Kapitola 12. Vše se opakuje

written by Hunter of Sighs

 

Oblaka byla po celém nebi. Slunce nemělo sebemenší šanci ukázat své paprsky vodě, kterou chtělo ohřát a předat jí svou pozitivní energii.

Loď se pomalu blížila k přístavu a všude byl nezvyklý klid.

Alex se stále uklidňoval z toho, co viděl. Proč viděl zrovna tu dívku a kdo stál na tom útesu ve stínu stromů. To se nejspíš nedoví a pokud ano, tak už na tom asi nebude záležet.

Cestou do odpočívárny se zastavil ve společné umývárně. Zrovna tam narazil na Carlu. Stála před zrcadlem a utápěla se ve svém obrazu. Evidentně si ho vůbec nevšimla, jako by tam ani nebyl.

Zdálo se, že si něco mumlá pro sebe.

 „Ahh,“ vzdechla Carla a Alex se lekl. Díval se na ní, ale přišlo mu, že ho stále nevnímá.Její tvář byla strnulá.Zavřela oči. Myslela na Jeffa. Chtěla ho strašně moc, ale věděla, že to nebude jen tak možné. Pro příště se musí více snažit. Musí být milá a hodná

„Dotkni se mě, Jeffe,“ řekla polohlasem Carla.

„Carlo, jsi v pořádku,“ zeptal se Alex, ale odpověď nedostal. Začínala ho děsit. Možná, že ji má ve své moci Creant. Musí něco udělat. Musí ji dostat z jeho spárů. „Carlo jsi OK?“řekl s o  něco vyšší razancí.

Otevřela oči a podívala se kolem sebe. „Bože,já tu takhle pořád stojím a …,“ Teď si Alexe teprve všimla. „Jsi tu dlouho?“zeptala se váhavě.

Alex byl očividně mimo. Zíral na ni a opět si připadal jako hlupák. Celou dobu tady vdychá u zrcadla jako, kdyby ji někdo hladil na jistých místech těla a pak prostě ….

Carla na jeho odpověď nečekala. Vyšla ze dveří a šla směrem k baru. Alex sledoval její oči a tvář. Teď, právě v tuto vteřinu se zamyslel. Něco mu nesedělo, ale nevěděl co. Musel to nechat být.

„Cítím se dnes nějak divně, zamyslela se Carla, když míjela bar. Něco mi musí být. Mé myšlenky mi nedají spát. Kam to vlastně jdu? Co na tom záleží. Prostě někam půjdu a tak. Určitě někam dojdu.“

Carla tak procházela celou lodí, až se dostala ke schodům. Vedle nich bylo na zdi zrcadlo. Podívala se do něj. Nemohla uvěřit vlastnímu zraku. Chtěla uhnout očima někam jinam, ale nemohla. Místo sebe v zrcadle viděla dívku. Byla o něco světlejší než Carla, ale zároveň lehce tmavší než bílý člověk. Měla na sobě promočené a potrhané růžovobílé šaty a splihlé vlasy,ze kterých srčela voda. Na krku měla velmi ošklivé podlitiny a otlačeniny. Na pažích byla poškrábaná a teď, dívala se přímo na ni. Hypnotizovala ji pohledem.

Carla sice nevěřila na kouzla, ale tohle ji připadalo docela pozoruhodné. Natáhla ruku a dotkla se jí. I ona natáhla ruku. Ve stejný okamžik. Zdálo se, že dělá to samé, co ona. Jako by to opravdu byl její obraz. Jako kdyby to byla ona sama a přesto tak jiná.

Všude tma. Pak světlo. Krev. Voda. Zima. Loď. Křik. Výstřel a pak zase Tma. Ihned ucukla. Bylo to sotva pár vteřin, ale bylo to tak živé. Nemělo to děj, ale spíše to mělo cit. Bylo to jako podprahové vnímaní. Teď to bylo zapsáno hluboko v její mysli. Uvědomila si něco velmi zvláštního. V tento okamžik jí přišlo, že to tam měla už předtím. Tam někde hluboko ve své duši. Tam někde v minulosti se jí to už stalo, ale nebyla si jistá přesně kdy.

Carla se stále dívala do zrcadla. Ustoupila o krok dozadu, ale pak rychle seběhla do podpalubí. Její kroky ji táhly dál do hlubin lodi. Míjela jedny dveře za druhými, až se dostala na konec chodby, kde bylo staré zrezlé, úzké schodiště. Na začátku byl řetěz s cedulí VSTUP ZAKÁZÁN.

Šla dál a zvuk za ní se opět vynořil ze svého úkrytu.

Carla přemýšlela, co dál. Má se vrátit nebo …Něco ji vyrušilo. Otočila se a dívala se na konec chodby. Nikdo tam nebyl, ale světlo, co bylo na konci té chodby divně praskalo.

Vrátila se ke schodišti na horní palubu a rychle vyšla na čistý vzduch.

Na celé chodbě nastalo ticho přinášející spíše strach než klid.

Vyšla na palubu a uviděla spásné břehy americké. Konečně bude na pevné zemi. Loď dorazila do přístavu a za chvíli bylo vidět, jak vyjíždí z lodi autobus a míří na sever.

Na vše začínala dopadat tma. Slunce se blížilo k obzoru a tak zatím celé nebe hrálo všemi barvami. V hotelu se už svítilo o sto šest.

Bylo před večeří. Všichni měli tak neskutečný hlad, že už půl hodiny před samotným katem večeře byly ve společenské hale.

