Kapitola 13. Vrátila se!

written by Hunter of Sighs

 

Příjezd do Laketown nebyl rovněž nijak veselý.Hned jejich první den si je odchytl detektiv Thomson. Jakoby vycítil něco zvláštního. Zdálo se, že se těší, až je zase bude moci vyslechnout. Jeho úsměv, když je měl ve své kanceláři, byl velmi podezřelý.

Během výslechu se ale, jako obvykle, nedozvěděl nic, co by ho odstartovalo ode dna nepoznání k nebi vševědění.

Nejprve přeci musel vyslechnout spolužáky. Musel najít příčinu Carlina skoku z okna. Musel zjistit, s kým se naposledy bavila. Jeho radost rýt do Jeffa a probudit to, na co se snažil zapomenout, byla nekonečná.

„Tak Jeffe! Jsi tu zase. Jaká neskutečná radost,“ řekl lehce ironicky. Vzal do ruky notýsek a tužku a začal si zapisovat. Tehdy v té místnosti byl ještě někdo.

V rohu na židli seděla starší žena. Měla kostěné brýle, velmi nepříjemný pohled a zcela šedé vlasy. Byla to psycholožka od policie. Měla přehodnotit výslech z psychologického hlediska a její jméno bylo Susan Whitová.

„Tak, Jeffe, jak už víme, měl si s Carlou bližší vztah. Změnilo se od poslední návštěvy něco?“

Jeff mlčel. Pak konečně něco řekl. „V celku nic. Tehdy jsme spolu byli poprvé a pak jsme se pohádali.“

„To mi je jedno. Kdy jsi ji viděl naposledy?“

Přemýšlel. Má mu říci, že ji viděl jako poslední na živu. Musel by říci pravdu o Taylor, pravdu o Sam, pravdu prostě o všem. To nepřicházelo v úvahu.

„Viděl jsem ji naposledy v hotelu. Přišla k nám, k našemu stolu a chtěla si k nám přisednout.“

„Přisedla si?“

„Ne, nepřisedla si. Teo ji vyhnal a ona utekla do svého pokoje. Tedy alespoň si to myslím.“

„Dobře. Něco o Taylor Paxové nevíš?“

„Ne, o ní opravdu nic nevím!“

„Tak dobře. Můžeš jít!“ řekl trochu posmutněle Thomson. Jeff byl poslední a ani on nevnesl do případu záhadného zmizení Carly Sternové cokoli nového.

Podíval se z okna své kanceláře a pak se vrátil ke svazku papírů. Vzal ho a zasunul si ho do koženého kufříku. Pak na sebe hodil svůj šedý oblek. Sebral ze stolu klíče a zamířil ke dveřím. Otevřel dveře a chystal se je zamknout.

„Ahoj Davide,“ řekla mladší policista procházející kolem.

„Ehm…ahoj Josie!“ odpověděl trochu rozpačitě detektiv.

„Copak, že tu ještě jsi. Já myslela, že soukromý detektiv si dělá věci doma, tedy hlavně doma!“ Přitom se na něj usmála.

„To víš,“řekl Thomson a zamkl dveře. „Když je to detektiv jako já, co má svojí kancelář na policejním komisařství. Nemá moc peněz a případy, co dostává jsou na dvě věci, tak …“

„Se mu nikdo nesmí divit,“dopověděla Josie. „Tak pojď ty můj hrdino. Doma jsem sama. Nechceš mi dělat společnost? Uvařím!“ řekla vyzývavě.

„Víš, je to od tebe hezký, ale měl bych pracovat na případu a ne chodit na večeři k hezkým policistkám,“řekl trochu stydlivě Thomson.

„Na čem vlastně pracuješ,“ zeptala se.

„Na tom zmizení Carly Sternový,“ řekl vážně.

„Tak to je pech. Co vím, tak jen to, že nic nevím. Je to divný. Mohla bych ti s tím pomoci!“ zašeptala.

„Jak bys ty….“ Pak si vzpomněl, jak bravurně zvládla zmizení asi šestileté holčičky a usmál se.

Překontroloval dveře, jestli opravdu zamknul a nasadil si svůj šedivý klobouk.

„Ten klobouk si sundej. Nesluší ti. Tvý vlasy pak nejsou vidět,“ prohodila Josie a oba šli dál. Za pár minut ležel jeho klobouk na zemi.

