1.sezóna

2.sezóna 3.sezóna Charmed New Year  Hlavní stránka

V dávných legendách se praví, že když fénix zahoří pravou láskou, vzplane nebeským ohněm a jeho láska k milované osobě bude trvat navěky. Traduje se také, že při vzplanutí může plamen přejít i na milovanou osobu. Pokud ta žáru odolá, bude tento svazek pevnější než ocel.

 

Bianca seděla na schodech domu Halliwellů. Čekala, až Chris dobalí posledních pár věcí. Taxík tady ještě nebyl a na obloze teď vládlo slunce. Doslova pálilo na Biančině kůži. Pohlédla na paži, kde měla tu podivnou vyrážku. Opravdu začínala připomínat křídlo ptáka. Najednou zaslechla hluk motoru. Taxík zabrzdil před domem Halliwellů. Bianca se zvedla. Rychle seběhla schody. V ruce svírala mobil a poslepu vyťukala Chrisovo číslo. Naklonila se k otevřenému okýnku.

Bianca: Chviličku prosím vydržte.

Taxikář: V pohodě.

Bianca si dala mobil k uchu a čekala, až to Chris zvedne. Po sléze to zvedl.

Bianca: Už je tady. Jak jsi na tom?

Chris: Jen vezmu poslední věci a jsem tam.

Bianca: Čekáme.

 

Chris zabalil poslední zavazadlo. Pak si sedl na postel a chviličku přemýšlel. Ruku volně položil na deku a zakryl tak malou krabičku potaženou sametem. Sevřel ji v prstech a pak ji zvedl. Otevřel a zadíval se na prsten v ní. Usmál se a krabičku schoval do jedné z kapes batohu. Pak vstal a hodil si batoh na záda. Před sebou měl víkend v horách a v boční kapse věcičku, co mu možná změní celý jeho život.

 

Úvodní znělka

V hlavních rolích:  Chris Halliwell a Bianca Torres

Ve vedlejších rolích: Tara, Zack, Candice ( Recepční Hotelu Zátiší )

Hostující hvězdy: Tewin

Díl 19. Síla ohně

 

V jedné knize ve Ztracené knihovně existuje legenda, která vypráví o rase Fénixů – rase ctěných a uznávaných bytostí, které kdysi upadly v nemilost dobra a někteří z nich se stali prodlouženou rukou Podsvětí. Jejich role byla dána a oni sami s tím nemohli nic dělat. Praví se také, že jsou fénixové loajální k těm, kteří si to zaslouží.

Ve spiscích se dá rovněž nalézt legenda o hořící lásce. Ta praví, že pokud li se fénix opravdově zamiluje, jeho srdce zahoří natolik, že může sežehnout toho, který je milován. Pokud ten žáru fénixe odolá a přežije, jejich láska bude trvat věčně. To se píše v knize, kterou již dlouhou dobu nikdo nečetl.

 

Stát Washington, lesní hotel Zátiší

Recepční se usmívala tak, až se chvíli zdálo, že to není živá bytost ale jen figurína, že ta pravá recepční je někde v zóně pro zaměstnance, a snaží se si ten úsměv odmontovat z obličeje. Nikoli – byla opravdu živá a jmenovala se Candice. Byla tak sladká a vypadala tak křehce, že by na ni nikdo nedokázal mluvit sprostě, nahlas, nebo se jí snažil více či méně urazit jakýmkoli způsobem.

Až….

Dveře se otevřely a vehnaly do vstupní haly chladnější vzduch s trochou deště a skupinkou teenagerů. Nahrnuli se k recepci. Hulákali a trochu se i strkali. Za nimi do hotelu vstoupili Bianca a Chris. Vešli v momentě, kdy jeden mladík shodil na zem hromádku letáků. Přišlo mu to natolik zábavné, že se ani nesnažil je ze země zvednout. Bavil se dál a pak se podíval na Candice.

Kluk: Tý jo…ty jsi ale kus!

Candice ho aktivně ignoruje a snaží se stále udržet úsměv. Po chvíli zaslechla, jak zase něco spadlo. Trochu zrudla a pak si to šla srovnat sama. Chris a Bianca zatím došli k recepci a druhé recepční začali vyřizovat rezervaci pokoje. Nečekaně najednou někdo zakřičel. Oba dva se otočili směrem, kde stála Candice. Bylo to tak rychlé, že si to ani nikdo neuvědomoval. Kluk, co na ní volal skoro jako na kus skotu, plácnul Candice po pozadí, když se právě narovnávala, aby srovnala reklamní letáky hotelu, které schválně opět shodil. Ta chviličku stála. V očích měla hněv. Pak se uklidnila a vlepila mu takovou facku, až se otočil o devadesát stupňů a narazil do recepce takovou silou, až všechno, co bylo na pultu shodil na zem.

