Kapitola 15. Lovec Vzdechů

written by Hunter of Sighs

 

Jess stála nad popálenou Annou. Před chvílí jí zkontrolovala tep. Byl tam,ale velice slabý. Musela zavolat záchranku. Takhle by mohla umřít. Ale jak na to. Nemůže záchranku zavolat sem. Uviděli by tady to Jeffovo tělo a ty spící kamarády. Jak by jim to vysvětlila.

Chvíli procházela místností sem tam. Otevřela jedinou skříň, co tam byla a ze dna vytáhla starou dekou. Do ní pečlivě zabalila Annino tělo. Na kus papíru naškrábala vzkaz. Ze stolu vzala mobil a vyrazila do tmy.

Trvalo jí dobrých patnáct minut než došla na silnici. Opřela Annu o nejbližší strom a zavolala Laketown hospital.

„Anno, za pět minut tady budou. Drž se. Já musím jít. Nemůžu ostatní nechat samotný.“ Pohladila Annu po vlasech a mizela v lese.

Za pár minut opravdu přijela sanitka. Dva doktoři vyběhli a našli u Annina těla vzkaz.

Prosím,zachraňte ji. Byla ošklivě popálená a hrozí zástava srdce. Přítel.

Jeden z nich připravil vozík a druhý stál s kusem papíru v ruce a rozhlížel se. Pokoušel se najít nějaký náznak lidské bytosti, která sem Annu přinesla. Když zjistil, že je to zbytečné, otočil se ke svému spolupracovníkovi a pomohl mu naložit Annu do auta a vyrazili směr nemocnice.

Jess doběhla do chatky. Zavřela za sebou a udýchaně si sedla na židli. Jen tak pozorovala spící lidi a pozvolna zavřela oči. Její mysl se vznášela nad všemi problémy a starostmi. Vnímala ticho všude kolem ní. Prsty se dotýkala opěradel židle a cítila ten chlad. Byla stále hlouběji a hlouběji. Připadalo jí, že spí a zároveň plně vnímá.

Letěla vzduchoprázdnem. Nedokázala popsat, co vidí, když v tom se k ní něco blížilo. Byl to Creant. Prolétl kolem ní a zastavil se za ní. Pak vnímala další bytosti. Viděla popálenou Annu ležet u jejích nohou. Pak na pár vteřin prosvištěla temnou místností a tam v té temnotě viděla pět lidí. Prvního poznala. Kluk asi metr osmdesát, blond na krátko střižené vlasy. Byl to Calvin a vedle něj stál Alex. Vzadu u zdi byl Creant a mezi ním a kluky byla….

„To není možné. Vždyť se utopila. Carla nemůže být živá. Ledaže by to táhla s nima.“ V tom byla pryč. Plula dál tmou, až se přiblížila ke skupince lidí. Nikdy je neviděla, ale jednu osobu poznala hned. Vzpomněla si na ženu v knihovně před asi čtrnácti dny a na ten smutný příběh. Musela to být ona. Dcera Amélie Sandové. Snažila se zůstat, ale něco ji poslalo dál.

Zastavila se až na místě, ve kterém se konečně cítila uvolněná. Všude kolem ní bylo bílo.

V tom ucítila dotyk na svém rameni. Prudce se otočila a dívala se do tváře průsvitné dívce. Byla jí povědomá. Po několika sekundách si ji vybavila. Byla v tom hloučku lidí před tím, než se objevila tady.

„Kdo jsi?“řekla potichu Jess.

„Jsem ty, jako ty jsi já. Jsme předurčeny být spolu provázány na věky věků.“

„Proč jsem tady? Co je tohle místo zač?“

„To je tvé podvědomí. Tady se setkávají naše minulé a budoucí životy. Jen a jen tady. Jen odtud můžeš zjistit pravdu. Jen odtud je přístup do nevědomí a jen ty toho můžeš využít.“

„Co?? Proč tu tedy jsem??“

„Musíš odkrýt pravdu. Ve tvém nevědomí se setkáš se vším důležitým, co potkalo tvá minulá já, naše minulá já, a možná ti to pomůže najít záchranu tvé, naší, budoucnosti.“

Při jejích slovech se začalo z ničeho nic vytrácet světlo v onom prostoru.

„Co se děje?“ křikla nervózně Jess.

„Soustřeď se. Já musím jít. Má cesta je u konce. Nezapomeň tvá mysl, je tvá zbraň!“ řekla záhadně dívka a zmizela v mizejícím světle.

„Bože, tohle…mě začíná děsit. Sakra jak se mám soustředit,“ křikla. Rychle zavřela oči. Opět vyčistila svou mysl a ucítila zdroj síly. Čirá energie začala proudit jejím tělem. I přes zavřená oční víčka, dokázala vnímat tmu, jenž nahradila světlo. Otevřela oči.

Viděla zemi, hnědou a po boji zničenou. Její chodidla se dotkla hlíny. Stála před dřevěnou chatrčí. Z ní se ozývaly zvuky. Šla blíž. Chtěla vědět, kdo si to tam povídá. Se vší opatrností přišla k jednomu ze dvou oken a nahlédla dovnitř. Uvnitř mohla vidět jeden stůl, jednu postel, dvě židle, v krbu hořelo dřevo a někdo u něj stál. Byl to jistě muž. Byl vysoký téměř dva metry. Vypadal skoro jako obr. Měl široká záda, mohutné ruce a krátké rozčepýřené vlasy barvy noci. Nedíval se přímo do krbu, ale na někoho ve stínu v rohu. Jess nemohla spatřit tu postavu v rohu, ale při pohledu na toho muže jí začínal ovívat ledový vítr. Cítila bolest.

Muž se otočil a na chvíli se zdálo, že se dívá na ní. Spletla se. Nedíval se na Jess, ale za Jess.Otočila se ve směru jeho pohledu a zděsila se. K ní se blížil dav, rozzuřený dav. Mladí, staří, chudí, bohatí, muži a ženy, dokonce i děti. Každý obdařený nějakým nástrojem. Někdo měl sekyru, někdo vidle a jiný meč. V předních řadách měli lidé i pochodně.

Slunce zatím zářící pomalu zapadalo za obzor. Kolem obydlí se počala rozprostírat mlha. Dav se zastavil asi tři metry od nehezky vypadajícího domku.

„Zabijeme ho. Už musí konečně pravda vyjít najevo. Upálíme tu bestii,co zabíjela naše děti,“ křičel dav a někdo z něj se nebál hodit kámen do okna. Jess jen tak tak uhnula, aby ji nezasáhl. Neviděli ji, ale ona cítila, že by to možná mohlo bolet. Udělala dva kroky blíže k davu.

Teď, po pár minutách, ohně byly rozdělány a dříví naneseno.

„Vyjdi ven, Creante!“ křikl muž vpředu. Podle oblečení to byl asi kněz.

„Tak Creant,“ špitla Jess a na chvilku se vrátila k oknu. Creant stál pořád u krbu. Jess konečně mohla slyšet jeho slova.

„Pomoz mi!“

Hlas osoby v rohu byl nerozeznatelný. Jess nebyla schopna říci, komu patří, ženě či muži.

„Pomůžu ti, ale ty na oplátku pomůžeš mě. Chci, abys byl v mých službách!“

„Udělám vše, co budeš chtít. Jen mě zachraň od lidí tam venku.“ Jeho hlas se zdál vystrašený.

„Creante! Ty zrůdo! Vyjdi ven, ať spravedlnost konečně vstoupí na toto temné a Bohem zapomenuté místo.“

„Teď je ten pravý čas. Jdi ven a nech je vykonat to, po čem tak moc touží a uvidíš, že se budeš moci těmto lidem pomstít.“

Na jeho tváři, která opět hleděla skrz okno na dav před chatrčí, bylo vidět zmatení. V jeho zkaženém mozku se něco odehrávalo, ale o tom Jess nemohla mít tušení a možná to nevěděla ani bytost skrývající se v hávu a stínu. Nakonec se opět otočil k mystické osobě.

„Díky! Ještě jedna věc. Chci, aby můj syn vyrostl v klidu někde jinde!“

„Ach, ty má prostoto. Masový vrah dětí má strach o svého syna!“

„To ty nemůžeš pochopit,“ odsekl nervózně.

„Dobrá. Tvůj syn vyroste někde jinde. Ale teď už jdi Lovče vzdechů,“ zasmála se osoba a kolem ní se počal vznášet temný stín, jenž tuto osobu zcela obklopil a nakonec pohltil, aby mohl, poté, zmizet v nicotě. Muž se ještě pár sekund díval do rohu a dříve, než by mu to mohlo kdy dojít, otočil se směrem ke dveřím a jeho upocená krví poskvrněná ruka se dotkla dřeva před ním.

Dveře se otevřely. Dav ztichl. Těžké boty se dotkly měkké půdy před chatrčí. Jess ho spatřila. Přes obličej mu vedla jizva a jeho levé oko bylo převázáno páskou.

„No konečně, Creante. Už bylo na čase. Připravte hranici. Soud je tu!“

Dav se rozestoupil a před ně vyšel muž v hávu.