„Co takhle malý kafe, u mě?“ Můžem si zároveň podívat na výpovědi…“

„Dobrá!“ „Znělo to jako návrh,“ řekl si v duchu. „Měli bychom se stavit u mě doma. Musím zkontrolovat poštu,“ řekl pak ve svém autě. Zastavili před jedním činžovním domem. Thomson vyběhl z auta a za chvíli nesl dvě obálky.

Jak dosedl, podíval se na ně.

První byla platba vody a druhá obálka byla nadepsaná Detektiv Thomson – důležité

Otevřel ji a nemohl uvěřit vlastním očím.

„Co tam je, Davide?“naléhala Josie a netrpělivě čekala.

Detektive Thomsone,

Tímto vám musím říci pár informací, které by vám pomohly k vyřešení záhadného zmizení Carly Sternové. Nechci říkat vše, ale měl byste vědět tohle.  Tím, kdo viděl Carlu Sternovou naposledy, byl Jeff Green. Nechtělo se mi to takhle vám to takto říci, ale pravda musí vyjít najevo.  Bojím se i o svůj život. Kdyby se to Jeff dozvěděl, mohl by mě zabít. Prosím, zatkněte ho. Je zcela jisté, že ji tam hodil on. To on ji zabil. To je zatím vše. Příště vám podám o něco více informací.

Váš tajný přítel

Jen na ten dopis zíral, a ani nedýchal. Josie se dívala před sebe a vypadala bledá.

Ten večer před domem Jeffa Greena zastavilo policejní vozidlo. Vylezli z něj dva muži v uniformě a detektiv David Thomson. Jeffa už ale nenašli. Zmizel beze stopy.

Podzim se pomalu chýlil ke konci. V lesích na severu od městečka stál malý srub. Nemohlo se mu říkat srub, spíš to byla o něco větší bouda. Měla jedny dveře a dvě okna a na tom místě stála pouhých deset let. Byla dílem členů oddílu Otcové a děti. Tehdy před deseti lety to bylo velmi oblíbené. Otcové pár dětí postavili malý domeček, který sloužil jako úkryt. Tam brávali své ratolesti a trávili s nimi celý víkend. Díky velké zásluze Clarka Greena, Jeffova otce, se z toho stalo celkem dobře obyvatelné místo. Nebyl to sice žádný luxus, ale pro partičku nadšených otců a jejich dětí to bylo naprosto perfektní.

Teď to už jen čas od času obýval Jeff, TJ a Tom. Vždy po nějaké špatnosti se běželi schovat sem. Tady je nikdy nikdo nenašel. Zdálo se, že je to dokonale schované před cizími zraky a teď to byl Jeffův úkryt.

Nemohl ale nic neříct svým kamarádům. V první řadě  ovšem informoval TJ. Tam se začaly konat tajné schůzky, kde se pomalu a zlehka domlouvalo, co se bude dít, a co se má udělat proti Creantovi.

Mezitím napadl první sníh a výrazně se ochladilo. Jeff začínal pociťovat strach, jestli tu přežije dlouho. Musel si vystačit jen s tím, co mu přinesli přátelé. Kromě jídla dostával i patřičné informace a Alex, protože bydlel relativně nejblíže, mu nosil denně čerstvé noviny.

Z nich se Jeff mohl dozvědět o vyřešení zmizení Carly. Detektiv Thomson vše postavil na pilířích anonymního dopisu. Původně si myslel, že je to jen holý nesmysl, ale když ten večer Jeff zmizel. Ujistil se, že to bude mít něco do sebe. Pak si záhadně vymyslel něco o zmizení Taylor a z toho také obvinil Jeffa. Sám byl povýšen a celé město mohlo v klidu dál žít a pomalu zapomínat.

Byl velmi studený večer a Jeff dělal jednu ze svých nejčastějších činností. Četl si nějakou knížku, jejíž jméno mu bylo ukradený, už asi po dvacáté.

Na dveře boudy v lesích někdo zaklepal.

Jeffa to trochu polekalo. V tuhle dobu neměl nikdo přijít. Natož bez jakékoli informace. Vstal ze starého křesla a pomalými kroky se přesunul ke dveřím a chvilku čekal. Ozvalo pětkrát bouchnutí na dveře a pak krátké zaťukání. Jeff věděl, že je to dobrý. Byl to jeden z jejich party a tak otevřel dveře.

