Stála na cestě. Nebe bylo oranžově rudé a všude byl divný prach. Slyšela za sebou dýchání a musela se dát na úprk. Běžela po cestě dolů. Ta náhle prudce klesala. Měla co dělat, aby nespadla. Udýchaně se zastavila až na jejím konci.

Opřela se o rudou stěnu a konečně se mohla uvolnit. Teď je v bezpečí. Určitě je v bezpečí. Začínala cítit oheň. Byl někde blízko. Mohla by říci, že ho i slyšela. Vycházelo to z té skály. Přitiskla k ní ucho, ale hned ucukla. Začínala větřit trable. Ustoupila od ní asi na metr.

Dál nemohla. Za ní byl další sráz. Bylo to jako nekonečný řetěz srázů a cest až na samé dno, jestli to místo nějaké dno má.

Její oči něco zpozorovaly. Stěna před začínala rudnout a ona pocítila horko všude kolem ní. Blížilo se to, ať to bylo, co to bylo. Zem se začínala chvět a tak se dívka přikrčila k zemi, tím lépe ustála otřesy.

Stěna prskla a pár metrů od ní vyšlehl plamen. Zakryla si rukou obličej. Žár ale začínala pociťovat v mysli. Dosáhl jí až na tu nejposlednější mozkovou buňku. Musela začít křičet. Chtěla se té bolesti zbavit. Hlavou kmitala napravo a nalevo, ale nic nepomáhalo. Žár nebyl skutečný. Byl v její hlavě. I přes nesnesitelnou bolest se pokusila myslet. Na chvíli se vše zklidnilo, ale při pohledu na stěnu se zdálo, že to horší teprve přijde.

Zem se otřásla prudčeji než předtím a ze škvíry před dívkou vyšlehl plamen podobný ruce. Chytl jí do svého pevného sevření a přitáhl si jí ke svému nitru.

Chtěla pryč, ale oheň jí požíral jak zvenčí, kdy se její kůže začínala vařit, ale i zevnitř. Pak na konci všeho otevřela oči a cítila se zvláštně. Cítila, že se něco změnilo, ale neměla tušení co. Jen doufala, že na to brzy přijde. Doufala, že se brzo probudí ve své posteli a vše, co se stalo, bude zapomenuto.

Probudila se. Její deka byla mokrá a ona se cítila vysušená. Věděla, že to byl sen a věděla to i v tom snu. Jenže něco ze snu tady teď bylo s ní a nad její myslí se vynořil temný mrak pochybností.

Stále byla tma a ona opět s hlavou na polštáři usnula. Chtěla snít o svém kamarádovi, co, jak doufala, se stane jejím přítelem, nebo taky ne…..

Noc se zdála nekonečná. V temných lesích Laketown začínali ožívat tamní zimu milující tvorové. Chatička uprostřed lesa kontrastovala s jejím okolím. Světlo procházející okny ozařovalo sníh a vznikal pohádkový třpyt. Na druhou stranu i přes temnotu lesa v něm byl klid. Naopak v chatičce na první pohled klidné dominantě lesa byl neklid.

„Fajn. Zrekapitulujme si vše, co se nám za tu dobu stalo. Žijeme si naše životy. Pak se někdo dozví o bourání jednoho starýho domu a už to jede. Umírá Tom. Nebudu říkat jak umřel. Všichni to víme. Pak se to začíná komplikovat a do všeho je vtažena Anna a to přes tenhleten nesmysl,“ řekl TJ s důrazem na nesmysl a položil deník na stůl. „No a pak to něco začíná vstupovat do Alexova života. Mezitím už to stačí lapit Alici, která se zamiluje do Creanta a částečně přeběhne. Upadne do komatu a tam dole po nás jde jako lučištnice, vrchní Creantova ochranka, likvidátorka a jako jeho náruživá milenka. Pak se nám nepodaří zabít jeho ,ale ji a ona jde nahoru. Pak je tu ta záhada se Sam a ten divnej detektiv. Přichází výlet k Niagarským vodopádům. Tam už to je dokonalá džungle a my ztrácíme Carlu.“ Přestal mluvit a podíval se na Jeffa, který se díval z okna a pozoroval temnou oblohu. TJ se znovu nadechl a pokračoval. „Přijdem na to, že za vším, co se stalo Sam a Carle může sestřenice Anny, Taylor..“ Anna se proti tomu chtěla ohradit, ale TJ ji zarazil. „Nech mě to doříci. Někdo pak jde dolů a zachrání duši Taylor. Posílí ji natolik, že je schopná zbavit své tělo toho vraždícího ducha a dostává se opět na povrch. Taylor, ta prvá,j e teď v tuhle chvíli u Jess doma a snaží se vše si v hlavě urovnat. Tedy poté, co jí Jess a Jeff řeknou vše, co se stalo. Taylor jim na oplátku řekne právě o té osobě, co ji psychicky posílila.Jo ještě je to ta sebevražda Tea. Mě osobně přijde dost dobře nahraná. Teď jsme tu a za chvíli se vydáme tam dolů a dáme poslední úder. Je to normální?“