Pak se otočila a vrátila se na své místo. Skupina teenagerů chvíli mlčela. Pak rychle srovnali letáky a dál mlčeli.

Candice: ( Usmála se. ) Máte rezervaci?

Když Chris a Bianca odcházeli směr svůj pokoj, jedna dívka ze skupinky podívala Candice papír s informacemi. Candice si ho vzala a opět se usmála.

To, co jim řekla, už oba dva zamilovaní neslyšeli. Zahnuli za roh a pak pomalu vystoupali po schodech do prvního patra. Odtamtud pak museli přejít přes prosklenou lávku, odkud viděli do širého okolí. Most, prosklená lávka, spojovala dvě protilehlé části malého, ale hlubokého údolí. Oba dva se v průchodu zastavili a chvíli se nechali unášet tím, co viděli.

Hlas: Pokud budete chtít… ( Otočili se a dívali se na muže v obleku, vypadal jako manažer hotelu. ) spatřit dno Jámy, tak tomu říkáme – Jáma, můžete využít schodiště, které vede až dolů. Jiným bych to nedoporučoval, ale vy vypadáte tak mladí a plní síly… ( Oba dva se zamračili. ) Je to hodně schodů. Starší jedinci by to nemuseli ujít. Tedy…dolů se dostane každý, ale nahoru…

Bianca: Už se stalo, že tam někdo uvíznul?

Manažer: ( Zamyslel se a pak se usmál. ) Párkrát ano…ale nebojte se. Máme tady tým záchranářů. Hodili by vám v tom případě lano.

Chris: Lano?

Manažer: Ano. Umíte doufám šplhat po provazu,ne?

Chris: Já…

Manažer: Vtipkuji. Ale doufám, že umíte. Jinak…přeji vám oběma příjemný pobyt.

Usmál se a šel dál. Bianca a Chris ještě chvíli stáli a dívali se na sebe.

Bianca: Byl divnej.

Chris: Trochu ano.

 

Dno jámy bylo temné místo. Stěny údolí tu byly tak blízko u sebe, že se sem mohla vejít jedna osoba. Ovšem…když manažer řekl dno jámy, myslel tím spíše prostor asi tři metry nad původním dnem. Ten byl širší. S přístupem na schodiště, které se táhlo ve spirále až k patě hotelu. Bylo tam vybudováno malé posezení a informační tabule, kde jste se mohli dočíst, že tu kdysi dávno topili čarodějnice. Po dešti se dno jámy vždy naplnilo vodou až po okraj. Pak stačilo čarodějnici přivázat k noze kámen a díky hloubce, se oběť jednoduše utopila. Voda později opadla a tělo bylo vytaženo a pohřbeno na druhé straně údolí. Tam, kde teď stojí druhá část hotelu.

Bianca: Bože…víš, že tohle místo bylo kdysi sídlem čarodějnic?

Chris: A to víš odkud?

Bianca: Tady to píšou.

Chris a Bianca stáli u druhého výtahu a čekali, až jim přijede kabina. Vedle u tlačítek byla sepsána část historie hotelu.

Chris: Tak to abych se bál.

Bianca: Jsi vtipnej. Já si tohle místo chci užít, a ne být vyděšená.

Chris: Tyhle dvě věci se dají bez problémů sloučit v jednu, víš to?

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely.

Bianca: Výtah je tu… a ty přestaň.

 

Lesní Hotel Zátiší, pokoj Chrise a Biancy

Bianca stála u okna a hleděla na západ Slunce. Jen občas její zrak sjel dolů. Jejich pokoj byl na straně Jámy a každičký pohled do ní jí nedělal dobře. Chrtis mezitím již stihl vybalit a teď stál u dveří.

Bianca: ( Otočila se. ) Kam se chystáš?

Chris: Jdu se informovat na to, jak je to tu s večeří.

Bianca: Ale…( Již stihl otevřít a odejít. ) …to máme v příručce a …( došla k malému stolečku a sebrala z něj několik papírů. ) … v manuálu, co jsme dostali. Tak nic. ( Chtěla položit manuál na stolek. ) Který hotel má manuál pro to, kdy jsou večeře. ( Otočila ho a přečetla si poslední stranu. ) A k tomu z roku 1967. No nic…měla bych se jít taky asi kamsi podívat.

Už opravdu položila knihu a zamířila ke dveřím. Jen se ubezpečila, že má u sebe druhou kartu, aby se pak dostala do pokoje.