„Víte, co je skvělý?“ řekl TJ.

„Co?“ zareagovala na jeho otázku Anna.

„Ten klid. Tomu se říká relaxace. Žádný Joseph Creant, žádné bludiště, žádní mrtví a…“

„..a žádné utíkání. Prostě klid,“ dodal Jeff.

„Zapomínáš na to, co se nám stalo na lodi, Jeffe,“zdůraznila Anna.

„To jo, ale já myslím teď. Vždyť to se stalo dopoledne a od té doby nic.Nemám pravdu?“ řekl s úsměvem Jeff.

„JO, máš pravdu. Teď je klid!“ řekla Jess.

„Nemáš pravdu,“ z ničeho nic vykřikl Alex.

Všichni se přestali usmívat a jejich oči se upluly na jeho osobu.

„Měl jsem…“ Uvažoval, jestli je teď ta pravá chvíle říci všem, že on má schopnost vidět, co se stane. Říci jim o tom,že je na výsost jisté, že jeden z nich umře pádem do temných vod, a že by to mohlo být i dnes v noci. Pak se rozhodl. „...měl jsem vidění!“

„Co…že, haha.Ty seš ale vtipálek.“ Zasmáli se všichni.

„Ne, opravdu jsem viděl, že někdo …“

Ze schodů sešla právě Carla a blížila se k nim. Alex se na ni podíval a bylo mu to jasné, co ho na ni tak znervóznilo.

„Ahoj, můžu si sednout k vám?“ zeptala se beznadějně.

„Já myslím, že…támhle je taky volno,“ řekl Teo překvapivě dost odporně.

„Tak fajn.“

Alex teď chvíli nemyslel na to, co chtěl ostatním říci a díval se na Carlu. Pár vteřin jen tak postávala a pak se otočila a šla pryč z místnosti.

Vnímal tu její bolest z odmítnutí.

Carla si připadala k ničemu. Opouštěla společenskou místnost v potupě. Na druhou stranu se obviňovala ona sama a to právem, ale přišlo jí,že už se nechová tak strašně jako před pár dny.

Vadila jí jen Jeffova reakce. Vůbec nic neřekl. Nechal Tea přitom. Vlastně všichni tam jen tak seděli a nic neříkali. Ani jeden. Došla po schodech do prvního patra a pak do svého pokoje.

Sedla si na postel a pak se natáhla. Dívala se na strop.

Náhle se otevřely dveře a vstoupila Taylor.

„Ahoj, co že máš tak blbou náladu,“ řekla a překvapivě s úsměvem a mile.

„Ale, vždyť si tam dole byla. Teo mě pěkně …Nech to bejt. Vždyť je to jedno.“

„Ale není. Jo chci se zeptat. Jak se cítíš? Nemáš takové divné nutkání?“

„A víš, že mám. Na lodi jsem měla takový pocit, že mě někdo sleduje a pak jsem viděla tu dívku v tom zrcadle…“

„Aha, tak dívku a neměla na sobě růžovobílé šaty?“ Vyzvídala dál.

„Měla, jak to víš?“

„Já toho vím…..“

Carla stále ležela na posteli a pak se rychle narovnala. Slyšela téci vodu, ale jinak bylo v místnosti ticho. Vstala a hbitě byla v koupelně.

Taylor stála nad vanou a napouštěla vodu.

„Ty se budeš koupat?“

„Já ne, ale ty se budeš koupat!“ řekla polohlasem Taylor a otočila se směrem ke Carle.

„Jak to myslíš? zašeptala s úlekem Carla.

„Myslím to tak, že už přišel tvůj čas a stejně jako Alejandra i ty umřeš utopením. Tak jak je to psáno.“

Carla pomalu ustupovala zpět do pokoje. „Kdo je Alejandra?“ vykřikla a narazila do dveří, které byly za ní.

„Ty hloupá,“ řekla s výsměchem, „To je ta holka, co si viděla v tom zrcadle na tý blbý prokletý lodi přesně před sto lety a ty jsi přeci další na řadě.“

„Do tý vany mě nedostaneš. Určitě někdo přijde a pomůže mi.“

„Nenech se vysmát. Za tebou nikdo nepřijde. Stejně jako za Alicí, Tomem a Sam. Za nimi taky nikdo nepřišel.“

„Cooo, oh, co jsi udělala se Sam, ty mrcho!!“ Kdyby mohla rudnout už by byla jako paprika. Snažila se chovat odvážně, ale v hloubi srdce doufala, že pomoc opravdu přijde, že se někdo dovtípí a půjde se omluvit. Požádat ji o to, aby u nich seděla a povídala si s nimi, ale záchranné lano nepřicházelo.

„Hele, proč jsi se k ní takhle zachoval?“ zeptal se Alex Tea, když je Carla opustila.

„Já ani nevím, prostě to šlo samo.“

Alex vstal a šel volně ke schodům. Zastavil se u vitríny se starými novinami. Přejel je pohledem a pak si všiml jedné velmi staré fotografie.

Dívka na ní se jmenovala Alejandra M.Guerrer, která zahynula ve vodách Erijského jezera. Její tělo bylo nalezeno na pobřeží asi o půl roku později.

Šel nahoru a pak se zastavil. Vybavil si to vidění. Ještě teď si pamatoval tu záři, tu bolest a všudypřítomnou smrt. Teď při pohledu na tu fotografii si vzpomněl na Carlu v umývárně. Měla podobný výraz jako Alejandra. Tehdy v tom ale něco chybělo. Teď to viděl. Byla to ta všudypřítomná smrt spojená se strachem a bolestí. Teď to na něj padlo.

Prudce se otočil a seběhl schody. Udýchaný se zastavil až u stolku,kde seděl Jeff a ostatní.

„Co se děje?“ zeptal se Jeff.

„Jak jsem říkal, že jsem měl vidění. Tak to jsem viděl, to,co se stalo na tý lodi a taky vím, kvůli čemu se jmenuje Prokletá Královna. Ta dívka v mé vizi byla násilně utopena a pár lidí bylo zastřeleno. Viděl jsem té dívce na očích jen tu smrt. To samé jsem viděl dnes v očích Carly a něco mi říká, že Carla bude další na řadě.“

„Jak další na řadě?“ Teď byly zmateni všichni.

„Kdo záhadně zmizel před pár dny – Sam. Před tím se Alice pomine, skončí v komatu a Teo ji pak zabije…“

Teo se zamračil a pak zvážněl a zesmutněl při vzpomínce na Alici.

„..A před tím ta divná Tomova smrt…. celou dobu se snažíme zjistit, kdo nás zabíjí  pořád nic. Pořád hledáme spojitosti a teď když je tu možnost, že víme, kdo umře a ten někdo je od nás vzdálen jen pár desítek metrů…. Tady jen tak sedíme, tedy sedíte, a nic…sakra lidi, co to s váma je.

Jess, ty víš, že si nic nevymýšlím.“

Mlčela, ale pak vstala a odkývala vše na souhlas. Náhle vstal i Jeff a TJ.

„No tak na co čekáme. Nesmí zůstat sama,“ řekl a udělal krok ke schodům.

Pohla se jen Jess, Anna a Teo. TJ a Jeff zůstali stát a dívali se po místnosti.

„Co tam hledáte?“ naštvaně křikl Alex.

„Kde je Taylor???“ řekl potichu Jeff.

„Co s tím má společnýho Taylor? zeptal se s překvapením Alex.

„To jsme zase mi neřekli tobě. Taylor se nás pokusila zabít na lodi tím, že nás asi zdrogovala a tak nás napadlo,že by v tom mohla jet.“

 

 

„Carla teď stála uprostřed místnosti, když Taylor vytáhla nůž a namířila ho na Carlu. Přitom se jí vylévala srdce.

„Víš, já jsem tady jen na chvíli. Až to dodělám, tak můžu jít v klidu spát. Už to chci mít za sebou. Sice mě baví zabíjení, ale už začínám být unavená. Tak mi to neztěžuj a di, kurva, už do tý blbý vany.“

„Začínáš nějak nervóznět, Taylor!“

„Hele, víš co, nebudu si hrát na tu pitomou Taylor. Fakt je ten, že Taylor je mrtvá. Ne sice úplně, ale stejně už jí není pomoci. Já jí ukradla tělo. Bylo to docela legrační. Pořád jen křičela. Můžu ti říct, že je to její tělo fakt dost dobrý a co se s tím dá dělat. Její fotr neměl ani tušení, že už to není jeho hodná dceruška. Pořádně jsem si ho ochočila. Na druhou stranu to byla teda díra, tam kde bydlela.“

Carla už nevěděla, co dál. Tahleta potvora tu vykecá vše, pak ji asi utopí a půjde dál. To musí skončit. Rozhlídla se po pokoji a zaměřila se na otevřené okno.

V tom se na ni Taylor vrhla. Srazila jí k zemi a začala z ní strhávat šaty….

Carla otevřela oči. Zima měla k jejímu tělu velmi blízko. Byla v koupelně, na zemi. Ležela na studené podlaze. Slyšela vodu téct a chtěla utéct. Byla jen ve spodním prádle. Zbytek oblečení se válel na zemi vedle ní. Nad ní stála Taylor a usmívala se.

„Jestli si myslíš, že nedostaneš, tak to se pleteš,“ křikla a srazila Taylor k zemi. Nečekala to a byla evidentně zmatená. Carla vběhla do pokoje a viděla to otevřené okno. Venku právě padla tma a začínalo pršet.

Doběhla k oknu.

„Stůj!!!“ křikla Taylor z plných plic. „Neopovažuj se skočit.“

„Proč bych to neměla udělat?“zakřičela na celé kolo Carla a už nebyla od okna vzdálena ani ne půl metru.

Taylor se nedokázala přetvařovat. Její obličej byl bledý jako stěna. Věděla, že když neuspěje, půjde zpět do temnot a tam může zapomenout na hezký sympatický kluky. Tam sice občas dopadla nějaká zmařená duše, ale díky hříchům se proměnila buď ve stín,nebo nějaké monstrum.

Tady na tomto světě ovšem měla hezké tělo a pěkných chlapů celý tenhle hotel. Co hotel…celý svět na ní čekal. Kdyby uspěla, mohla by si to tělo nechat a ta druhá by byla zničena. Nemohla o to přijít zrovna kvůli nějaký blbý holce, co se snaží být hrdinkou.

„Fakt je ten, že když skočíš, strašně mi zkomplikuješ život. Budu muset jít za tebou. Ušpiním se a nebude na mě hezkej pohled.“ Přitom se usmívala.

Slova jako budu muset a nebude hezkej připadaly Carle na tuhle situaci dost nepřiměřený. Vždyť ji má zabít a ona se rozkecává nad tím, že bude muset máknout o něco víc, než aby ji zabila.

Začala přemýšlet nad úplně něčím jiným. Dívala se na Taylor a nedokázala v tuhle chvíli myslet na její smrt, ale spíš na celé to dění před tím.

Vzpomněla si na tu noc s Jeffem a přitom si nepřipouštěla vyvrcholení ve škole s tím slizkým detektivem. Vzpomněla si na doučování. Celé hodiny v jeho pokoji. Pak pauza na svačinu, poslouchání jeho hudby. Vždyť u něj trávila tolik času a NA JEHO posteli. S ním sdílela poslední dny, s ním se smála nad trapností, kterou předváděl jeho bratr. Vžívala se do jeho situace,když ho rodiče kritizovali.

V tenhle okamžik to už věděla na sto procent. Miluje ho. Miluje ho z celého srdce. Je pro ním Sluncem, o kolo kterého se jako planeta Země otáčí každý den. On je pro ni potok a ona jen plachá laň, co potřebuje pít. On je centrum, kolem kterého se točí její život.

Podívala se na Taylor a bylo to jasné…..

 

Schody pod náporem šesti párů nohou praskaly. Atmosféra zhoustla a lustry na chodbách se houpaly v rytmu osvobození.

Otevřeli dveře, kde bydlela Carla.

První, co upoutalo jejich pozornost bylo otevřené okno. Vše nasvědčovalo tomu, že se tady někdo pral a na první pohled by člověk řekl, že se tu prali dva statní chlapy. Stůl byl rozbitý a na zemi byly střepy špinavé od krve. Všude se povalovaly kusy roztrhaného oblečení.

Anna se šla podívat do koupelny. „Někdo se tu asi chtěl koupat?“ křikla do pokoje.

Přišel TJ a při pohledu na vanu a trochu krve na jejím okraji konstatoval: „Spíš než koupat, to vypadalo,že Alex měl pravdu. Utopit se dá i jinde než v jezeře.“

„To ji jako někdo opravdu utopil?“ špitla Anna,když se vracela s TJ do pokoje za ostatními.

„To bych netvrdil,“ s úsměvem řekl Jeff.

„Jak to můžeš říci. Vidíš tady někoho?“ nervózně křikla Jess.

„Ne a v tom je právě to kouzlo. Kdyby byla Carla utopená, našla by se ve vaně, ale ve vaně není a tak není jistý, že je mrtvá.“ Vše říkal s naprostým klidem.Naklonil se z okna a nadýchl se čerstvého vzduchu.

„Víš, co mě deptá, Jeffe. Tvá povaha. Na mě seš moc klidnej. Já vědět, že můj přítel je někde bůh ví kde a nevím co s ním je, tak asi zešílím,“ řekl Alex upřímně.

„Ale Alexi, ty jsi moc jemnej a až moc citlivej a právě o to jde. Já ji znám. Byly jsme spolu pořád – vzpomínáte na to doučování a tu dohodu, ne. Znám ji. Jen tak se nedá. Třeba, když mě chtěla naučit něco, co mi do hlavy prostě nešlo….nevzdala se a tloukla mi to do ní, až jsem to uměl líp než počítat do pěti. Nevzdá se bez boje. Kdyby nebyla taková mrcha a tak otlučená náma z minulosti, už by jsme tu našli její tělo a ….Musím jít. Je někde tam venku a já ji najdu,“ řekl zčista jasna a byl pryč.

Ostatní se nahnuli z okna a všimli si svázaného lana z oblečení ležícího na zemi pod oknem…

„Tak proto je v klidu, ale pořád nevíme kdo to byl…“

„Co se tu řeší?“ ozvalo se za nimi.

Všichni strnuly. Jako roboti se otočili ke dveřím. Byla to Taylor. Luxusně oblečená a s úsměvem od ucha k uchu.

„Co …ehm..co tu děláš?“ zeptal se TJ.

„Vždyť tu přeci bydlím, společně s Carlou. Neviděli jste ji. Hledám ji po celém hotelu a nikde nic.“

„My…“

„Neříkej jí o tom, že Carla je v lese. Možná to jen hraje a takhle bysme jí nahráli do karet mi a ona by věděla, kam má jít,“ zašeptala Jess TJ do ucha.

„My jsme jí také hledali. Takže tys ji neviděla?“ zeptal se TJ,ačkoli si při té otázce připadal jak blbec.

„Vždyť už jsem to řekla. Nikde není!“

„Jo a pro po…To ty jsi napustila vanu?“

„To jsou dost trapné otázky, nemyslíte. Ano, já jsem si napustila vanu a chtěla se naložit do vany, ale v tom jsem si vzpomněla, že něco potřebuju, od Carly a šla jí hledat.“

„OK, fajn, tak kdyby si ji potkala, pošli ji za náma, dík!“ řekl s úsměvem TJ a všichni se vyplížili z pokoje a jak byli z jejího dohledu, seběhli rychle schody a už stepovali ve vestibulu hlavní budovy.

„Vy se chováte, tak divně,“ zasmála se Taylor poté, co poslední člověk opustil pokoj. „Carlu můžete hledat jak dlouho chcete, ale už ji nenajdete. Haha!! Je sice o něco lepší, než jsem si myslela, ale to, že mě přeprala, praštila po hlavě vázou a pak utekla do lesa, neznamená, že ji nedostanu.“ Mávla rukou a dveře se sami zavřely.

 

Noc byla opravdu temná a vítr teď špinil kapkami deště prosklenou stěnu vestibulu. Ze tmy přibíhala postava a vběhla do hotelu.Byl to Jeff.

