Kapitola 10. Mrtvá královna ožívá

written by Hunter of Sighs

 

Z kalendáře rychle odpadávaly papíry s čísly dnů, až přišel konečně ten den. Časně ráno už první studenti postávali před školou a jak čas plynul, každý mohl vidět, co se děje mezi těmi, co mají držet spolu.

Přes tu dobu se po škole rozlétla informace, že tu existuje skupina lidí, co prý spolu učí, ale jak rychle ta zpráva letěla, tím rychleji oni členové dokazovali, že žádný takový klub není.

Carla šla pomalu. Nikam nespěchala. Hlavu měla plnou snů o dokonalé budoucnosti s Jeffem. Ten, protože se Carla nepostavila za něj, ale zůstala neutrální, jí dával jasně najevo, že teď s ní mluvit nebude. Carla začínala pochybovat, že jí má rád, a trápila se.

Když zabočovala k hlavní cestě ke škole, šel naproti ní Jeff. Ani jeden z nich se na sebe nepodívali.

Další přišel Teo. Podíval se na Carlu a postavil se k Jeffovi. Začali se o něčem bavit.

Po Teovi dorazil TJ. Přijel vlastním autem a z něj vylezla Anna a Taylor. Přičemž se Anna stále dívala na TJ a on na ní. Byla to jediná dvojce, co stála na stejné straně barikády a jejichž vztah ani neuvadal, a ani nezůstal stát na jednom místě. Bylo to na nich vidět.

Pak přišla Jess. Sice sama, ale jak bylo jejím zvykem. Mohla se postavit na jakoukoli stranu. Za tu dobu se usmířila jak s TJ, Annou a Teem, ale i s Jeffem. Jinak by to nebyla ona.

Už tu byli téměř všichni, když přišel Calvin. Ten vzniklý spor ho trochu blíže postavil do centra dění. Byl fakt, že tím se tím se částečně poničilo vznikající přátelství s Alexem. Zastavil se u Jess a o něčem se s ní bavil. Pak ztuhl. Za křovím si všiml Jeffa. Křoví bylo u cesty ke škole. Šel po chodníku směrem k již přistavenému autobusu. Calvin se otočil na druhou stranu. Tam šel Alex. Podíval se na Jess. Ta se dívala někam jinam. Zaťukal jí na rameno a ukázal před ně. Pootevřela ústa a sledovala, co se bude dít.

Jeff zrychlil. Alex taky. Každý chtěl být u autobusu dřív než ten druhý. Šlo každému jen o to, aby se na chodníku ke škole nepotkali, ale náhoda chtěla, že k němu přišli oba ve stejný čas. Oba dva se stejně otočili a každý na jedné straně šli k houfu lidí. Jeff zamířil doprava a Alex doleva.

„Jdu za ním,“ řekl Calvin Jess a nechal jí tam stát. Teď se musela rozhodnout. Nemohla být neutrální. Na jedné straně se na ní díval Jeff a výhružným pohledem jí doslova nutil jít k němu. Na druhé stál Alex a ztrápeně se na ni díval. Pak si všimla Carly. Jediná, co stála mezi nimi a nějak jí nic nenutilo jít ani tam, ani tam.

Oba dva jí sledovali a dívali se, jak směřuje ke Carle. Pak se koukli na sebe a navzájem se vraždili pohledy.

„Nevšímej si ho. Sice konkrétně nevím, co se stalo, ale já budu vždy stát na tvé straně,“ řekl Calvin a vytáhl z batohu čerstvé noviny. Podíval se na Alexe a ten už vražedně nekoukal po Jeffovi.

Oba nastoupili do autobusu a usedli vedle sebe. Calvin nějak nevnímal okolí začetl se do novin.

„Alex seděl u okna a díval se ven na chodník. Sledoval mraky, když ucítil dloubnutí. „Co je,“ hekl.

„Tohle by sis měl přečíst,“ řekl Calvin a podal Alexovi část novin a ukázal na článek v dolní části. Bylo to pouze malé shrnutí, ale říkalo vše.

 

NEHODA V KREMATORIU

V noci ze včerejšího dne na dnešek se stala nehoda, při které se vznítily uskladněné látky. Vzniklá požár zničil vše ve dvou místnostech, než byl uhašen. V první místnosti se nacházely pouze ony látky a nějaké další drobnosti. V druhé se bohužel nacházela těla lidí připravených k přímému pohřbení. Pozůstalým tak bude vyplaceno odškodné za ztrátu svých blízkých. Podrobnější informace v zítřejším výtisku.

 

„Co je na tom tak důležitého?“ zeptal se Alex a podíval se na Calvina.

„Je to jen drobnost, ale když si vybavíš pár věcí, tak třeba, že Sam neměla zatím pohřeb. Až včera večer policie povolila pohřeb. Je to jen zvláštní, víš.“

„Jasně. Lakovi mají teda smůlu. Někdo jim zabije dceru a oni ji ani nemůžou pohřbít,“ řekl potichu Alex a dál sledoval mraky za oknem.

 

Autobus, rozvrzaná kraksna hodící se akorát do šrotu, si to pelášil směr Niagara Falls. Nebyly zrovna nejblíže, ale ani to nebylo zase tak daleko od jejich města Laketown. Jenže i kdyby jste autobusem značky ŠROT jeli jen pár kilometrů, či pár mílí, připadalo by vám to jako v Jurském parku.Vyrazili za rozbřesku. Měli strávit celkem čtyři úžasné dny poblíž krajiny plné  tajemství a krásné přírody. Už sám fakt, že jeli k Niagarám, byl s nádechem tajemna.

Jenže to bylo v tak brzkých hodinách každému jedno.

Vše se o trochu prodloužilo, když se autobus několikrát zasekl a nechtěl dál. Kromě této věci by vše bylo ještě o něco lepší, kdyby se jedné dívce, Paule Campressové, neudělalo nevolno. K vodopádům dorazili až v pozdní odpoledne. Cestou si totiž udělali zajížďku do James Townu. To místo si vynutila Taylor. Prý chtěla všem ukázat místo,kde žila, než se přestěhovala s rodiči do Evropy.

Anna neměla, co říci. Neznala svou sestřenici moc dobře. I když tohle jí připadalo dost přitažené za vlasy. Vždyť by jí o tom rodiče řekli.

Konečně se autobus zastavil u jednoho menšího hotelu poblíž vodopádů. Musel být postaven někdy v devadesátých letech, protože byl navržen a postaven v moderním slohu. Při stavbě přízemí rozhodně nikdo nešetřil sklem. Před vchodem bylo uděláno příjemné posezení kolem zalesněných malých ploch. Dál od hotelu už nebyla ta přepečovávaná květena, ale normální listnatý les.

„Tak, teď se rozdělte do pokojů. Kluci mají čtyři pokoje a to tři po čtyřech a jeden po dvou. Holky pak mají k dispozici tři po třech a jeden po čtyřech. V nich strávíte celkem čtyři dny, tři noci. Rozmyslete si to a za pět minut přijdu a dám vám klíče.“ Vše už bylo skoro rozhodnuto. Už zbývaly jen dva pokoje pro kluky a Jeff, TJ, Teo, Calvin a Alex. Kluci se stále nemohli rozhodnout. Vyřešila to za ně ženská část třídy a to pouze jedna jediná.

„Hele já chci být blízko Taylor.“ Rozhodl se Teo. „To já chci taky,“ přidal se TJ a vzápětí i Jeff.

„Hele zeptáme se Calvina, jestli s námi bude na pokoji nebo Alexe.“

„Alexe hned vynecháme. Nehodlám se s ním zase hádat kvůli nějaký blbovině,“ řekl razantně Jeff. Vzpomínka na tu hádku před týdnem ho přesvědčila. „Nechci, aby na mě zase házel nějakou špínu. Je schopný říci o mě, že jsem snad nějakej rasista a nenávidím gaye….“ Odmlčel se. Ne rozhodně mu gayové nevadili. Tedy pokud neotravovali jeho život jako třeba pokusy o to ho sbalit. Pokud to není přílišný dotyk nebo přílišné povídání a jistých věcech, tak mu rozhodně nevadili. V tomhle směru Alexe oceňoval. Věděl, co může a to, co nesmí udělat, aby ho vyprovokoval k agresivitě, nedělal. To, že je gay přeci ale nebyl důvod, proč se s Alexem pohádal. „No. A už je to tu zase. Už zase na to musím myslet. Sakra!“ zamyslel se Jeff.

„Dobrá. Alex tedy ne. Co Calvin?“navrhl TJ.

„Toho taky ne. Je moc tajemnej a nevím, na čem s ním jsem. Třeba by se mohl pokusit sbalit Taylor a to nemůžeme dovolit,“odpověděl Jeff.

„Ty poslyš. Nevadí ti náhodou každej na týhle planetě,“ zasmál se Teo.

„Ne,jen pár lidí a jen někdy. Teď je to zrovna Calvin a Alex. Příště to můžeš být třeba ty,“ usmál se Jeff.

„Takže domluveno!“

„Jo!“

Po pěti minutách se přihrnula Keynová, jak slíbila. „Tak, jak jste se dohodli. Ať z každé skupiny přijde jeden pro klíč od pokoje.“ Postupně se k ní nahrnuli všichni zástupci. Klíče mizely, až zbyl jeden.