 

Recepce hotelu

Chris seběhl schody a zastavil se těsně u pultu recepce. Candice tam ještě pořád byla a jeho napadlo, že asi pracuje od nevidím do nevidím.

Chris: Dobrý…

Candice: Pan Halliwell, že je to tak?

Chris: Ano… a pro Vás Chris.

Candice: Co pro Vás mohu udělat…Chrisi.

Chris: Candice, chci se zeptat…jak je to tu, když bych chtěl…objednat…( A pak to udělal. Vytáhl sametovou krabičku a položil ji na stůl. ) Však víte…byla by tu…možnost?

Candice: Ou… není problém, Chrisi. Stačí, když nám, mě, nebo někemu z vyššího personálu, povíte čas…a my zařídíme to ostatní. Chcete zvláštní…jen se ptám…místnost? Máme tady překrásnou zahradu…je tam klid, ticho…Všechno krásné a dokonalé přímo pro…vy víte.

Chris: Jsme tu na pár dnů…takže…

Candice: Nebude problém. Jen nám dejte vědět pár hodin předem a všechno bude ťip…ťop. Vaše přítelkyně vážně celá kvete.

Pak se jen lehce dotkla sametové krabičky, usmála se a kývla.

Candice: Ještě něco?

Chris: Ne…vlastně…bych chtěl objednat….

 

Chodba „Schodiště“

Bianca stála u dveří, na nichž stálo „Schodiště“ Bylo jí jasné, že tudy se jde do Jámy. Nic jiného to nemůže být. Dotkla se dveří a to jí stačilo. Už jen ten dotyk jí naháněl hrůzu. Jako kdyby slyšela všechny ty nebohé ženy křičet, když jim uvazovali kámen k noze, Pak se začaly dusit, když jim cpali roubíky do úst…a pak už ani to. Jejich těla se plnila vodou, až už víc pobrat nemohla. Byly z nich jen houby plné vody.

Jak tam stála a přemýšlela, začaly se k ní přibližovat hlasy. Bylo jich několik. Byly to mladé hlasy. Na druhé straně průchodu se objevili dvě mladíci a tři dívky. Byli to ti samí, co „prudili“ recepční Candice. Zastavili se u Biancy, ale jen na chvíli. Jeden z nich otevřel dveře a všichni zmizeli uvnitř. Poslední se přeci jenom zastavil a zadíval se na Biancu.

Kluk: Půjdeš taky?

Bianca: Raději si nechám zajít chuť.

Kdosi uvnitř: Tede, kde se touláš?

Ted: ( K Biance ) Jak myslíš.

Zmizel ve dveřích a zbyla po něm jen tma a velmi slabé osvětlení.

Bianca: Bože…ty si nikdy nedají pokoj.

Nechala dveře otevřené a šla hledat Chrise.

 

Jáma, dno rokle

Skupinka mladistvých už byla skoro celá dole. Brali schody velmi rychle a tak se dole zastavili, aby se pořádně nadýchali čerstvého vzduchu. Zde, dole, na dně rokle, ale nebylo tolik čerstvého vzduchu, aby je to potěšilo, nebo aby jim to usnadnilo dýchání. Jako kdyby tady všechno stálo. Samotné dno rokle bylo vydlážděno. Stálo tu malé posezení a uprostřed něj díra v zemi – Jáma. Průměr měla tak velký, aby se do něj vešla větší žena. Muž, co hrál třeba fotbal nebo byl dobrý plavec, by se sem rozhodně nevešel.

Ted: Teda…tady bych nechtěl zůstat navěky. ( Podíval se na černovlasou dívku, co stála u Jámy a dívala se dolů. ) Taro, dávej prosím pozor. Nechci o Tebe přijít?

Tara: Jen klid..lásko…co by se mi tady mohlo stát? Je to jenom díra.

Kluk vedle ní: Třeba dovnitř spadneš a nikdo tě už nikdy nenajde.

Tara: Zacku, ty jsi vážně…

Zack ji chytl a dělal, že ji chce hodit do Jámy. Jak byla ve zduchu a dívala se do Jámy, zdálo se jí, že ji něco volá. Slabý hlas z té temnoty místa, kde dřív zabíjeli ty ženy, co měly vlastní rozum. Trochu se jí z toho motala hlava.

Tara: Jsi naprosto blbej.

Zack: Neječ.

Tara: Tede, vem mě nahoru. Nějak se mi zamotala hlava.