„Ne, ale při přihlédnutí k posledním událostem, je to v normě,“ zasmála se Jess ironicky.

„Co tedy máme v plánu?“ prohodil suše Jeff. Začínal mít vnitřní strach. Po tom všem, co se stalo nebylo divu, že jeho, toho nezdolného, tvrdého, nebojácného drsňáka, sužuje něco tak primitivního jako je strach. Vždyť ani ne před měsícem ještě běhal s Tomem po nákupním středisku a vysypával koše. Před ani ne měsícem by si o Alexe neutřel ani botu. Před měsícem by se vysmál každému, a pak by ho důkladně zmlátil. Kdo by jen řekl, že bude mít rád Carlu Sternovou. A jak je na tom teď. Stojí s Alexem na stejné straně barikády, začíná ho respektovat jako gaye. Zamiloval se do Carly a její smrt ho doslova položila na lopatky. Za chvíli prožije něco, co nikdo jiný nezažil a cítí, že by mohl padnout. Jeho strach byl oprávněný, i když tak trochu sobecký. V jeho mysli chtěl prchnout. Nechat všechny za sebou a utéct pryč. Někam daleko, někam, kde je klid. V druhém případě padnout chtěl. Pak by mohl zase vidět Carlu a být s ní. Jenže to zatím ještě nenastalo.

„Je to jednoduché. Půjdeme dolů,“ pustil se do řečnění TJ. Bral se jako vůdce téhle „party“, i když jím nebyl. Hlavní, kdo mohl něco dělat byla Jess. Byla to královna, co může hbitě chránit krále. Padne-li ona. Padne král. Teď to bylo obráceně. Ten nejposlednější člověk v místnosti si bral první slovo a rozhodoval, co se stane za pár minut, a co ovlivní jeho a všechny tady. „Tedy přesně Já ,Ty Jeffe, Anna a Alex.“ Podíval se po místnosti. Byla tu ještě Jess a …

„Alexi, co tu dělá on,“ řekl nepříjemným hlasem TJ a podíval se na Calvina.

Alex na chvíli zrudl, ale pak se vzpřímil a hrdě mu odpověděl: „Calvin tu je se mnou. Ví podstatnou část věcí a chce pomoci.“

„Ale to nejde. Nemůže jít dolů!“řekl přísně TJ.

„Proč? On dolů jít chce, protože…“ Zarazil se. Má to říci. Má říci pravdu. Musí ji říci. Ať se tváří, jak chtějí. „….protože nechce, aby se mi něco stalo….Chce být se mnou.“

Ostatní ztichli. Dívali se na ně chvilku neschopni slova a pak se Jess s Annou podívaly nejprve na sebe a poté na Alexe a Calvina. Usmály se a řekly současně: „No konečně. My jsme mysleli, že se to už nestane. Vám to trvalo nějak dlouho!“

Jeff a TJ nechápavě kroutili hlavami. „Co jim trvalo tak dlouho?“

„Oni tomu nerozumí,“ uchichtla se Anna. „Víte kluci. Já a Jess sledujeme už nějakou tu dobu Alexe a on byl vždycky jako na trní, když viděl Calvina. My obě jsme čekali, až tohle přijde a poté, co spolu byli na pokoji…Vždyť to bylo jasný téměř hned.“

Teď na ty dvě koukal zmateně i Alex. „Jak jste to mohli tušil, že Calvin…?“

„Jednoduše. On se po tobě taky pořád díval, ale nějak to před tebou ze začátku dokonale maskoval, a vlastně i před náma.“ Zasmála se Jess. „Je pochopitelné, že pro tebe půjde i do pekla,“řekla vysmátě Jess.

