Kapitola 1. Temná příchuť smrti

written by Hunter of Sighs

 

Slunce lehce sálající teplo začalo zapadat za obzor. Údolím se proháněl energický vítr a mírně ohýbal stromy podél cesty směřující ke kostelu.

Ten vypadal díky zvýšené oblačnosti a paprskům slabě procházejícími skrz mrační mezery až mysteriózně podivuhodně.

Dveře kostela byly otevřeny dokořán a do jeho útrob vstupovaly zástupy lidí. Tam vpředu, u oltáře pod křížem s Ježíšem stála rakev barvy bělostné jako holubí křídla. Vedle oltáře stály v řadě malé děti a zpívaly zpěvy v latině.

Vzadu za všemi těmi lidmi postával v černém lehce otrhaném oblečení mladík. V tom si všiml, že někdo ze sedících se otočil, a zadíval se na něj.

Mladík zbystřil a pak rychle ale přesto potichu utekl ven do chladného počasí. Zastavil se na kamenité cestě a zadíval se na divoce bouřící nebe. Vítr se náhle zvedl a chrstl mu do tváře čerstvě spadané listí.

„Doufám, že nejdeš udělat to, co myslím, že jdeš udělat,“ ozvalo se za ním.

Mladík se otočil a jeho pohled se upřeně zastavil na vyšší, starší ženě. Vypadala ustaraně, ale přesto se v jejích očích leskl záblesk něčeho mnohem silnějšího než byl zrovna strach a obavy.

„Mami, nech mě prosím jít.“

„Nemůžu. Nemůžu tě jít nechat udělat tu tu věc. Ani to nedokážu vyslovit.“

„Jinak to nejde a nesnaž se mě přemluvit. Mé rozhodnutí stejně nezměníš.“

„Prosím tě z celého srdce. Nech to být. Nechej tu Pandořinu skříňku zavřenou…“

„Zavřenou? Tak zavřenou…hmmm. Jenže ona už je otevřená. Je otevřená už celé věky. Nedá se to jen tak zastavit.“

Jeho matka se rozbrečela a došla až k němu.

„Tak já nevím…“ Mírně začala panikařit. Snažila se najít vhodná slova, aby alespoň na malý okamžik poslala pryč ty chmurné okamžiky, které sem zavál vítr od jezera. „…Mohli bychom se odstěhovat. Strýc z jihu by nás k sobě vzal.“

Mladík prudce ucukl.

„To nejde! Nemůžu jen tak odejít a navíc není kam.“

„Ale tak…“

Zase se o něco přiblížil ke své matce. Chytl ji za ruku a cítil, jak jí tep pulsuje jako o život. Její ruka byla chladná jako kostka ledu. Upravil ji šátek kolem krku a pak ji pohladil.

Lehce se usmála a přitáhla si ho k sobě.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci o tebe přijít. Jsi jediná věc na tomto světě, která mi ještě zbyla.“

„Mami. Povede se mi to. Věř mi. Musím to udělat. Prostě musím. Kdyby se něco stalo, nikomu nic neříkej. Nikdo se nesmí nic dovědět….

„Ale,“ začala znovu brečet.

„Prosím, nebreč, je to pro naše dobro. Je to pro dobro všech ve městě.“

Pak se náhle prudce začalo stmívat. Pochopil, že nastal ten čas. Nastal čas jeho odplaty.

„Už musím jít. Mám tě rád, mami.“

„Já tebe taky…prosím rozmysli si to…“

Naposledy políbil svou matku na tvář a pak se otočil a jeho kroky směřovaly ven ze hřbitova.

Jeho matku nechával stát za sebou v jejím zármutku, strachu a mateřské lásce. V hloubi duše tušila, že je to naposledy, kdy ho vidí živého.

V ten okamžik si to uvědomila. Rychle se rozeběhla za jeho mizející siluetou. Prudce ho zastavila a objala ho tak pevně, jak kdyby se už nikdy neměli odtrhnout od sebe.

Naposledy zašeptala ona slova: „Miluji tě, synku!“

Pak už ho nechala jít jeho cestou, jeho vyvolenou cestou.

Na městečko se pomalu snesla mlha a jeho postava se v ní ztrácela, až zmizela úplně.

Šel nejistým krokem po potemnělé ulici. Jeho boty klapaly o dlážděnou silnici a jeho dech byl nepravidelný. Zastavil se a ani nedokázal uvěřit, že už je na místě. Vzhlédl vzhůru a jeho zrak dopadl na děsivě černý dům, který se nad ostatními nízkými domy tyčil jako strážní věž, kde sedí patrola hlídající vstupní bránu do města, ale vše bylo jinak.

