„Sem blázen. Vždyť mě mohl vidět kdokoli. Jsem přece ve škole. Je tu x set lidí v jeden okamžik. Teď nebo nikdy. Jestli mě Trevor podvádí, musím to vědět.“ Otevírá dveře od kabinky. Ty jsou dokořán. Omámeně zírá na to, co před sebou vidí .To, že je to Trevor, je teď už naprosto jisté. Vidí ho.On má zavřené oči a na tváři výraz, který vypovídá sám za všechno.

„Trevore,“ slabě zavolá.

„Co je Jess?“ odpoví Trevor. „Jess?!?,“ zarazí  se a přestane s předcházející aktivitou a podívá se za svoji spolu-aktérku. U dveří stojí jeho holka.

„Jess, já ti to vysvětlím. To není ....“

„To znám. Teď  řekneš to není to, co  si myslíš. Tak to vůbec  není. S kým tady vlastně.....no ty víš co.“ Nerada říká takový slova. Nemá je ráda. Odhodlaná chce vstoupit do kabinky a dívku, co je teď opřena obličejem o Trevorovu hruď, chce odstrčit. Podívat se jí do obličeje. Byla by schopna jí do něj i plivnout. Ale cítí, že tak odvážná není a začne ustupovat zpět k umyvadlům. Oční víčka  se jí začnou rychle pohybovat a z jejích  očí prýští slzy. Otočí se k zrcadlům a vodou si omývá obličej. Statečně – ano tak se snaží chovat, statečně. Chce být lepší než je on. Odchází. Otevře dveře a vstoupí na chodbu. Bere do ruky mobil. Potřebuje morální podporu. Chce volat Zoe. Přitom, co  jí volá, se dozví, že Zoe má vypnutý mobil. Jenže ona ho nemá nikdy vypnutý. Dveře za ní se otevřou a vyjde Trevor, tak aby si nikdo nevšiml, že byl na dívčích  záchodech. Opět nahodil obličej vševěda. Jess se otočila ve chvíli, kdy si koukali z očí do očí. Dveře se otevřely podruhé. Z nich vylezla ....

„Ty mrcho, ty jedna štětko,“ začala řvát Jess. Tentokrát už  nemohla zůstat klidná. Z kapsy vytáhla  hřeben a hodila ho na zem.

„My ti to vysvětlíme!“

„Co mi chcete vysvětlovat, vy zrádci. Jak  dlouho to spolu táhnete? No jen se pochlubte.“

„Už půl roku,“ odpověděli oba jednohlasně.

„Půl roku a já kráva vám věřila.“ Teď jí to došlo.

„A tak tohle je tedy ten tvůj tajemný přítel, co o něm nikdo nic neví, a co je naprosto dokonalej ve všem, na co šáhne a hlavně po TÉ stránce….“

„..Půl roku“ zopakuje znovu. „A kdy jste mi to chtěli říct – ha? Asi  nikdy, co? Už se z toho nesnažte vycouvat. Končím s vámi...“ napjatě křikne Jess. „…s vámi oběma.“

Už bylo vidět, že za chvíli vybuchne jak sopka. Musela odejít. Musela jít ven, ven na čerstvý vzduch. Vše bylo tak nějak divně zkroucené. Hlava se jí motala a přišlo jí, že celý svět je vzhůru nohama.

Šla po ulici. Prodejna se zbraněmi. Nebezpečně modré oči pohlédly do vitríny. To, co jí padlo do očí jako první, bylo to pravé. To, co teď potřebovala. To, co jí může dostat z toho, v čem teď je.Vrací se do školy.V ruce revolver ráže,která není důležitá.Hlavní jsou náboje a ty ona má.To je to hlavní.

Dveře školy se otevřou. Ne neotevřou se. Sklo praská a hlučně padá na zem poté, co se dveře  nárazem srazily se zdí. Trevor a Zoe se ze svého místa nehnuli. Stále tam tak tupě stojí a tváří se jak mrtvoly. Stačí jedna rána. Jedna přesná rána. „Výstřel“ a všichni padnou k zemi. Kolem Zoe louže krve. Přesná rána do hlavy. Nikdy to nezkoušela,ale povedlo se.Teď ten zrádce. Stojí připlácnutý u zdi. Nemůže dýchat. Jeho oči nervózně kmitají po chodbě,která se zdá být nějak šedavě červená. Sám cítí neskutečné horko v hlavě.

„Tak utíkej! No jen běž!“ křičí Jess na Trevora a namíří na něj zbraň. „Výstřel“ Trevor padl na zem a konečně chápe, že když neuteče, tak zemře. Jenže teď už neuteče. Zásah do kolena dokáže člověka pěkně znehybnit. Přesto se o to pokouší. Snaží se běžet a pravou nohu táhne za sebou. Spadl na zem, ale i přesto se snaží alespoň odplazit. Druhá rána míří do zad. Jinam se Jess trefit nemůže. Jeden student se jí snaží zbraň vykopnout. Trefa do břicha ho uzemní. Střelba a bolestný křik je zakryt křikem děvčat, která právě vyšla z jedné třídy. Pak padá poslední rána. Trevor se teprve teď přestal hýbat.

Stála se zbraní v ruce a její pohled kmital od Zoe přes dav ubrečených prvaček až na tělo svého expřítele. Její oči pak hbitě sledují,kde se co šustne. V mžiku se vrátí k davu lidí a náhle její pohled ztuhne. Celé její tělo je jako z kamene. Vidí něco, z čeho jí stydne krev v žilách. Vidí sebe visící na provaze uprostřed chodby. Ještě sebou cuká a její oči jsou zalité krví.

Jess přestane dýchat a její pověšené tělo se přestává cukat. Pak jako ve snu se její ruka zvedne a ukáže na samu sebe. Ukáže na Jess a v tom uslyší zvonění.

„Crrr“ „Tak už je zase konec hodiny,“ povzdechne si mladá nadějná učitelka Sophie Keynová a rozhlédne se po třídě. V duchu ji napadá, proč učí tyhle „děti“ něco, čemu stejně jedna polovina nerozumí,protože tomu rozumět nechce a druhá polovina tomu nerozumí, protože tomu prostě nerozumí.

„Už chci vidět, jak zvládnou písemku z evropských anglicky mluvících spisovatelů. Vždyť ani pořádně nevědí, kdo to je Shakespeare, natož pak Mackbeth nebo Othello. Možná si vzpomenou jen na Romea a Julii, ale budou o tom moci říct jen : „„Jo ta Clair Danes, co hraje tu Julii je fakt kost a nebo Leonardo Dicaprio vypadá jako anděl. Ó jak já bych s ním chtěla chodit…““ Na to se opravdu těším.“ Trochu se usměje a pak si vzpomene, co chtěla říct. Její hnědě vlasy, upravené do drdolu, se pohnou,když zavrtí hlavou.

„Nezapomeňte, že příště píšeme písemku na ty evropské autory.“ řekne nahlas. „Stejně už většina zmizela někam ven, dnes je totiž velké focení celé školy, a někdo si tu pěkně spí,“ řekne si pro sebe a koukne na Jess.

Zvonek Jess probudil. Celá zpocená si odlepovala kus papíru z obličeje. Nikdy se jí nestalo, že by usnula. Tenhle sen se jí poslední dobou zdá pořád. Je to od té doby, co ji její přítel podvedl s její kamarádkou. Jenže tentokrát to bylo dost tvrdý. Vybavila si ty sny,co má poslední týden. Jednou Trevora upálila, pohřbila za živa, nechala sežrat psi, probodala, pak utopila, udusila a teď ho zastřelila. No príma. Co bude dál? - usekávání končetin, polití kyselinou sírovou.

Slunce osvítilo dvůr mezi budovami. Fotograf připravuje přístroj a nadaný pomocník nutí studenty, aby se postavili do řad a byli všichni na fotce. Pak přicházejí učitelé a předvádění ty své na oko příjemné pohledy. Zdraví se s žáky, které znají a milostivě usedají na vypolstrované židle. Žáci takové štěstí nemají. Musí buď stát, nebo sedět na lavicích pro ně určených.

Za pár minut všichni prchají do tříd. Zatímco fotograf balí své náčiní a s úsměvem se zdraví s ředitelem.

Ve třídě je ruch. Do něj vběhne hnědovlasý kluk s brýlemi, které zakrývají většinu horní části obličeje. Skrz brýle jsou vidět hnědé oči. Jmenuje se John. Ve třídě, která je takový ten dobrý průměr, je on ten nejlepší a díky tomu mu všichni říkají, že je šprt, což to on taky je. V té rychlosti málem vrazí do stolu. Ze země sebere čerstvě zmuchlané noviny a poslepu najde stránku o zajímavostech městečka Laketown, které je z jedné strany ohraničeno jezerem Erie.

„Víte, co je nového?“ ,řekne John a přitom vyvalí své oči, které se zdají být díky brýlím přímo extrémní a položí na stůl zmuchlané noviny otevřené na straně jedenáct.

Dívka sedící vedle v lavici, označována za neženskou pohromu třídy, s úšklebkem odpoví: „Ne, nevíme. Snad že by ses konečně nešprtal a dostal z něčeho horší známku než A+. Jo a nebo …“ Vždy měla tendenci být hodně kritická. Nikdo nechápal, jak může být někdo tak krutý. Možná to bylo hodně uvolněnou atmosférou u ní doma. Otec byl černoch, pocházel z Jihoafrické republiky a často odjížděl do Afriky vyřizovat mnoho věcí. Chtěl se tam přestěhovat. Postavit dům. Vlastně nejdřív postavit ten dům a pak se přestěhovat i se zbytkem rodiny. Matka byla ze Skotska. Jejich dcera Carla byla zatím jejich jediným dítkem. Samotné Carle to vyhovovalo tam, kde byla. O Laketown říkala, že je to městečko primitivních lidí, že každý, kdo tu žije, je naprostý břídil a jediné, co nebo kdo stojí za záchranu v době katastrofy, je socha před knihovnou.

Myslela si, že bude jednoduché je ovládnout, ale její kritizování ji odstrčilo během krátké doby na samý okraj společnosti. Vlastně na tom byla stejně jako John. Jenže on z nich byl nejchytřejší. Za ním chodili spolužáci pro pomoc. Jenže ona byla průměr a to na všech frontách – vzhled, známky, inteligence.

Avšak, když začala chodit na Fitzgeraldovu střední, měla šanci dostat se na přední místa oblíbenosti. Tehdy se její kudrnaté, středně dlouhé, hnědé vlasy líbily každému. Byla celkem v pohodě a občas se i usmála. Pak přišel krach. Časem získala schopnost zkritizovat i nic a díky změně image z kudrlinek na dokonalou rovnost se dokonale řítila níž a níž.

„Proboha, musíš si pořád dělat tak blbou legraci, Carlo?“

„Hmm, tak co se stalo tak zajímavýho,“ zeptala se Carla a přitom se tvářila, jako že ona je tu ta chytřejší.

„Oni budou zítra bourat ten dům na 24.ulici,“ řekl John, ale ještě se přitom pro jistotu podíval do novin.

„To myslíš ten dům z toho x.století?“ znuděně řekla Carla a přišlo jí zábavnější dívat se na odpadkový koš, kde poletovala hladová moucha.

„Z jakýho x-týho?? Byl ze 16.století“, přidala se do rozhovoru Jess, která právě procházela kolem Johna. Stále ještě vypadala jako právě probuzená šípková Růženka. Teď by se jí opravdu hodil hřeben.

„Jak o tom ty, Jess,můžeš něco vědět?“, vtrhl se do všeho černovlasý kluk, který se jmenoval Tom. Na celé škole znamenal respekt, ale zároveň také  výsměch. Respekt si získával tím, jak úspěšně s pokřiky odcházel z fotbalového hřiště po důležitém utkání. Výsměch se pak objevoval hlavně v jiných předmětech, kde nemohl ukázat svou hbitost,sílu a taktické myšlení. Tedy ve všech ostatních než byl tělocvik.

Celé své dětství prožil v dětském domově. Pak ho adoptovala rodina Jamesových a on získal stejně starou sestru Annu, která se snažila zpočátku změnit jeho vlastnosti, ale bez úspěchu.

.„Náhodou jsem si o tom četla,“ řekla Jess.

„Ty umíš i číst, ha ha fakt vtipný,“ řehnil se Tom.

„Jsem sice blondýna, ale to tobě, natvrdlýmu blbovi, nedává právo mě házet do pytle s těma ostatníma …,“ zaútočila Jess.

„Á, kočička vytasila svoje drápky,“ řekl Tom a chytl Jess za zadek.