Ted odešel s Tarou nahoru a za nimi odešli postupně i ostatní. Zack tam zůstal sám. Chvíli seděl na lavičce a kochal se pohledem na rokli. Pak mu to nedalo a došel k Jámě. Chvíli se díval do té hloubky, když tu zaslechl hlasy. Linuly se k němu ze všech stran. Motaly mu myšlení a on se v nich ztrácel. Naklonil se přes provaz, co byl kolem Jámy a zahlédl tam hluboko něco, co ho vyděsilo.

 

O chvíli později

 

Restaurace Hotelu Zátiší

Bianca byla usazena ke stolu a podívala se přes svíčky na Chrise. Kolem to lehce šeptalo a i to cinkání příbory bylo téměř zanedbatelné. Odkudsi bylo slyšet hudbu. Byla tak potichu, že ji člověk sice slyšel, ale nerušila ho v komunikaci.

Chris: Ahoj, kde ses toulala?

Bianca: Byla jsem…se kouknout u Jámy.

Chris: Vždyť jsi…

Bianca: Stála jsem u těch dveří na schodiště… ( Rozhlédla se kolem. Hudba stále tiše hrála. Příbory lehce cinkaly o porcelánové talíře. ) … a pak tam přišli ti mladí, co otravovali Candice z recepce a … ( Dívala se kolem. ) a pak…

Chris: Co?

Bianca: Nepřijde ti, že je tady až moc ticho?

Chris: Nepřijde mi…že by…

Bianca: Kde jsou?

Chris: Kdo?

Bianca: No…ti pubescenti. Jsou hluční a teď…

Chris: Buď ráda. Pak by tady nebyl takový klid a ticho.

Najednou nastalo ticho. Hudba chvíli nehrála a zvuk cinkajících příborů byl kdesi v dálce. Bianca se ohlížela kolem sebe. Chris něco říkal, ale ona ho nevnímala. Měla pocit, že se začíná vařit. Vyrážka na paži jí začala pálit a zrudla. Bianca se postavila a chvíli se rozhlížela kolem sebe. Vzduch v místnosti zhoustnul a její oči vyhledaly jediné místo, kde se její mysl mohla cítit v bezpečí. Ozdobný krb na druhém konci místnosti. Hořel v něm klidný oheň. Plameny si hrály svou vlastní skladbu, aniž by reagovaly na cokoli mimo ohniště.

Bianca zpozorněla. Táhlo jí to k tomu místu jako kdyby to byl druhý magnet s opačným nábojem. Sever a Jih. Černá a bílá – Najednou stála u ohně. Natáhla ruku a cítila jeho teplo. Hřálo ji. Neubližovalo. Jen příjemně hřálo.

Hlas ohně: Je čas…

Bianca uskočila a odtáhla se.

Hlas ohně: Pojď blíž.

Něco ji nutilo se přiblížit. Natáhla ruku a nechala se ohněm úplně pohltit.

 

Kdesi

Bylo to rychlé a přišlo jí, že snad i musí letět. Když se s ní svět přestal točit, rozhlížela se. Poznala to místo. Sídlo její rodiny. Jejího otce. Dlouho ho neviděla. Dětství trávila s matkou v malém bytě ve Friscu. Ta o jejím otci moc nemluvila a teď tu byla. Tady… Obří hala, dvojité schodiště. Byla tu všudy všeho dvakrát, ale pořád si pamatovala tu vůni – kubánské doutníky a podivný zápach. Z chemické laboratoře ten pach znala – síra. A pak ještě jedna věc, co si pamatovala. Otočila se ke vchodu – vždy tam stáli dva ranaři v oblecích a černých brýlích. Vypadali jako z filmu Muži v černém…až na to, že nečinili emzáky.

Zaslechla klapání drahých a luxusních pánských bot. Zvedla hlavu a spatřila ho. Oblečení za tisíce dolarů, v ruce zapálený doutník. První, co jí prolétlo hlavou bylo slovo Mafián.

Otec: Ahoj dceruško.

Bianca napnula svaly v pažích a sevřela ruce v pěsti.

Otec: Co matka? Má se stále dobře?

Bianca: Proč nejdeš a nezeptáš se jí sám?

Otec: Ale na táák. Dceruško, už dlouho jsem tě neviděl. Nemohla bys…

Bianca: Nemohla. Nechals nás plácat se v bídě a proč?

Otec: Takový je osud všech v našem rodu.

Bianca: Ty…( Máchla rukama kolem sebe. ) v chudobě nežiješ.

Otec: Já náš rod nepodvedl. Tvá matka ano.

Bianca: A čím? Čím ho podvedla?

Otec: Tím, že podvedla mě.

Bianca: Už…zase…Proto jsi ji nechal? Protože tě už nechtěla?