„Kdo nemá ještě klíč od pokoje. Calvine jste s někým na pokoji?“

„Áno, dalo by se to tak říci.“ Jeho hlas trochu zakolísal. Pak se otočil a bylo mu jasné, že bude s Alexem. V jeho očích to byl docela fajn kluk. Být s ním na pokoji by neměl být problém. Nebude si připadat jak pod mikroskopem.

„Kde je vůbec Alex Sealand?“ zeptala se nahlas Keynová a rychlým pohledem přes trávník a místní parkoviště se ho snažila najít.

„Viděl jsem ho támhle pod stromem,“a Calvinův zrak se tím směrem vydal. „Jo, ještě tam je.“

„Takže s ním budeš na pokoji. Tady máš klíč,“ řekla a podala Calvinovi klíč s číslem 13. „Nevadí ti to číslo 13, že ne?“

„Ne, nevadí! Nevím proč!“ řekl sebejistě. S těmito slovy se Calvin otočil ke stromu a šel za Alexem.

„By mě zajímalo, kdo na mě zbude. Celkem mi je to i jedno. Jen aby to nebyl Bas. Je strašně tlustej a dělá se mi zněj špatně. Á už slyším kroky. Už jsou skoro u mě.

„Ahoj Alexi. Seš se mnou na pokoji.“ zašeptal mu za zády Calvin. Nechtěl ho zbytečně znervóznit.

„Kdo to asi je? Podle hlasu by to mohl být Bas, ale podle zvuku šustění trávy by to moh být třeba Tony. Nebo bych mohl dopadnout jako na tom minulým výletě do New Yorku, kde jsem byl na pokoji s třídní a ještě jednou učitelkou. Bože, nechci, aby se to stalo znova.“ Pomalu se otočil. Vidět Calvina bylo štěstí. Pak si to uvědomil. Být s Calvinem na pokoji bude znamenat, že ho uvidí, až se bude převlékat. Bude s ním v jedné místnosti. Bude trpět při pohledu na jeho tělo. Určitě se začne potit. Když se ho na něco zeptá, znervózní a bude koktat. Bude mu trapně a zrudne. Třeba až bude ráno vstávat narazí na něj v koupelně. Už teď byl nervózní a zrudl.

„Pojď, začíná pršet a přece bys nerad zmokl.“ řekl s klidem Calvin.

„Máš pravdu. Už jdu.“ Zvedl se a šel za Calvinem.

„Máme pokoj číslo13. Nevadí ti to?“

„Ne, vždyť je to jedno, kde spíme. Hlavně když na nás nebude pršet a bude tam teplo. Pak nám přeci bude dobře.“ zasmál se Alex.Při pohledu na Calvina ho ale smích přešel. „Já to tak nemyslel!“ řekl rychle, když si uvědomil to, co řekl. Takhle to vyznělo téměř jako návrh.

„To jsem nemyslel! Nechal sis pod stromem věci,“ řekl s úsměvem Calvin a odcházel do hotelu.

Ty jedno malý, stupidní pako říkal si Alex, když se vracel pro batoh. Pak rychle doběhl Calvina a dveře se za nimi zavřely.

V parčíku u hotelu nezůstal nikdo. Kapky deště padaly na vše, co jim přišlo do cesty. Autobus se pomalu rozjel k odstavnému parkovišti pod hotelem. Světla zhasla, obloha ztmavla a měsíc vystřídal slunce. Hotel se rozzářil světly a ožil nočním životem.

„Co myslíte, co asi dělá naše bohyně?“

„Nemám tušení, ale mohli bysme se jít podívat.“

„To ať vás kluci ani nenapadne…,“ vstoupila s proslovem do pokoje Keynka. „…a teď všichni spát. Je pozdě. Zítra vstáváme brzo.

„Ale proč máme jít spát už v deset? Jsme přece už skoro dospělí.“

„Je dobře, že si řekl skoro dospělí. Pořád ještě nejste dospělí a já jsem stále zodpovědná za vaše zdraví. Tak a teď už si lehněte a dobrou noc.“Světlo zhaslo a byl klid.

Dveře pokoje 13 se otevřely a do místnosti se nesl pouze hlas slečny Keynové : „Alexi, Calvine! Zítra se brzo vstává. Takže Dobrou noc!“

Alex zmizel pod peřinou. Snažil se,co nejrychleji usnout.

Z koupelny se ozval zvuk sprchy a pak to přišlo.

„Alexi,spíš??“zaznělo ze sprchy. „Jestli ne, mohl bys mi přinést ručník. Nechal jsem ho na posteli. Díky!“

„To snad ani nemyslel vážně. Teď tam stojí,tam v koupelně, ve sprše a nahý a k tomu mokrý. Jenže jak s toho ven. Teď je příležitost ho vidět, ale, co když se to stane. To by nepřežil a musel by se asi zabít. Proč po mě sakra chce, abych mu přinesl ručník. Vždyť to ví!! Provokuje. To je jasná provokace. Když tam nepůjdu, tak mi určitě řekne, že jsem srab!“ Odhrnul deku a postavil se. Došel k jeho posteli a vzal z ní ručník. Cítil, jak se mu na čele vyrážel pot.

Stál před dveřmi koupelny. Otevřel je a on tam stál. Prostě si tam tak stál před sprchou. Alex natáhl ruku a ručník podal Calvinovi. Ten stál a začal se utírat. Alex chtěl odejít. Jeho mysl myslela na něco jiného.

„Počkej!“ozvalo se za ním.

Nedýchal a čekal na to,co přijde.

„Mohl bys mi utřít záda. Nedosáhnu si tam,“ řekl až s mrazivým klidem.

„Jak si tam nemůže dosáhnout. Vždyť je tak dobře udělanej a vysportovanej. I já to zvládnu bez pomoci. Jen si se mnou hraje.“ Zamyslel se. Než se nadál, měl ručník v ruce a před ním byly Calvinovy záda.

Když zalehl zpět do postele, nemohl nic dělat. Připadal si, jako kdyby do něj pouštěli elektřinu. Kdykoli zavadil prsty o jeho kůži, projela jeho tělem záplava nebezpečných vibrací. Teď už bylo po všem.

Calvin vstoupil do pokoje  už oblečen. Tedy „oblečen“. Měl jen spodky. Alex se otočil ke zdi a snažil se usnout.

„Doufám, že jsem tě tím aktem moc neznervóznil,“ řekl potichu a klidně do nastávajícího ticha Calvin.

„Jestli tohle bude dělat Calvin celý výlet, tak to nejspíš nevydržím a… “  konečně usnul.

 

„Och Teo, jsem jen tvoje. Máš mě rád?“

„Ano a jak Taylor.“

„Řekni. Jak hodně mě máš rád?“

„Strašně moc tě mám rád. Skočil bych za tebou i do pekla.“

„Opravdu?“

„Ano. To myslím smrtelně vážně.“

Zem zakřupala a před Teem se otevřela zem.

„Obětuj se mi. Skoč.“

Teo se pomalu vzdálil, připraven skočit s rozběhem. Z puklin žhavých jako neutuchající vášeň se zjevila Alice. Byla to zase ona. Ta stará Alice. Její kudrnaté vlály v horkém vzduchu, ale on ji nepoznával.

„Nedělej to, vzpomeň si na mě. Na to, jak mě máš rád.“

„Kdo to je? Tu neznám. Co tu vůbec chce? Ať nepřekáží,“ křičel nesmyslně do prázdna.

Pomalu se rozeběhl a skočil. Jeho tělo chvíli letělo vzduchem, než začalo padat. Jeho zatemnělá mysl se vyčistila: „Alice, už jsem si vzpomněl!“ řval z plných plic. Marně. Oheň ho požíral. Ruce mu hořely a jeho myšlenky byly zlem pohlcovány. Řval bolestí. To ho probudilo. Na rukách cítil bolest. Můra se ztrácela a on si nevybavil, co se ve snu dělo. Se strachem v duši se posadil na dřevěnou postel pod oken, v pokoji v hotelu Niagara Angel. Trochu se protáhl. V krku cítil pálení a nepříjemné svědění. „Musím se jít napit.“ Vstal a vydal se ke dveřím. Na chodbě osvícené malými lampičkami na stěnách bylo ticho. Jeho chodidla se zabořovala do jemného koberce. Pomalu sešel ze schodů až do uvítací haly, tudy napravo od schodiště a pak přímo za nosem k baru. Číšník právě míchal jakýsi drink, byl modrý, zářivě nebesky modrý. Teo usedl na barovou židli. Obsluha před něj postavila Modrou lagunu, tak se ten nápoj jmenoval. Vzal si brčko. Jemně usrkl. Velice mu chutnal. Po dopití si objednal další a další a pak ještě jeden. „Končíme pane, bar se zavírá. Mohl byste tento prostor opustit. Teo, celý zpocený, se otočil směrem k obsluze. Jeho oči prozrazovaly, že odchod nemá v úmyslu. „No tak pane, vstaňte a odejděte prosím. Nerad bych volal policii,“ opakoval opět, již trochu nervózní, číšník. Teprve teď si Teo všiml jak vlastně ta osoba, co ho obsluhovala, vypadá. Černovlasý, asi sto-devadesát centimetrů vysoký a přísně vypadající muž v černém obleku.

„Pane, pojďte já vám pomůžu. Jaké máte číslo pokoje.“

„Je to číslo…“ podíval se na číslo u klíče „Je to číslo 28.“

Opět pohlédl na číšníka. V Teově obličeji byly vidět pochyby a jistý zmatek.

Číšníkova tvář byla trochu odlišná než, když si ho všiml před malou chvilkou. Vlasy rostly velkou rychlostí a pomalu se stávali světlejšími. Jeho mohutná postava ztrácela na objemu. Obočí prořídlo a tvář o pár let omládla.

„Mohu se vás ještě na něco zeptat.“ Jeho hlas zněl jak boží zpěv. Byl jemný, jakoby to vedle něj nemohl stát ani muž. Opět na něj pohlédl. Zadíval se do jeho očí. V nich uzřel zrcadlo. V něm další zrcadlo. Musel se zadívat tak hluboko, jak to jen šlo. V jednom zrcadle zahlédl postavu, zahlédl ženu, spíše dívku. „Alice!“zašeptal. Číšník se ztrácel a proplouval Alicí. Alice na chvíli dokázala ovládnout své, často měnící se, tělo.

„Alice, to si ty. Viď, že si to ty!“

„Ano Teo, to jsem já. Chci ti říct pravdu. Jste v nebezpečí, v ohrožení. Ten kdo dřív byl hodný, může udělat hodně potíží. Zabijte tu krysu, co v nevědomí dlí. Je něco, co není, tak jak se zdá. Mějte se na pozoru před….!!“

„Ale před kým, Alice“

„Je to …“ nestačila odpovědět. Její hlas zmizel a s ním i naděje.

„Kdo to je? Řekni to. Koho máme zabít? O čem si to mluvila a proč,“ řval do prázdna Teo. Řval. Stále řval. Už nemohl a i přesto stále křičel to samé. Náhle do něj někdo strčil. Pak znovu. Jeho tělo se několikrát zaklepalo. Pak cítil chlad. Jeho tváří projela ledová bolest. Z pyžama ztékaly potůčky vody, které na zemi dělaly větší kaluže.

„Probuď ho. Nechápu proč jsi ho musel polít vodou,“ komentoval TJ, když spatřil Jeffa, kterak má v ruce hrnec vody.

„Právě se o to pokouším. Jenže on má pěkně tvrdej spánek.“

„Na to musíš jinak.“ Přistoupil k posteli a sklonil se.

Teo stál u baru, když se náhle, z ničeho nic, začal smát. Jeho smích byl stále silnější.

„Vidíš. Stačí jen polochtat na patě a je to. Hele už se probouzí. Teo otevřel oči a hned se pustil do kluků. Na vysvětlování teď moc času neměli, ale Teo si to s nimi chtěl vyřídit večer.

Na obzoru vykukovalo slunce a celá krajina byla zahalena do jemného mlžného oparu. Živočichové se probouzeli k životu a snažili si obstarat něco k snědku. Ostatně ne jinak tomu bylo i návštěvníků hotelu. Před celodenním výletem do Toronta se museli dobře posilnit. Jejich žaludky pěkně křičely.

„Ráda vás tady všechny vidím, chci vám popřát dobrou chuť k jídlu a taky vám chci oznámit, kam máme dnes namířeno.“ Slečna Keynová se počala rozplývat nad slovy, která říkala. Někdo jí vnímal, někdo zase ne,ale jí to bylo skoro jedno.„Poslouchá mě tady vůbec někdo. Tak tedy. Nejprve, potom co si všichni dojdete do pokojů pro věci, s naším milým panem Orsonem dopravíme o pár kilometrů níže na jih, abychom mohli využít zdejšího trajektu. Pak s ním na druhou stranu a jsme v Kanadě.“

Pan Orsen byl celkem normální chlapík kolem pětašedesáti let, ale stále fit a k tomu s velice dobrým zrakem. Rozezná zvíře na dvě stě metrů daleko. Na hlavě se mu pohybuje pár šedivých vlasů, kterým už nedává moc prostoru pro růst. Vždy se mu poctivě klátí podle toho, jak projíždí zatáčky. Je to sice legrační, ale po určité době sezení za ním to dost unavuje. Je to takový hypnotický prostředek. Ani nemusíte být u hypnotizéra a máte to zcela zadarmo.

„Co tam, paní, totiž slečno učitelko?“

„Máš moc otázek, na to že v té tvé hlavě toho moc není.“

Třída svým hlučných smíchem potvrdila její slova.

„Vy jste dnes nějaká jiná. Nestalo se vám přes noc něco?“ zeptal se Jeff a poškrábal se na své hlavě.

„Jedeme do Toronta. Nejdřív nás pan Orsen doveze k přístavu, který je tady nedaleko směrem na jih. Pak nasedneme na trajekt a pojedeme přes Erie do Kanady. Naše cesta tam končí v Torontské Univerzitě, která byla založena v roce 1827 a kromě toho je také největší univerzitou v Kanadě. Víc se dozvíte až na místě.“

„A..,“ ozvala se Jess a ještě k tomu zvedla ruku, aby si jí Keynová všimla.

„Ano, co jsi to chtěla Jess?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli budeme mít nějaký ten oddych?“ Přitom se podívala na Annu a ta zase na ní. Obě se krátce usmály.

„Asi myslíš, jestli budeš mít čas si koupit něco nového pro potěchu tvé duše?“

„Ano, přesně to myslím. Tuhle jsem si poničila jedny hezký šaty a chci si koupit nový. Prý jsou v Kanadě levnější než u nás, ve státech.“ Bylo to jediné, co ji napadlo. Nechtěla si koupit šaty, ale musela přijít na to, co jí Alex tají a na to potřebuji čas. Jednou se letmo zmínil o tom, že se mu zdálo něco, co se pak stalo. Pak už ale nic víc neřekl, jakoby si uvědomil, co vypustil ze svých úst a chtěl to vrátit zpět.

U nich v Laketown neměli nic o výkladu snů a tak doufala, že větší štěstí bude mít v Torontu.

„A budou s ramínky nebo bez,“ vykřikl do náhlého ticha Jeff.

„Nebuď drzej, jo,“odsekla Jess.

„Klid Jess. Pan Green si taky nechá těch narážek. Čas na takovéto akce vám dám, ale nesmí se stát to samé, co se stalo v minulém roce. Teď to tady ale nebudu rozmazávat. Zbytek vám řeknu až v autobuse. Tak a můžete se jít sbalit. Vyrážíme za deset minut….“

„Ále slečno, to se nedá stihnout!“

„Tak dobře, za dvacet minut před budovou, tudíž před hotelem. To je tam, kde je ta velká socha zakladatele tohoto hotelu. A taky je to tam, kde jsou ty čtyři lavičky u sebe a kromě toho je odtamtud nádherný výhled na vodopády!!“

„Proč tak složitě slečno?“ zasmál se Jeff.

„To je pro ty méně chápavé jedince,“ dokončila slečna a svým přísným okem pohlédla na Jeffa, kterého se to celé týkalo.

„Tak už běžte, ať nemusím pořád říkat tak.“

„Tak co, seš na nás ještě pořád naštvanej?“ zeptali se TJ a Jeff Tea, když opouštěli jídelnu.

„Ani moc ne, teď, když se mi to trochu rozleželo v hlavě, jsem docela rád, že jste mě vzbudili, kluci. Ten sen byl hrozně divnej.“ Chvilku takhle plkali o ničem, až došli do svého pokoje. TJ a Jeff měli sbaleno hned a rychle opustili pokoj. Teo se ještě chvilku zdržel v koupelně.

Z kohoutku se v malém proudu provrtávala teplá voda, která se po chvilce změnila v horkou. Po dopadu do umyvadla se všechny kapky roztříštily do miliónu menších. Umyvadlo se pomalu plnilo a teplá voda se měnila v páru. Po pár vteřinách se celá koupelna zahalila v mlžný šat. V ní se zjevila bytost neúplných tvarů. Ruka se zlehka dotkla zrcadla a jednoduchým pohybem smetla mikroskopické kapky vody do nenávratna. V onom zrcadle se rýsuje tvář. Voda přestala téci. Už jen v malém a zcela nepravidelném množství odkapávala na keramický předmět oblých tvarů…V koupelně je ticho… Skoro jako ve světě nikoho. To ticho je jednou za čas přerušeno zvukem, který se nedá popsat. Teo stojí před zrcadlem a zamyšleně do něj hledí. Snaží se vybavit ten naprosto šílený sen. Pokouší se vzpomenout, co mu Alice chtěla říci, ale nejde to. Pomalu se zabořuje do pocitu bezmocnosti a beznaděje. Je mu z toho všeho na nic.

Vzpomene si na ten pocit, když tam u ní seděl a ona se pod jeho rukama ztrácela.Ještě teď cítí její studenou kůži a to, když naposled otevřela oči.

Oči se mu stále utápějí v nekonečnosti zrcadla. Když tu náhle něco zbystří, něco, co tam vlastně bylo vždycky, když se podíval do zrcadla, a zároveň si neuvědomoval, že to tam je a proto to nikdy před tím neviděl. Stál tam v té teplé koupelně a tupě zíral na pohyb ve skle. Pomocí svých smyslů se snažil to něco rozpoznat. To něco se odráží z Teovi mysli na povrch a dostává to i tvar. Začíná se to podobat dívce, dívce v mlžném oparu. Ano už se to dívce skoro podobá, ale jakoby ji odněkud znal.