Byl to Teo. Vypadal polekaně a tak ho Jeff pustil dovnitř. Měl tu plynový vařič, co mu přinesla Anna. Z nádoby odlil trochu vody a udělal Teovi čaj na zahřátí. Teo si zatím sedl na nepříliš hezky vyhlížející pohovku a jen tak se díval před sebe.

„Co ti je, Teo?“zeptal se Jeff, když mu nesl čaj.

„Asi jsem ji viděl!“ řekl potichu a dál se koukal do prázdna.

„Koho?“ Z nejistého pohledu mu asi došlo, o kom mluví. „Taylor? Kde?“ vychrlil ze sebe Jeff. Teď se ten okamžik pomsty pomalu vkrádal do jeho života.

„Já ani nevím. Prostě mi přijde, že mě sleduje,“ řekl zcela vážně Teo.

„Takže už je asi ve městě! No príma. Nejspíš už se dozvěděla, že se pohřešuju a možná i tuší, kde jsem a teď….Mohla tě sem sledovat,“ zašeptal a postavil se k oknu. Odhrnul závěs a díval se do černého lesa. Právě začínalo zase sněžit. Stopy, které za sebou nechal Teo, zlehka mizely. Zdálo se, že je o něco více světla než před chvilkou.

„Zvládneš to domů sám?“ řekl nečekaně Jeff a podíval se na sedícího Tea.

„Já..já nevím, možná jo, ale mám strach, že ví, že jsem tu,“ zakoktal Teo a stále se díval do prázdna před sebou. Vypadal jako při komatu. Nehnul ani okem. Jen tam tak seděl a zíral před sebe. V levé ruce držel hrnek s čajem, ale vůbec z něj neupil. Pravá ruka se mu záhadně třásla.

„Dobře, takhle to nepůjde,“ řekl až moc starostlivě Jeff. „Já sám s tebou jít nemůžu. Mohli by mě najít poldové a vše by bylo v háji. Zavolám někomu, ať pro tebe dojde,“ dodal sebejistě a hned vytáhl z kapsy mobil.

„Ahoj TJ, jak je?….To je dobře, že se máš fajn…..Potřebuju pomoc! Teo viděl Taylor a bojí se, že jde po něm…..Ne, neřekl, kde. Má pocit, že ho… ale to je teď jedno. Nemohl bys přijít do … ty víš kam a dostat Tea domů…..Ne, nemůže zůstat tady….Nemám dost zásob a ….neměl by jít v tomhle počasí sám domů. Tohle počasí je to pravé nebezpečné…. Že nemůžeš a proč?…..Aha, tak to beru…Nevíš, kdo by se tu mohl stavit?….Dík za radu, ahoj. To je úžasný,“ zavrčel podrážděně.

Nakonec měla čas jen Jess, ale díky sněhu se nemohla dostat od domu dál než na jeden kilometr. Teo už částečně vnímal a i hrnek už byl poloprázdný. Byl smířený s tím, že se bude muset vrátit domů a po neúspěšných telefonátech bylo téměř jisté, že půjde sám.

„Víš co, já s tebou půjdu. Nemůžu tě nechat běhat v tomhle počasí sám, a jestli si měl s Taylor pravdu, tak to asi zvládneme líp dva než jenom jeden.“

Rychle na sebe hodil bundu a už čekal až se Teo připraví. Stále si připadal nesvůj.

Tma by byla všude okolo,ale díky přicházející sněhové bouřce bylo hodně bílo. Začal foukat silný vítr, který společně se sněhem komplikoval Teovi a Jeffovi chůzi. Pomalu se oba vzdalovali od chatky.

Nešlo se jim zrovna moc snadno. Každou chvíli někdo z nich zapadl do hlubokého sněhu. Vše komplikovala daná situace, strach z Taylor. Mohla být teoreticky někde tady nebo mohla být klidně o pár kilometrů dál. To bylo to, co je znervózňovalo. Ta nejistota.

„Musíme svahem dolů a pak je to ještě malý kousek lesem. Tam už bychom měli vidět zdi hřbitova,“ říkal Jeff a stále se snažil sledovat okolí svým zrakem.

„Za chvíli vás budu mít oba. Neutečete mi!“

„Slyšel si to,“ vystrašeně zašeptal Teo a rychle se pokusil doběhnout Jeffa. Znělo to, jako když někdo skřípe zubama a zároveň z úst vypouští slova.