Otec: Rod jen tak neopustíš.

Bianca: Ona jen chtěla klid. Ale to ty ne! Rozvod byl legální. Nic po tobě nechtěla.

Otec: Jen tebe!

Bianca: A proto jsi jí vzal všechno ostatní?

Otec: Ty jsi pro mě důležitá…to ano, ale ještě je tu jedna věc.

Bianca: Jaká?!?

Otec: Zamilovala se do člověka. A jak moc dobře víš…

Bianca: Byla svobodná. Už k tobě neměla žádné závazky.

Otec: Z rodu nikdy neodejdeš. Vždycky už bude moje!

Bianca: Tak o tom to je? Žárlil jsi, že si našla někoho, kdo ji bude milovat?

Otec: ( Zasmál se. ) Ty.. ty to nechápeš, co?!?

Bianca: Co nemám pochopit?

Otec: Fénix nemůže milovat smrtelníka a obráceně. Zahubí to oba. Jejich láska bude prokletá. Nemohl jsem to dovolit….

Bianca: A tak…

Otec: Ano…to já jsem za smrtí toho jejího přítele!

Bianca: Ty…

Bylo mu jedno, co si o něm Bianca myslí. Usmál se a posadil se do křesla pod schody.

Otec: Ale to není to, proč jsi tady a teď zrovna ty.

Bianca: ( Ztuhla. ) Co?

Otec: Je čas na to, abychom tě zasvětili do pravého poslání všech fénixů.

Bianca: Co to má znamenat?

Otec: Odteď za tři měsíce budeš povolána na post démonského ochránce….ať se ti to líbí nebo ne. Pro tento post však musíš…( Chtěla něco říci. ) Ne. Mlč. Pro tento post musíš nabít nových schopností a dovedností. Až budeš plně připravena…určí se ti tvůj první cíl.

Bianca: Bože…ty jsi se…

 

Pak jí to došlo. Máma byla fénix a když byla Bianca ještě malá, mluvila o službě. Mnohokrát domů chodila spálená, ale jako fénix se dokázala zregenerovat. Oheň ji chránil. Činil ji nezranitelnou. Po rozvodu však tato „služba“ skončila. Bylo snad tohle jedna z věcí, co jí Otec zval? Její schopnosti? Talent? Ochranu? Maskovala se za prací účetní v jedné bance…a tam se setkala s Timem. Byl fajn. Měl jí rád a konec konců měl rád i Biancu, i když už jí bylo skoro dvanáct a nedala si poroučet. Po roce soužití s Timem její máma zářila štestím…než zasáhnul osud a Tim zemřel, když začalo z divných důvodů hořet jeho auto.

V ten moment se dívala otci do očí a chtěla mu říci: Pracuji pro dobrou magii. Pomáhám Halliwellům – síle dobra v boji se zlem. A daří se mi. A navíc…miluji dobrého čaroděje. Zamyslela se. Milovala ho. Teď si byla jistá.

 

Otec: Co jsem?

Bianca: Jsi tyran. Nechci s tebou mít nic společného.

Otec se zasmál a jeho smích se odrážel o všeho a všech. Trvalo dlouho, než úplně utichl. Bianca chtěla odejít, ale u dveří zase stály ty dvě gorily.

Otec: Teď není vhodný čas na odchod, dceruško.

Bianca: Už dlouho tě neberu jako svého otce. Není důvod, proč bych s tím měla začínat právě teď. Jak jsem to udělala před tím?

Vyhledala očima první otevřený oheň. V domě fénixů je vždycky někde otevřený oheň. Dodává místu mystickou ochranu. Našla ji. Svíčka poblíž schodiště. Otec poznal, co chce udělat a snažil se ke svíčce dostat dřív. Nepovedlo se a Bianca v ohni zmizela pryč.

 

Stála zase u krbu v hotelu Zátiší. Hudba doposud nezačala hrát a ona se vrátila ke stolu. Nadechla se a v hlavě se jí to mlelo. Co bude dělat teď? Viděla svíčku na stole a rychle ji sfoukla.

Chris: Co se stalo?

Bianca: Já…nic. Bylo mi z té svíčky nějak…vedro.

V tu chvíli naprosto zapomněla na teenagery a nechala je na pospas jejich vlastnímu osudu.

 

Pokoj 274

Tara netrpělivě přešlapovala a sledovala hodinky. Pak zvedla hlavu a zírala chvíli na dveře. Ty se po sléze otevřely a do pokoje přišel Teď. Dýchal tak rychle, že to vypadalo jako kdyby běžel Maratón. