Kapitola 16. Záchrana přichází ze tmy

written by Hunter of Sighs

 

Laketown bylo klidné město. Nikdy tu nebyl nikdo zabit. Nikdy se na policii nedostala stížnost ohledně většího ublížení na zdraví. Jedeni, co sužovalo toto městečko, byla do jisté doby jen partička puberťáků, co ničila hroby, kradla peněženky a vysypávala odpadkové koše na hlavní třídě.

Teď se vše změnilo, myslel si detektiv Thomson. Pořád musel vzpomínat na dobu, kdy nebyl na tak vysokém postu. Na jeho stole se to stížnostmi sice hemžilo, ale byly to právě samé lehce vyřešitelné případy. Na to jeho vyšší inteligence byla naprosto zbytečná.

Teď na svém stole, ve své kanceláři, v budově policejní stanice měl několik složek. Děsily ho a zároveň těšily. V téhle díře se začínalo něco dít a o na to musel přijít, ale nešlo to. Uvědomil si to případem, co byl navrchu. Záhadné zmizení Carly Sternové bylo původně jasně označeno – Nešťastná nehoda, ale tělo nalezeno nebylo a to ho štvalo natolik, že se případ přesunul na jeho stůl. Přemýšlel nad vším a časem se mu začínala odkrývat celá skládačka drobných věcí. Musel si vytáhnout další neuzavřenou složku. Smrt Sam Lakové. Tělo sice bylo nalezeno, ale bez hlavy. „Trochu morbidní!“ A pak poslední smrt Tea Garcíi. Další divná věc.

Byla noc, osudová noc. Dveře jeho kanceláře se otevřely.

„Kdo je to?“ řekl rychle.

„To jsem já Davide, Josie,“ řekla nahlas a vstoupila do místnosti.

Chvíli si ji prohlížel. Přejel ji pohledem a pak se usmál. „Co tu děláš tak pozdě? Už je něco kolem druhé,“

„Ještě jsem chtěla dodělat pár věcí.“

„To by mě zajímalo jaký věci by si teď tak pozdě v noci mohla dělat.“

„Jen jsem něco kontrolovala. Není to důležitý. Co tu děláš ty…tak pozdě v noci,“ zeptala se a usmála se.

„Víš, jak na tom jsem teď..“

„To ví každý. Máš málo případů, nemáš moc peněz atd…nikdo se ti nesmí divit…“

„Omyl, Josie. Opět jsem vytáhl starý materiál. Chci přijít na to, co se stalo Carle Sternový.“

„Já myslela, že už to necháš být. Tělo se nenašlo. Utopila se a nejspíš byla odplavena dál na jih.“

„Jasně. To říká předběžná zpráva, ale já si nemyslím to samý, co policie z Erie, nebo ti kanadští šmídilové, co jim pomáhaly to děvče najít.“

Zarazila se a trochu se zamračila. „Zbytečně se tím trápíš, Davide.“

„To ano, ale má intuice mi říká, že Carla Sternová mohla ten pád do vody přežít. Krom toho se mi hlavou pořád honí pár věcí. Musel jsem vytáhnout složku Sam Lakové.“

Josie náhle zbledla. „Ty…jsi vytáhl…opět tu prokletou složku?“ řekla vystrašeně.

David to zpozoroval, ale nevnímal to tak silně.

„Ty se snad bojíš, že bych na něco mohl přijít?“

„Já jen…, že tě to zbytečně vyčerpává. Měl by si řešit aktuálnější věci,“ řekla smutně a udělala pár kroků k jeho stolu. Přitom zavřela dveře jeho kanceláře. „Jsi strašně přepracovanej. Ty případy, co se teď vyrojily, tě strašně tíží. Spal jsi vůbec minulou noc?“

„Asi dvě hodiny,“ řekl krátce.

Došla až k němu. Míjela stůl a jen tak mimochodem sledovala pracovní desku.

„Ty řešíš i to oběšení,“ řekla ztěžka.

„Jo. Myslím si, že to s tím taky souvisí a pak…řekni sama. Přeci se nemohl sám oběsit. Je to moc vysoko. Pitva, o kterou jsem zažádal tvrdí, že byl podchlazenej a měl pár zranění hlavně na rukách a nohách. Sám by se na tu římsu nedostal. Někdo mu musel pomoci.“

Zamyslela se. „Myslíš, že to někdo nahrál tak, aby to vypadalo, že spáchal sebevraždu?“

„Přesně to si myslím a pokud ano…je možný, že ten dopis, co zanechal je falešnej.“

Josie se začala smát.