„Já jsem zákon v této vesnici a ty jsi ten, kdo bude souzen. Jsi vinen z čarodějnictví a napomáhání ďáblu. Za  zamordování dvanácti dětí tě čeká upálení na hranici.“ On sám si byl velice nejistý. V hlavě mu běhalo mnoho myšlenek.

Čas běžel. Hranice byla hotova. Creanta musely přivázat čtyři statní muži. Vše bylo připraveno.

Creant viděl pochodně, jak se přibližují, jak se dotýkají dřeva. Oheň se pomalu šířil jako jed ze dřeva na dřevo. Creant pocítil první plameny dotýkající se jeho těla. Jeho ústa se otevřela a po okolí se rozlétl jeho křik.

Začínal sebou cukat a křičet něčí jméno. Nikdo tomu nemohl přes řev rozumět. Jen on věděl, co volá do světa, který ho odsoudil, který si přál jeho smrt. Rval se s řetězy jako rozzuřený býk. V tento jediný okamžik zapochyboval, zda udělal dobře a vybavil si vše, co se mu stalo.

Už od mládí byl jiný, zvláštní. Nikdy mu nepřipadalo zlé, když surově mlátil mladší děti z jeho i vedlejší vesnice. Možná už od narození byl prokletý a předurčený k tomu stát se tím, čím se nakonec stal, vrahem. Jeho matka měla velmi neobvyklý porod a nakonec, poté co ho s velkými problémy doslova „vykopla“ ze svého těla, umřela v bolestech a agónii. Tehdy se porodní bábě zdálo, že snad i touží po tom, aby to dítě ze sebe, co nejdřív dostala.

První vraždu spáchal v patnácti letech. Ještě teď, když olizovaly plameny, si vybavil tu vůni krví promočené košile své starší sestry. Pak přišel na řadu jeho otec a dál už se to s ním sunulo níž a níž.

Chtěl se řetězů na sobě zbavit. Chtěl je zpřetrhat, zrušit úmluvu a jít za svou ženou, před kterou utekl, aby nebyla do ničeho zatažena. Jeho syn se stal tím, co ho možná začínalo měnit, ale bylo už pozdě. Bylo pozdě na to, říci jí, že je mu to líto, že ji miluje. Chtěl říci, že lituje těch vražd, ale v zápětí zjistil, že nelituje, že to, co spáchal mu dělalo dobře.

Řetězy byly pevně semknuty k sobě a nedaly mu možnost jakkoli využít své síly.

Jess se nemohla dívat na tu věc. Ne, že by s ním soucítila, ale upálení člověka nemusela vidět na vlastní oči.

Creant slábl. Jeho hlas se za chvilku ztratil a svaly povolily. Všichni jásali: „Zrůda už není na tomto světě.“ Náhle otevřel Creant oči a podíval se na dívku jemu nejblíže. Vyděsila se. On se jen nahlas zasmál a dívka pocítila neskutečnou bolest u srdce a dopadla na zem. Dav opět utichl a pak během několika minut začala panika. Všichni byli vyděšeni a utíkali do lesů.

Jess stála před hořícím Creantem. Dívala se na něj. V tom se jeho tělo dostalo z provazů a on opět stál na pevné zemi. Pak se stalo něco, co nečekal. Zem se pod ním propadla a on zmizel v hlubinách pekla.

Jess cítila zpomalující se čas. Cítila, že vzduch kolem ní přestal se svým ztřeštěným pohybem. Lidé s vyděšenými pohledy sledovali jeho pád do pekel. Zakrývali si obličeje bledými rukama. Dívala se na ně a náhle nedokázala pochopit, kam zmizely stromy, proč zem pod jejíma nohama zbělala. Proč kolem ní začíná být bílo. Pochopila záhy. Byla zase v tom neznámém místě, jenž měl být její součástí, jenž měl být jejím nevědomím či podvědomím.

Čekala, co se bude dít. Nemusela vyčkávat dlouho. Pod jejíma nohama se jako mravenci hledající potravu šířila opět ona tma. Věděla, co přijde. Věděla, že další část temné minulosti se odkryje.

Byla v malém městečku. Něco jí říkalo, že to tu zná. I když se to tak nezdálo. Kroky ji dovedly až k jednomu nedostavěnému domu, ale i ten jí něco říkal. Náhle přijel kočár. Bylo jasné, že je to minulost.

„Miláčku, vyndej si ven své věci, ano!“ ozvalo se z něj. Byl to ženský hlas. Jess mohla o pár minut později vidět i obličej. Žena kolem čtyřiceti. U ní stál malý chlapec. Mohly mu být tak čtyři roky.