Vyčerpaný se sesunul do sedačky a hluboce oddychoval.

„Tak co. Našel si ji?“ zeptala se Anna.

„Vidíš ji Tu někde?“ řekl podrážděně Jeff.

„Ne!“

„Je mrtvá! Pochop to. Je mrtvá. Carla je mrtvá a já se ani nestačil omluvit za tu trapnost v tý společenský místnosti. Do pr…!“

„Klid. Viděl jsi její tělo?“

„Ne, neviděl!“

„Tak to může ještě žít. Musíme to ale říci Keynové, aby nám pomohla ji najít.“

„Nech toho, jó. Tohle je zbytečný, ta štětka ji určitě zabila.“

„Ona ji také hledá. Nemohla ji zabít, když byla v hotelu!“

Naděje svitla a za chvíli byl celý hotel na nohou.

 

Na chvíli se nad vodopády ukázal měsíc a ozářil cestu vedoucí od hotelu do lesa. Na ní právě teď kmitaly desítky světel.

„Uděláme skupiny a každá bude mít určený úsek, který bude prohledávat. Někdo by měl zůstat v hotelu, kdyby se objevila.“ Slečna Keynová v sobě našla novou bytost. Řídila to tu tak bravurně, až by se mnozí podivili, že učí literaturu.

Za pár minut už byly skupinky vybaveny informace, kam jít a do kdy přijít a každá skupina byla obdařena baterkami.

„Alexi, Calvine, zůstanete tady a, kdyby přišla, tak dejte vědět na mobil, ať tady po lesích neběháme hodiny.“

„Dobře,“ přikývli oba současně a vrátili se do vestibulu.

Oba se posadili na sedačky a Alex se díval za mizejícími světly a ve skrytu své duše doufal, že Carla žije. Náhlým tichem byl ukolébán do polospánku.

Stál na té palubě a díval se Alejandře do očí. Vše bylo v mlžném oparu nevýrazné. Pak viděl oči Carly a utápěl se v nich. V tom ucítil dotek.

Otevřel oči a všiml si Calvina sedícího vedle něj. Díval se na něj a cítil jeho dotek na své noze.

„Děje se něco,“ zeptal se a čekal na odpověď: „Carla se už našla.“

„Ne, zatím nic. Já jen,že….“Jeho ruka stále ležela na jeho noze. Přiblížil se k němu. …a pak se to stalo….Políbil ho.

Alex nedýchal. Možná na to v hloubi duše čekal, ale teď. Zrovna teď, když přišli možná o dalšího člověka.

Vstal. Stále cítil jeho rty. Díval se z okna a …pak.

Hlava se s ním zatočila a on se musel zase posadit. Konečně to přišlo. To, na co tak dlouho čekal a co teď dělá. Cítí nervozitu. Cítí se prapodivně.

„Co…to ..mělo být?“zeptal se nevěřícně, když zase nabral dech.

„Hrozně jsem to chtěl udělat a řeknu to jednoduše. Líbíš se mi a chci tě!“ řekl rychle a zase ho políbil. Tentokrát to trvalo déle. Alex ani tentokrát nedokázal nic udělat. Cítil, že to potřebuje, že se mu to líbí, a že to chce víc než cokoli na světě.

Měsíc byl zahalen temnými mraky a pomalu přestalo pršet. Skupina se zastavila u lesa.

„Tak, teď se rozdělíme,“ řekla slečna Keynová a brala to smrtelně vážně. „Jess, TJ, Anna a Linda, Adam a pan Orson půjdou směrem k vodopádům, tedy na západ. Já, Taylor, Teo, Miriam a Jeff, Sarah a Rick, půjdem na sever a,“ pak se podívala na zbytek a rukou je rozdělila na dvě zbylé skupiny a se slovy vy tam a vy tam jim rozdělila úkoly. Všichni se rozešli do „svých zón“ a hledání mohlo začít.

„Tak pojďme, Carlu musíme najít,“ zašeptala Anna a společně s Jess, TJ a zbytkem zmizeli v lese.

„Tak děti, myslím,že bysme nemuseli tak pospíchat. Víte, já jsem už starý člověk a když se…,“ řekl pan Orson, když se skupina dala do rychlé chůze.

„Ten nás bude zdržovat a Carlu zatím dostane Taylor!“ zašeptal TJ. „Dobře pane Orson, ale čím dříve ji najdeme, tím dřív budeme moci jít zpět do hotelu, jestli to nezvládnete, tak se můžete vrátit do hotelu,“ řekl jistě.

„To by bylo hezké. Na takové túry nejsem zvyklý. Já jsem řidič, ne horolezec, i když tady žádné hory nejsou, ale mám takové obavy…,“ řekl ztěžka a rozhlédl se kolem, „…že asi nenajdu cestu zpět,“ dodal zmateně.

„Víte, co pane Orsone, tak tady Linda a Adam půjdou s vámi zpět do hotelu a my půjdeme dál.“

Ti přikývli a za chvíli Jess, TJ a Anna zůstali sami.

„Proč si ty dva poslal pryč, takhle to bude komplikovanější!“

„Takhle je to lepší, co kdybychom narazili na…třeba na Taylor, nebo tak něco.“

„To je pravda!“ přikývla Anna.

Všichni tři se pak vydali dál do temného lesa.

Teo zatím procházel les společně s Keynovou, Taylor a dalšími lidmi. Celou cestu Taylor sledoval. Musel ji sledovat.

„Teo?“Náhle řekla Taylor a dívala se na něho.

„Jó!“ V duchu zapřemýšlel, proč ho volá, co po něm chce.

„Proč se na mě pořád díváš?“ zeptala se.

„Já…já se na tebe nedívám. To se ti zdá,“ snažil se Teo nějak tu věc zaonačit, ale Taylor ho měla prokouknutého od hlavy až k patě.

„To bych neřekla. Třeba, když jsme procházeli kolem toho velkého stromu, jsi se na mě díval třicet-dva vteřin. To je dost dlouhá doba, nemyslíš?“

Dostala ho. Byl v pasti. Nevěděl jak z ní ven. Začínal mít strach. Jak mohla vědět, že to bylo třicet dva vteřin? Co když to bylo jen třicet vteřin, nebo třicet pět. Proč zrovna třicet dva?

„Jen klid. Myslíš, že jen proto, že se ti líbím, tě …zabiju,“ řekla s úsměvem a přimáčkla ho k nejbližšímu stromu.

„To …já si nemys…lel. Jen…“ Teo se začínal zadrhávat.

„Jen …máš strach mi říci pravdu, co!“ řekla až nesnesitelně sladce a ještě více se přiblížila k Teovi.

„Myslím, že bychom měli jít za ostatními!“ Snažil se dostat pryč z této situace, ale její rty byly stále blíž a blíž, až ….Teo uhnul jen tak tak a rychle doběhl skupinu.

Taylor chvíli stála u onoho stromu.

„Já tě dostanu. Stejně jako ostatní,“ zachroptěla polohlasem a pak šla po Teových stopách za skupinou.

Teo doběhl skupinu a hned se přidal k Jeffovi.

„Jeffe,ona se mě pokusila sbalit!“

„Kdo?“ nechápavě se zeptal Jeff.

„Kdo,kdo asi. Slečna vraždící monstrum, kráska vražedkyně, tedy možná.“ Podíval se na Jeffa, ale dostal další nechápající výraz. „No přeci Taylor!“ křikl naštvaně Teo, až se celá skupina zastavila a dívala se na něj.

Slečna Keynová došla pomalu k Teovi a pak se rozhlédla. „Kde je vůbec Taylor?“ zeptala se.

„To já nevím. Byla někde vzadu,“ rychle odpověděl Teo.

„To je opravdu perfektní. Nejprve zmizí Carla a teď ještě Taylor. Jeffe, Teo, nemůžete se po ní podívat. My půjdeme hledat dál hledat Carlu.“ Teo se na ní podívat odmítavým pohledem. „Žádné NE nechci slyšet, jděte. To je rozkaz,“ řekla přísně slečna Keynová.

Oba se otočili a pomalu se vydali nazpátek nechávajíc slečnu Keynovou a další studenty za sebou.

„Přece si nemyslí, že půjdeme hledat tu mrchu,“ říkal zlostně Teo a stále pokukoval po Jeffovi. Musel přeci znát jeho reakce. Zamyslel se a jeho pohled ustrnul kdesi na protějším uschlém stromě. Náhle Tea něco chytlo a zatáhlo ho za strom. Byl to Jeff. Zacpal mu ústa rukou, protože stále jen zbytečně kecal. Druhou rukou pak ukázal před ně mezi stromy. Teo zaostřil a viděl někoho stojícího mezi dvěma stromky.

Ten někdo měl zvednuté ruce nad hlavou a něco říkal.

Oba pocítili náhlý strach a úzkost vyvolanou jak místem, tak tou osobou. Nad tou záhadnou osobou se vytvořil hustý mrak, ze kterého čas od času sjel blesk na zem.

„Kdo to je?“ zašeptal Teo,když Jeff sundal svou ruku, která byla oslintaná od Teových slin z jeho úst.

„Jak to mám asi vědět. Může to být kdokoli,“ odpověděl šeptem Jeff.

„Tak se tam jdem podívat!“

„Ty si se zbláznil, ale když uvážím, že jsem taky docela slušně ujetej. Tak to beru, ale musíme bejt fakt potichu.“

Zem na místě, kde ta tajemná postava stála byla suchá. Neznámá osoba náhle položila ruce dolů k tělu a otočila se. Tma byla všude okolo, ale ona vycítila přítomnost někoho dalšího bez problémů.

„Já vím, že tu někde jste. Čekám na vás, ale předtím …,“ něco ji vyrušilo z jejích myšlenek. Slyšela v dálce hlas ,dívčí hlas. Hlas volal o pomoc. Byla to Carla.

„Kde si ty mrcho, odkud se snažíš přivolat pomoc ty potvoro jedna. Musíš umřít a musí to být dnes v noci. Víš o mě už moc na to, abych tě nechala jít,“ stále mluvila polohlasem a svým sluchem zjišťovala, odkud se to volání o pomoc k ničemu ozývá.

„Jeffe, je pryč. Ta postava už mezi těmi stromy není. Kam mohla tak rychle zmizet?“

„Co já vím, asi v tom budou čáry. Vždyť nic není nemožné.“

„Pomóc, kde jste kdo, prosííím pomóc!!“

„Slyšel si to? To je Carla. Musím za ní. Musím ji zachránit,“ řekl rychle Jeff a bylo mu jedno, že Teo chce něco říci. Intuice ho vedla. Láska a emoce ho hnaly kupředu. Volání o pomoc se přibližovalo. Už bylo téměř u něj.