„Proč se směješ?“

„Ty jsi ale můj malej tupeček. Vždyť to napsal Jeff Green. Dostal jsi anonym, co ho obviňuje. Jela za ním policie. Už pár dní není k nalezení.“

„Omyl,“ řekl Thomson a usmál se pro změnu on. „Nechal jsem dát ten dopis od Garcíi ke grafologovi a přes školu provedl srovnání. Green ten dopis nepsal. Někdo, patrně ten samý, to chtěl hodit na Greena a je docela možný, že ten kdo to psal, je vrah, nebo alespoň někdo, kdo mu pomáhal.“

„Ty jsi ale vážně chytrej až nebezpečně chytrej,“ řekl lišácky a její ruka se dotkla jeho ramene. Otočil se k ní. Jejich pohledy se střetly a jeho ruce si ji přitáhly blíž k tělu. Obličeje od sebe byly vzdáleny na pár centimetrů.

„To měla být poklona?“

„Přeber si to, Davide,“ řekla Josie a pak se její ruka natáhla ke světlu. Jejich obličeje se k sobě přiblížily a Josie mohla spatřit rašící vousy.

Odtáhla se, ale jen na chvíli. Líbily se jí typy jako byl detektiv Thomson. Třídenní strniště na tváři, nedbale učesané vlasy.

I on se na chvíli odtáhl. Otevřel zásuvku a vyndal z ní balíček cigaret, nových, nerozbalených. Vychutnával si zvuk obalu, jak se muchlá a trhá. Vytáhl z něj jednu cigaretu a nabídl Josie.

„Dík, ale nekouříš. Škodí to zdraví…“ Zamračil se a cigaretu pomalu vracel zpět k ostatním.

„….Ale to neznamená, že ty nesmíš. Fascinuje mě se dívat na muže, když kouří. Vzrušuje mě to.“

Usmál se a opět ji vytáhl. Dal jen na krajíček rtů a lehce ji jimi přidržoval. Z kapsy vytáhl zapalovač a na pár sekund bylo všude světlo. Vdechl a konečně se uvolnil. Teď stačí ještě něco k jeho radosti.

Ještě párkrát potáhl a pak ji položil do popelníku. Vydechl a kouř zakryl Josiin obličej. Zakašlala a zamračila se, ale netrvalo dlouho a jejich rty k sobě měly zase tak blízko. Za dveřmi jeho kanceláře by bylo slyšet cvaknutí a pak se celá budova ponořila do tmy.

 

Chodbami se ozývaly hlasy. Vzájemně do sebe narážely a promíchávaly se. Vše vycházelo z malé místnosti, z níž kromě hlasů vycházel kouř.

„Co když je s nima. Co když doopravdy ne to…? Teď může dělat, že je na naší straně,“ zašeptal Alex Calvinovi do ucha. Pak se otočil na dívku ležící mezi ním a Creantem. „Kde je Anna? Slyšeli jsme ji křičet!“

„Jess už ji zachránila. Měla by to přežít!“ řekla klečící osoba. Netušila, co přijde. Neměla vůbec ponětí, jak se z tohohle, kde teď je, dostane.

„Nepřežije to. Byla už tak dobře propečená. Ona mi s ní pomohla!“ křikl s úšklebkem Creant.

„Sklapni! Já to věděl, že je na jejich straně!“ křikl Alex. A čím více byl nervózní, tím více byl agresivnější.

„On lže. Nevěřte mu. Je to přeci vrah. Alexi znáš mě, já bych přeci nebyla schopná Anně ublížit.“

„Ale dřív ANO,“ křikl nahlas a pak se otočil zpět ke Calvinovi. „Třeba to celou dobu hrála. Třeba to s „nima“ táhne už od začátku.“

„S kým by to měla táhnout?“ špitl Calvin a díval se na ty dva před nima.

„No přeci s Creantem a Taylor, tou posedlou!“ zdůraznil Alex.