On vzal svůj batoh a šel za matkou do domu, Otočila se za nimi a teprve teď jí to došlo. Přijde jí to tu známe, protože to tu opravdu zná. Sice za jejího života tu je normální silnice a  teď tu je dlažba. Místo elektřiny tu stále svítí lampami. Je to Laketown. Podívala se znovu na ten dům…. Podívala se na rysy domu. Sjela k chodníku a tam viděla něco, co jí jen neporadilo, ale přímo jí koplo. Z jedné dřevěné krabice vyčuhoval kus chrliče. Je pravda, že takových chrličů je mnoho po celém světě, ale teď tady, v Laketown. Jediný dům z její doby měl chrliče na střeše.

„Josephe, no tak, kde zase běháš!“ křikla ta žena.

„Vždyť tohle je Creantův dům,“vykřikla ztěžka Jess.

Rychle běžela na křižovatku nalevo. Tam kde teď je napsáno dnešní jméno ulice.

„Ulice Sigh,“zašeptala. Pak se rychle otočila a rychle se vrátila zpět k tomu domu. Na zemi leželo už jen jedno zavazadlo. Doběhla k němu a přečetla si štítek. Mary Ann Creantová. V tom ucítila malé zachvění.

„Slečno, co byste ráda!“ozval se mužský hlas za ní.

„Co?“ zděsila se Jess a otočila se po směru hlasu. Za ní stál vysoký muž.

„Ptám se, co byste ráda. Stojíte tu jako solný sloup a vypadáte bledě. Nepotřebujete pomoci.“

Byla zmatená. Nemůže ji nikdo vidět.

„Já…já,“snažila se říci alespoň slovo, ale hlava se s ní zatočila a pak už jen viděla tmu.

Tma se za chvíli změnila ve světlo. Ležela na malém sofa. Před ní na židli seděl malý chlapec a když zjistil, že otevřela oči, začal křičet.

„Josephe, nechej toho a jdi si hrát do svého pokoje,“ řekla přísným tónem jeho matka. „Je mi líto, že vás takto probudil. Nějak se tu necítí ve své kůži.Já jsem Mary Ann….“

„Creantová,“ dořekla Jess zmateně.

„Ano, to jsem. Vy mě znáte?“

„Ne, já….já si to přečetla na visačce?“

„Na čem, že jste si to přečetla?“

Jess si v ten okamžik neuvědomila, že slovo visačka tu asi neznají. „Na papírku na vašem zavazadle. Jsem tu nová.“

„Ach tak. Nepotřebujete s něčím pomoci. Můj muž, David, je doktor.“

„Ne, to je dobré. Už bych asi měla jít.“

„Opravdu nepotřebujete pomoci?“starostlivě se zeptala Mary Ann.

„Jste hodná, ale už opravdu budu muset jít.“

Vyšla ven a nemohla to rozdýchat. Byla v domě Creantových. V tom děsivém sídle, co se probůh mohlo stát.

Stála na místě a pocítila vír kolem sebe. Dům stál na svém místě, ale lidé se pohybovali rychleji. Mraky mizely a znovu se objevovali.Až se vše ustálilo do klidu. Byla tma a něco se změnilo. Ten dům byl o něco vyšší a vypadal pomalu jako ten, co byl na obrázku v novinách z roku 1901. Něco jí přistálo u nohy. Byly to noviny ze 1.11.1901. „To by ale znamenalo,    že….“ V domě se ozval hluk.

Pak se otevřely dveře a v nich se zastavila dívka. Její vyděšená tvář říkala vše. „Bože, co mám dělat! Kde mám teď hledat pomoc?“ S těmito slovy vyběhla do chladného počasí a za chvíli zmizela ve tmě.

Jess se za ní jen ohledla a pak uviděla stále otevřené dveře. Vešla do nich, ale stále se vší opatrností. Neměla vůbec tušení, co se může stát. Je to jeho dům. Je to ten osudný rok a i ten prokletý měsíc listopad. Vzpomněla si na to, co zjistila. Joseph Creant, sražen autem. Nebyla si jistá, které datum tam bylo, ale věděla jistě, že to muselo být buď prvního či druhého listopadu. Den poté umřel Tom. Teď je právě před sto lety od začátku toho, co se stalo v jejím čase. Lehce našlapovala a pokoušela se, aby dřevo na podlaze moc nevrzalo.