„Fajn, takže tohle bychom měli. Teď bližší strategie.Jak ho zabijeme?“řekl TJ.

„Já vzal pistoli. Je otce. Takže se jí nesmí nic stát!“ řekl až přehnaně vážně Jeff a položil na stůl revolver.

„To si děláš legraci. My na něj máme jít s pistolí?“ zasmála se Jess.

„A s čím bys na něj chtěla jít? S plácačkou na mouchy?“ zasmál se pro změnu Jeff.

„Tohle se může taky hodit,“ zarazil všechny jednou větou TJ. „Ale nestačí to. Když se ti něco stane, budeme v háji. Potřebujeme ještě něco.“ Rozhlédl se po místnosti. Pak se očima zastavil u stolu. Všiml si na něm ležícího nože. „Tohle by mohlo stačit. Tak a teď ten plán. Naženeme si ho a pak ho sejmeme. Zní to sice jednoduše, ale zas tak jednoduchý to není. Nezapomeňme na ty zrůdy,co tam choděj.“

„Jak se najdeme?“ řekla náhle Anna.

„Jak,jak se najdeme?“

„No přeci jestli si pamatuješ,tak minule každý skončil někde jinde.“

„To je pravda….Poté, co jsem se tak hezky prospal a Jeff a Jess mi dali ty informace, šel jsem domů a vzal pár baterek. Měly by vydržet dlouho. Volání je tam k ničemu. Ozvěna vše roznese a stejně nebudeme vědět, kdo kde je. Světla nám pomůžou-

Každý vyfasoval svou vlastní baterku. Nic jiného nepotřebovali. Tedy až na jednu věc, kterou v zápětí vytáhl TJ z batohu - provaz.

„Tohle se nám taky bude hodit. Pro případ nouze. Náhoda je náhoda.“

Jess zatím vyšla na čerstvý, studený vzduch. Sedla si před chatku a dívala se na hvězdy. Zevnitř jen slyšela nejprve hluk. Pak nevýrazné mumlání a nakonec nastalo ticho. Věděla, že jsou tam a ona sama začínala pociťovat strach. Co když se jim stane něco dřív, než k nim přijde na pomoc.

„Ne, nemysli na to, že umřou. Teď ne!“ řekla si rázně pro sebe a vešla zpět do dřevěného obydlí. Sedla si do křesla a zadívala se na spícího TJ. Vypadal jako anděl.

Temné,kruté a mrazivé tich bylo přerušeno krátkou ránou. Na chvíli se celá černá místnost prosvítila oslepujícím světlem baterky. Ta opět zhasla do věčné tmy.

„Sakra. Nesnáším tyhle vstupy. Proč to nejde normálně. Proč nemůžu projít nějakýma dveřma. Vždyť jsem si při tom pádu mohl zlomit nohu. A ku… kde je ta blbá baterka. Někam mi zapadla a já teď vidím akorát tu blbou tmu. Kde si ty…. A tady něco je. Jen opatrně nahmatat a mám ji. A konečně už mám provázek. Konečně. Teď si konečně posvítím.“

Jeff jedním stiskem ozářil prostor, ve kterém se nacházel. Obyčejná místnost s jedním otvorem, kde kdysi stály dveře. Prošel otvorem a stanul v dlouhé chodbě.

„A „šou“ začíná,“ zašeptal si pro sebe. Tady bylo více světla a tak zhasl světlo a vyrazil.

Mezitím se Anna dostala z pekelného žáru. Prošla úzkou místností, až došla k velké hale. Musela se zastavit. Byli tam oni. Ti tvorové, co zuboženi slouží jemu a jsou chyceni k věčnému utrpení. Ani se nesnažila dýchat. Nešlo to. Pohled na ně byl přímo smrtící. Přešla tiše a rychle na druhou stranu chodby. V ruce drtila držadlo svítilny. Pot jí začínal stékat do obličeje. Posunula se blíž ke kraji chodby. Nakoukla do haly. Vzduch byl čistý. V zadní části haly byly jen čtyři zrůdy. To musí zvládnout. Nedá se svítit. Zlehka vstoupila do nekrytého prostoru. Ohlédla se za sebe a po zjištění,že může jít, vyběhla.