Jess se na to dívala  s velkým překvapením. Alex byl vždy tak klidný a teď se zdálo, že se snad připravoval na tento okamžik, aby ji mohl pořádně seřvat. „TO…Oni ji chtějí zabít,“ řekla si pro sebe polohlasem. „Co mám dělat? Dolů za nimi nemůžu jít, kdo by je pak dostal nahoru.“ Byla bezradná, v koncích s explozivními nápady, co by je dostaly nahoru a ještě přitom plán, jak zabít Creanta. Ty dvě věci byly teď tak šílené, že ani mysl tady nemohla pomoci. Podívala se naposledy na Alexe a jakoby mimoděk si všimla času na jeho hodinkách 5:32. Obraz zmizel a ona se podívala na své. Bylo 5:36. „Je to pořád to, co se odehrálo v minulosti. Teď už může být mrtvá. Co mám dělat?“

„Tvá mysl je tvá zbraň,“ ozvalo se všude kolem ní.

„Má mysl je má zbraň. Tak do toho.“ Postavila se. Nadechla se. Zavřela oči a na chvilku přestala na všechno myslet. Opět je otevřela. Udělala pár kroků k něčemu, co se podobalo stěně.

„Když má mysl je má zbraň….tak já jsem ta, co ji ovládá. To, co jsem viděla, bylo v mých vzpomínkách,….které jsou vše, co jsem zažila v minulých životech a když jsem mohla vidět to, co se dělo před pár minutami. Měla bych vidět i to, co se děje teď.“

„Použij dvě věty,“napovídal slabý hlásek. Jaké dvě věty… ?

„Ty dvě věty z deníku,“ řekla náhle polohlasem. Měla to v paměti a teprve teď se jí to vybavilo. „Všude šero. Měsíc jasně zářil do temnot. Jo to bylo ono. Dotkla se dlaní stěny naproti ní. „Všude šero!!“ Stěna pod její rukou praskala a Jess ucítila vznikající vír. „Měsíc…“ Vítr byl silnější. „…jasně…“ Její vlasy byly hnány dopředu. „…zářil…“ Už pomalu nedokázala udržovat rovnováhu. „…do…“ Ruce jí povolovaly. „…tem…not!“

 

 

Všichni uslyšeli kroky. Z šera vystoupil TJ, unavený a vyčerpaný.

„Konečně si přišel TJ.“

„Co se děje?“ zeptal se TJ.

„Podívej se, koho tu vidíš?“ řekl Alex a dalším nepříjemným pohledem sjel tu nebohou dívku.

„No tebe, Calvina,Creanta a Carlu….co Carlo, ty jsi přeci mrtvá!“ vykřikl šokován.

„Já neumřela. Kdyby jste mě to kluci nechali vysvětlit, tak…“

„Vysvětlit?? Zapomeň,“ křikl Alex.

„Co je s Annou?“

„No tahleta mrcha říká, že ji Jess zachránila. Mohla ji také zabít ona sama a teď nám říká, že je v bezpečí.“

„Kluci, já vážně netáhnu s ním!!“

„Ale táhne to se mnou. Pomohla mi zabít i Jeffa a teď vás jen zdržuje. Zatím jsem jdou na její příkaz bestie. Zabijte ji!“ křičel Creant.

„Já jsem zmatenej!“ řekl TJ. Creant se zatím začal smát.

„Sakra. Vemte do ruky ten luk a šíp a zabijem je oba a je to!“ řekl naštvaně Calvin.

Alex se otočil a pak vytřeštěně kvíkl. „Tady jsem je viděl a jsou pryč!“ Chaoticky se díval kolem sebe. Nikde je neviděl. Nebyly ani u Carly, ani u jeho nohou. Nebyly nikde.

„Ne, Alexi, nejsou pryč,“ ozvalo se za ním.

„Kdo je zase tohle,“ překvapeně sykl Alex. „Kolik překvapení nás ještě čeká!!“

Ze tmy vystoupila Jess. Svými blond vlasy ozářila celou místnost. Měla na sobě bílý háv jež jí dodával kapku důstojnosti a kapku všemocnosti.

Alexovi málem vypadla dolní čelist. TJ se musel opřít o Calvina a Calvin se díval neurčitě skrz Jess. Carla se konečně postavila. Sice to nechápala, ale byla ráda, že tu je někdo, kdo vypadá chápavěji.

„Co tu děláš zase ty?“ Alex zůstal rozjetý ve stejné kojeli.

„Buď zticha Alexi. Uvažujte. Vy se tady hádáte a támhleten parchant se směje. Myslím, že je čas nechat toho. Já viděla pravdu. Anna by touhle dobou měla být v nemocnici. Já sama viděla sanitku, co pro ni přijela. Carla mluví pravdu.“ Došla až k nim. V ruce pevně svírala luk a podívala se na Creanta. „Teď je ten pravý čas. TJ máš ten nůž, co jsi si sebou bral?“

„Mám,“řekl a vytáhl ho. Jeho ruka se už přibližovala k Jess.