V ní nesídlila patrola, ale sám satan, který si z onoho domu vytvořil pekelnou bránu a skrze ní posílá na svět nejhorší pekelné věci, jež našel v podsvětí. To vše v podobě jediné osoby, jediného zjevení, ke všemu tomu živé osoby.

Ucítil chladný vzduch plující na podivné vlně směrem k němu. Bylo to jako závan smrti. Udělal krok ke kovaným dveřím, jenž byly mírně otevřené.

Když tu se zastavil. Zhluboka se nadechl a následoval další krok. Za chvíli se brána do samotného pekla zavřela a nastalo ticho.

Na nebi se jasně rozzářil Měsíc a temné lesy kolem městečka si šumem sdělovali, co se v městečku proslýchá.

 

V místnosti bylo lehce mrazivé chladno. Kdesi za dveřmi bylo slyšet přerušované vrzání schodů vyrobených z dubu asi před patnácti lety. Nebyly původní, protože v onom domě se toho mnoho událo. Dům prošel i jedním téměř kompletním vyhořením. To, když se neznámý zloděj pokusil ukrást sadu vrhacích nožů, jenž byla ve sbírce zbraní ze sedmnáctého století.

Někdo vzal za kliku a dveře s nepříjemným vrzáním otevřel. Měl v ruce starou petrolejovou lampu, jenž patrně vzal z přízemí, kde byla u dveří do sklepa připravena k rychlému použití. Dveře za sebou svižně zavřel a zamknul.

Rychle, ale zároveň se vší opatrností, položil lampu na stůl. Vytáhl z kapsy mírně špinavých kalhot krabičku sirek a zapálil svícen, který byl na stole. Cítil ještě nepříjemný chlad, když dosedl na studené dřevo menší židle.

Když už nebylo v místnosti tak odporně chladno, osoba vytáhla ze své bundy knížku a položila ji vedle již zhaslé lampy.

„Teď už mi nic jiného nezbývá. Musím to udělat. Teď nebo nikdy!“ Při slovech osoba vytáhla z kapsy nablýskaný nůž a křečovitě ho držela v ruce. „Už to jinak nejde. Nikdo se k tomu neměl a teď …když jsou všichni mrtví, to musím udělat já! Možná už je pozdě, ale nedovolím, aby se to stalo. Nesmí se stát to, co mi řekla! Nesmí!“

Ještě jednou osoba zkontrolovala, jestli jsou dveře opravdu zamčené. Věděla, že v tom domě nikdo není, ale jistota je jistota…….

Pak osoba vzala do ruky čerstvě nabroušenou zbraň a pevně ho uchopila do pravé ruky. Ostřím se nejprve lehce dotkla dlaně druhé ruky. Pak mírně zvýšila tlak, pořádně se nadechla a čepel lehce zajela pod svrchní část kůže. Na knížku začala dopadat krev. Ta se vpíjela do desek a obarvovala je na rudo.

V oslabení otevřel deník a nalistoval na druhou stranu, na níž bylo něco napsáno, a začal číst.

Všude šero. Měsíc jasně zářil do temnot. Něco z jeho záře proniká malými okénky do sklepních prostor starobylého domu. Svíčka ve výklenku na chodbě pohasíná. Ta je osvícena už jen měsíčním svitem, co celému prostoru dává pocit nevinnosti, jež je jen klamnou a fiktivní představou toho, že je vše v naprostém pořádku.

Je takové ticho, že bys slyšel špendlík spadnout. Náhle cítíš, jak se chvěje zem. Slyšíš dupot a rychlý dech, který se k tobě přibližuje. Stále blíž a blíž. Pak je na pár minut opět hrobové ticho. Po těch minutách se ozývá klapání bot o kamennou podlahu. Na začátku chodby se začíná rýsovat postava. Díky měsíčnímu svitu máš šanci zachytit obrys něčeho, co vypadá jako obrys člověka. Podle zrychleného dechu usuzuješ, že by to mohl být chlapec. Ten utíká jako o život. Před čím? Nemá tušení. Ani neví, jestli opravdu běží. Možná stojí na místě a vše se mu zdá. Neví ani před čím utíká. Ale i přes vše, co cítí, prchá, jako kdyby ho honila smrt. Boty má celé ošoupané a jeho tělo je zpocené dlouhým a vyčerpávajícím během.

Doběhl na konec chodby. Tam, kde kdysi svítila svíčka. Ticho okolo něj je náhle protrženo mnoha větami a slovy. Ty víš, co máš dělat. Musíš být rychlý. Zachraň nás nebo umřeš.

Cítí se zmateně. Neví, jestli se má dát doleva nebo doprava. Moc času nemá. Otáčí se za sebe. Náhle, jako když ho polije vodou, se zalekne a dá se opět na úprk. Stále běží a běží. Probíhá chodbami, aniž by vnímal směr chodeb. Vnímá jen tlukot svého srdce. Ten je stále dominantnější a ohlušující.