Zastavila se až v další chodbě. Udýchaná se sesunula k zemi, sklonila hlavu do kolen a zhluboka dýchala. Něco ji vyrušilo. Na její nohu dopadlo světlo. Podívala se směrem, odkud světlo vycházelo. Někdo tam byl. Někdo koho zná. Pomalu se narovnala a mířila za ohniskem světla. Byl to TJ.

„Konečně první osoba, co jsem našel. Ty jsi nikoho neviděla?“ zeptal se zadýchaně. Bylo jasné, že před pár minutami běžel.

„Ne.Zatím jsem nikoho neviděla. Tedy až na ty tvory.“

„Ty já viděl taky. Proto jsem se také tak zadýchal. Musel jsem jim utéci. Pojď jdeme najít další.“

Jeff se dostal na kraj labyrintu. Poznal konec na první pohled. Stál nad strží a před v rudé záplavě magmatu se tyčila monstrózní pevnost. Jako kdyby osud chtěl, aby tam šel, za sebou Jeff uslyšel hluk. Byla to ta monstra. Podíval se pod sebe a našel výčnělek. Opatrně se na něj dostal a sedl si na zem. Slyšel jejich skřeky, jak se přibližují. Bál se, že ho najdou a tak slezl ještě o kus níž. To už skřeky slyšet nebyly.

Podíval se nad sebe. Byl v pasti. Zpět nahoru to nepůjde. Musí dolů a odtamtud najít cestu zpět do labyrintu. Začínal cítit žár přicházející ze zdola. Ani ho nenapadlo se tam dolů podívat. Jen si přál být už na pevné zemi. Stalo se. Za pár minut se jeho nohy dotkly pevné půdy. Rozhlédl se. Stál na něčem, co připomínalo cestu. Na jedné straně se cesta podél úpatí srázu stáčela blíže k pevnosti. Mířila nejprve dolů a pak směr pevnost. Druhá strana měla směr vzhůru, což dalo Jeffovi naději. Zlehka se tedy vydal na stranu jdoucí do kopce.

„Bože, kam jsem to zase došel. Měl jsem zahnout tam na té první křižovatce. Teď mi přijde, že se motám v kruhu. Kdybych tak našel alespoň někoho od nás. Tohle musí bejt tak strašně velký…“

Alex se znechuceně posadil na zem. Opřel se o studenou zeď a přemýšlel co dál. Napadaly ho samé nesmysly. Sám si tu začínal připadat zranitelný.

„Alexi!“ ozvalo se z dálky.

Alex se postavil a zbystřil sluch. Hlas se za chvíli ozval znovu. To ho začínalo děsit. Otáčel se kolem vlastní osy a pociťoval uvnitř sebe zmatení. „Odkud se to jen ozývá? Kdo to může být?“ To vše se mu honilo hlavou.

Spatřil něco v dálce. Blížilo se to k němu. Nabíralo to rychlost. Kam teď? Uviděl to, co už ho jednou zachránilo. Výklenek. Dost blízko, aby se stihl schovat a nebyl viděn.

Sotva se jeho poslední končetina schovala ve stínu, prosvištěl tudy jeden podivný muž. Alex si oddychl. Vykoukl do chodby. Čistý vzduch. Vytáhl jednu nohu, pak druhou a spustil se na zem.

Bylo to skoro jako bodnutí. Ucítil dotyk na rameni. Co má dělat? V ruce držel svítilnu. Ohnal se s ní a …

„Bože, Alexi, co šílíš to jsem já, Calvin!“ vykřikl napadený muž.

„Ježíši, to se ti moc omlouvám. Já už myslel, že je to Creant. Tys mě ale pořádně vylekal. Já málem dostal infarkt.“ Alex si odkašlal. Pravou rukou se opřel o Calvinovu hruď a zhluboka rozdýchával ten šok.

„Tak promiň. Já nechtěl křičet přes celou chodbu. Co kdyby tady někde byl? Ale teď mě napadá, že bychom tu neměli stát. Jsme moc na ráně. Pojď najdeme ostatní.“

„Jak dlouhá ta cesta může být,“ zamyslel se Jeff. Jeho myšlenky se začínaly ubírat jinou cestou než jeho tělo. Šly nahoru, za Carlou. V nestřeženém okamžiku ho zastavilo vrčení. „Co je tohle?“ řekl nahlas a otočil se zpět. Nic tam nebylo. „To se dalo čekat, že tam nikdo nebude a teď se otočím a tam bude stát hladový a lidožravý pes. Haha“ Otočil se. Úsměv mu zmizel z tváře. Dva krvežízniví psi na něj právě cenili zuby. Od nich vedly řetězy k jejich majiteli. Byl to on.