„Znám ji nebo se mi to jenom zdá.“

„Teď mi připadá, že na mě mluví.“

Už je dokonale omámen onou dívkou v mlžném hávu. Jeho smysly,které až doposud reagovaly na vše v plných stech procentech  slábnou. Jeho tělo slábne a nechává se unášet fantazií oné dívky v mlžném šatu. Poslední, co mu ještě funguje, je paměť. Ta dívka, pro něj, v tuhle chvíli mluví velmi srozumitelným jazykem.

Teo plně rozumí, ale ta slova slyší jen on. Je ve stavu, kdy je možno naslouchat i mrtvím. Ale tento stav netrvá věčně. Jeho ruce slábnou a snaží se pevně držet keramického umyvadla. Nohy se mu podlamují a mysl skoro neslouží. Alice si i přes to málo, co v ní je jejího, uvědomuje, co se může stát, bude-li Teo v tomto stavu dlouho. Její étericky lehké prsty se pomalu dotýkají Teova obličeje a pomalu mu zajíždějí pod kůži a dále hlouběji do těla. V okamžiku kdy se ruce Alice dotkly Teova srdce, byl to pro něj jako šok, zhroutil se na zem a pár minut tam nehybně ležel.

 

Čas plynul a daných dvacet minut mělo každou chvíli skončit. Stále se nic nedělo. Teď tu opět bylo pro všechny již známé mrtvolné ticho. Na Teově těle se nehnul ani chlup. Venku se už sluníčko přiblížilo k osudné době. Ještě asi tak dvě minuty. Košile, kterou měl na sobě, se na pár sekund pohnula směrem vzhůru. Poté se i jeho ruka dala do pohybu. Teo, aniž by si uvědomil, co se stalo, s velkými potížemi vstal a rozhlédl se kolem sebe. Všude čisto, po páře ani památky. Ani ten záhadný smrad tu nebyl. Teo se podíval na hodinky. Během pár sekund vytřeštil oči.

„ODJEZD,“ vyslovil potichu. Jako blesk vylétl z koupelny. Popadl baťoh. V té rychlosti si ani neuvědomil zda zamkl. Po schodech skákal jako kamzík. Pak se málem srazil s uklízečkou, ale vyhnout se kýblu vody už nějak moc dobře nevyšlo. Byl celý mokrý, když se mu podařilo vstát a raději rovnou běžel k autobusu. Měl štěstí. Všichni tam teprve přicházeli. V tu chvíli nedokázal pochopit, jak to tak rychle mohl zvládnout. Ale i přesto neutekl ostřížímu oku slečny Keynové.

„Pane Garcío, jdete pozdě. Můžete mi to nějak vysvětlit?“

„Slečno, když vám řeknu pravdu, tak mi neuvěříte. Takže vám to vysvětlit nemůžu. Klidně mě potrestejte, ale i přesto to není moje vina.“

„A to, že jste mokrý skoro od hlavy až k patě, za to taky asi nemůžete!“

„No to byla srážka s….?!?!“

„No, teď by mě zajímalo, jakým vhodným podstatným jménem zakončíte tu větu pane Garcío.“

„Já bych to paní, totiž slečno, nechal tak, jak jsem to řekl.“

„Dobře pro tentokrát vám odpouštím, ale stane-li se to ještě jednou. Už vás budu muset potrestat Teophile.“

Teo,celý šťastný, že z toho nebyl nějaký extra velký průšvih, si sedl a otočil se za Jeffem sedícím za ním. Ucítil docela bolestné křupnutí, ale předýchal to. Jenže takhle by mu to prošlo, kdyby byl na výletě pouze s učitelkou. Neuvědomil si reakce svých spolužáků a kamarádů.

„Co si dělal? To je teda prča!!“ doráželi na něj TJ s Jeffem.

„Já vám to tak budu vysvětlovat!“ Při těchto slovech se kluci hned rozchechtali jak Vesuv po výbuchu, až z toho málem umřeli. Jediné, co zbývalo Teovi udělat, aby byl konečně na chvíli v klidu. Musel se sehnout pro svůj batoh, který se líně povaloval v uličce. Pomalu se sehnul, když v tom se autobusem rozlehlo hlučné křup a prask. Jeho kalhoty vydržely kde co, ale tohle už ne. Praskly zrovna tam vzadu. Teď se smáli nejen kluci, ale i holky a Teo byl skoro dva metry pod zemí.

„No to je príma,“ pomyslel si a podíval se do peněženky. „Budu si muset koupit nový kalhoty.“

Cestou míjeli pár domků rybářů, ale většinou, co viděli, bylo pobřeží Ontarijského jezera. Niagarské vodopády se vzdalovali. Slunce se přechýlilo k poledni a kromě jiné i teplota se vyhoupla na už příjemných 15°C. Bylo celkem přijatelně. Před nimi už bylo jen pár zatáček směrem dolů, když dojeli přímo k jezeru. Poblíž přijímací budovy stálo pár lodí. Jedna hezčí než druhá. Jen jediná je ale dokázala okouzlit skoro všechny. Nebyla to sice loď velká jako Titanic, ale svojí velikostí předčila ty lodě pod ní. Byla jak velká tak i moderní, mysleli si všichni. Byli zvědaví a tak vyslali nejchytřejší – Annu a nejkrásnější – Taylor, aby šly zjistit do centrály, jak se ta loď jmenuje, a jestli s ní jedou. Taylor se do toho moc nechtělo. Její zlověstné čenichání kolem lodi jí napovídalo něco, co jí jenom při pomyšlení nahánělo hrůzu a husí kůži a to je co říct. Na konec se nechala přemluvit. Obě, svižným krokem, vstoupili do budovy a přímo si to namířili ke stolku, který jakoby napovídal ZDE JSOU INFORMACE.

„Dobrý den,“ řekla mladá žena za stolem. Rychle vytáhla pár letáku a položila je na stůl. Chvilku se probírala další kupou papírů. Pak se upravila a nahodila úsměv číslo devět, který říkal téměř vše,ale nakonec svůj úsměv “co byste rády“ doplnila i slovy „Co si přejete?“

Taylor se nadechla a spustila. „My bychom ….Co mě přerušuješ Anno???“

„Já to řeknu líp. Ty se mi zdáš nějaká bledá,“ řekla Anna.

Taylor byla zjevně polekaná. „Fakt? Musím se jít podívat do zrcadla. Kde tu je zrcadlo?“

„Když se vydáte ve směru šipek s nápisem WC. Tam najdete i zrcadlo,“ řekla ochotně žena za stolkem informací.

Ani to nestačila doříct a Taylor byla pryč.

„Chová se vaše kamarádka vždy tak divně?“

„To je moje sestřenice. Přiletěla z Evropy. Asi ještě není zaklimatizovaná.“

„Aha,“ zaraženě odpověděla na znamení souhlasu slečna.

„A sakra. Co mám dělat! Co když mi dochází energie! Musí se mi podařit ji znovu nabít. Jinak nemám šanci a ta mrcha svý tělo dostane zpátky. A tamhle je WC. Začínají mi bělat prsty. Něco se muselo zjevně pokazit. Ale tohle mělo přijít až po dokončení úkolu, nebo že by ne. V tom případě je tu ještě ta věc s prozrazením. Jenže mě zatím nikdo nepoznal ani nezjistil, kdo ve skutečnosti jsem. Á tady je zrcadlo.“ Upřeně pohlédla do zrcadla. Kolem ní se z ničeho nic objevila bílá mlha, která se jako had vinula kolem jejího těla.

Její tělo se rozklepalo a její pravá ruka sebou začala škubat. „Rychle už se začíná dobývat do svého těla! Au.To bolí. To je ale mrcha. Jau.“

Její oči se rozzářily stříbrnou barvou. Přitom Taylor vyslovovala záhadná slova. Teď už měla, co dělat,aby zvládla útoky zevnitř jejího těla. Mlha jí pomalu vstoupila do očí. Tím byl úvodní obřad započat. V zrcadle se zjevila stínová postava.

„Už tak brzo. Mělo to přijít později. Budiž. Co máš za problém?“ řekl hlas ze zrcadla.

„Víte, já se jaksi trochu ztrácím. Podívejte! Začíná mi šedivět obličej a přijde mi jako, kdyby se pokoušela vzít si své tělo zpět.“

„Zařídím to. Nemám ji zcela ve své moci. Kdyby ji zabil tak ano, ale byli to ti malí otravní lidé a ani není mrtvá. Můžu ale donutit toho, kdo ji drží, aby ji střežil lépe. Ničeho se neboj a pokračuj v plánech. Nezapomeň na jedno!“

„Na co?“

„Nikdo o tobě nesmí vědět a nesmí mít ani tušení“, už zlostně odpověděla postava.

„Mám ještě jeden problém. Ta skupina bude cestovat do Kanady, lodí! Viděla jsem jednu a měla jsem velmi nepříjemný pocit.“

„Ta loď je nejspíš mystický bod, ve kterém se může spojit minulost a přítomnost. Teď si to vybavuji. Na té lodi byla odpravena jedna z těch lidí před sto lety. Možná…. ty potvory nadzemský… určitě ji dali tu moc… a to místo… musí to tak být,“ řekl hlas a pak se zasmál. „To ovšem nemění situaci!“

„Proč se mi to děje zrovna teď?