„Nech ji na pokoji, ty jeden zdegenerovanej tupče!“ ozval se hlas za ním. Tom se otočil a jeho oči nebezpečně zajiskřily.

„Co, chceš jí takhle sbalit, Calvine? Jenže to se musí dělat trochu jinak,“ dodal s posměchem Tom a křečovitě zatnul pěsti.

Calvin tu byl nový. Tedy vlastně už tu byl měsíc, ale stále taková velká neznámá. Nikdy se s nikým moc nebavil. Zdálo se, že ani neumí pořádně mluvit. Tohle bylo možná poprvé, kdy se projevil. Každou holku uchvátil svou sportovní postavou, kterou mohli občas zahlédnout na hřišti, protože jako člověk, kterého tu většina lidí zná pod přezdívkou „nováček“, se snažil alespoň trochu zapadnout. Musel se přihlásit do fotbalového týmu.

Jenže hned poté,jakoby si uvědomil, co udělal, se zase stáhl do sebe a šel si hned sednout do lavice.

Jak dosedl, přiskočil k němu jeden z jeho spolužáků a snažil se mu vylíčit situaci. Tedy vztah mezi Jess a Tomem.

„Víš, oni teď mají hádavé období. Až to období pomine, tak spolu zase budou chodit a mít se strašně rádi.“

Chvíli ještě s přimhouřenýma očima pozoroval situaci a pak se opět zabral do čtení knihy Smrt na dosah – fakta a fikce o čarodějnicích.

Jess se na něj pár minut dívala s nečekaným zájmem, ale jen do té doby než si přečetla obal knihy, co četl a raději svůj  pohled opět zaměřila na Toma.

Líbil se jí. Vlastně bylo zajímavé, jak někdo tak stupidní může být tak hezký. Ty jeho černý vlasy byly tak dokonalý.

„Jen klid lidi, tohle je fakt zajímavé. Když ten dům prohledávali, našli tam mrtvolu nějakého kluka. Rodina Creanta, ta hodně moc bohatá s tou temnou historií svého rodu, kdy nějaký muž z nich jednou za sto let záhadně zmizel a pak se našel mrtvý a s rukama od krve, to znamená jako že vraždil, byla nepřímo obviněna. Obvinění se neprokázalo v plné výši a tak mají konečně klid. “ řekl John.

Jess mu vzala noviny a sama se začetla do článku.

„Dále se tu píše, že podle rozboru, je to tělo už staré skoro sto let. Zatím nebylo možné tělo identifikovat. Mrtvola se musí poslat na analýzu do většího města. Tady v Laketown není žádný specialista.“

John opět vytrhl noviny Jess a chtěl číst dál.

 „Hej, co takhle skončit s touhle stupidní konverzací?“ křikl Tom. Přišlo mu hloupé, bavit se o takových věcech. Rozhodně měl na mysli lepší věci. V hlavě se mu začal rodit mnohem úžasnější plán.

„Co se mu stalo?“, vyzvídala Carla.

„Myslím, že takhle se chová už od malička,“ řekla Jess a podívala se na Toma.

„Já nemyslela, co se stalo tomu pablbovi, ale co se stalo tomu klukovi,“ řekla Carla a její výraz dával najevo, že Jess by mohla být EBB ( extrémně blbá blondýna )

„ Jedna verze tvrdí, že tam umřel hlady. Druhá pak, že ho někdo týral a pak existuje třetí a v ní měl být ….“

„Co že v ní měl být?“ vetřela se do rozhovoru nenápadná dívka s nazrzlými vlasy.

„Á, přišla naše malířská umělkyně a blázen, co se stará o zvířátka.. Kde máš ten svůj ocásek, Alice?“

Alice byla zrzka s kudrnatými vlasy. Málokdy se naštvala a spíše vedla klidný tichý život. Občas ji sice něco naštvalo, jako třeba Tomovy kecy, ale díky introvertnímu zaměření své osobnosti to zvládla, což ale nikdy nebyl případ Tomových keců. Vždy zrudla a její pihy byly výraznější než kdykoli jindy.

Někdy by byla schopna ho i zabít, jen aby neslyšela to, co říkají ty jeho drzá a prořízlá ústa.

Přes den to vše v sobě dusila a v noci pak malovala svoje pocity a nálady, čímž  nechávala   stres a špatnosti  odtéct do nenávratna.

„Nech toho, jo ty … Teo je u novin. Musí ještě pročíst pár článků, než je dá k otisknutí a jestli chceš, aby se tam objevil i ten článek o tom, jak jste vy, tedy ty a tvůj tým Rudých medvědů vyhrály nad tím fotbalovým týmem z Erijské státní střední, tak by ses měl chovat líp.“

„K Teovi se já chovám dobře,“ zasmál se Tom.

„Já myslela ke mně to pako. Mám u něj velkej vliv …,“ odpověděla s úsměvem Alice.

„No tak fajn,“ zašklebil se Tom. Pak se nenápadně přiklonil ke Carle a pošeptal ji. „Začíná si nějak dovolat a využívat toho, že je nejlepší kamarádka pana šéfredaktora. Jako kdyby měla nějakou moc!“

„To ona taky má. Proč myslíš, že vyšel minulý týden ten článek o výstavě v galerii…“ odpověděla mu potichu Carla a pak se rychle usmála.

„Á..há!“ překvapeně si povzdechl Tom.

„…a  řeknete mi tedy o co go,“ řekla tázavě Alice.

„Tak už to dopověz Johne,“ řekla Carla.

„Jasně. Takže ta třetí verze je, že ho tam někdo vykuchal a jeho …,“ snažil se zvýšit napětí, ale nějak se mu to nedařilo. Byl totiž přerušen Tomem uprostřed věty.

„…vnitřnosti pak strčil do jeho postele a když přišla jeho máma domů. Tak je tam našla a skončila v blázinci,“ dořekl Tom s extrémní vážností a mrazením v hlase. Když to dořekl, ztichl jako smrt a díval se po Carle,Johnovi a Jess.

„A to jako doopravdy,“ zeptala se Jess.

„Dělám si legraci. Je hezký se na vás dívat, jak vyvalujete oči.“ Zasmál se Tom.

„Ty seš blbej!“ křikla Jess.

„No jasně, jak je libo! Mě zatím napadlo něco geniálního. Co kdybychom se tam šli podívat,“ navrhl Tom.