„To máme ale návštěvu!“ řekl hrdě. „Myslím, že moji pejsci mají hlad!“

Jeff udělal krok zpět. Obával se toho, co se stane.

Creant upustil řetězy na rozpálenou zem. Jeff se otočil a utíkal dolů, pryč od těch potvor. Slyšel za sebou jejich vrčení a štěkání. Snažil se to ignorovat, ale byli stále blíž.

Dopadl na zem, když ho jedna bestie dohnala a zakousla se do jeho nohy. Bránil se. Vytáhl zbraň a střelil. Bylo to mimo. Jak byl nervózní, ruka se mu nervozitou chvěla. Psi na něj stále útočili a on se musel bránit. Pistolí praštil jednoho psa po hlavě. Nic se nestalo. Pes mu na oplátku kousl do ruky a pistole mu vypadla na zem. Párkrát je ještě obě kopnul. Odpadli, ale nenechali na sebe dlouho čekat. Byli znovu plní energie a útočili dál. Jeffova energie se pomalu rozpouštěla a mizela. Ležel teď na zádech a zeslabený se díval na rudá oblaka. Z nich po pár vteřinách sestoupil stříbrný třpyt.

„Jess!“ vykřikl a sebral tu nejposlednější energii. Rukama se snažil ubránit. Cítil to přátelské teplo přicházející ze shora. Podařilo se mu odhodit i druhou potvoru. Podával se nad sebe. Už jen pár vteřin. Jeho tělo začínalo pomalu mizet, ale stále cítil to horko. Ještě nebyl zcela osvobozen.

„Tak ty mi chceš takhle utéci. To ani náhodou.“ Uslyšel před sebou. Podíval se tím směrem. To, co se mu ale naskytlo za pohled bylo nejdivnější, co kdy v životě viděl a zároveň nejkratší, co kdy viděl.

Před ním v hávu prachu stál Creant. V ruce už zase držel ty řetězy. Viděl ty dva psi běžící proti němu v přímo ďábelské rychlosti a pak ….na pár vteřin…Za Creantem zahlédl postavu. Do tváře té postavě neviděl. Byla moc daleko. Ta napřáhla ruku a praštila Creanta. Jeff slyšel ránu, jak Creantovo tělo dopadlo na zem. Postava se přibližovala k Jeffovi. Výhled mu znemožnila otevřená tlama jednoho ze psů. Pak už nic neviděl. Jen ještě slyšel. „Jeffe,braň se!“ a to bylo také poslední, co on, Jeff, slyšel.

Do lesů se ozval dívčí křik.Jess vyběhla ven. Zastavila se a pak ….musela si ulevit. Sklonila hlavu a na zemi se objevila její večeře. Nemohla udýchat ten pohled na Jeffovo zohavené tělo. Nepodařilo se jí dostat ho ven včas.

„Bože, pomoz mi! Jak je mám zachránit, když to ani nestihnu. Creant je rychlejší. Takhle přijdu o všechny.“ Dívala se do čistého nebe a snad čekala nějakou pomoc.

„Slyšel jsi to!“zašeptala Anna.

„Jo, slyšel. Šlo to odtamtud,“ řekl potichu TJ a ukázal před sebe do chodby.

„Jdeme tam? Třeba je to Jeff nebo Alex a potřebuje naší pomoc.“

„Jasně, jdem tam, ale musíme být opatrní.“

Společně se vydali k místu křiku. Došli na kraj labyrintu. Jenže to, co viděli nepatřilo k nejhezčímu.

Dole na cestě ležel Jeff. Dva psi ho okousávali. Viděli také někoho zahaleného jak mává na ty psi. Ti přestali kousat do Jeffova těla a běželi za tou osobou. Hned jak se psi otočili k mávající osobě Jeffovo tělo zmizelo.

„To znamená, že Jeff…“

„Asi padl, nebo ho Jess zachránila,“zašeptal TJ.