„TJ nedávej jí ho. Třeba je také s nima!“

„Proboha Alexi, jsi paranoik!“ křikla nahlas Jess. „Kdybych byla s ním, proč bych ho chtěla zabít. Když bych byla s ním, tak už byste byli mrtví. Měla jsem vás na mušce docela dlouhou dobu. Už by tu ani jeden z vás nebyl. Tam mysli, Alexi.“

Otočila se ke Creantovi a usmála se na něj. On se také usmál, ale zároveň tušil, že teď mu nic nepomůže. Otevřel ústa. Chtěl něco říci, ale nic neřekl.

„Sklapni!“ řekla ostře dřív než mohl něco říci. „TJ, připrav si nůž!“ Jess natáhla luk s připraveným šípem. „Carlo, jdi ke Creantovi a vytáhni ten šíp z jeho paže.“ Carla šla, a i když na ni kluci křičeli, vytáhla šíp z té parchantské ruky. Pak poodstoupila.

„Já vás stejně zabiju. Všechny, do jednoho!“ křičel stále do kola Creant, až mu na čele vystávaly vrásky.

„Možná v příštím životě. Teď ale ani náhodou.“ Jess vystřelila první šíp. „To je za Toma,“ řekla tvrdě. Pak nasadila další šíp. „Tohle je za Alici! Tohle za Jeffa. Thole za Sam,“ křikla a šíp letěl vzduchem. V tom se zvedl vítr a šíp minul Creantovu hlavu.

„Ani šípy tě neposlouchaj. Jak mě chceš odrovnat, když se ani netrefíš!“

„To byla náhoda. Neboj, už se to nestane.“ Vystřelila další šíp. „Tohle máš za všechny, které tvůj rod zabil před náma. Tohle máš za popálenou Annu a za zotročenou duši Taylor a pak to máš také za sebe, za Josepha Creanta, vtaženého do téhle odporné hry o moc. Ať tvoje duše odpočívá c pokoji.“ křičela jak pominutá.

Všechny šípy byly vystříleny. Creant ještě žil.

„TJ, vem tu dýku a dokonči to!“

„Proč já?“

„Je to tvůj úděl. Jdi A UDĚLEJ TO,HNED!“

TJ vykročil k přikleštěnému Creantovi. Cítil jeho dech, jeho strach. Nechtěl to udělat. Přišlo mu to drastické, ale nemohl jinak. Dýka se jen zaleskla a pak skončila v jeho hrudi. V tento okamžik se Creantovo tělo začalo cukat a sám Creant začal křičet bolestí.

Celým prostorem se rozlila záře. Pak se Creantovo tělo uvolnilo a dopadlo na zem. Jeho duše byla volná a stoupala vzhůru a s ním i další duše, které zabil on či Taylor a které byly uvězněny v tomto světě.

V té záři naposledy viděli Jeffa, chytrácký výraz Teovi tváře, po dlouhé době zase mohli spatřit Samantiny dlouhé havraní vlasy. Její oči záhadně zářily. Nakonec spatřili Toma.

„Díky Jess a díky vám všem. Konečně můžu spát v klidu.“

Poslední bytost zmizela ve stropě. Nastala tma a ticho. Ticho nesoucí klid a mír.

„Co teď?“ pronesl Calvin.

„Teď domů,“ řekla vznešeně Jess.

„A jak? Ty jsi tady a nikdo tam nahoře není, kdo by nás odsud dostal.“

„To se pleteš. Nahoře je právě někdo, kdo nás odtud dostane. Jsem to totiž já!“

„Cože?“ nechápavě řekl TJ.

Jess už mu neodpověděla. Kolem všech pěti se začala tvořit mlha a pak Jess zmizela.

„No to je príma!“ zasmál se ironicky Alex. Pak pocítil lehkost a začal se vznášet. Viděl pod sebou Carlu, TJ a Calvina. Ti začínali stoupat za ním.

Alexovi oči viděly nad sebou záři a pak…….

 

Noc padla a nastal den. Konečně den, kdy slunce zase svítilo. I přes zimu a sníh se dalo říci, že je úžasně krásný den. Život v Laketown se probouzel a začínal další, pro mnohé obyvatele, obyčejný den.