Doběhl na kraj srázu. Hlas Carly byl teď slyšet mnohem víc hlasitěji a pak náhle ztichl. Někde tady je. Podíval se na sever. V záři měsíce uviděl dvě postavy.Prali se. Díval se na ně a pak viděl jak jedna uklouzla ze srázu a jen tak tak se drží, aby nespadla do temné vody.

Druhá postava nad ní na okraji srázu vítězoslavně stála a i s té dálky bylo vidět, jak se usmívá.

Teď tu postavu konečně poznal. Byla to Taylor.

Celý ten okamžik se náhle zpomalil, až se téměř zastavil. Jeff si připadal jak ve zpomaleném filmu. Jako kdyby se na chvíli ocitl v němém filmu. Otevřel ústa, ale nic nevycházelo. Chtěl křičet Carlino jméno, ale místo toho jen otvíral ústa. Chtěl běžet, utíkat, rvát se s časem, ale jeho kroky byly tak pomalé. Viděl Taylor stojící nad srázem a její noha se pomalu zvedala a jako stroj se přibližovala ke Carle. Podrážka se dotkla zmrzlé hnědé kůže a došlápla.

Celým širým okolím se ozval křik a pláč v jednom. V ten okamžik to konečně  šlo a on mohl využít své síly a doběhnout ke Carle včas.

Taylor se otočila a teprve teď si ho všimla. Řítil se na ní a v jeho očích byl vidět vztek. Taylor chtěla uhnout na stranu, ale bylo pozdě. Dostala ránu do hlavy a s duněním dopadla na zem. Přitom jen zaskučela a pak jen nehybně ležela na promáčené půdě.

Jeff se hbitě sklonil ke Carle a podal ji ruku.

Byla zesláblá,ale dala do toho vše. Nechtěla skončit ve studeném vodním hrobě. Cítila tu zvláštní vůni. Chtěla být s Jeffem. Natáhla volnou, pohmožděnou, ruku.Jejich ruce se setkaly. Carla zatnula zuby. V duchu myslela na to, že za pár minut bude po všem. Teď musela překonat bolest Jeffova pevného sevření. Na Carlině obličeji byl vidět ztrápený výraz. Jeff se zapřel v nohách a pomalu ji táhnul nahoru. Jeho svaly byly napnuté a pevné. Carla stoupala výš. Nohama se mu pokoušela pomáhat. To i přesto, že byly poškrábané, bez bot a promrzlé. Už se byla z jedné třetiny nahoře, když Jeff chytl i její druhou rukou a ona byla v bezpečí. Jen se oba svalili na zem a na chvíli jen oba dýchali.

Leželi na mokré zemi a oba silně oddychovali. Carla se podívala na Jeffovu tvář. Trochu špinavou a zpocenou. Chtěla říci „Díky,že si mě zachránil,“ ale nějak nedokázala vydat ani hlásku. Jen se na něj dívala a mlčela.

Zaregistroval její pohled a opětoval ho. Poznal, co chce Carla říci, a aniž by na něco čekal odpověděl na její nevyslovenou větu. „Udělal jsem to,protože tě mám rád!“

„Já tě mám taky ráda,“řekla konečně Carla, ale bylo to velmi potichu. I tak to Jeff slyšel a usmál se a jeho prsty přejely přes Carliny mokré vlasy. Zavřela oči a nechala se unášet příjemnými pocity.

Po pár minutách se Carla narovnala. Cítila přitom jeho ruku na svých zádech. Chtěla se postavit, ale byla příliš slabá, než aby to zvládla sama. Podívala se na Jeffa a dala mu najevo, že by se jí hodila pomoc.

Jeff ji pevně uchopil do svých rukou, zvedl ji a pak ji postavil na pevnou zem. Teď k sobě byli možná ještě blíž. Objal ji a ona položila svoje unavené ruce na jeho hruď. Položila na ni i svou hlavu. Bylo to tak příjemně klidné. Opět zavřela oči a poslouchala buchot jeho srdce. Teplo z jeho těla pomalu přecházelo do těla Carly. Jeho srdce bouchalo klidně a pak se něco změnilo. Tlukot se začínal zrychlovat. Otevřela oči a částečně se odlepila od Jeffovy dobře stavěné hrudi. Podívala se mu do očí. Byly zmatené a pak uslyšela na první pohled nelogickou větu.

„Kde je?“

„Kdo kde je?“nechápavě se zeptala Carla. Zdálo se, že klid je ta tam.

„Taylor! Praštil jsem jí po hlavě a ona dopadla někam sem a teď je …..“ a na konec zašeptal vyděšeně pryč.

Bylo hrobové ticho. Carla poprvé ustoupila od Jeffa a stála zase na vlastních nohách. Dívala se kolem sebe a nějak tomu nerozuměla.

Jeff popošel asi o metr blíž k lesu. Uslyšel křupnutí větví. Carla trochu nadskočila a ustoupila dál.

„Já nejsem pryč,“ ozvalo se z lesa. Pak byly slyšet zrychlující se kroky. Z lesa vyběhla Taylor, jakou ji ještě nikdy nikdo neviděl.

Jeff málem spadl ze srázu,jak hodně se lekl a uskočil. „Co je zase tohle zač?“

„To je …,“ křikla Carla. Víc nemohla udělat. Taylor se vrhla přímo na ní. Carla cítila tvrdý úder. Pak na chvilku nevěděla o světě. V té rychlosti zavřela oči. Cítila kolem sebe silný vítr. Když oči otevřela Jeff se vzdaloval. Taylor se také ztrácela a ona pod sebou už neměla pevnou zem. Měla pod sebou vodu. Když si nějak stačila uvědomit, co se stalo, byla už moc daleko a její křik pomalu slábl,až úplně zmizel.