Něco se dělo v přízemí v obývacím pokoji. Věděla, kde je. Vždyť v něm ležela, když tu byla při své „první“ návštěvě. Nenápadně nakoukla do onoho pokoje. Tam, na zemi u pohovky,jenž byla ta samá, které ležela i Jess, ležel muž. Musel to být on. Musel to být Joseph Creant. Zdálo se, že je mrtvý. Došla až k němu. Dívala se do jeho tváře. Náhle sebou trhnul a Jess uskočila dozadu. Málem přitom přepadla přes malou stoličku na nohy. Creant rychle vstal a utíkal pryč z místnosti. Sledovala ho, zatímco on o tom neměl tušení. Měla, co dělat, aby mu stačila.

Chvíli utíkal zmateně lesem a pak se náhle zastavil, jak kdyby vycítil cizí přítomnost a tehdy si toho všimla. Jemný temný opar kolem celého jeho těla. Byl zcela nepatrný, avšak při lepším pohledu a zraku bylo možno toto matné šero spatřit.

Nedal jí moc příležitosti k přemýšlení. Otočil se zpět k Laketown, ale tentokráte běžel jinou cestou, která ho zavedla až k malému domku na kraji pomalu se rozvíjejícího městečka.

Zaklepal a zaběhl za roh. Jess se skryla v šeru pár stromů a vše sledovala z patřičné vzdálenosti.

Dveře se s vrzáním otevřely a do chladné noci vyšla starší žena. Creant rychle vlezl bočním oknem do domu. Jess se začínala třást. Krev jí náhle ztuhla v žilách. Její ruce automaticky zakryly uši a její oči se instinktivně přivřely k sobě.

Křik se rozléhal po celé této straně města. Žena vběhla dovnitř. Bylo i přes křik slyšet, jak dupe. Pak křik ustal. Jess otevřela oči a jen koutkem oka viděla temnou postavu utíkající k lesu, Creanta.

Trvalo to jen pár minut, než se křik rozezněl znovu. Tentokrát to byl ale křik ženský. Tne večer byla zabita první oběť z další skupiny nevinných lidí a Jess věděla, že po ní přijde dalších devět.

Konečně byla zase na místě, které tak dobře znala. Už chápala spojitosti. Teď to dávalo smysl. Sedla si na imaginární zem ve své vlastní hlavě. Stále tomu nemohla uvěřit a ú pořád nechápala, co jí to mělo dát. Když v tom se začalo odvíjet něco, na co nebyla připravená.

Vše vzplálo v mohutných plamenech a ona se ocitla zase ne v minulosti, ale někde, kde …  Zrak dopadl na tělo mladého hocha. Jeho něčím ostrým doslova rozkrájené tělo nebudilo zrovna ty nejlepší pocity. Pak cítila chvění a na pár vteřin byla u toho, jak bledá mladá dívka byla svedena starcem. Jen v nepatrných vzpomínkách přelétla tělo bez hlavy a zastavila se u topící se dívky. Ve zběsilé rychlosti se zastavila u malé popravy oběšením stejně starého hocha, pak náhle z ničeho nic cítila horko a začínala se dusit v kouři…. Oheň dráždil její zrak. Musela je zavřít. Musela se bránit. Kůže se přestala chvět a ona viděla loď, dívku padající přes palubu a pak… viděla Carlu. Taylor do ní vrazila a ona odlétla nad vodní hladinu.

Jess měla ve své mysli nepořádek. Před pár minutami se zdálo, že vše chápe. Tedy to ohledně Creanta. Upsal se nějaké tajemné bytosti a ta na jeho rod poslala kletbu a každých sto let si vybírá daň na jedenácti životech. „To si asi takhle Creant nepředstavoval. To jak skončí jeho potomstvo,“ řekla si ironicky Jess.

Pak spatřila ještě něco. Byl to jenom záchvěv. Viděla vodu, která na blátivou zem vyvrhla dívku. Ležela na studené zemi a nehýbala se a pak se její pravá ruka pohnula. Obraz zmizel. Jessina netrénovaná paměť nedokázala udržet obraz na dlouhou dobu. Vždy jen záchvěv, který občas přináší pocit, že to trvá déle než pár vteřin.

„Co to má znamenat? Kdo byla ta dívka?“ křikla do prázdna a po chvilince mlčení jí došlo, že jen ona sama zná odpověď. Jen ona sama může zjistit, kdo to byl.

„Musím se pokusit soustředit. Podle rady té „mé minulé“ osobnosti bych měla být schopná vybavit si pocity ostatních, se mnou spojených, lidí. Mám tu schopnost. Mám ji.

Jess dostala, co chtěla. Stála jakoby nade vším. Vnímala vše, jako kdyby se dívala na televizi. Tam pod ní stál Alex a Calvin a před nimi u zdi byl Creant a mezi nimi, na zemi ….