Po chodbě komisařství šel mladý policista. Šel svižně. Něco ho očividně trápilo. Doufal, že svého šéfa najde v kanceláři. Nechtěl jet za ním, do jeho bytu. Do té temné díry, co mu vždy připomínala sluj, v níž sídlí zlý drak, co sežral princeznu a teď se chystá i na něj.

Zastavil se u jeho kanceláře a zaťukal. Nic se neozývalo. Zaťukal znovu a odvážil se vzít za kliku. Bylo otevřeno. Opatrně vstoupil dovnitř.

Dýchl na něj pach cigaret a ještě něco. Na zemi před pracovní deskou ležely složky záznamů a rozbitá lampa. Udělal pár kroků a začínal dostávat strach. Za stolem byl kus rukávu. „Že by ho někdo přepadl?“ napadlo ho. Jeho očí jely dál. Od židle, jenž ležela na zemi u stolu. Byl další kus oblečení, ale rozhodně nebyl jeho šéfa. Musel patřit ženě.

Jeho oči skončily na gauči, co tu Thomson měl pro případ náhlé únavy. Tam se také vršil i zbytek oblečení a pak mladý policista ztuhl. Viděl je. Viděl ženské nohy vyčuhující z pod deky a vedle nich…mužské chlupaté. Došlo mu to. Někoho tu jeho nadřízený má. Nesmí zjistit,ž e tu byl, že ho viděl. Opatrně se vracel zpět. Krok za krokem. Už byl u dveří. Už se jedna jeho noha dotýkala podlahy na chodbě. Stál teď celý mimo kancelář. Zavřel.

Spadl z něj obrovský balvan budoucích problémů, ale informace musel předat. Byly důležité. Hodně důležité. Znovu zaťukal a ještě jednou a to až do té doby, než uslyšel hluk.

Trvalo pár minut než uslyšel zlostné dále.

Thomson byl oblečený jen do půli těla. Až dnes ho viděl odhaleného. Tikal očima po místnosti. Snažil se dozvědět, kdo to byla ta žena s ním.

„Co potřebuješ. Nevidíš, že jsem…pracoval celou noc na těch případech?“

„Já..já…vám mám vyřídit, že volali z nemocnice.“

„A to souvisí s mými případy jak?“

„No. V celku nijak, ale jen, že přivezli ve velmi vážném stavu jednu dívku. Byla…“ Podíval se do zápisků. „Byla celá popálená a byly to převážně popáleniny druhého až třetího stupně.“

„Stále…nechápu, co to má společného s MÝMI případy???“ Vztekle došel ke skříni a vytáhl provizorní košili.

„No ta dívka se jmenovala Anna Jamesová. Kamarádila s Teem Garcíou, Sam Lakovou a dokonce Carlou Sternovou.“

„No vida. Další.“ Zamyslel se. „OK.Můžeš jít. Já si ostatní zařídím…no tak vypadni už. Nemáš nic jiného na práci,“ křikl na podřízeného Thomson. Ten rychle vyběhl strachy z kanceláře.

Takže Anna Jamesová,“ řekl potichu. Narovnal židli a rychle si sedl za stůl. Jeho tvořivost vyrušilo vrzání dveří.

„Ahoj Davide, dobré ráno,“ řekla Josie a zakrývala jisté partie odrbaným ručníkem.

„Ahoj. Můžu tě poprosit. Teď mi přišly nějaké informace a tak….“ Usmála se a souhlasně kývala hlavou. „Mohla by jsi už jít. Mám málo času. Uvidíme se večer.“ Dál už si jí nevšímal. Ani nevnímal, kdy odešla, ale nebyla tam dlouho.

Napsal na kus papíru jméno Anny a pak Carly, Tea a Sam. Na druhou stranu napsal Jeffa Greena. Zarazil se a zvedl z pod stolu složku, kterou si včera půjčil. Složka smrti Toma Jamese a složka o úmrtí Alice Tomeyové. Pak se opět podíval na svůj papír a musel ho zahodit.

Začal znovu. Od dob úmrtí. Hezky popořadě. Chtěl to vyřešit. Chtěl a musel na to přijít.

 

První paprsky dopadly také do sklepů místního kostela.Carla otevřela oči.Připadalo jí,že spala celou věčnost.Zahýbala nohama a vstala.Pomalu vyšla po kamenných schodech sklepení a otevřela dveře.Právě se konalo křtění novorozeněte.

Bez problémů k nim přišla a na všechny se usmívala.Pak se podívala na to malé stvoření a v tichosti odcházela.