„Ty jen ovládáš tělo, které jsme ukradli při té nehodě a ona má až moc energie a chce zpět.“

„A jak se toho mám zbavit. Takhle si toho každý všimne. Jsem šedivá a moje ruce mě neposlouchají. Prosím vás rychle.“

Stín se zachvěl. Pak se rozzářil zelenkavou barvou a ze stínu vyplula nádobka se zelenou tekutinou.

„To rychle vypij a půjde vše jako dřív. Účinkuje ale jen asi 10 hodin. Pak už by její duše měla být paralyzována. Pamatuj si dnes mě již nesmíš vyvolat. Svět pozemšťanů mě oslabuje.“

Taylor do sebe kopla obsah nádobky. Na chvíli se s ní zatočila hlava, ale pak se cítila jak znovuzrozená. Vyběhla ze dveří a přímo k informacím.

Mezitím, co Taylor byla na toaletě, proběhl rozhovor mezi Annou a slečnou z informací. Taylor pospíchala, aby alespoň stihla Annu, která právě opouštěla halu.

„Anno, počkej, prosím. Co ti říkala ta ženská? Jedem tou lodí nebo ne.“

„Chceš vědět vše nebo jenom konec?“

„Tak mi řekni výsledek a je to!“

„Ale já bych to chtěla ráda říct tobě i ostatním celé. Je to dost zajímavý.“

„Tak dobře,“ zakoktala se Taylor.

„Tak co,“ volali na ni již z dálky.

„Tak napněte sluch. Jak už jsem řekla Taylor. Je to dost zajímavý.“ Taylor jen znuděně odsouhlasila pokývnutím hlavy.Opět viděla tu loď a pocit strachu na ni spadl jako těžký balvan. Rozhlédla se, ale když se podívala na svého spojence, nic to s ním nedělalo. To ji pěkně dožíralo. Ona po celou cestu bude oslabená.

„Ptala jsem se jí, jestli neví, jak se jmenuje ta loď s černými pruhy na trupu. A ona nejprve trochu zbledla a pak ze sebe vykoktala, že se jmenuje MRTVÁ KRÁLOVNA, a že je to jejich nejstarší loď. Pak jsem se ptala, proč Mrtvá Královna. Prý se tu kdysi stala taková “nehoda“. Záhadně tu někdo hodil přes palubu jednu dívku. Pár cestujících to vidělo, ale nemohli nic nikomu říci. Zabil je. Utekl a nikdo ho neviděl. Původně se název lodi jmenoval Šťastná královna, ale přejmenovali ho na Mrtvá královna.

Stalo se to již prý asi před sto lety. Poté katastrofě ho hledali všude, ale už ho nikdy nenašli. Lidé, co na ní pracují tvrdí, že na tý lodi straší duchové těch obětí, které zabil.

Tělo té dívky se nenašlo. Nikdy. Dál jsem se ptala, jakou lodí vůbec jedem. Dala jsem jí jméno naší učitelky. Dozvěděla jsem se, že je to loď číslo 09/045DQ a jede v 12:30, ale nerozumím tomu ani kousek. A pojedeme asi do maximálně půl hodiny. Má to být něco jako exkurze po krásách  Niagarských vodopádů. A to je právě za pár minut a stále nevíme, kterou z těchto lodí jedeme.“ Všechny lodě jim připadaly, že by to mohly být lodě s takovým číslem. Ještě měli trochu času. Anna se vydala k Mrtvé Královně. Zdála se mnohem obrovitější než předtím. Také mnohem pochmurnější. Když procházela kolem prostřední části trupu, zadívala se do jednoho okénka v podpalubí. připadalo jí, jako když tam někdo je, ale nedávala tomu větší důraz. V ten okamžik jí zaujalo něco jiného. Její mozek sepnul.

„Jasně. To je ono. Cestou ke skupině nevěděla, jestli se má radovat nebo se obávat nejhoršího. A to jen díky tomu, co věděla. S prapodivným výrazem v obličeji dorazila ke skupině a promluvila :„Jedem Mrtvou Královnou.“ Nikdo ji,ale přes všechen hluk, nevnímal.

„Jedem MRTVOU KRÁLOVNOU!“ řekla již s trochu silnějším důrazem. Stále se nic zajímavého nestalo.„JEDEM MRTVOU KRÁLOVNOU!!!“ zařvala již tak, že by to se slabší povahou seklo. To už všichni reagovali.„Ta loď,kterou jedem je Mrtvá Královna.“ Zopakovala ještě jednou, teď už klidněji.

Čekací doba vypršela a Mrtvá královna otevřela svoje útroby a pohltila studenty i s jejich školním doprovodem (kromě jiné). Již schody, po kterých se dostala skupina výletníků nahoru, byly naprosto jak z jiného světa. Loď to byla opravdu honosná. Zvenčí stará a zašedlá. Vevnitř do nejmenších částí zmodernizovaná a přesto svým interiérem působila starobyle. Po vstupu do prvního podpalubí se všichni rozutekli. Jenom Anna se k tomu neměla. Všude, kudy procházela, si dokázala představit, že zrovna tady mohla být vykonána nějaká vražda. Její kroky jí zavedly až na záď. Sledovala pomalu se zmenšující obzor.

Ve stejné době na přídi.

„Konečně jsem jim utekl,“ říkal si v duchu Teo. Jeho prapodivné chování sledoval zpoza rohu Calvin.

„Mohu se zeptat, co se tu děje? Seš celej rudej a sotva dýcháš?“

„Ale to nic. Kluci mě provokovali. Smáli se mi, co se mi stalo v autobuse. Něco jsem jim řekl a oni mě chtěli asi možná trochu zmlátit. Utíkal jsem před nima, co jsem mohl. Na konec jsme se honili jen tak pro legraci. Teď teprve jsem se jich zbavil. A sakra támhle sou,“ a ukázal prstem před sebe. „Tak já zase běžím, čau,“ a byl pryč.

Calvin zůstal sám. Nikoli však na dlouho. Vevnitř za oknem uviděl Alexe. Asi spal.

Zase ta voda. Byla všude kolem něj.Seděl v loďce bez pádel, a aniž by něco dělal, ho to unášelo blíž k vodopádům. Kromě tmavé vody byla všude hustá, bílá mlha. Po částech se začínala trhat a na chvíli byl vidět útes. Alex slyšel šumění vodopádu, tříštění vln o skály a pak slyšel křik. Ženský křik nesoucí se svrchu útesu. Pak se křik přiblížil. Bylo slyšet plácnutí a pak hlas utichl.

Probudil ho dotyk. Otevřel oči a uviděl Calvina.

„Já usnu úplně všude,“ řekl a rychle oddychoval.

Zatím uplynulo asi půl hodiny. K přídi se sunula lehkými a smutkem naplněnými kroky Anna. Asi v polovině lodi potkala Carlu, na které bylo vidět, že by si chtěla s někým povídat.

„Anno, ty seš má spása. Musíme si popovídat.Já si musím s někým popovídat. Budeš má vrba.“

„Když si to myslíš. Ok“ řekla Anna, ale doufala, že to nebude moc dlouho trvat.

„Víš. Chci se omluvit.“

„Cože? Ty se chceš omluvit a za co proboha,“ zasmála se Anna. V duchu si představovala nějakou novou levárnu slečny Sternové. Naposledy Carla použila  slova jako omluvit se a chci v jedné větě, když se psala slohová práce na téma Sci-fi. Proto teď stála nedůvěřivě naproti Carle a s napětím čekala, co z Carly vypadne.

„Klid není to nic urážlivého. Uvědomuji si, že jsem se nechovala po docela dlouhou dobu přímo vzorově.“

„Ha. Tak ona se nechovala přímo vzorově. To říká někdo, kdo je schopen téměř čehokoli odporného,“ říkala si pro sebe Anna.

„Chci se omluvit za mé chování v posledních pár letech. Nebyla jsem fér vůči tobě, Alexovi a ostatním a teď si připadám tak nějak…..divně.“

„Co se stalo,“ řekla nevěřícně Anna.

„To …to ta hádka mezi Jeffem a Alexem. Měla jsem čas na přemýšlení a rozhodla jsem se, že se chci změnit. Nechci být pořád ta špatná a navíc…když budu lepší, třeba si mě všimne Jeff.“

„Aha, tak to je. Budeš hodná kvůli klukovi,“ zasmála se Anna a podívala se na vodní hladinu. Voda narážela do trupu lodi

„Ne, to není jen tím. Tedy samozřejmě, že je to i tím. Když budu na tebe, TJ a ostatní hnusná, Jeff si mě těžko všimne. To není ale jediné. Cítím v kostech, že se něco stane a budu za potřebí a tak proto…..“

Anna chvilku pozorovala vodu a jedním uchem poslouchala Carlu vylívající si své pocity. Pak na pár vteřin strnula. Otočila se na Carlu a jen tak na prázdni řekla: „Carlo, co ti říká tahle loď?“

Carlu to dost rozhodilo a nejdřív to komentovala slovy „Mě přišlo, že si trochu mimo,“ a pak odpověděla „Ta loď je opravdu úžasná a tolik místa,wau.“

„Když si to myslíš, já z ní moc příjemný pocit nemám. Je sice dokonalá podle tebe, ale, v jejím hlase je cítit trocha obavy a strachu, já si to,co se tady stalo, spojuju se smrtí Toma. Mám takový …….. Rozhovor byl přerušen nárazem.