Ostatní s ním nesouhlasili. Všem to připadalo strašidelné, anebo spíš děsivé. John při tom pomyšlení úplně ztuhl. Po velice zvláštním rozhovoru se všichni rozhodli, že na to raději zapomenou a půjdou domů. Jenom Tomovi to nedalo a rozhodl se, že se musí jít podívat na ten dům, ze kterého mají jeho spolužáci mokro v kalhotách a to ještě ten večer.

Slunce se přesunulo do své druhé denní části a on teprve teď opouštěl školní prostory a to díky zdržení při vyřizování důležitějších problémů. Chtěl se ještě stavit ve skrýši a říci kamarádům to, co se dozvěděl. Když dorazil, hned k němu běžel vysoký kluk s velmi krátkými vlasy a podal Tomovi ruku. Pořádně ji stiskl a pozdravil ho.

„Tak jaká byla ta blbost s Keynovou,“ zeptal se kluk.

„Nic moc, takže jako obvykle. Keynka kecala něco vo Shackespearovi a že z něj budem psát písemku,“ odpověděl Tom. „Jo,  jak to, žes tam nebyl?“ dodal.

„Nechtělo se mi. Tak jsem nešel a co říkala vo tý písemce?“

„Jeffe, to bude asi fakt drsná písemka. Prý něco jako esej na určitý dílo toho Shackesp…eara,“ řekl Tom.

„Přesně řečeno budeme psát esej, kterej by měl bejt dlouhej asi dvě stránky papíru A4 a mělo by to silně ovlivnit výslednou známku,“ řekl sportovec, který právě přijel na kole. Na zádech měl nacpaný baťoh  a nějak moc podezřele se smál. Celý udýchaný položil kolo na zem a shodil ze sebe zavazadlo. Pak si vytáhl ručník a utíral si pot.

„Ahoj TJ, proč tak vysmátej a zpocenej?,“ zeptal se Tom.

„Vždyť byl přeci běhat a pak plavat!,“ vyjekl Jeff posměšně.

„Otočil si to. Nejdřív jsem šel plavat a pak běhat. Zapomněl si ale ještě na něco, Jeffe,“ řekl TJ. „Byl jsem taky posilovat a na hodině literatury,“ dodal.

„No jó. Já zapomněl na to posilování. Máš hezký individuální rozvrh. Proč ta literatura? Neříkej, že si do ní udělanej,“ zasmál se Jeff a Tom jen zachrochtal a rukou se opřel o Jeffovo rameno. Přitom se podíval na TJ.

„Jo,třeba tam chodí kvůli tý kosti, Keynový. Taky bych si dal říct. Kdybych měl příležitost, tak jí hned vtáhnu na záchod a pořádně jí …“

„Ty si fakt komickej. Myslíš, že by s tebou šla?“ rozchechtal se TJ.

„No třeba i jo,“ řekl Tom.

„Fakt k smíchu,“ řekl Jeff.

„Ne, teď fakt, abych mohl mít tolik sportovních aktivit, tak musím občas navštívit i jiný hodiny než jen sportovat a tohle je docela hračka,“ řekl zcela vážně TJ.

„Jasně, jasně. Chtěl jsem vám něco říct, ale nějak mi to vypadlo z hlavy,“ řekl Tom. „Už vím. Zjistil jsem něco o naší záhadné krásné spolužačce,“ dodal.

„Myslíš o Jess? Ale ta není záhadná,“ řekl Jeff.

„Ne, myslím Sam,“ řekl s posměchem Tom. „Dnes jsem zase sledoval dívčí záchody z naší tajné skrýše a viděl jsem Sam a nějakou holku, jak si o něčem povídaj. V tu chvíli jsem ani nevěděl o čem. Říkaly něco o nějaký akci, a že si to pěkně užily. Zpozorněl jsem a pak mi to došlo. Znova jsem si přehrál tu větu a nějak mi vypadlo slovíčko spolu. Kluci,  Sam a její kamarádka si to spolu někde dost pěkně užily. Sam je asi na holky.“

„Seš si jistej?“ zeptal se TJ a jeho pohled dopadl na trávník.

„Jsem si jistej a myslím, že by se to dalo využít. Co takhle menší ztrapnění a pak bysme ji mohli…“

„Ty seš ale nechutnej. Jak tě něco takovýho mohlo napadnout? Pořád myslíš jenom na jedno. To vůbec nemyslíš na Jess…vím, máte teď chvilku voraz, ale to neznamená, že budeš mluvit jen a jen o tom, jak někoho vo to a podobně!“ naštval se TJ. Popadl svý věci a za chvíli se ztratil z dohledu.

„Á, pán je moralista. Co to s ním jen na tý literatuře dělaj,“ řekl Tom a zakroutil hlavou.

„Toho by se mohlo využít. Máme pro něj novou přezdívku. Ta by se mohla chytit – TJ, pan moralista,“ řekl Jeff a oba se zasmáli.

Slunce něžně ohřívalo prochladlou zem. Všude poletovalo listí padající ze stromů. Vítr si pohrával se vším, co leželo na zemi.

V parku poblíž školy byl klid. Vždy tam byl klid a toho klidu právě využíval jeden student této školy. Tiše ležel na zemi a oči měl zavřené. Cítil ten vítr i listí dopadající na zem okolo něj. Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Viděl čistou modrou oblohu. Jen občas sem tam nějaký malý mráček. Jeho bledá kůže se snažila zachytit poslední zbytky tepla, které slunce mohlo ještě dát.

Tady na tom místě trávil čas, když chtěl načerpat novou energii. Přišlo mu, že místní stromy mají mnohem více energie, než všechny ostatní v Laketown. Nikdy odtud nechtěl odejít. Tady mu přišlo, že když usne, nebude mít ty divoké a kruté sny, co se mu zdají, a právě teď, kdy se mu do nich dostává to,co ho změnilo. Určitě by to byly sny přímo od přírody úžasné a krásné. Pomalu se postavil a jako šnek se šinul směrem k chodníku.

Přemýšlel nad tím, co bude dělat dál. Teď v tuto chvíli, když ví, že je jiný. Díval se na své ruce, které nepoznával. Hned mu připadalo, že se dívá na ruce, které nejsou jeho. Možná je ani nechce znát, ale jsou jeho, jeho vlastní. Jak to jenom řekne tetě a co mu na to asi poví? Určitě ho vyrazí z domu. Nesmí nic říct. Musí si to nechat pro sebe…. jenže….  co když ho zase uvidí?

,,Alexi, proboha, přestaň na to myslet´´ řekne si pro sebe a jde dál po ulici s hlavou skloněnou k zemi.

