Kapitola 11. Alejandra María Guerrer

written by Hunter of Sighs

 

Do kajuty se malým okýnkem kruhovitého tvaru dostávaly slabounké paprsky slunečního svitu. Byla to velmi luxusní kajuta. Ostatně jako každá kajuta na Šťastné Královně. V zrcadle nad malým stolkem u stěny s růžovým potahem byla kajuta vidět celá. Postel s tmavočervenými peřinami. Vedle ní noční stolek a nádoba na mytí. Hned vedle váza s právě přinesenou teplou vodou. V rohu otevřená skříň a v ní troje šaty. Jedny modré,druhé růžovobílé a třetí jasně a zářivě bílé.

Ty první byly pro velmi zvláštní příležitosti jakou byl například ples, který se každý rok konal na Šťastné Královně. Událost roku.Druhé byly spíše jen jako náhrada. Majitelka sama je neměla ráda. Myslela si, že jí přinášejí smůlu.Ty třetí byly sice krásné, ale sloužily téměř na běžné nošení. Ovšem na posteli ležel ještě jeden kus oblečení. Ze všech těch rób asi nejpohodlnější, ale zároveň nejméně okouzlující.

Na zemi byly čtyři páry bot upravených tak, aby se hodily k oněm šatům.

Dveře zavrzaly a do kajuty vstoupila dívka. Měla o něco tmavší pleť než ostatní na lodi. To asi proto, že její rod pocházel z vedrem a sluncem zalitého Mexika. I její jméno se lišilo. Alejandra María Guerrer. Jméno Alejandra měla po babičce. María bylo jméno matky a Guerrer bylo příjmení po otci. Posadila se na vypolstrovanou židli naproti zrcadlu a spustila si své havraní vlasy. Podívala se na svůj obraz v zrcadle.

Její tvář byla posmutnělá. Kruhy pod očima ukazovaly nevyspaní a vrásky na čele přinášely starosti. Její úzké prsty se dotkly tváří a přejely přes hebkou kůži. Zamyslela se.

„Připadala jsem si bezradně. Cítila jsem úzkost tam hluboko uvnitř mě. Srdce by bouchalo jako o život a nedokázala jsem myslet na nic jiného než jen na to. Nechtěla jsem tak dopadnout. Má budoucnost měla být příjemná, veselá a hlavně dokonalá. Právě teď jsem měla mířit na prestižní Univerzitu Harvard. Co jsem se o ní dočetla, tak vím,že je nádherná. V našem domě mám pořád zabalený kufr, kterého se ale určitě už nikdy nedotknu. Už nikdy neuvidím to místo. A proč? Protože jsem tady, tady na lodi a vím, že tu dlouho nebudu. Něco mi to prozradilo.

Dnes ráno, když jsem se probudila uviděla jsem v okýnku mé kajuty tmavý mrak, který mi přinesl tu novinu a pak jsem rozbila to zrcadlo. Podle pověry o sedmi letech neštěstí jsem nechala střepy na místě, ale i tak je to sedm hodin a teď jsem si jista, že už neuvidím vycházet Slunce nad městečko, které jsem si zamilovala, Laketown. Tedy alespoň zprvu. Teď mi přijde prolezlé zlem skrz na skrz.

A jak je možné, že jsem se od něčeho, co mě za chvíli zabije, dostala. Je to prosté a zároveň nepochopitelné.

Za prvé je tu můj bratr, Stephen. Na to kolik dostal výchovy, je až neskutečně hloupý, ale za zlé mu to nemám.

Spíše za to mohli jeho podaření kamarádi, které si v Laketown našel. Občas přišli i do našeho krásného domu.

Druhá věc, která za to mohla,se dá popsat jedním slovem Tony. T. O. N. Y. Nejkrásnější a nejúžasnější kluk pod sluncem. Nikdy jsem nepochopila city, které mě k němu táhly. Nebyl přeci z naší vrstvy.

Poprvé jsem ho viděla právě u nás doma se Stephenem. Stačil jeden jediný pohled a byla jsem do něj zblázněná. Teď mě, ty city dostaly až sem.