„Au, neumíš dávat pozor, Garcío. Seš pako, víš o tom a dneska by ses měl každýmu vyhejbat velkým, hodně velkým obloukem.“ Vyjekla Carla a upravovala si po nárazu oblečení.

„Nech ho Carlo, ať nám to vysvětlí, proč do tebe vrazil,“umlčela hbitě Anna Carlu a podívala se na Tea.

„To byste asi holky nepochopily!“ řekl pohrdavě Teo.

„To už jsme někde slyšely. Řekni nám to nebo nás nepřežiješ.“

„Já to klidně řeknu, ale nikdy Carle.“

Carla trochu zrudla, jestli se to tak dá říct nebo poznat, ale stoprocentně její výraz měl velkou vypovídací schopnost. Připadala si dotčená, uražená a chtěla mu to vrátit.

„Carle bych totiž neřekl ani o záchodovým prkýnku.“ Carla vybouchla.

„No to si snad děláš jenom legraci.“ Náhle ztuhla. Podívala se na Annu, na Tea. Pak znovu na Annu. Otevřela ústa. Chtěla něco říci, ale pak je zase zavřela a odešla.

„Carlo počkej!!“ volala na ni Anna.

„Co to bylo? To nebyla ta Carla, kterou znám. Ta už by mě smetla svým jedovatým jazykem,“ zamumlal Teo.

„To…Ona se snaží zlepšit se a ty jsi ji právě dokonale utřel. Teď to s ní bude těžší.“

„To je jedno. Tobě o té věci říct můžu. Už od začátku plavby si mi přišla taková trochu vystrašená.“

„A proto mi to chceš říct, že jsem vystrašená???“

„Ne e. Jen proto, že je na tebe spoleh.“

„Fajn. Tak už mě nenapínej,“ řekla Anna a částečně Tea chápala, avšak na druhou stranu se snažila pochopit Carlu. Chtěla si povídat a pokoušela se o jistý náznak komunikace. Takhle jí odpálkovat nebylo u Tea obvyklé. Oba si sedli na lavičku. Voda šplouchala, kolem nich se proháněl vítr a Teo začal.

„Tak tedy vše začalo od tý chvíle, kdy jsem odešel, raději utekl od Calvina.“

„Co si proboha dělal s Calvinem?“ překvapeně ze sebe vydala Anna.

„Nic a nepřerušuj mě, prosím, nebo nic neuslyšíš!“

„Dobře už ani jednou.“

„Tak tedy vše začalo od tý chvíle,kdy jsem odešel od Calvina. Přesněji řečeno jsem od Calvina utekl. Utíkal jsem před TJ a Jeffem. Jen tak jsme se honili po lodi. Calvin byl akorát zastávka. Po rozhovoru s ním, který byl velmi krátký, a potom, co jsem zahlíd kluky, jsem se dal na útěk. OPĚT. Vběhl jsem do lodi. Až u baru jsem se zastavil. Tam jsem potkal Taylor. Klukům jsem se na chvíli ztratil a tak jsem se s ní zakecal. Ona vlezla za bar. Nikdo tam zrovna nebyl a namíchala nějaký drink ani nevím, co tam dala. Vypili jsme to spolu a já jsem OPĚT!!! viděl kluky. Když jsem bar rychle opouštěl Taylor se tak podivně smála. Proběhl jsem první chodbou. Pak druhou a zastavil se, abych se trochu nadýchal vzduchu. Hlava se mi nějak divně točila. Už ráno mě trochu bolela. Přijde mi, jako kdybych sebou seknul v koupelně. Ale to bych zahýbal. Vše mi v té chodbě přišlo jako rozmazaný. Pak se tam objevil on. Měl špinavý oblečení a v ruce držel velký kuchyňský nůž. Málem to se mnou seklo a to i přesto, že jsem seděl na zemi. Vstal jsem a chystal se rychle opustit toto místo. Jenže za mnou se objevil druhý. Aby byla změna, držel v ruce sekyru. Nevěděl jsem, co mám dělat. Snažil jsem se volat o pomoc, ale nic. Celý jsem se zapotil. A oni se přibližovali a jen se lstivě usmívali. Stále byli blíž a blíž. Už jsem si představoval, jak skončím někde dva metry pod zemí. Když tu jsem byl obdařen novou energií a jednoho jsem kopl do břicha. Skácel se jak švestka. Musel jsem se zbavit ještě toho druhého. A rvačka započala. Vytrhl jsem mu z ruky sekyru. Letěla na zem jako divá. Jedna rána do břicha, druhá do hrudníku. On se nějak nesnažil mi je vracet. Přišlo mi jako, že je mimo.ale úplně, jako z překvapení. Moje poslední rána přistála na obličeji. Spadl na zem a tvrdě oddychoval. V tom jsem ucítil bolest v noze. Otočil jsem se a měl jsem tam řeznou ránu. Ten první se probral a svým nožíkem mě řízl. Zdravou nohou jsem ho odrazil, přesněji šlápl jsem mu silně na ruku, a pak jsem utíkal jak o život. Teď mi to přijde jako sen. Zvláštní co! Řekneš mi k tomu něco?“

Anna se jakoby probrala z transu a zpočátku řekla jen : „To je teda síla!“ a pak se trochu rozpovídala .„Takový sny za chodu nikdy nemám a nikdy jsem je neměla. To i mě přijde dosti zvláštní a to, i když pominou děj toho snu. Hele támhle jsou kluci. Zeptáme se,jestli něco neviděli.“

V okamžiku, kdy se kluci přiblížili více, vytřeštila oči. Byli jaksi trochu polámaní a trochu od krve, víc než je zdrávo.

„Co se stalo, Jeffe?!?,“ zeptal se nic netušící Teo.

„Ty nás neštvi. Příště tě skopem do kulata!!“ odsekl Jeff a připravoval si pěst k úderu.

„Nerada bych se do toho a mezi vás pletla, ale co se vám stalo?“

„To se zeptej tady toho genia. Honili jsme se po lodi. Pak nám zmizel v lodi. Abychom ho chytli, nadběhli jsme mu. Když nás pak viděl, vypadal skoro jako mrtvej. Šli jsme k němu, abychom mu pomohli. On se nejprve tak prapodivně postavil. TJ se k němu přiblížil a on se na něj vrhl. Chtěl jsem je dát od sebe. Jenže TJ už ležel na zemi a Tohle pako se hnalo po mě. Nic ho nezastavilo. Pak se TJ probral a praštil ho do nohy. Víc v tu chvíli nesvedl. Myslel, že ho alespoň donutí spadnout. Teo mu šláp na ruku. Ještě před tím se ale s podivem podíval na tu jeho hnátu. Pak zdrhnul. Když jsme se z toho oba dostali, všimli jsme si krve na zemi. Šli jsme po ní až nás dovedla k tobě, Anno, a k tomuhle zmetkovi.“ Při těchto slovech se chtěl Jeff vrhnout na Tea, ale ten se ustrašeně postavil za Annu. Vypadalo to dosti komicky.

„A mohu se vás kluci zeptat, zda jste už v pořádku?“

„Za pár minut budem oba skoro Ok. Nedává moc velký rány.“

Teo se pomalu vysunul z Annina stínu a trochu ustrašeně se kluků zeptal, jak se mohli dostat až sem a ještě k tomu po krvavých stopách. Dostal strohou odpověď.

„Po těch, který jsou všude kolem a nedaj se přehlídnout.“ V ten okamžik bylo slyšet zadunění a z oblak se na čtveřici hrnuly milióny kapek vody. Krev byla pomalu splachována do vody. Všichni čtyři se začali rozhlížet. Kolem nich bylo nemalé množství krve, které bezedně mizelo v hlubinách jezera. Stihli si všimnout, kde se krev nejvíce hromadí. Bylo to jediné místo. Teova noha bylo to místo, kde se v chloupcích skrývala dva centimetry řezná rána.

„Co to je ?!?,“ zařval Teo a při pohledu na krev kolem sebe to s ním seklo.

„Co to mělo být?“ tázavě se na sebe podívali Anna, Jeff a TJ. Anna jim pak v krátkých větách pověděla Teovu verzi. Pak ho kluci vzali mezi sebe a odnesli do umývárny. Byl zázrak, že je nikdo neviděl. Tam mu společně s Annou ránu ošetřili. Nakonec se nezdála tak hrozná. „Podívejte už se probírá,“ řekl jeden z nich.

Teo pomalu otevřel oči a hned chtěl říct, co se stalo.

„Víte, že se mi zdál takový úplně otřesný sen. Byl jsem říznutej a Jeff a TJ byli zmlácený.“ Ostatní se museli smát tomu, co Teo řekl. Pak ale Anna nahodila velice vážný výraz a upřímně mu řekla, že je to pravda. Málem by to s ním znovu seklo, ale na štěstí se tak nestalo. Měli bychom zjistit, kdo za to může. „Jdem se zeptat Taylor, co nám k tomu řekne, poklad jeden,“ prohodila ironicky Anna nakonec.

Pomalu šli po palubě. Anna před nimi hlídala, jestli někdo nejde. Jeff a TJ přidržovali Tea mezi sebou.

„Jenže jak tak koukám,“ řekla z ničeho nic Anna, když došli na příď, „Jsme už v Kanadě. Budeme to muset odložit.“

„Do p…, dnešek mi přijde, jakoby se mi celej jenom zdál. Na druhou stranu realita je tvrdá, ale aby byla zas tak tvrdá, to jsem nečekal. Jsme v Kanadě konečně nějaká změna. Mohu se vás na něco zeptat. Jak zakryjem naše odřeniny a podobně. Vypadá to jako, kdybychom se zmlátili,“ dodal trochu zmatený Teo.

„Vždyť jsme se mlátili,“ zasmál se TJ.

Před samotnou prohlídkou města ještě museli překonat cestu autobusem. S ním museli ujet pár kilometrů do centra Toronta. Autobus nasadil šnečí rychlost a kolébal se k velkoměstu. Na posledních sedačkám seděli Anna, Jeff, TJ a Teo. Nic neříkali. A k tomu se jejich anti-kamarádka Taylor chovala najednou moc podivně.

Stále měla na obličeji ten prapodivný zjev a stále se ohlížela do zadu. S tím přestala, až když se krajina změnila z předměstské na městskou a poblíž autobusu se zjevila první výšková budova.

„Studenti, teď tady počkejte a já skočím na Univerzitu, jestli nás zapsali a vrátím se.“ Až v tento okamžik, kdy klaply dveře, se rozzvonil známý hlas Taylor, občas překrývaný Jessičiným a párkrát i Carliným hlasem. Po pár minutách přišla slečna K se smutným výrazem v obličeji a oznamovala, pro někoho veselou a pro někoho smutnou zprávu.

„Nikdo o nás neví. Zkoušela jsem je přemluvit, ale marně. Takže vám jen ve stručnosti řeknu něco o Univerzitě. Pak vám dám čtyři hodiny volno. Poté se pojedeme podívat na Niagarské vodopády z druhé strany.

Počkat ne, ne tohle ruším. Prý se tam teď nesmí. Tak tedy čtyři hodiny volna pak pojedem stejnou cestou zpět. Zařídila jsem nám stejnou loď jakou jsme jeli sem. Určitě jste všichni šťastní. A také jsem ještě zařídila, aby to byla jaká si okružní plavba. Takže plavba bude trvat asi dvě hodiny.“

„Skvělýýý!!!“ řvali někteří. Ostatní pak byli zticha. Čtyři lidé vzadu, byli skoro mrtví, ale co mohli dělat.

„…ale potřebuji, aby se mnou někdo šel. Potřebuji někoho, kdo se vyzná v módních trendech, chtěla bych si koupit něco na sebe. Tak třeba Taylor. Jsi z Evropy. Docela by se mi hodilo něco, co letí tam za Atlantikem“

„Jistě slečno Keynová, k vašim službám.“

Ostatní si oddychli a už se chtěli vytratit. Kromě toho, Alex, Calvin a Carla už byli dávno v trapu. Jess taky zmizela jak pára nad hrncem. Slečna K tedy rychle započala rozpravu o Torontské Univerzitě.

Zbytek se po Keyniných slovech rozprchl všude možně. Jen naši čtyři tam pořád ještě stáli na tom samém místě. Už se chystali odejít, ale slečna K dodala:

„Počkat, chci, aby se mnou šel ještě Jeff. Mohl by něco špatného provést. Navíc by se mohl dostat do bitky s místními gangy.

„Slečno, on bude hodný. Ručím za něj. Věřte mi. A kromě toho si myslím, že už nemá ani energii na to, aby něco nekalého provedl,“ řekla přesvědčivě Anna a modlila se, aby už Keynová odešla.

„Dobře, když si to myslíte, slečno Jamesová. Nechám ho s vámi,“ řekla velice odměřeně slečna K a odpochodovala se Taylor do víru velkoměsta.

„Všimli jste si, jak se Taylor usmívala, když slečna K chtěla, abych šel s nimi,“zeptal se hned Jeff, když obě zmizely.

„Jeffe, přece nejsme slepí. Něco se mi na ní nelíbí.“

„Na slečně Sophii?!?“

„Ne ty pako, na Taylor!“

„Vždyť je to tvoje sestřenice. Znáš jí v podstatě od malička!“ řekl Teo.

„No právě, no právě. Znám ji téměř od malička,“ řekla do prázdna Anna. „Ale teď vážně kluci. Musíme se domluvit, jak přežijeme tu strašnou dvě hodiny dlouhou cestu „lodí smrti“. Mám z ní husí kůži.“

Už teď ten jejich rozhovor byl tak chaotický a do toho všeho, aby toho nebylo dost se začal plést i, doposud mlčící, TJ.

„Co takhle jít někam si sednout a tam to můžem vyřešit.“

Pomalu procházeli městem s vysokými budovami. Chtěli najít něco, kde by si mohli sednout. Nakonec se jim to poštěstilo. Zapadli do nějaký putiky, kde nejrůznější nápoje roznášel takový srandovní chlápek. Ten chlápek moc srandovní nebyl, naopak byl dost nepříjemný. Srandovní byl ten jeho kostým. Ani popsat se nedal. Na zdech z falešného dřeva byly všelijaký blbosti a dost to tam i smrdělo.Zasedli k rohovému stolu a jejich „porada“ započala.

„Tak co teď? Musíme se tedy domluvit, co uděláme,“ řekl TJ „Mě to přijde celý naprosto ujetý.“

„Jo a podle mě to, co řekl Teo po cestě sem, je naprostá kravina,“ řekl Jeff.

„Proč si myslíš, že je to blbost. Vždyť ty nevíš, co mi Taylor nasypala do toho pití.“ ohradil se Teo

„To sice nevím, ale přijde mi to jako blbost, aby ti tam nasypala nějakou tu drogu. Některý drogy sice způsobujou halucinace, ale aby ještě vytvořily řeznou ránu. No to je naprostá kravina.“

„To zní fakt jak naprostá kravina, ale třeba to nebyla droga a Taylor není šílená feťačka, ale třeba je to šílená čarodějka, co ráda znepříjemňuje život ostatním.“

„Ty seš asi naprostej cvok tak šílená čarodějka.HAHA to je fakt vtipný.“

„Kluci nechci vás rušit vyrušit ve vašem dialogu,“ přerušila rozhovor Anna, „ale jdeme s TJ něco objednat. Nechcete něco k pití?“

„Přines nám dvě Coly, dík.“

„OK“

„Kde jsme to skončili? Jo to s tou čarodějkou. Říkám, seš cvok,“ řekl už trochu podrážděně Jeff.

„Jo a jak vysvětlíš to s těmi halucinacemi a řeznou ránou ty, Jeffe?“ odsekl Teo.

Jeff se hluboce zamyslel.

„Hele zatím, co přemýšlíš, mě něco napadlo. Třeba je to šílená vražedkyně,“ a usmál se tak, až Jeffovi běhal mráz po zádech. Teď mu připadal jako masový psychicky vyšinutý vrah, co se chystá usmrtit malé děvče a připadá mu milé se u toho usmívat. Jeff se na židli zhoupl do zadu. Otočil se za sebe a čekal příchod TJ a Anny. Nikdo nepřicházel. Pak si uvědomil komičnost celé té situace. Teo se teď snažil usměrnit svůj pohled na jediné místo na stole – papírový tácek ležící u vázy s kytkou.

„Kristovy nohy, přestaň s tím,“ křičel Jeff a smíchem div nespadne ze židle.

„Proč se pořád směješ? Vždyť by to klidně mohla být vražedkyně. Sice nevím, jak to udělala s tou ránou, ale to je v podstatě jedno.“

Jeff už se tolik nesmál a sklopil hlavu. Zvedl ji,až když dorazili TJ s Annou.„Tak tady máte to pití. A pro po už jste se na něčem dohodli?“

„Asi jo. Za prvé - Budem stále spolu za jakýchkoli okolností, za druhé – Budem se pro jistotu vyhýbat Taylor. A je to! SOUHLAS?“ řekl Teo.

Jeff málem ze židle spadl. Vždyť se vůbec nedomluvili a on si tady říká své vlastní nápady a říká tomu dohoda. „Je vážně blázen,“ říkaly jeho oči i výraz obličeje.

„Souhlas!“ odpověděla Anna a sedla si.

„Jasně!“ řekl TJ a sedl si vedle Anny.

„Vždyť ty víš!“ zamumlal Jeff a hodil na Tea lehce vražedný pohled.

„A co?“ sykl Teo, když se konečně všichni zase usadili a on se mohl konečně něčeho napít.

Po dopití vyšla skupinka ven na rušnou ulici, kde v tu chvíli bylo opravdu hodně lidí. Všichni se tvářili tak moc vážně, že těm méně vážným by z toho mohlo být i špatně.

Zatímco se ti čtyři domlouvali na taktice jak přežít cestu zpět, se Jess nemohla zbavit myšlenky, jenž se týkala snů. Zamířila proto dál do centra. Pořád se ohlížela, aby si dobře zapamatovala cestu zpět. Neměla v úmyslu se ztratit v neznámém místě. Vlezla do každého knihkupectví, aby našla alespoň něco.