Už ani neví, kde je. Jeho běh zastaví pád. Podívá se, o co se přerazil, a zahlédne kostru. Je mu hned jasné, že je lidská. V okamžiku mu v žilách ztuhne krev a on se jako kostka ledu otáčí za sebe. V hlavě se mu vybavují nejšílenější představy.

Nejprve slyší podivný šum. Pak uvidí temnou postavu blížící se k němu. Bytost,kterou tak dobře zná, zašeptá dvě věty šířící se po celém sklepení jako omamný  a vše zabíjející plyn.

„Jsi má poslední oběť. Pak budu moci v klidu umřít!!!“

Chlapec zahlédne lesklou čepel a vytřeští oči. Snaží se najít něco ve svých kapsách, ale marně. Sune se dál od toho, co se k němu blíží. Zastavil se u drolící se zdi. Jeho ruka se dotkla něčeho kovového. Našel to. Nůž, který hledal, mu musel nejspíš vypadnout, když zakopl o tu mrtvolu.

V záři měsíčního svitu má šanci uvidět tu kostru ještě jednou. Teď to poznal a rukou si zakryl oči. Rozhodně to bylo tělo lidské. Na prstě ta kostra měla prsten. Poznal ho hned, jakmile ho spatřil. Patřil  jeho přítelkyni. Pocítil svíravý pocit v hrdle při vzpomínce na její smrt.

Vrah se sune k němu, aniž by tušil zradu. Jeho ruka se dotkla hochova ramene a pevně stiskla. Pak se přesunula pod krk a začínala chlapce dusit. Jednou rukou mu pomalu odebíral kyslík a druhá se k němu blížila s kudlou v ruce.

Celým sklepením se ozval řev, když si kudla prorážela cestu hochovým hrudníkem.

„Áaach ….je konec. Už je je je je je …..  Hlasy utichly. Jen kolem dvou osob v labyrintu se proháněl vítr, který ty hlasy stále přinášel z dalekých konců chodeb. Jen ozvěny se linuly těmito temnými prostory.

V ten nepatrný okamžik jakoby se zastavil celý svět. Chlapci se začala valit krev do mozku a jeho ruce ztuhly. Hlavou mu proudilo tisíce vzpomínek. Vše, co se udalo od doby, co se k nim ta věc dostala. Skrze sled jednotlivých obrazů si začínal uvědomovat mnohem víc věcí než kdy dřív, že to ve celé je mnohem větší, že jeho smrt je jen nicotná záležitost v celém tom kolosu, jemuž se dá říci osud.

Pochopil. Vše do sebe zapadalo jako skládačka, kterou měl jako malý chlapec. Musí udělat jen jedinou věc. Poslat duši vraha dál, dál ve směru proudu života a smrti.

„Tady máš něco, co si na nástěnku svých nechutných činů nepověsíš. To je za Alfreda, Katrin, Anettu, Alejadru, Stephena, Tonyho, Karu, Andrewa a za  ….“ Už nedokázal dopovědět to, co chtěl.

Měl v hrudi nůž, který jeho vrah stále svíral ve své špinavé a mastné ruce. Sám chlapec už povolil a jeho ruka už nesvírala nůž, který ještě stihl zabodnout do svého nepřítele.

Nad vrahem i jeho obětí se stahují mračna. Měsíc, doteď zářící, se zalívá krví a nad celou budovou se zjevuje vír smrti.

Chlapcovo tělo se rozpadlo v prach, který se rozletěl po celé temné chodbě a nad vrahem vytvořil mrak pohlcující duši. Náhle si připadal tak prázdný a i přes jeho prohnilou duši cítil, že o něco velmi důležitého přišel. Cítil tu prázdnotu, která ho zevnitř požírala, jako sup požírá zdechlinu.

Cítil se bezmocný. Strach,který mohl vždy načas ovládnout, teď plně ovládal jeho. Naprázdno polkl, když se jeho ruka začínala rozpadat. Pomalu mizel. Ztrácel se z toho prokletého světa. Pocítil nutkání prosit Boha o spásu jeho duše, ale bylo pozdě na nějakou snahu odčinit vše, co udělal.

V místnosti je klid. Svíčky na svícnu pomalu dohořívaly a chlapcovo tělo bylo ještě v polosedě. Jeho hlava ležela na stole a jeho ruka, před chvílí svírající nůž, teď visela volně podél těla. Z židle odkapávala krev a po kapkách dopadala na zem.

Na chvíli se zdálo, že nad louží rudé tekutiny přelétl nějaký stín. Po pár minutách pohltila vše absolutní tma.