Otevřela kostelní dveře a na její tvář dopadla záře.Nadechla se a vyrazila do města.

První paprsky dopadly i malým oknem do chatky v lesích. První se probral Alex. Před sebou měl hrnek s čajem. Hned se napil. Nemohl uvěřit tomu, že se jim to povedlo. Bylo to pro něj dosti zmatené. Uvědomil, že kdyby nezasáhla Jess, celé by se to zhroutilo. Oni by zabili Carlu a tmí se všichni pohřbili.

Vstal a podíval se oknem ven. Před chatkou stála Jess a usmívala se. Vyšel ven a postavil se vedle ní.

„Co teď?“ řekl a sledoval stromy před sebou.

„Teď, teď už budeme klidně spát. Dostudujeme a budeme si žít ty naše životy! Ty můžeš konečně začít pořádný vztah s Calvinem a já…..já asi pojedu do Evropy.“

„Proč do Evropy? Co škola?“

„To mi je teď jedno. Jdu nabrat energii, odpočinout si. Studovat můžu i tam. Vezmu sebou Taylor. Ať taky vidí po dlouhé době své rodiče.“

„Dobrej nápad,“ řekl potichu Alex a podíval se vzhůru. „Je Carla v pohodě?“

„Myslím, že je. Co kluci…ještě spějí?“

„TJ se už probral a Calvin docela slušně zařezával. Můžu se ještě zeptat? Jak si se dostala nahoru?“

„To je v podstatě jedno. Není to důležitý.“ Podívala se na hodinky. „Zvládnete to sami, že jo. Já musím domů. Sejdeme se buď ve škole a nebo se domluvíme na nějakém jiném čase.“

Řekla to na tak brzo ráno moc nahlas. Alex se díval na mizející dívku a pak si sedl na zmrzlou lavičku před chatkou. Díval se kolem. Sledoval sníh a přemýšlel.

Ze dveří vyšel TJ. Oklepal se a rychle vběhl zpět. Za minutku byl venku. Měl na sobě bundu, ale stále se klepal.

„To bylo teda něco,“ zašeptal. „Myslíš, že je už konečně konec?“

„V to doufám, ale jedno je jisté. Creant nám už život ztěžovat nebude.“ Oba se zasmáli.

TJ udělal pár kroků do lesa a před sebou spatřil v dálce Carlu. Šla rychle. Celá se třásla, ale když viděla boudu, zrychlila.

Hned jak je spatřila se zasmála a  oba dva je objala.

„Carlo, chci se ti omluvit…“ začal Alex.

„To nech být. Mě by to taky vrtalo hlavou, kdybys umřel a pak se znovu ukázal.“

„Jak se ti to povedlo?“

„No, určitě to znáte do té doby, než mě Taylor poslala pár metrů nad pevnou zem. Bylo to zvláštní. V jeden okamžik jsem se dotýkala Jeffa a pak jsem náhle byla ve vzduchu. Vše se vzdalovalo a zmenšovalo. Jeffův křik mizel v dálce a Taylor stejně rychle zmizela v lese. Všimla jsem si i vás, jak běžíte k Jeffovi. Na a pak, když už jsem neletěla, jsem začala padat. Viděla jsem přibližující se hladinu. Nebezpečně rychle se smrtícím nádechem se blížil můj konec. Určitě bych se o hladinu tlakem roztrhla, ale právě v tento okamžik se do mě pustil tak silnej vítr, že jsem se otočila do polohy, při které jsem do vody spadla po nohou. Byl to šok. Ta ledová voda mi přišla jako jehla, Po tom velmi silném probuzení jsem měla fakt co dělat, abych odplavala od dvou nebezpečných a přibližujících se věcí. To první byly samy vodopády. Proud by mě pravděpodobně ubil a pak tu byly skaliska….jo a ještě něco mě ohrožovalo. Moje zraněná noha. Když jsem byla v bezpečné vzdálenosti, tak jsem pravděpodobně měla výpadek.

Probudila jsem se na pevné půdě, sice rozblácené, ale už mi nehrozilo utopení. Muselo to být někde mezi hotelem a přístavem. Nad sebou jsem zahlédla vrtulník. Už jste mě pravděpodobně začali hledat za pomoci záchranářů.

No a tam schovaná pod vrstvou bláta a ještě k tomu blízko křoví mě něco napadlo. Taylor si myslí, že jsem mrtvá. To samé si budete myslet i vy. Když se mi podaří dostat do deníku, budu moci tomu bastardovi nakopat ten jeho prohnilej zadek skrz na skrz.