V jednom opravdu našla to, co hledala. Obchod byl v zapadlé uličce, která se napojovala na hlavní třídu. U pokladny stála stará žena s brýlemi. Její oči nespustili z Jess zrak ani na minutu. Jess vzala z regálu knihu s názvem Sny, brána do duše. Byla zajímavá, ale vrátila ji a vzala další Vše o snech, od teorie k praxi. Byla to docela objemná knížka. Prolistovala ji a zastavila se u rozhovoru jednoho z autorů s ženou, co díky snu zachránila cizí život.

Jess ji koupila. „Musí v ní určitě něco být,“ řekla si, když vyšla z obchodu s balíkem v ruce.

Podívala se na hodinky. Byl čas se vrátit. Cestou potkala Alexe a Calvina a tak šli spolu k lodi. V duchu dokázala uhodnout, proč se Alex chvěje, když šli na jejich parkoviště. Na lodi ho musí vyzpovídat. Nejde to jen tak chodit kolem. Myslet si,že jen ona má zázračnou schopnost. „Alex něco tají. Je to už moc dlouho. Kdy konečně povolí a řekne mi to.“

Když TJ,Jeff, Teo a Anna pomalu mířili k autobusu, vypadali téměř skoro normálně. Anna cestou k autobusu stále nemohla zapomenout na legendu. Stále se snažila přijít na souvislost mezi událostí na lodi dnes a v minulosti. Teo sice nevypadal již tak mrtvě jako na lodi, ale stále ho ty nohy dost bolely. Jedna od kopů do nikoho a druhá od fiktivní avšak dost reálné rány. Ani si neuvědomili, jak čas rychle letí a už stáli před autobusem. Sedli si na místa do zadu, a aniž by se nějak snažili, usnuli.

Zvuk sirény se rozléhá po okolí.

„Co se děje, slyšela jsem troubit sirénu.“

„To nic není. To pískala jen siréna na lodi smrti. Spala si a my také.“

„Ani jsem si nevšimla, že jsme vyjeli.“

Nástup do lodi byl vcelku bez problémů. Všichni čtyři zakotvili hned v prvním podpalubí. Sedli si do lehárny a jen tak odpočívali.

Loď se dala pomalu do pohybu a vyrazila směr okružní plavba po jezeře.

„Tak co bych měla dělat? Možná bych někam mohla jít. Jen bych se tak mohla procházet.“ Carla procházela z jedné sekce do druhé a neměla vůbec žádné tušení kam se hnout. Nebavilo ji kecat s partou přiblblých holek. Ani netoužila po tom, aby ji Jess vyzpovídávala z toho, proč chodí na gymnastiku a tak. To trvalo až do doby, kdy došla ke spolku tajemných, jak jim po její zkušenosti začínala říkat.

Celkem pro ni byli vzduch, ale cítila se špatně když věděla, že je s nimi i Jeff, kterého začínala mít ráda víc a víc. Trápilo ji to, že nemůže své city dát až tak moc najevo. Určitě by se jí všichni vysmáli.

„Ahoj vy tajemní lidé. Co že tady sedíte jak zombie? Na vás je teda příšernej pohled. Opravdu byste se mohli tvářit líp!“

Celou dlouhou minutu, co k nim mluvila, jí přišlo, že asi ani nevědí, že před nimi stojí. Dívali se někam do pryč. Anna právě hypnotizovala lehátko naproti. TJ dělal to samé a Teo spal. Jen Jeff se jednou podíval na Carlu, ale pak se zase vrátil ke své předešlé činnosti a to k nic nedělání. 

„Proboha, tak si tady buďte a nevnímejte mě, ale až si Anno budeš chtít se mnou povídat, za mnou nechoď.“ Poté si myslela, že Anna zareaguje, ale ono se nic nestalo.„Kriste Pane, už jsem z toho opravdu mrtvá. Nikdo tady se mnou nekomunikuje. Jen, co jsem postřehla. Tak jediný, kdo tu provozuje komunikaci je Taylor a Alex. Mě každý vynechá. Tak se tu mějte. Sbohem.“ Carla se rychle otočila a šla se podívat do dalších částí lodi.

„Slyšeli jste to, prý si povídá s Alexem. Musíme tomu zabránit, třeba za to opravdu může. Rychle za Taylor. Musíme je šikovně rozdělit. Pospěšme si.“ Jako náhodou se srazili s Alexem.

„Není ti nic Alexi?,“ zeptala se ustaraně Anna.

„Ne,není. Proč se ptáš?“

„Fakt ti nic není?,“ otázal se Jeff.

„Co, že o mě máte najednou tolik starosti, Jeffe?“

„Co jste si, ty a Taylor, říkali?,“ dodával TJ.

„Nepřeháníte to trochu s tou péčí o mě?“ Alex se otáčel pořád dokola. Ani nevnímal, kdo mu tu otázku právě pokládá. Hlava se mu z toho točila.

„Jsem v pohodě kluci a Anno. Mohli byste mě taky nechat vydechnout.“ Trochu se zarazili. „Mohu už konečně odejít. Ať si tady nepřipadám jako ve vězení?“

„Jistě, že můžeš odejít,“ překvapeně odpověděli a ustoupili mu.

„Jsou divní, ale na druhou stranu milí. Co se jim asi mohlo stát?,“ říkal si když tu skupinu tajemných opouštěl.

Vyšel dveřmi ven na palubu. Foukal trochu silnější vítr a on se musel opřít o zábradlí. Sledoval vodu tvořící velké vlny podél lodi.Pomalu usnul.

„Zase spím, řekl si když se náhle dostal asi metr nad loď a viděl vše z ptačí perspektivy. „Bože, proč já usnu úplně všude. Tohle se mi začíná stávat nějak často.“ Přestal mluvit a vnímal vítr kolem sebe. Náhle začal klesat, až se jeho nohy dotkly paluby.

Rozhlédnutím kolem sebe zjistil, že kromě toho snění,je teď na nějaké jiné lodi. Vše vypadalo podobně, až na to, že tu bylo hodně lidí. Všichni byli nějak prapodivně oblečeni. Muži měli smokingy a vysoké, černé klobouky. Dámy měly hodně zdobené šaty a paraplíčka. Slunce zapadalo a všude kolem zněla hudba, která připomínala živý orchestr. Také to byl živý orchestr.

Nikdo ho nevnímal a on šel po lesklé palubě a sledoval lidi. Jejich řeč byla honosná. Žádná nevhodná slova. Samé ano madam, ano milostivá, ne sire, a tak podobně. Jak šel dál lidí ubývalo. Na zádi uviděl dívku v růžovobílých šatech. Sledovala okolí a dívala se do vln. Přistoupil k ní a díval se jí do tváře. Havraní vlasy měla sčesané nahoru. Její černé oči upřeně sledovaly vodu. Svýma rukama v bílých rukavičkách se držela zábradlí.

Otočila se a chvíli se Alexovi zdálo, že ho vidí. Zadíval se jí do čí a viděl smutek, strach, bolest a ještě něco zvláštního. Něco jako záři rozlévající se kolem ní. V tento okamžik se jako blesk něco černého přihnalo z vnitřku lodi. Bylo to rozmazané, ale přesto identifikovatelné. Byl to muž v černém. Měl za pasem střelnou zbraň a hnal se na dívku.

Začala křičet. Její hlas byl nějak moc silný a začínal trhat zloduchovi uši. Chytl se za ně a začal sebou cukat. Dívka se zatím pokoušela dovolat záchrany.

„Stephene, Stephene, rychle! Už je tu! Pospěš si prosím. JÁ ho nezvládnu,“ křičela, ale už nevydávala takový zvuk jako předtím.

Alex slyšel dupot, ale jeho zrak stále sledoval dívku. Ta záře pomalu mizela a na jeho duši padl temný stín smrti.

Z lodi se ozval ženský hlas. „Alejadro, co se děje, proč voláš svého bratra. Jdu za tebou, miláčku!“

Násilník ji začal škrtit. Chytl ji do svých rukou a hodil ji přes palubu. Zatím přiběhli nějací lidé a začali křičet. Alex se rychle podíval dolů z lodi, ale dívčino tělo nikde.

Zloduch zatím vytáhl svou zbraň a vystřelil na blížící se osobu. Ta padla k zemi. Pak položil další dvě a sám skočil do studené vody. Alex stál uprostřed chaosu a díval se na mrtvá těla kolem něj. Jako zjevení se před ním ukázala ta dívka a řekla jenom vidíš.

Jako blesk se dostal vysoko nad loď a uslyšel křik a pak svištění větru. Stál na útesu a díval se dolů. Podíval se vedle sebe a viděl někoho stát v pološeru. Nedokázal ale říci kdo. Pak se podíval z útesu do vířivých vod. Jeho noha se na mokré zemině smekla a on sjel dolů. Stačil se chytit kořene vyčnívajícího mezi dvěma kamennými deskami. Držel se. Pevně se držel. Slyšel pod sebou dravou vodu narážející do útesu. Jeho tělo ho táhlo dolů a on povolil sevření kořene a padal do ledového hrobu.

Probudil se. Byl celý zpocený a vyděšený. Rychle ustoupil od zábradlí a pozpátku šel do lodi.