„Jo,slyšel. Někde tady je, ale sníh ji znemožňuje nás najít, což je dobře.“ Po pár krocích už si Jeff zvykl a začínal se orientovat, kde tak asi můžou oba být. „Pozor! Tady je někde ten svah,“ zavolal potichu za sebe. Stále slyšel Teovo funění a to, jak se pod Teovýma nohama propadá sníh. Udělal ještě krok a jeho noha podklouzla na sněhové pokrývce a Jeff rychlostí větru sjížděl do údolí.

„Jeffe! Jsi tu?“ Teo stál pár metrů od srázu a cítil, že je sám. V tom uslyšel křupání sněhu zprava a náhle zezadu. Byl zmatený. Museli tu být dva lidé, jdoucí z dvou různých stran.

„Cítím tvůj strach a slyším buchot tvého slabého srdce. Už mi neunikneš.“

Teo se prudce otočil. Ve sněhové bouři ale neměl šanci nic vidět. Zmateně se otáčel kolem své osy, ale viděl jen sníh a sníh a….něco tmavého se k němu blížilo. Bylo to obrovské, bylo to….

„Taylor, jsi to ty?“ křikl do vánice.

„Ne, já nejsem Taylor. Ta je mimo hru už pár měsíců. Já jsem tvá budoucnost. Já jsem tvoje smrt.“ Zašeptalo to tak děsivě, že na pár vteřin sníh přestal padat a Teo mohl vidět to,co po něm šlo.

Poslední, co viděl, byla přibližující se temnota a pak už jen tma. Ještě stihl spatřit osobu, co se k němu blížila a za ní pak jen matný pohybující se flek.

 

Cítil dotyk na svém těle. Cítil pevný stisk a…..moucha mu sedla na nos a procházela se po něm jako po svém majetku. Chtěl ji setřást. Napřáhl ruku, ale žádnou neviděl. Cítil, že ji má. Pohnout s ní však nemohl. Byla svázaná ke druhé ruce a ty ke dřevu za ním. K němu byly pevně přivázány i jeho nohy.

Nemohl se ani pohnout a to ho dráždilo víc než cokoli jiného na světě. Musel se hýbat. Nedokázal vydržet na jednom místě natož v jedné pozici. Potřeboval pohyb. Dostal záchvat a jeho křik zaplnil na pár minut prostor kolem něj. Bylo to zbytečné. Vysíleně uvolnil napnuté svaly a na chvíli se uklidnil.

Postřehl, že je v kostele. Byl v jedné z bočních lodí. Před sebou viděl řady dřevěných lavic a tam, v jedné z nich, byla ona.

Teď byla polonahá. Oblečení poznal na první pohled. Naposledy ho měla ještě u tehdy u Niagarských vodopádů. To ale ještě vypadalo celkem k světu. Teď to byl jen roztrhaný hadr, špinavý a i z té dálky cítil Teo puch. Otočila se k němu a on se lekl.

Její tvář byla částečně tmavá od špíny a částečně bledá jako po smrti. Dříve světlé vlasy byly šedivo-černé a na zem z nich odkapávala voda. V očích měla vztek a strach zároveň. Podivně se usmála a ukázala tak Teovi její prohnilý chrup. Jako stařena se k němu přibližovala. Sunula se k němu jako o holi. Její prsty se dotkly jeho obličeje a přejely po něm. Nehty na prstech měla zezelenalé.

„Teď konečně umřeš,“ vyhrabala ze sebe po částech a pak se zase odklopýtala zpět k lavici a vzala z ní papír. Ukázala ho Teovi.

Nerozeznal slova, ale první, co mohl přečíst, byla slova Milovaní rodiče.

„Co to má být?“ vykřikl a čekal na odpověď.

„To je tvůj….dopis…na roz..loučenou. Každý ví, jak si se trápil, že si přišel o …A..lici a teď si dáváš za vinu smrt Carly, protože si se k ní choval ten osudný večer špatně a pak….Šel si za ní, aby ses jí omluvil, ale ona tě odmítla a vykopla tě a pak jsi ji uhodil…a ona vyskočila oknem. Bála se tě jako se ty bojíš umřít. Naštvalo tě to a tak si šel za ní….“ Nadechla se a pokračovala: „Doběhl si ji až u srázu a chtěl si jí to vysvětlit, ale ona znovu oponovala a tak si ji strčil dolů a tak si ji vlastně zabil.“

Teo měl jen otevřená ústa. „Tomu nikdo neuvěří. Jsi šílená. Jeff, TJ, Anna, Jess a Alex znají pravdu. Nenechají to tak!!“ Jeho hlas se vracel pořád zpět díky ozvěně.

„Mám tu dopis na rozloučenou. Každý tomu uvěří i ti tví kamarádi tomu uvěří. Budou muset. Nechtějí prozradit to tajemství. Moc dobře jsem slyšela Jeffa, jak ti řekl, že ho nesmí najít policie, nebo něco takovýho. Už proto budou mlčet. Budeš mrtvý a tak neřeknou ani slovo. Brzy budou také mrtví. O to už se postarám.“ Pak na chvilinku přestala mluvit. Vzala dopis a mávala s ním Teovi před obličejem. „Chceš, abych ti ten dopis přečetla. Dělala jsem ho poctivě.

Milovaní rodiče,

Už nemůžu žít dál. Tíží mě svědomí. Udělal jsem něco strašného. To já zabil Sam a její hlavu jsem zakopal nedaleko majáku. Domluvil jsem se na tom s Jeffem. Chtěli jsme se zbavit Carly a Sam. Já odstranil Sam a on odstranil Carlu. Cítím se strašně vinný a musím to udělat. Můj život nemá žádnou cenu. Tak vás mám strašně moc rád.

Ještě chybí tvůj podpis, ale to zvládnu také já.“Ohnula se a napsala jeho jméno.

„Ty si šílená. Tomu naši neuvěří. Nikdo tomu neuvěří. To ti nevyjde!!“ Křičel z plných plic.

„Možná jsem a možná ne. Nikdo neví, že jsem tu byla a za pár dní, až zničím ty tvé kamarádíčky, tu už stejně nebudu a bude jedno, jestli vina padne na pravou Taylor, která už je beztak téměř pryč.“

Nechápal, proč říká, že není Taylor. Něco v tom musí vězet. „Jak mě chceš zabít,“ snažil se navázat rozhovor. Prodloužit to utrpení. Třeba na něco přijde. Je přeci slabá. „Jsi slabá, a abys mě zabila,a vypadalo to jako sebevražda, musela bys mě rozvázat a pak budu silnější.“

„To je sice pravda, ale já mám na své straně něco mocnějšího,“ vykřikla chvilkově posílena neznámou energii. Došourala se zpět k svázanému Teovi a ze země sebrala provaz. „Teď už ale budeš muset sklapnout. Tvůj konec se blíží a když tě vidím, jak se zbytečně snažíš, rozptyluje mne to.“

Naposledy viděl její „úsměv“. Naposledy viděl denní světlo. Naposledy slyšel její hlas tak jasně. Slyšel něčí kroky.

„Už jsi tu,“ řekla Taylor někomu, za Jeffem. „To je dobře. Sama ho tam nevytáhnu.“ To, co viděl naposled, byl kus dřeva a pak věčná tma.

 

 

Noc a den se vystřídaly dvakrát, když se Jeff probral. První, co ucítil, byla bolest na hlavě. Ležel v teplé posteli, zabalený do dvou dek. Nejprve viděl strop. Nepoznával ho. Doma ani v boudě to nebylo, ale věděl, že ten strop už jednou viděl. To dřevo…ta vůně…pak jeho oči sjely níž a ….při zaostření na postavu před postelí zjistil, kde je.Byl u Jess doma.Osoba stojící u něj byla právě Jess a vedle ní TJ.

„To je fajn, že si se konečně probral. My myslely, že tě budeme muset vzbudit násilím,“ řekl s úsměvem TJ.

„Co …se…stalo? Kde je Teo?“ zamumlal Jeff stále ještě trošičku vyčerpaný.

„Máme pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou. Kterou chceš slyšet první?“

„Tu dobrou, radši!“ I když pomalu začínal tušit, o co asi půjde.

„Měl jsi štěstí. TJ nakonec vyrazil za tebou do chajdy, ale tam už jste nebyli. Šel tedy směrem, kterým si myslel, že jste mohli jít. Nakonec tě našel pár metrů u hřbitovní zdi. Bylo to ale zvláštní. Buď ses tam doplazil nebo tě tam někdo dotáhl. Byla za tebou slabá stopa od něčeho širokýho. Nemohl tě vzít do nemocnice a protože naši jsou pryč, zase, tak tě vzal sem.“

„A ta špatná?“

Jess se na něj podívala trochu provinile a až teď si všiml slz v jejích očích.