Byla jsem vtažena do jejich skupiny a seznámila se s docela dobrou partou a díky bratrovi mě přijeli bez problémů.Musela jsem ale změnit svůj přístup. Holky Anetta, Kara, Katrin a Jane mi často vyčítaly mou strojenost a můj povýšenecký tón v hlase, kdykoli jsem na ně mluvila. Měly pravdu. Byla jsem namyšlená a nedokázala jsem ze začátku přežít rozdíl mezi námi vždyť to byly dívky podřadnější vrstvy a Kara dokonce nebyla věřící. To mě ze začátku pořádně štvalo, ale čas plynul a já se měnila. Dokonce jsem si našla kamaráda Alfreda.

Pak ale jednoho dne umřel. Jeho tělo prý nikdo nikdy nenašel a právě v tento okamžik se naše životy začínaly drasticky měnit. Nebyla jsem sama, kdo přiznal, že má halucinace a až moc nepříjemné sny, které člověka doháněly k šílenství. Pořád jsem viděla vodu, která mě zabíjí.

Něco se s námi dělo. Někteří byli podrážděni a první, kdo to dal veřejně najevo, byla Katrin. Jednou v noci chtěla zabít Jane, ale dřív než stihla dokončit to, co chtěla, záhadně umřela. Prostě sebou sekla, jak říká Tony.

No a pak tu je ještě ta smrt Anetty. To bylo taky pořádně divné. Kromě toho se mi začínaly zdát divné sny. Ne vždy však byly strašidelné. Jeden, který nebyl děsivý, si stále pamatuji. Je to možná také tím, že se mi zdál vícekrát.

Stojím v lese a cítím život kolem sebe. Nade mnou se vítr prohání v korunách stromů a pak se poblíž projde srna a vůbec se mě nelekne. Z toho snu mám opravdu dobrý pocit, ale ty ostatní sny už nejsou tak příjemné a mě je jasné, že se něco stane.

Teď už to vím. Jde po nás něco strašného. Něco,co přinutilo Katrin udělat něco tak strašného. Něco,co zabilo Alfreda a Anettu a já jsem na řadě. Cítím to. Půjdu si lehnout. Doufám, že usnu. To houpání mi nedělá moc dobře. Z celého srdce si přeji, abych zítra uviděla svítání slunce.“

Přišlo jí, že se zamyslela na celou věčnost. Slunce zapadlo a ona ulehla do té peřím vystlané postele. Viděla v okně měsíc. Pocítila strach z toho,co přijde.

Stála na návrší a dívala se daleko před sebe. Cítila energii, kterou přinášel vítr ze severu. Cítila teplo, které slunce přineslo z východu. Viděla ptáky přilétat z jihu a tam na západě….Tam na západ viděla tmu. Černo přicházející ze západu. Necítila strach. Věděla, že tma není nic špatného ani zlého. Stála mezi čtyřmi stranami a pak pohlédla vzhůru. Vše kolem ní ji nadnášelo výš a výš a mraky se přibližovaly a byly stále větší a blíž. To netrvalo věčně. Pohlédla pod sebe. V hlavě uslyšela jediné slovo – chaos. Něco jakoby ji táhlo dolů. Její nohy se dotkly země, ale to něco ji chtělo mít ještě hlouběji. Nohy se začaly propadat v měkké půdě. Z úst jí vycházel křik a zabíjel tu tmu,to temno,to peklo,chaos a opět ucítila pevnou půdu pod nohama. Slunce z východu,ptáci z jihu,tma ze západu a vítr ze severu. Rovnováha nastolena.

Slunce ji druhý den probudilo velmi brzy. Přežila tu strašnou noc.

„Bože stal se zázrak. Tuto noc jsem přežila, ale co dnešek. Celý den je divně zamračeno. Připadá mi, že je čím dál tím větší šero, než dřív. Za chvíli budou čtyři hodiny a už jsem na týhle lodi víc jak den. Už aby dorazila do přístavu. Půjdu se umýt. Potřebuju se osvěžit ledovou vodou.“

Co by měla dělat celý den.Večer je ten ples. Slyší jak na horní palubě někdo přesunuje stoly. Už připravují sál. Posadila se na postel a podívala se do skříně. Pak rychle vstala a došla až ke svému oblečení. Ze skříně vytáhla ty modré šaty a stoupla si s nimi před velké zrcadlo.

„To jsou přeci ty pravé,“pronesla vznešeně a zadívala se na sebe. V tom někdo zaťukal.

Šla otevřít. Byla to Jane. Dívka opravdu krásná a chytrá, ale přeci jen trochu divná. Alejandra tušila, že má spadeno na Tonyho. Co ji zajímalo, bylo to, proč jde právě za ní.