Chtělo to ale plán. Za prvé dostat se do Laketown bez povšimnutí a za druhé najít a vzít deník, aniž by si toho všimla Jess. No a pak aby mě nezpozorovala Taylor.

Tam u toho křoví jsem ležela ještě několik hodin, když se na cestě nad ním objevilo děvče. Zprvu polekané, ale po vyslechnutí si mě, mi pomohla. Dala mi pár dolarů na cestu a půjčila mi své oblečení. Věděla jsem, že tady všude budou ještě hledat záchranáři, musela jsem se dostat do Erie jinak než autobusem. Trvalo mi asi pár hodin než jsem se odvážila využít stopu, ale nakonec jsem se do Laketown dostala. První úkol splněn.

Teď přišel těžší plán. Deník a hlídání Taylor. Bylo mi moc líto, že jsem nezabránila Teově smrti. Nemohla jsem ji sledovat až tak daleko. V té vánici jsem ztratila oba dva. Taylor i Tea. Alespoň jsem mohla Jeffa přesunout na lépe nalezitelné místo, tak aby ho TJ  snáze našel.

V ten okamžik jsem musela zareagovat, rychle. Běžela jsem skryta ve vánici až k Jess. Tam jsem byla schovaná v přístřešku. Věděla jsem, že tam rozhodně nepůjde. Je zimomřivá a rodiče byly stále mimo Laketown.

Počkala jsem do rána. Probudil mě hluk, který způsobila Jess, když pospíchala asi za tebou TJ. Teď jsem tam konečně mohla jít. Vlezla jsem oknem do koupelny a rychle vyběhla po schodech nahoru. Musela jsem prohrabat celý pokoj, než jsem ho našla.

Jenže co teď. Nemohla jsem ho jen tak vzít. Napadlo mě, že by se vám mohl hodit, ale zároveň jsem se tam musela dostat i já. V tom mě napadla spásná myšlenka. Pokaždé stačilo přečíst jen prvních pár vět a už jsme tam byli. Bylo to tak vždycky. Prvních pár vět vnímáte a zbytek už je jen iluze a pak přijde otevírání očí a vy zjistíte, že iluze je realita.

Vzala jsem ze stolu rychle kus papíru a díky silně vyrytému písmu jsem si text prostě černou tužkou „zkopírovala“ na ten kus papíru.

Uslyšela jsem hluk a běžela rychle dolů a stejným způsobem jsem se dostala ven. Přemýšlela jsem, kde je nejbezpečnější místo a v tom jsem uslyšela kostelní zvon a nápad tu byl.

Bylo to lehký schovat se do sklepení kostela. Tam mě nikdo hledat nebude. Vzala jsem ten kus papíru a řekla nahlas první dvě věty.“ Přitom vzala onen papír a ukázala na první řádek. Nechtěla se opět dostat do deníku.

„No a fungovalo to. Byla jsem tam. Probíhala jsem bludištěm tak rychle, aby mě oni nenašli. Po asi půl hodině jsem narazila na mříže a v nich ležela na zemi dívka. Někoho mi připomínala. Mátlo mě to. Na první pohled neznámá dívka. Na druhý jsem v ní viděla Taylor. Jinou Taylor. Ne tu zrůdu, co přijela z Anglie. Spíš mi přišlo, že je to právě ta Taylor, kterou nám popisovala Anna. Od Taylořina příjezdu na ní bylo vidět, že jí nějak nesedí. Měla být přeci více introvertní citlivka než extrovertní „kráva“.

Došlo mi to, až když se ke mně otočila. Teprve teď jsem si všimla, že je průsvitná. Jako duch z televize. Něco jsem jí řekla, ale nemluvila. Asi nemohla. Nedokázala jsem to úplně pochopit, ale v ten moment mi bylo jasné, že jí musím pomoci. Mříže byly zamčené, jak jinak. Stála jsem u nich na pár centimetrů, když mě připlula. Její lehká ruka mnou projela. Chtěla mi pomoci pochopit to vše.

Její vnitřní mi něco říkal. Jsem Taylor. Měla jsem nehodu a pak jsem se probudila tady. Vím, je to divné, ale někdo mi ukradl mé tělo. Teď je nahoře a páchá zlo. Pomož mi. Jsem slabá. Chci pryč. Každou chvíli jsem chodí bytost, než mě zbavuje síly, aby ji mohla předat zloduchu sídlícímu v mém těle.

V tom ke mně přestala mluvit. Ta bytost, co jí okrádala o sílu, se blížila. Rychle jsem udělala pár kroků dozadu a skončila ve zbrojnici. Vzala jsem ihned nůž ležící na dřevěném stole a podívala se zpět.

Ta bytost natáhla ruku a z Taylor se začínala přelívat energie, jež přes to monstrum mířila nahoru skrz strop, asi sem nahoru.

Vyběhla jsem z úkrytu a jednou ránou jsem ho od Taylor odlepila. Vypadal naštvaně. Musela jsem se pokusit o zničit a dalšími údery ho po chvilce srazila k zemi. Ještě teď mě bolí záda.

Vzala jsem klíče a odemkla mříže. Proplula z vězení na chodbu a vzhlédla vzhůru. Nevím, co tam viděla, ale usmála se a duch Taylor se mohl vrátit do svého těla.

No a dál je to jednoduchý. Tušila jsem, a správně, že půjdete dolů zabít Creanta a ve správnou chvíli jsem zasáhla. Škoda, že se mi nepodařilo zachránit Jeffa. Ty psi byly lépe trénovaný než jsem očekávala.

Doufám, že Anna bude v pohodě. No a nakonec jste mě dostali, když jste si mysleli, že to peču s Creantem. To bylo fakt povedený. Ještě, že včas objevila Jess.“ Pak se konečně uvolnila.

Bylo po všem. Sešli se jednoho dne u Jess, kde to vše začalo. Zpráva o stavu Anny je nepotěšila. Byla v komatu, ale alespoň přežila a teď, když byl Joseph Creant mrtvý, jim nehrozilo, že by je Anna mohla nějak ohrožovat.

Deník byl uschován na místo, o kterém věděla jen Jess. Musela se pojistit. Nesměl ho nikdo najít. Napadlo ji, co by se stalo kdyby si ho teď někdo přečetl, ale pak tyto chmurné myšlenky poslala po proudu toku času do minulosti.

Všichni seděli v obývacím pokoji a na pár minut mlčeli. Každý se díval na každého a přemýšlel, co bude dál.

Alexovi oči se střetly s Calvinovými. Bylo to jasné jako facka. To, co začínalo mezi nimi odvíjet už nebylo jen pouhé přátelství. Byl v tom cit a láska. Začínalo mu bušit srdce a usmál se. Calvin úsměv opětoval a podíval se na Jess.

Byla trochu smutná, ale věděla, že má oporu, v TJ. Našla spřízněnou duši, kterou tak dlouho hledala. Nebyla v tom láska, ale čisté hluboké přátelství.

A Carla….

Byl večer toho samého dne. Slunce právě mizelo za obzorem a všude se začínal rozlézat klid a ticho. Pár bot klapal o chodník. Sebejistě a klidně, ale zároveň se smutkem šla Carla směrem ke kostelu.

Svítilo se v něm. Patrně probíhala nějaká bohoslužba a tak bylo okolí kolem svatostánku ozářeno lehkým světlem.

Před ním se zastavila a podívala se na něj. Zezdola si připadala tak bezvýznamná, ale byla to jen přetvářka. Věděla, že je důležitá a možná byla důležitější víc než si mohla sama kdy myslet.

Její kroky se otočily směrem k hřbitovu. Sníh pod jejíma nohama lehce křupal. Zastavila se až u jednoho hrobu. Po obličeji jí stekla slza a ona se posadila. Podívala se na náhrobek a vzpomněla si na něco z minulosti.

Seděla tam a ani se nehnula. V ruce držela kytici růží a pak konečně pohnula volnou rukou. Setřela špínu na náhrobku a teprve teď mohlo být jméno čitelné Jeff Green. Položila na jeho hrob květiny, ale stále zůstávala sedět.

„Nezapomenu na tebe, nikdy. Ať jsi, kde jsi,“ řekla potichu a podívala se vzhůru. Vítr se do všeho kolem ní pustil o něco silněji.

Pomalu drtil kytici na hrobu. Posílal do vzduchu rudé květy, až nezbyl na hrobu ani jeden květ.

Vstala. Na pár minut zůstala na místě. Pak se otočila a jako duch odešla.

Hrob osiřel. Hřbitov byl prázdný. Chatka v lese toužila po lidské společnosti víc než po čemkoli jiném. Všude šero. Měsíc jasně zářil do temnot……

 

Konec