Zatím na jedné z vedlejších ulic jel TJ jako blázen a stále si opakoval slova, která vyslovil Tom. „To je takovej prasák!“ říkal si. Zahnul směrem ke škole.

Jeho oči málem vylezly z důlků a jeho ruce pevně zmáčkly brzdy. Jenže bylo pozdě a TJ srazil chodce. Ten byl nárazem odmrštěn asi 2 metry dozadu.

Když se TJ vyhrabal z pod kola, začal nadávat na toho blba, který mu tam vběhl. Přistoupil k člověku ležícímu na zemi a otočil ho obličejem k sobě. Celý šokovaný zjistil, že je to Alex, spolužák z literatury. Ten se zatím probíral a otevřel oči.

TJ ho zvedl, očistil  a začal se omlouvat. Alex to nějak moc nevnímal. Byl zmatený. Kluk, který ho srazil, byl ten samý, kvůli kterému nemohl posledních pár dní ani usnout. To on v něm probudil to, co ho tak změnilo. Začínal rudnout v obličeji, když se ho TJ dotýkal, aby ho očistil od prachu. Asi po půlhodině byl už Alex schopen vstát sám od sebe. Sám se také začal omlouvat, že se nedíval na cestu. Oba se cítili provinile a najednou se začali oba smát.

Stáli tam a smáli se.

Čas se pomalu sunul k večeru. Slunce zapadalo a nebe bylo barevné jako malířova paleta. Tom přišel domů kolem půl šesté. Otevřel dveře a vstoupil do tichého nevelkého domku. Naproti němu schody a vedle nich stůl s telefonem a nějakým papírem. Přišel k němu a začal číst:

Ahoj Tome,

Jeli jsme pro Annu na letiště. Víš, že dnes přijede z té soukromé školy. Snaž se neudělat nepořádek, ať je klid. Přijedeme pozdě v noci. Mohl bys umýt nádobí? Dík.

Jo a taky si ukliď svůj pokoj. Příští týden k nám přijede tvá sestřenice a bratranec z Londýna. Rodger bude spát u tebe a Taylor spí u Anny.Jasný? Ahoj.

                                                                                                           Máma

,,Škoda, radši bych bral, aby u mě spala Taylor a Rodger by mohl spát u Anny´´ řekl si pro sebe a šel do kuchyně. Zamířil k lednici a do svého batohu hodil láhev s vodou a něco malého k jídlu. Vyšel po schodech až do prvního patra a zamířil chodbou ke svému pokoji.

Jeho pokoj byla jedna velká špinavá díra. V jednom rohu se na sebe vršily špinavé ponožky a spodky. U postele,která byla naproti dveřím u okna, ležely modré džíny a bílé tričko, které bylo kupodivu relativně čisté. Na jedné straně pokoje měl otevřenou skříň a na druhé pak stůl zaházený věcmi, vedle nějž byla ještě jedna skříň, ke které se ale nemohl nikdo dostat, pokud byly otevřené dveře. Kdyby se uklidil všechen nepořádek, na svět by pohlédl šedý koberec a kdyby se do pokoje někdy dostala Tomova máma a umyla okna, s jeho svolením, mohla by být vidět zahrada s rozkošnou malou jabloní uprostřed. Celý pokoj byl polepen většinou plakáty hudebních skupin hrající tvrdou muziku.

Než v tom „binci“ našel, co chtěl, uplynulo mnoho drahocenných minut.

Slunce už úplně zapadlo a nastala noc, chladná a mystická.

Jeho kroky směřovaly do 24.ulice. Cestou se zaposlouchal do nějaké hudby vycházející z místního baru. Vrátili se mu vzpomínky, kdy poslouchal disko. Musel se tomu hlasitě zasmát. Pro něj to bylo nejhorší období. V té době si totiž připadal tak průměrný.

Konečně stál před domem ověnčeným žlutými stužkami policie. Z blízkého hřbitova se táhla mystická mlha a nebe bylo plné hvězd. Nebe bylo dnes velmi jasné.

Cítil chlad vycházející z rozbitých oken v prvním patře. Ta budova sama o sobě mrazivě vyhlížela do okolí. Jejích pět pater se tyčilo jak obrovské monstrum mezi všemi těmi rodinnými vilkami s bazény a venkovním grilem. Na střeše zbývali stále dva chrliči z dob, kdy tam bydlel poslední muž z rodu Craentů. Udělal z toho tenkrát nevěstinec a ostatní chrliče odstranil. Tyhle poslední tam z prapodivného důvodu nechal.

„To, co se o něm povídá,by mohla být i pravda,“ zamyslel se v duchu a i přes jeho strach šel dál.

Těsně před vchodovými dveřmi se zastavil a ještě vyzkoušel baterku, jestli funguje.

S vchodovými dveřmi nebyl problém. Když dům chtěli nový majitelé strhnout, dveře museli vypáčit, ale nechali je na svém místě. I když nebyly zamknuty. Tom bez jakýchkoli problémů vstoupil.

Chodby byly úzké a v celé té ohavnosti se linula vůně prohnilých zdí. Teď věděl důvod toho, proč ten dům chtějí zbourat. Zbavit se vlhkosti, smradu a plísní by bylo nad síly celé uklízecí čety Laketownu a tak je asi lepší to zbourat a postavit novou budovu. Představa, že tady chodily chlapi vyhledávat sexuální vyžití, byla dost legrační.

Když už tím domem procházel dvě hodiny a myslel si, že se nic nestane, došel k dřevěným dveřím v nejzapadlejším koutě přízemních prostor, které, kupodivu, nebyly otevřené. Chytl za kliku a chtěl se dostat dovnitř a ke svému druhému úžasu : „Ty dveře jsou zamčený. V celým baráku je vše otevřený a dost poničený. Jenom tyhle dveře jsou bez vnějšího zásahu a k tomu ještě zamčené.“

Přemýšlel, co dál. Už je tak blízko. Měl by to snad vzdát? Ani náhodou. Vždyť přeci proč by někdo zamykal dveře, kdyby za nimi nebylo nic, co by mělo nějakou hodnotu?