„Tak jaká je ta špatná zpráva. Týká se snad Tea?“ Pohledem přejížděl z Jess na TJ a zase zpět. Neodpověděli mu. „ Tím si mám myslet, že je….!“

„Já to nemůžu říci,“ řekla Jess a hodila na postel noviny z dnešního dne. Pak rychle vyběhla z pokoje a Jeff slyšel vzdalující se dupot.

Natáhl se a přitáhl si noviny.  Na první straně bylo to, čeho se tak moc obával.

OBĚŠENEC V KOSTELE, tak zněl nadpis.

Včera v ranních hodinách byl kostelník pan Grey probuzen hlukem v kostele. Jak on sám říká,slyšel neskutečný křik. Když vběhl do kostela, byl přímo k smrti šokován. „Viděl jsem tam tu mrtvolu a vona tam visela ze stropu a houpala se ze strany na stranu a přísahám,že se mi zdálo,že ještě žila.Tedy jako von to byl kluk,ale mohlo to trvat pár vteřin a pak se přestal cukat a už jen visel.“ To byla slova kostelníka,který kolem osmé ráno našel tělo chlapce,který se rozhodl spáchat sebevraždu tímto odporným způsoben.Jeho rodiče nebyli schopni slova.Chlapec nechal na rozloučenou i dopis....

Jeff si přečetl asi polovinu a pak se jeho ruce začaly třást a on dostal vztek. Mohl ho zachránit, ale nezvládl to. Mohl zachránit Carlu a také to nezvládl. Musel dostat tu energii ze sebe pryč. Jeho ruce stiskly novinový papír, zmačkaly ho a trhaly, až z novin nezbylo nic.

„Co teď?“ řekl polohlasem a díval se na hromádku roztrhaného papíru.

„Musíme se Creanta zbavit a to rychle, ale myslím, že by si měl ještě něco naspat.

„Dobře, ale nenechte mě spát celý den,“ zašeptal a zavřel oči.

Chtěl spát. Toužil po spánku tak moc, až se od něj dostal, ale nebylo to, to co chtěl.

Stál u majáku a díval se na rozbouřenou vodní hladinu. Za sebou slyšel vytí. Byly tu zase. Ti odporní vlci, co ho už jednou ve snu napadly. Blížily se jako kdyby měly mozek a myslely. On, na druhou stranu, nedělal vůbec nic. Jen stál a čekal. Uvnitř hluboko ve svém nitru chtěl, aby ho zase zabily. Cítil se slabý. On drsňák ztratil už dva lidi. Nedokázal se vzepřít a pomoci jim. Cítil se jako zbabělec a proto si teď přál, aby se ty jejich tesáky zakously do jeho těla. Pak už by nikdo neumřel kvůli němu. Byly u něj. Cítil bolest. Cítil, jak se zuby dostávají pod jeho kůži. Zavřel oči a nechal se unášet daleko od tohoto místa.

„Probuď se a nevzdávej to!“ zašeptal hlas tak hluboko uvnitř jeho mozku. Jeff oči otevřel. Cítil stále tu bolest, ale přestával ji vnímat.

„Probuď se a nevzdávej to. Probuď se a nevzdávej to!“ šeptal stále hlas v jeho nevědomí, prostupujícím do podvědomí a dále do vědomí.

Bolest teď opět zesílila. Musel křičet.

Ve spásný okamžik se probudil. Stále byl v Jessiině pokoji. Stále mu byla zima a teď měl ke všemu i hlad. Přes zatažené závěsy se do pokoje rvaly sluneční paprsky. Muselo být tedy už alespoň odpoledne. Byl další den téhle noční můry a možná už dnes večer bude po všem. Tohle ho postavilo na nohy. Dnes se to rozhodne. Dnes zabijí Creanta a všechny ty děsy budou pryč. Budou navždy tam hluboko a skryty.

Vstal a díky stále přetrvávajícímu oslabení a musel přidržovat postele. Došel na její kraj. Natáhl ruku ke dveřím a pevně se jich přidržoval. Chodbou právě proběhla Jess.

„Jess!!Jess!! Můžeš se vrátit. Jess!“ křičel.

Vrátila se. „Co potřebuješ?“řekla podrážděně.

„Co je ti,“zeptal se Jeff.Vycítil,že se něco stalo.

„ Někdo měl v ruce deník!“

„Co? Někdo, kdo a kdy?“

„To kdybych věděla, tak bych tady přeci neběhala tak podrážděná,ne?“ řekla trochu sarkasticky.

Jeff jen pokrčil rameny. „Jak si poznala, že měl někdo v ruce deník. Mohl to být třeba TJ?“

„To ne. TJ to nebyl. Když jsem přišla před hodinou zkontrolovat tě, našla jsem deník venku ze zásuvky a byla něj tužka. Nejprve mi to nesepnulo. Až před deseti minutama. Někdo v něm něco dělal, ale nic jsem nenašla. Nepoškodil ho.“

Oba dva vyrušil zvonek.

„Kdo to je? Kdo sem teď může jít?“ podivila se Jess.

„Třeba je to Alex nebo Anna. Co jááá víím!“

Zlehka našlapovali. Jeff se přidržoval zábradlí, aby to s ním neseklo.

Jess otevřela dveře. Na zemi byl papír. Sehnula se a vzala ho do ruky.

„Co tam je napsáno?“

„Umřete! Tak je psáno a tak se také stane!“

„To tam fakt je?“

„Ne, vymyslela jsem si to….samozřejmě, že to tam je, ale to znamená….že ….“ Přestala mluvit.Začala přemýšlet. „To znamená, že ….“

Jako blesk to přišlo. Hluk v kuchyni ji dostal z transu,do kterého se dostala. „Tu Taylor někde je!“ Papír ji vypadl z ruky a z lehkostí dopadl na dřevěnou podlahu. Jess uslyšela bouchnutí dveří. Nejprve otočila hlavu doprovázenou jejími dlouhými vlasy. Poté se velmi pomalu otočilo i celé tělo. „Co to bylo?“ zašeptala tak potichu, že ji Jeff nemohl slyšet.

„Cože? Co jsi říkala já ti nerozuměl.“ Jeff s mluvením nahlas neměl problémy. „Mám takovou otázku. Kde je TJ?“ Vůbec jsem si ho nevšiml!“ Teď měl obavy. Netoužil rozhodně po tom, najít jeho tělo někde pověšené, utopené, rozřezané a ani nechtěl vidět TJ „zlého“.

„Je venku. Chtěl jít na chvíli na čerstvý vzduch….“ V její přemýšlení je zase vyrušil hluk. Tentokrát byl mnohem blíž a o něco víc silnější. Znělo to jako náraz a pak na zem v chodbě před kuchyní dopadalo sklo.

Konečně se rozhoupala. Svižným krokem se společně s Jeffem dostala na to místo. To, co viděli, si rozhodně nepřáli vidět ani v nejhorším snu.

Na zemi byly střepy z rozbitého zrcadla. V nich viděla ležet něčí tělo. Byl to TJ. Neprojevoval známky života, ale od jeho těla se rozšiřovala krvavá skvrna. Musel být zraněn. Přejela očima jeho tělo a ve směru pohledu spatřila nohy. Byly bledé, špinavé a pořezané od něčeho ostrého. Oči se nechtěly vydat na pouť směr nahoru, ale musely. Nad jeho tělem stála zrůda oblečená do špinavého oblečení. Vyzáblá a od krve. V ruce svírala nůž. Pak se oči obou setkaly. Jedny modré a druhé…temné, posedlé. Do jejího poškrábaného obličeje spadaly rozcuchané, špinavé, blond vlasy. Bytost natáhla ruku s nožem  a …….

Jako pominutý býk sebou cukla ze strany na stranu. Halou se ozvala rána o podlahu, jak té zrůdě vypadl nůž z ruky. Zdálo se,jako kdyby dostala záchvat. Narazila na jednu stěnu chodby a tou se po krátkém tichu rozezněl křik.

Jess s Jeffem udělali pár kroků dozadu.

Bytost sebou cukala stále více, až nakonec dopadla na zem vedle TJ těla.

„Je mrtvá?“ sykl Jeff.

„To nevím,ale vypadá to, že Taylor někdo musel nakopat zadek a my ani nevíme kdo,“ zašeptala Jess.

„To nedává smysl. Kdyby přeci Taylor byla, já nevím, posednutá, třeba jako Alice, tak by se dala zabít jen zezdola, ale my to…“ Udělal krok blíže k ležícím tělům. Sklonil se nad jeho tělem a nahmatal puls. „Ještě žije,“ zašeptal za sebe.

„Jeffe,“ sykla Jess nervózně. „To Taylor ještě taky.“ Při oněch slovech chytla Jeffa za košili a rychle ho odtáhla od TJ i Taylor.

Taylor se zase začala zmítat, ale tentokrát to vypadalo trochu jinak. S cukáním se postavila a pak ze stropu přišla bílá záře. Snesla se na Taylořino tělo a splynula s ním. Opět dopadla na zem.

„Co to bylo?“ sykl Jeff.

„Nevím, ale teď je mi to jedno. Počkáme pár minut, jestli se pohne,“ zašeptala Jess.

Stáli nad oběma dobrých pět minut. Pak teprve začali něco dělat. TJ byl naštěstí pouze omráčen nárazem a mírně pořezán sklem. Po osprchování, kdy stále ještě nevnímal, byl uložen na gauči v obývací místnosti. Jess i Jeff pak opět přišli do chodby, kde se vše odehrálo.

„Co s ní uděláme? Myslíš si Jeffe,že je mrtvá?“

„Já nevím. Co se mohlo stát?“

„To nemám ponětí, ale musíme zjistit, jestli žije,“ řekla nepochopitelně čistě a klidně. Sklonila se k nehybnému tělu a položila dva prsty na krční tepnu.

„Cítíš něco? Má tep?“ doléhal Jeff.

„Neruš! Snažím se soustředit.“ Zarazila ho hned Jess. Zavřela oči. Cítila téci krev a ….

 

Stála v temné chodbě. Před sebou v šero uzřela dvě postavy. Jedna seděla na zemi. Brečela a byla vysílená. Její tělo byl samý šrám. Druhá osoba nejprve stála nad ní a pak se skrčila. Pravou rukou ji hladila po mokrých vlasech a druhou ji držela za rameno. Utěšovala ji. Jess neměla možnost vidět něco víc. Stalo se to, jako předtím. Temno, které přišlo bylo mnohem temnější než kdy před tím, ale jak tušila, tak po temno vždy přijde světlo. Také přišlo a Jess otevřela oči. Cítila tep. Taylor žila.

„Tak co, žije?“ naléhal stále Jeff.

„Myslím, že…žije,“řekla velmi potichu Jess a postavila se. „A je možné, že to, co se probudí, bude pravá Taylor.“

Jeff chvilku jen stál a díval se na ležící tělo. Pak otevřel ústa a podíval se na Jess nechápavým pohledem.

„Co na mě tak koukáš. To, co jsem viděla, mi říká, že tohle je pravá Taylor,“ zdůraznila Jess.

Jeff se koukal na ni a pak na Taylor a pak zase na Jess. Pohled jejích očí a výraz tváře mu vše pověděl. Konečně měl jasno. „Aha, tak tohle je ….“

Taylořina ruka se pohnula. Celé její tělo se probouzelo k životu. Otevřela oči a posadila se. Nevěřícně se dívala kolem sebe. Po delší odmlce promluvila: „Kde to jsem? Kdo jste vy?“

„Ona nás nepoznává? Jak je to možný?“ zeptal se Jeff a jeho mysl byla zmatená.

„No víš, to je Taylor. Ta, co se sem teprve chystá. Nemá tušení…“

„Naposledy si pamatuji tu nehodu,“ začala náhle sama od sebe Taylor, aniž by čekala na odpovědi. „Pak si pamatuji jen útržky. Někdo se zmocnil mého těla a…..já se cítila jako vězeň, ale nevím, kde a co se dělo.“

„Taylor, my jsme přátelé tvé sestřenice Anny.“

„Anny, jak jsem se sem dostala?“ řekla zmateně.

„To je na dlouho. Teď by sis měla odpočinout. Pak ti vše vysvětlíme.“

Jess i Jeff tomu nerozuměli, ale nic jiného jim nezbývalo. Jen si přáli vědět víc. Bylo jasné, že to, co je tam dole, musí být zničeno.

Jeff vzal do ruky Jessiin mobil a napsal jednu textovou zprávu.

Dnes večer po osmé se všichni sejdem v mé skrýši.Připrav se na poslední boj.

Tu poslal Anně a Alexovi s tím,že je to velmi vážné.