„Promiň, ale ti psi ho dost nechutně ohlodávali. To nevypadá, že by ho Jess stihla zachránit. Kdo myslíš, že byla ta zahalená osoba?“

„No asi Creant. Vždyť jsi viděla, jak k sobě přivolala ty psi!“

„Jdu se tam dolů podívat,“ řekla odvážně Anna.

„Blázníš. Nemůžeme jít tam dolů. Musíme najít Alexe a Calvina. Teď se bude hodit, že je tu Calvin s námi.“

„Asi určitě, ale nezapomeň,že máme jen to tvoje píchátko. Třeba Jeffovi vypadla ta pistole z ruky a pokud ano. Je tam dole a nám se bude hodit. Nezapomeň čím víc, tím líp.“

„Dobrá, ale nedělejme nic zbrklého,“zdůraznil TJ.

„Myslím, že tohle je dost zbrklé.“

TJ rozmotával lano. Ujišťoval se, že je dost pevné a dlouhé, co kdyby. TJ si vybavil ten žár, který cítil, když tu byl poprvé. Přemýšlel, že se jim hodil. To ho potěšilo. Za sebou slyšel kroky.

Anna byla mírně nervózní. Raději by šla hledat Alexe, ale TJ byl přeci ten, kdo dokázal odhadnout situaci mnohem lépe než ona. Musel moc dobře, jaké riziko jim hrozí na místě bez jakékoli šance se skrýt před těmi tvory. Něco zaslechla a otočila se. Vchod do labyrintu působil tajemně, jako brána do pekla. Přitom peklo bylo snad větší tady venku s tou rudou oblohou.

Dívala se do tmy a náhle ucítila studený průvan. Její vlasy v něm chvíli vály a pak průvan pominul. Stále hleděla do průchodu, až se jí podařilo něco zahlédnout.

„TJ, pomoc!“ TJ sebou trhl a viděl dvě zrůdnosti táhnoucí Annu do labyrintu.

„Anno!“ vykřikl.

„TJ, prosím, rychle!“ Její hlas se ztrácel a už úplně utichl.

„Bože, teď přijdeme i o Annu. Do pr…“ Naštvaně křikl TJ a praštil s provazem o zem.

Zdálo se to jako celá věčnost. Anna cítila pevný stisk odporných rukou. Slyšela funění a skřeky. Z té cesty se jí začínalo dělat špatně. Viděla vše vzhůru nohama. Pokusila se zvednout hlavu. Pod ní byla zem. Byla si jistá, že jdou chodbou. Určitě jsou zase  labyrintu. V tom s ní začali třást a pak tvrdě dopadla na zem. Posadila se.

„Jéjé, to je mi ale překvapení. Další! To nám to jde hezky od ruky. Ahoj ANNO!“ řekl temný hlas.

„Kdo to je? To jsi ty Creante, ty parchante!“ křikla do temnoty před ní.

„Uhádlas, ale stejně ti to nepomůže.“

Anna se otřásla zimou, která k ní doplula při pohledu na Creanta. Mohla ho konečně vidět. Na první pohled viděla docela sympatického kluka. Mohl být stejně starý jako ona. Jenže pak ucítila to zlo v něm. Kdyby se dalo zhmotnit, tak by to muselo být něco extrémně odpuzující a mimo to i nepřirozeně velké.

Začínala se potit. V místnosti bylo stále větší teplo. Otřela si pot z čela a snažila se soustředit.

Díval se na ní. Jejich pohledy se střetly a zdálo, že se oba pokoušejí číst vlastní myšlenky.

„Brzo umřeš,“ zaslechla Anna a zbledla.

„Zabijeme tě, ať chceš nebo ne,“ uslyšel Creant a zasmál se.

„To si jen myslíš. Cítíš to horko?“

„Jo a … jak je možné, že vím, co si myslíš?“

„To bys chtěla vědět.“ Zasmál se o dost hlasitěji než předtím. „Možná toužíš po změně, možná…“

To co se ozvalo v jejím mozku ji částečně oslabilo. Nemohla připustit nic takového, co její mozek vnímal. Musela něco udělat. Její nohy se daly do pohybu. Její ruce byly připraveny k úderu a ona se vrhla na Creanta. Chtěla ho zabít. Chtěla vidět jeho tělo ležet na zemi.

On nehnul ani brvou a to, ani když začaly hořet stěny místnosti. Lekla se. Uskočila od Creanta a sledovala hořící zdi. Cítila horko a žár. Přišlo jí to známé. Ne ta situace. Ten pocit, ten pocit už někdy zažila. Někdy v minulosti, ale nevybavovala si přesně kdy. Její mysl to vypustila.