„Cos to s ní…ty jedna zrůdo,“ zařval Jeff a vrhl se na Taylor. „Já tě zabiju!!!“

„To bych ani neřekla.Teď si totiž na řadě ty a pak i zbytek tý vaší blbý party.všichni umřete a když to neudělám já,udělám to…..“

Ztuhl jako kus kamene. Zastavil se a díval se do jejích prokletých očí.

 

 

Zatím kdesi v lese TJ,Jess a Anna zaslechli křik. Ozýval se ze severu a jak šli rychleji přibližoval se.

Ti dva tam stáli bez hnutí. Dívali se sobě do očí. Ani jeden nebyl schopen  udělat útok první. Taylor tušila, že se Jeff jen tak nevzdá a bude schopen jí shodit dolů. To by jí hodně ztížilo situaci. Třeba by se mu to povedlo. Silný na to byl dost a ona je po nárazu na tvrdou zem oslabená. „To on ale neví,“zamyslela se. „Budu dělat, že mám plno energie a on dostane strach,“řekla si v duchu a narovnala se. Vlasy si odhrnula z obličeje a v obličeji vytvořila drsný výraz.

Jeff se na díval a viděl, že má určitě plno energie. On sám se cítil zesláblý. Přišel o Carlu a vytahováním ji nahoru přišel o hodně energie. To ona ale neví. Bude dělat, že je drsňák, co mu nějaký ten šrám nevadí. Vypnul hruď a protáhl si prsty. Jeho obličej ukazoval to, co Jeff chtěl, aby ukazoval . Jsem silák a tebe zničím jako nic.

„Sakra, ten musí mít energie. To bude dost těžký se ho zbavit,“zamyslela se Taylor při pohledu na jeho drsný výraz obličeje.

Náhle se z jihu ozvali hlasy. Oba si všimli přicházejících osob z jihu.

„A co budeš dělat teď,“ řekl hrdě Jeff. „Všichni budou vědět, že si to byla ty, ať chceš….kde je ta mrcha. Už zase zmizela. Neboj, teď si tě pohlídáme,“ zařval do lesa.

Z jižní části lesa vyběhl TJ, Anna a Jess. Všichni se prudce zastavili, aby nespadli ze srázu dolů. Pak se všichni otočili na sever a spatřili Jeffa.

Jeff se chvilku díval do šumícího lesa a pak se otočil. Jeho zrak se upínal do dálky. Teprve teď mu to došlo. Ztratil ji. Kroky jeho přátel se přiblížili, až se zastavili.

„Jeffe,kde je Carla.Slyšeli jsme ji volat o pomoc a tak jsme šli po hlase a pak jsme zaslechli nějaký křik…“TJ přestal mluvit a pochopil, co se stalo z Jeffovy tváře.

„Je ….?“ zeptala se Jess.

„Mrtvá??? Asi. Možná ještě žije, ale ta voda je moc studená a ona nebyla dobrý plavec. Kromě toho byla zesláblá od souboje s tou mrchou,a měla poraněnou ruku, a byla celá tak studená, a když jsem se jí dotkl celá se chvěla, a kdybyste viděli ten výraz v jejích očích,tak…já prostě nemůžu,já,j á….“ Sedl si na zem a sklonil hlavu do kolen. Rukama se snažil zbavit se slz,ale nepomáhalo to.

Na chvíli nastalo ticho.

„Vždyť já ji měl rád. Já ji miloval. Jediný čas, co jsme spolu strávili byla ta noc, kdy Sam umřela. I tak jsem jí to neřekl. Až teď. Před pár minutama a teď je mrtvá a ta potvora si tu někde běhá a směje. Měla tak hezký úsměv, byla tak úžasná a v poslední době nebyla ani tak nesnesitelná a přesto ji nikdo neocenil, nikdo se s ní nebavil a …a…“ Pak už nebyl schopný vydat ze sebe srozumitelné slovo.

 

 

Poslední den u Niagara falls byl velmi pochmurný.V hotelu byla policie a snažila se dát vše dohromady. Nad jezerem poletoval vrtulník hledající Carlino tělo. To se nenašlo, ale obecně bylo jasné, že je mrtvá. Tu noc byla totiž neskutečně velká bouřka a pokud se neutopila, tak ji mohly vlny omlátit o skály.

Autobus byl přistaven k hotelu a když odjížděl byly prázdné tři sedačky. První byla po slečně Keynové. Ta musela vyřídit neveselé formality ohledně „zmizení“ Carly. Druhá byla Carlina a třetí byla po Taylor. Kromě TJ, Tea, Jeffa, Anny a Jess, to nikdo o Taylor nevěděl. Nakonec to řekli i Alexovi.

Alex celou noc strávil s Calvinem. Začínal být nervózní, co se mohlo stát. Když se tu špatnou novinu dozvěděl, málem to s ním praštilo. Cítil se náhle nějak moc oslabený. Musel se někomu svěřit a jeho vrbou se stal Calvin. Byl tak chápající a Alexe alespoň na chvíli uklidnil.

Bylo to zvláštní odjíždět. Na jednu stranu to bylo zajímavé, ale i tak si to vybralo svou krutou daň. Niagarské vodopády už nikdo z nich nebude vnímat jako něco úžasného a krásného.