„Co tu chceš,“ řekla až pohrdavě.

„Copak Alejandro. Vrací se ti staré návyky chovat se povýšeně. Ke všem, co nejsou z tvé třídy?“

„To s tím nemá nic společnýho. Tady jde o něco, nebo spíš někoho jiného,“řekla příkře.

„Ale, ale. Někdo tady snad žárlí. Tony si stejně vybere mě. O tebe nemá zájem. Jen to hraje kvůli Stephenovi. Vždyť jsou tak velcí kamarádi. Udělal mu službičku a tak se s tebou začal bavit.“

Alejandra málem vypustila duši, když slyšela její jedovatá slova.

„Ty lžeš!“ křikla.

„Já a lhát. To nikdy. Já nikdy nelžu. To si zapamatuj. JÁ NIKDY NELŽU.“ Jane nenáviděla to, když ji někdo řekl, že lže. Byla pak schopná všeho.

„V tom případě…“zašeptala Alejandra a došla až k nočnímu stolku. Vzala džbán s vodou a otočila se. Jane mezitím vešla s úsměvem do kajuty.

„Mohla by si odejít!“ zkusila to ještě jednou citlivě Alejandra.

„Ne, nemohla. Chci ti říct, že na plese bude Tony stát po mém boku a ty budeš out. Budeš plonková…“

„Máš to, co si chtěla,“ řekla drsně Alejandra a vylila na ni vodu ze džbánu.

„No to….“

„Tak a teď můžeš jít, ty mrcho!“ zakřičela na Jane a pak za ní zabouchla dveře.

Znovu se podívala do skříně a něco ji napadlo. S Tonym chce tancovat. Chce s ním být na plese, a proto musí něco udělat dřív než ta potvora.

Vzala si na sebe bělostné šaty a vyrazila na horní palubu v touze potkat tam Tonyho. Ještě ji nepozval. Tedy ona pozvání nepotřebovala, ale i tak byla slušnost ji pozvat.

Už na schodech slyšela hrát hudbu linoucí se ze sálu. Samozřejmě orchestr zatím jen trénoval na samotnou noc.

Bylo trochu pod mrakem. Alejandru ovíval čerstvý vánek a ona procházela kolem hostů.

Náhle ho uviděla. Stál tam rozkročený a díval se do vody. Normálně by jeho světle hnědé vlasy dopadaly na ramena, ale teď byly všude kolem něj, jak si s nimi pohrával vítr. Jeho modré oči se na ni podívaly. Usmál se a zamával na ni.

Pomalu k němu došla a postavila se vedle něj.

„Ahoj Alejandro,“ řekl potichu.

„Ahoj Tony,“ odpověděla nervózně.

„Je fakt dobrý, že nás tvůj fot…vlastně otec pozval na tu loď. Normálně bych se sem asi nedostal.“

„Je to hlavně Stephenova zásluha,“ klepavým hlasem prohodila Alejandra.

„Jo jasan, ale i tak je to boží,“ řekl Tony a pak se náhle zeptal: „Půjdeš se mnou na ten ples?“

„Jooo….jasně..“ křikla Alejandra.

Tony se zasmál.

„Pardon. Jistě, že s tebou půjdu,“ zopakovala slušně Alejandra a podívala se na horizont.

Dveře od kajuty se zase zavřely. Alejandra zářila. Pozval ji. On ji pozval a nějaká Jane mu je ukradená.

Bez jakéhokoli varování spadl ze zdi obraz. Alejandra sebou trhla, div nespadla na zem. Uslyšela kroky. Pomalu se přibližovaly. Byly stále blíž. Zrcadlo se třáslo při každém kroku. Ten člověk musel být strašně moc těžký.

Otevřela opatrně dveře a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Jen vzadu se mihlo něco černého, ale byl to jen okamžik. I tak ji to vyděsilo.

„Musím myslet na něco jiného. Co takhle na Tonyho. To by šlo.Představ si Alejandro, že jsi s ním. Seš s ním v kajutě a jste sami, úplně sami. Dotkne se tvého stehna a tebe to vzruší. Z tvých úst vyjde lehký sten.“

„Dotkni se mě, Tony!!“ vzdychla. Slyšela volat své jméno a bylo po snění.