Oheň přešel na zem a šířil se k ní. Chtěla uskočit, ale nemohla se pohnout. Creant stál nezraněn a v bezpečí.

Začínala hořet a zatímco ona hořela, všude okolo oheň zmizel. Jakoby se soustředil na jediné místo tohoto děsivého prostoru.

Anna křičela a v bolestech dopadla na zem. Creant k ní přistoupil.

„Nech toho,Creante!“ křikl někdo z chodby.

„Kdo to je,“zařval zlostně Creant. „Na něj, ať je to, kdo je to.Zabte ho!“

Z prachu povstala dvě monstra a hnala se do chodby. Creant a Anna slyšeli jen zasvištění něčeho a pak po pár vteřinách se z chodby do místnosti dokutálely dvě odporné hlavy.

„Tak co, ještě pořád si chceš Creante hrát. Pusť ji a hned,“ozval se znovu hlas.

„Pořád mám ještě převahu já,“ křikl zlostně Creant a poslal za hlasem další zrůdy. Slyšel jen svištění. Nemohl na nic čekat. Přitom se Annin hlas se rozléhal po celém labyrintu a neušel ani Alexovi,Calvinovi a TJ.

V chodbě nastal opět klid. Creant ztichl. Slyšel něco svištět větrem. Před sebou zahlédl ostří nabroušené špičky kovaného šípu. Přestal se usmívat. Jeho ruka byla zasažena a v té rychlosti ho přikovala ke stěně.

„Pomoc,Pálí to.ÁÁÁch. Ať si,kdo jsi, pomoz mi,prosím.“ Ztrácela v bolestech zrak. Viděla mlhavě osobu, co k ní přiběhla. Hlas říkající vše bude v pohodě zněl jako z kilometrové dálky. Ten někdo rychle uhasil oheň, který už začínal přes Annino oblečení smažit i její kůži. Někdo se nad ní skláněl a něco jí říkal. To už neslyšela, ani neviděla. Jednou ruku se dotkla druhé. Sykla. Svoje ruce měla celé spálené….co..te….du…dě..t….kdo…si..ekuji…

„Stejně ji nezachráníš,“ řekl Creant posměšně.

„Zachránit ji teď nemůžu, ale Jess ji zachrání. Sakra. Kde se jen loudá.“ Řekla to včas. Světlo konečně dorazilo a Anna se pomalu ztrácela.

„Haha, to že se ti náhodou podařilo zachránit Annu, nic neznamená. Jeffa už jsi nezachránila a to mě těší. Annu dostanu jindy.“ Smál se na celé kolo.

Chodbou do místnosti vběhli Alex a Calvin. Zasekli se přesně v místě, kde by normálně byly dveře. Jako opaření se dívali na osobu uprostřed místnosti. Držela ještě kus hořící látky, co Anně musela strhnout a pak na chyceného Creanta.

„Co tu děláš? Máš být …“

„Mám, ale nějak nejsem.“

„Co když je s nima. Co když doopravdy ne to…? Teď může dělat, že je na naší straně,“ zašeptal Alex Calvinovi do ucha. „Kde je Anna? Slyšeli jsme ji křičet!“

„Jess už ji zachránila. Měla by to přežít!“ řekla klečící osoba.

„Nepřežije to. Byla už tak dobře propečená. Ona mi s ní pomohla!“ křikl s úšklebkem Creant.

„Já to věděl, že je na jejich straně!“ křikl Alex.

„On lže. Nevěřte mu. Je to přeci vrah. Alexi znáš mě, já bych přeci nebyla schopná Anně ublížit.“

„Ale dřív ANO,“ křikl nahlas a pak se otočil zpět ke Calvinovi. „Třeba to celou dobu hrála. Třeba to s nima táhne už od začátku.“

„S kým by to měla táhnout?“ špitl Calvin a díval se na ty dva před nima.

„No přeci s Creantem a Taylor, tou posedlou!“zdůraznil Alex.

Calvin se zamyslel. „No je to možný. Vyloučit to rozhodně nemůžeme. Co s nima?“

„No, možná je svázat. Počkat na TJ a pak se rozhodneme.“

„To zní dobře. Nic neuspěchat!“