Vybavil si zážitky z dětského domova, kdy si ředitelka schovávala kde jaký nesmysly do svého šuplíku. Och, jak pro něj bylo jednoduchý dostat se do něj a ochudit tak tento ústav o pár tisíc dolarů. Nepřišlo se na to. Nakonec se z těch peněz vyklubal jeden velký podvod. Ředitelka asi neměla ráda daně a možná ani ty děti.Příspěvky, co na ně chodily, vždy z 50% zmizely v její kapse. Takže ta krádež v podstatě nebyla zas tak strašná, vysvětloval si malý Tom.

Tom ožil. Celá jeho duše i tělo jásaly. Rozhlédl se po chodbě, aby našel něco, čím by šly ty dveře alespoň rozmlátit. Pak to zahlédl. U napůl rozpadající se zdi ležela na zemi docela dobře zachovaná velká cihla. Vzal jí do ruky a hodil. Cihla vrazila do dveří a spadla na zem. Dveře se jen mírně zachvěly. Ty vypadaly nedobytně. Tom k nim přišel a snažil se najít alespoň nějaký škrábanec. Z dotyku vycítil, jak v nich život už dávno zmizel. Podařilo se mu sloupnout prohnilý povrch dveří. Normálně by se už rozpadly, ale tyhle byly ovládnuty snad nějakým kouzlem nebo co. Trochu víc se opřel a dveře povolily. S hlukem spadly na schody za nimi.      

Ze začátku bylo světla docela dost, ale při postupu dál do nitra sklepení byla už tma jako v pytli. Vzduch zapáchal smrtí a na zemi bylo slyšet, jak se prohánějí myši a jiná havěť jí podobná.

Popošel pár metrů, když tu náhle do něčeho kopl. Vzal do ruky baterku a posvítil si. Sehnul se a očistil tu věc. Otevřel to a ona to kniha ( spíše deník ). Nebyla moc tlustá, ale ani ne tenká. Nebyla nejkrásnější, ale to asi proto, že tu ležela dlouho, moc dlouho. Tom si ji dal do batohu a pomalu se chystal k odchodu.

Chodba se začala plnit bělostnou ledovou mlhou. Zdálo se, že se k němu blíží něco divného. Tom raději rychle pospíchal ven a rovnou domů.

Když přišel domů, bylo asi kolem půl deváté. Zavřel se hned do svého pokoje. Vytáhl knihu a hadrem z ní setřel stoleté pavučiny a prach. Kniha měla červené tvrdé desky se zlatým rámováním. Papír byl zežloutlý. Teď Toma napadlo, jak je možné, že se ještě nerozpadla. Lehl si na postel, přikryl se dekou, zakousl se do jablka a knihu rozevřel. Připadal si jako Bastien z Nekonečného Příběhu. Nyní ho očarovalo i písmo. Na první stránce byla napsáno: Napiš sebe a dalších 9 lidí a uvidíš, co se stane. Zasmál se a vzal do ruky tužku a napsal do první kolonky Tom James.Pak chvíli přemýšlel a napsal Alici Tomeyovou. Dál už moc nepřemýšlel a psal jedno jméno za druhým. Náhle mu přišlo, že jeho ruku něco vede. Ten samý pocit dostal, když otočil na další stránku, tentokrát měl někde hluboko v mozku napsáno, že musí tu knihu přečíst až do konce a tak začal.

Všude šero. Měsíc jasně zářil do temnot. Svíčka v rohu na chodbě pohasíná. Ta je osvícena pouze měsíčním svitem. Je takové ticho, že bys slyšel špendlík spadnout. Náhle cítíš, jak se chvěje zem a slyšíš dupot a rychlý dech, který se k tobě přibližuje. Stále blíž a blíž. Pak je na pár minut opět hrobové ticho. Po těch minutách se ozývá klapání bot o kamennou podlahu.

V jednom okamžiku se Tom cítil jak na kolotoči. Kolem něj proudila mlha až uviděl temnotu, která rostla odnikud a ztrácela se daleko za ním.

Tom stál poblíž pohasínající svíčky a v ruce držel deník. Klapání se stále přibližovalo. Na začátku chodby se začíná rýsovat postava. Díky měsíčnímu svitu má šanci zachytit obrys něčeho, co vypadá jako člověk. Podle zrychleného dechu usuzuje, že by to mohl být mladý muž nebo chlapec. Ten utíká jako o život. Před čím? Nemá tušení, ani neví, jestli opravdu běží. Možná stojí na místě a vše se mu zdá. Neví ani před čím utíká ( mohl zahlédnou myš ). Ale i přes vše, co cítí,prchá, jako kdyby ho honila smrt. Boty má celé ošoupané a jeho tělo je zpocené dlouhým a vyčerpávajícím během. Zastavil se. Pohlédl na Toma a povídá: „Co tady děláš? Ty tu nemáš vůbec být. Takhle to nebylo a nemá být.“ Otáčí se a vidí, že vrah už je skoro u něj. Tom ani nedýchá. Chlapec se otáčí zpět k Tomovi se slovy : „Musíš utéct,teď hned! Musíš najít toho, kdo má schopnost probouzet. Jinak umřeš. Běž!!!“

Tom zpočátku neví, co se děje. Jeho srdce buší jako o závod. Jeho mozek chce utéct, ale jeho nohy stojí a ani se nehnou. Náhle je tam nějak moc světla. Svíčka na konci chodby je dlouhá, silná a hoří jasným plamenem.

Všude kolem něj to záhadně jiskří a kvílí. Konečně se může hnout. Doběhl až na konec - jestli se to dá tak říci. Za sebou slyší křik a pak zabíjející ticho. V ruce pořád drží deník. Otevírá ho a snaží se najít to, kde se to změnilo. Jeho oči vidí prázdné stránky. Jen na první straně je seznam a na další stránce je nadpis Tom. Vše si začíná uvědomovat příliš pozdě.

Slyší za sebou dýchání. Zahne doleva a běží. Jednou doleva, podruhé doprava. Zastaví se. Celý zadýchaný se sesune na zem a funí.

Co ho ještě víc znepokojilo je místo, kde je. Zase je u té svíčky. Stále za sebou slyší šoupající kroky svého nepřítele. Začíná přemýšlet, co se stalo. Vždyť četl jen tu knihu. Po čase zbystří a zjistí, že se zvuky rozplynuly a nechaly tu jen to ticho pohlcující vše. Vstane a jde se podívat na to místo, kde viděl toho kluka.

Vidí tam ležet tělo. Nehýbe se. Vypadá to, že je mrtvý. Dojde až k němu. Nakloní se. Tep se mu zrychluje.

Vždy byl až moc zvídavý a tak chce vidět, jak se asi tváří mrtvý člověk. Jestli má otevřené oči. Chce se podívat chlapci do obličeje. Áno, to chce. Chce vidět jeho obličej. Obličej mrtvého člověka. Na vteřinu mu to přišlo absurdní, ale pak si uvědomil sám sebe a kdyby to neudělal, nebyl by to on. Rukou se dotýká ledového těla. Jeho studené prsty se dotýkají jeho tmavých vlasů. Cítí mastnotu. Ten kluk už se nemohl mýt alespoň čtrnáct dní. Zvedá mu hlavu. Ztuhne. Chvíli ani nedutá. Jen vytřeštěně zírá do chlapcových černých očí. Teď si začíná uvědomovat chybu, kterou udělal, když vlezl do toho domu. Chlapcovy rty se jemně pohnou. Tom s úděsem odskočí.

Čas se zpomaluje. Tom pociťuje neskutečně ohromnou bolest na břiše, která se mu přelévá za strany na stranu.. Jeho ruka se dotkla něčeho za ním. Pak se přesouvá výš. Tomovi to nedá a hlavu zvedá nad sebe. Nepopsatelně zkroutí obličej. Jeho ruka sjede na břicho. V tom okamžiku ucítí  Tom největší bolest. Díky měsíčnímu svitu vidí něco jako tyč. Rukou rozpoznává tvar. Překonává se a hlavu zase skloní.

Tom se dotýká ledové čepeli nože. Stále ještě žije. Poslední, co mohl spatřit, byl obličej jeho vraha.

Myslel si, že když člověk umře a je mrtvý, že nic necítí. Jenže on cítil chlad, který mu útočil na poslední část jeho bytí – na duši. Připadalo mu, že přichází o víc než jen o život.

Čas se úplně zastavil. Od stropu se pomalu snesl malý list a dopadl na Tomovu dlaň. Ze své zelené záře ztmavl až úplně zčernal. Během pár vteřin se rozplynul v prach a zmizel do nenávratna a čas šel dál.

V tom Tom slyšel křik, který trval jen pár sekund. Křik, který mu připadal jak začátek konce. Byla z něj cítit bolest, strach a smrt. Tomova duše pohasla jak plamínek skomírajícího ohně.

Byl na místě znehybněn. Jeho duše uvězněna někde, kde to nezná. Přesto je při plném vědomí. Nemůže se hnout. Po jeho těle se jako had obtáčí pavučina. Jeho tělo je paralyzováno a  on upadá do věčného spánku. Je po všem….

Hodiny odbily půlnoc. Auto Tomových rodičů zastavilo před domem. První, kdo vylezl z auta, byl Tomův otec, který se hned hnal ke kufru, aby ho otevřel. Další, kdo opustil vyhřáté vozidlo, byla Tomova matka.

Přes tmavé okýnko auta je vidět jen obrys třetí osoby. Jen matně jsou teď vidět středně dlouhé tmavé vlasy.

„Anno, mohla bys také vylézt z auta a pomoci nám s tvými věcmi? Stejně pořád nechápu, jak to, že jich je tolik. Vždyť když si tam začínala, měla si jich tak málo a ty peníze, co jsem ti posílala, ti nemohly určitě stačit na tolik nesmyslů.“

„Mami, já měla brigádu, víš?“ mluvila na matku z auta.

„A to si jim rozuměla?,“ překvapeně se zeptala matka.

„Mami, to je Anglie. Tam se taky mluví anglicky,“ zasmála se Anna.

„Jo, jasně. Tak už vylez a pomoz nám s těmi věcmi.“

Anna vylezla z auta a rozepnula si bundu. Nadechla se a šla rodičům pomoci s věcmi. Matka vzala krabici nákupu, který udělali po cestě z letiště a pomalými kroky šla po vydlážděné cestičce, lemované po obou stranách záhony růží, které teď měli barvu šedi a černočerné noci. Jen ty bílé byly nápadně světlejší. Projíždějící auto na chvíli osvítilo jejich dům, takže se Anna mohla poprvé po roce podívat na jejich zrekonstruovaný dům. Také poprvé byla vidět její bledá pleť. Normálně jej její pleť svěží, ale po pár hodinách v letadle. Letadlo nepatřilo mezi její nejoblíbenější druhy přepravy. Dokonce zjistila, že zhubla. No alespoň bude vypadat dokonale až se půjde osprchovat a v klidu se vyspí.

Vedle v domě se na chvíli rozsvítilo světlo. Doba prohlídky vnější fasády domu mohla trvat déle.

Vše bylo do tónu červeného, který kontrastoval s jasně bílými zdmi; červené rámy u oken, červené okapy, nová střecha. Dveře, též červené, se leskly novotou.

Annina matka došla ke dveřím, kde složila nákup na rohožku a z třetího květináče napravo ode dveří vytáhla klíč.

Dveře se otevřely a do tmavé haly proniklo trochu světla z nedaleké lampy.  

„Tome! No tak Tome. Pojď nám pomoct s věcmi a jdi se přivítat s Annou!“ Nic se neozývalo.

„Kde si ty jeden lenochu! Už netrpělivě volala nahoru do patra máma. Rozsvítila a klíče položila na stolek u schodů.

„Mohla by si pro něj skočit. Já odnesu krabici do kuchyně,“ otočí se s žádostí na Annu.

„Jasně, už jdu,“ odpoví Anna a ještě nakoukne do obývacího pokoje, kde je stále ten nepoužívaný krb, vedle nějž je naskládáno pár polínek. „Mami, vy zas používáte krb?“

„Ano, otec ho nechal vyčistit a udělal okolo něj obklady. Nevypadá nádherně?“ volá z kuchyně máma.

„Jasně, vypadá,“ odpoví Anna a jde po schodech nahoru. Tomův pokoj je až na konci chodby.

Stojí přede dveřmi s nápisem - Rodičům vstup zakázán,sestře bez mého dovolení taktéž, ostatní klidně dál - .Zaklepe na dveře, ale ono nic. Tak bouchá a stále nic. Nakonec vezme za kliku, otevře a koukne dovnitř. Hned zase zavře a nadechne se a pak opět otevře a vstoupí dovnitř.

V místnosti nikdo. Jen deka, jablko a jakási kniha pohozené na zemi a kromě toho děsný smrad a špína. Anna přistoupí k posteli a jen si v duchu myslí to své o Tomovi.

Máma právě otevřela lednici a ukládá tam vajíčka, když ji z poklidu vytrhne neobvykle děsivý křik a pak dlouhé ticho.

 

Svítá. Policie již odjela. Anna se slzami v očích sedí na zápraží a popíjí další hrnek kafe. Otec odjel s policií vyřídit formality. Nechtělo se mu, ale musel. Máma sedí na gauči a její oči sledují stěnu za běžící televizí. Její oči jsou rudé a její pohled skleněný. Před ní na skleněném konferenčním stolku je skoro prázdná láhev whisky. U nohy se jí tře kočka a mňouká. Vítr slabě fouká a slunce si hraje se svými paprsky za okenním sklem.

Na silnici před domem rodiny Jamesových zastaví Porsche. Z něj vystoupí Jess a nějaká brunetka. Anna se na ně chvíli dívá a pak vstane a jde k nim. S pláčem obejme nejdříve Jess a pak i brunetku.

Brunetka, co jí její vlasy sahají až skoro pod zadek, má smutný výraz v obličeji, ale zároveň se občas usměje. Jmenuje se Sam a včera měla zvláštní rozhovor s TJ, který jí řekl,že si Tom myslí, že je na holky. Rozesmálo jí to. Vzpomněla si na to, jak si povídala se svou kamarádkou na záchodech o tom, jak si to spolu užily, ale jen ona věděla co. Den předtím pořádala její kamarádka akci, kde byli ještě dva kluci a právě to si spolu dokonale užili. Byla to dokonale dobrá párty.

Teď ale zase zvážněla.

„Tak dlouho jsem vás holky neviděla. Přijedu a hned něco tak otřesnýho!“

„Slyšeli jsme to,“ odpoví Sam, protože na Jess je vidět, že na tom také není moc dobře.

„Jak to můžete vědět, vždyť se to stalo…“ nedořekne Anna.

„Tady nic neutajíš. Jsme prťavý městečko. Já to slyšela od svýho táty. Je přeci policajt a Jess ode mě přes telefon. Málem to s ní seklo. Tom a Jess spolu chodili šest měsíců.“

Jejich slova jí připadají jako ze vzdáleného snu, protože si vybavila to, co viděla, když odkryla páchnoucí deku. Bylo to, jako by to pod tou dekou  bylo několik týdnů. Pak slyšela svůj opakující se křik a opět Tomovo tělo. Tedy jestli se to tak dá říci. Spíš jen jeho části.

„Anno, vnímáš nás vůbec?“ zeptá se Sam.

„Jo jasně, Sam, ….“ zasekne se Anna, „…jen jsem se trochu zamyslela.“

Za pár minut před domem zastaví druhé auto a z něj vystoupí Annin otec s nějakými papíry a jde směrem k holkám.

„Ahoj Jessico! Ahoj Samantho,“ řekne poněkud tlumeně.

„Dobrý pane James,“ odpoví obě současně.

„Tati, máma je vevnitř a ..,“ odmlčí se, …a otevřela si whisky,“ řekne váhavě Anna.

„Hmm, půjdu za ní,“ odpoví otec.

„Jo a tati … už ji má skoro celou vypitou,“ dopoví Anna.

Otec se zarazí a pak se otočí a rychle běží do domu. Za pár minut už sedí v autě a jede se svou ženou do nemocnice.

„Hele, my už půjdeme,ale zase se vrátíme. Potřebuješ mít alespoň chvíli času sama pro sebe. Pak ale chceme slyšet vše o Londýně a o anglickejch klucích a tak. Zatím ahoj,“ řekne Sam.

Anna zamávala odjíždějícímu autu a pak se vrátila zpět do domu. Byla v celém domě sama a teprve teď na ni dopadl pocit bezmocnosti, trápení a osamocenosti.

Teď je sama. Vzpomněla si na hádky, které často doprovázely rozhovory s Tomem. Musel si téměř pokaždé prosadit svou. Málokdy měla Anna poslední slovo.

Sedla si na schody do patra a dívala se na otevřené dveře ven na silnici. Do domu proudil studený vítr beroucí s sebou vše, co cestou posbíral. K jejím nohám dopadl uschlý kaštanový list.

Den byl celý pochmurný a obloha byla zatažená. Každou chvíli to vypadalo, že bude pršet. Ve škole nebylo moc veselo. Alex, Carla a Alice absolvovaly písemku z biologie, při které se všichni tři zapotily, až jim z toho mohl prasknout mozek přepracováním. Profesor Gardwitch vždy hrozně rád trápil své studenty a to se stalo právě  teď. Na té písemce si dal opravdu záležet. Sam, která také chodila na biologii k panu Gardwitchovi, na tu písemnou práci přišla pozdě a dostala její neoblíbenou známku E, ale bylo jí to tentokrát jedno. Gardwitch se snažil ji donutit ke vzteku, ale jediné, co z ní dostal,bylo krátké jistě. To ho tak dožralo, že Sam napařil pár hodin po škole. Načež opět dostal odpověď jistě a neudržel se a musel jí to dát i příštích čtrnáct dní. Reakce byla nulová a tak si konečně zase sedl do svého křesla a chvíli se díval z okna. TJ, Teo a Jeff trávili, místo běhání za míčem, čas v posilovně, což ani jednomu z nich nevadilo.

O jedné přestávce se všichni sešli a Sam jim pověděla vše o tom, co se stalo Tomovi. Někteří to věděli, protože tyhle zprávy jdou rychleji než ty dobré.

Ani jeden z nich pak nemohl zůstat ve škole, protože by se na nějaký šprtání stejně nemohli soustředit.

„Do pr… tady je ale bordel,“ řekla Anna, když opět musela vstoupit do Tomova pokoje. Otevřela okno a nechala do místnosti proudit čerstvý vzduch. Na posteli byla už jen ta odporná pokrývka. Chvilku si zapřemýšlela, jestli má vůbec smysl uklízet. Pak si vzpomene na bratrance Rodgera a její ruce stahují deku a prostěradlo z postele. Hodila věci doprostřed místnosti a rozhlédla se po pokoji. Její zrak dopadl na slabou knížku vykukující z pod postele. Sehnula se pro ní a položila na stůl. Její oči nemohly uhnout pohledem jinam a kam se otočila, vždy se její zrak ubíral směrem ke knížce. Vzala ji do ruky a nalistovala na první stranu, kde viděla Tomovo jméno. Vyděsilo jí to natolik, že knížku upustila a vyběhla z pokoje v pláči.