„Sakra někdo mě volá. Musím přestat a jít nahoru za matkou a Stephenem.“

Došla nahoru a tam u jednoho stolu v malém hudebním salonku se setkala se svou matkou. Po hodině se konečně zase vracela do své kajuty.

„Bože, to byly ale zase nesmysly, co matka říkala. Radši půjdu do kajuty a budu něco dělat. Já sama. Jane měla zase nějakej problém s mým vzhledem. Prý vypadám nějak jinak a prý jsem strašně bledá. Kdy ta do mě přestane rejpat. Koho to pořád baví. Vždyť je trapná!“  Zastavila se u schodů do podpalubí, kde má svou kajutu.

„Hele zrcadlo podívám se, co myslela tím bledá. Ovšem něco muselo být špatně. Její zrak dopadl na promočenou postavu. Ta byla prakticky úplně nahá, až na nějaký divný kus oblečení přes hrudník a nějaké moc odkrývající spodní prádlo. Byla celá ani se nedalo říci bledá, protože měla tmavší pleť. Dívala se na ní a zdálo se, že i ona se dívá stejně zmateně. Zadívala se jí do očí a něco v nich viděla. To něco ji vyděsilo. Jenže nějak se nemohla hnout z místa. Stála tam a dívala se na někoho, který se díval na ni. Natáhla paži a dotkla se studeného povrchu.

Všude tma. Pak světlo. Krev. Voda. Zima. Les. Křik a pak zase Tma. Byly to jen krátké obrazce. Ruka povolila a volně visela podél těla. Teď se teprve dokázala odlepit od té osoby v zrcadle. Ustoupila o krok dozadu a pak utekla po schodech dolů.

 „Co teď? Kdo to byl? Vím, že já určitě ne a nemohl to být nikdo od nás. Musím jít …“ Nemohla dál myslet nad vším, co kolem ní bylo. Za sebou na chodbě uslyšela šelest. Prudce se otočila, ale nikdo tam nebyl. Tma, která na ní dorážela, působila tak nevinně.

Vrátila se o pár kroků zpět a rychle odemkla svou kajutu. Zabouchla za sebou a opřela se o dveře.

 

 

„Slunce pomalu zapadá. Půjdu nahoru, ale předtím se přeci musím obléci. Je přeci taneční večer. Co bych si vzala na sebe? Co blázním, vždyť jsem se už rozhodla. Tady ty modré. Jo to bude to pravé.“

Hudba začala hrát a lidé začali korzovat po parketu, který tu byl pro tu příležitost vytvořen.

„Kde je Alejandra,“ zeptala se dáma bílých šatech, mladíka ve fraku, sedícího naproti ní.

„To nevím, matko, ale půjdu se na ni podívat, co s ní je. “Ani nedopověděl a už viděl vcházet dívku modrých šatech s vlasy sčesanými nahoru. „Už je tu, mám vám, matko, donést nějaké občerstvení?“

„Ano, budeš moc hodný Stephene.“

Alejandra vplula mezi lidi a náhle ztuhla jako kámen. U jednoho stolu uviděla Tonyho a Jane. Líbali se. Úplně to v ní bouchlo.

Když si jí všimli, byla už skoro u nich. Cesta necesta, lidi nelidi šla k nim. Zbývalo pár krůčků, ale od cesty se jí dostal číšník a ona ho srazila k zemi. Víno, co měl na podnosu vylétlo do vzduchu, a když se roztříštilo na zemi, byly její šaty celé mokré.

Vstala a málem s pláčem utekla ze sálu.

„Bože, co teď. Mám mokrý šaty a teď si na sebe můžu vzít leda ty ujetý růžovobílý šaty. No co, sem s nima. Ale do sálu teď nepůjdu. Musím na vzduch.“ Něco ucítila.Něco temného. Začínala tušit,že teď to přijde.

Vyšla z kajuty a šla ke schodům. U nich narazila na svého bratra.

„Jsi nějaká bledá. Děje se snad něco, o čem bych měl vědět?“

„Jo, něco po mě jde. Nechtěla jsem to říkat, ale cítím, že je tu někde to, co zabilo Alfreda, a pak to zabilo Katrin.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, smrtelně vážně a něco mi chce říci, že jsem na řadě já. Prosím, kdybych tě volala, přijdeš za mnou?“

„Jo, jasně. Jsem přeci tvůj bratr!“

Ještě jednou se jí podíval do očí a viděl jen zmatení a strach. Pak už viděl jen jak její šaty mizí za rohem a slyšel vzdalující se kroky a dupot po schodech.

Vyšla ven na palubu a chvíli se procházela až došla na záď lodi. Opřela se o zábradlí a sledovala vodu, vlny a obrysy kopců. Za sebou slyšela hudbu a smích bavících se lidí.

Otočila se a jako kdyby cítila něčí pohled. Dívala se do dáli. V tom ucítila bolest, ale nikdo nikde nebyl. Jen ta bolest, co jí zžírala. V tom uslyšela dupot a jako blesk se k ní přihnalo něco černého z vnitřku lodi. Neviděla to přesně, protože to bylo rozmazané, ale přesto identifikovatelné. Byl to muž v černém. Něco na něm dokonce znala. Ten jeho černý oděv už přeci viděla. To byl ten záhadný příšerně dupající člověk. Měl za pasem střelnou zbraň a hnal se na Alejandru.

Začala křičet. Její hlas byl nějak moc silný. Začínal trhat zloduchovi uši. Chytl se za ně a začal sebou cukat. Křičela co jen to šlo. Zloduch zatím klesl na kolena. Toho mohla Alejandra využít.

„Stephene, Stephene, rychle! Už je tu! Pospěš si prosím. Chce mě zabít! JÁ ho nezvládnu,“ křičela, ale už nevydávala takový zvuk jako předtím.

Z lodi se ozval ženský hlas. „Alejadro, co se děje, proč voláš svého bratra. Jdu za tebou, miláčku!“ volal ten ženský hlas.

„Ne, matko, nechoďte sem.“ Křičela bezradně.

Zloduch se pomalu probral a jako duch se postavil. Stačily mu dva kroky a byl u Alejandry. Ucítila jeho silné ruce na svém krku. Cítila bolest a přestávala vnímat okolí. Kyslík jí pomalu ale jistě docházel. Už vnímala jen hluk a rozmazané postavy.

Někdo k nim přiběhl. Vrah povolil stisk, ale jen z důvodu velmi prostého. Volnou rukou vytáhl zbraň a někam namířil. Alejandra slyšela výstřel a pak ránu. To jak něčí tělo dopadlo na palubu.

Snažila se něco udělat. Chtěla ho alespoň kopnout, ale i když ji držel pod krkem jen jednou rukou,stisk byl stále silný. Nedokázala udělat vůbec nic. Uslyšela druhý výstřel,druhé padající tělo a ještě mnohem více křiku.

Cítila, že je konec. Už neměla pevnou půdu pod nohama, ale jeho prsty stále cítila na krku a jeho smrdutý pach jí vnikal do nosu. Začínala se dusit.

Něco se změnilo. Během minuty cítila, že letí. Ne nahoru, ale dolů. Otevřela pořádně oči a viděla jen něco modrého….co to je? Náraz na vodní hladinu jí odpověděl. Byla ve vodě. Slyšela jak vlny narážejí do lodi. Zrak se jí pomalu vracel. Podívala se nad sebe. Něco na ní padalo. Opět oči zavřela. To něco dopadlo hned vedle ní. Potopila se asi metr hluboko. Teď sice nic neviděla, ale cítila to. Byl to on. Podeplul ji a chytil ji za nohu.

Cuklo to s ní a ona klesala níž a níž. Vzduch jí docházel. Věděla to, tušila to a teď to přišlo. Stále se pokoušela dostat se z jeho spárů. Její ruce se křečovitě cukaly v hlubinách. Její duše chtěla vidět světlo a ne vodní tmu.

Všude kolem ní teď panovala tma. Poslední vzduchový bublina stoupala nahoru, aby pak mohla na vzduchu prasknout. Její oči se už nezavřely a její duše už nebyla na tomto světě. Tělo se volně pohupovalo v proudu.

Dopadlo na zem a za nedlouho už byla pokryta vrstvou usazenin.

Lodní šroub se začal točit a loď se dala do pohybu. Mířila k pevnině. Za ní se táhla jako infekce mlha.

Na lodi nastal obrovský chaos. Kolem mrtvých byla skupinka zvědavců a nad tím vším se do nebes nesl nářek zdrcené matky, trpícího otce a hrstky mladých lidí, co věděli, že smrt je blízko, velmi blízko.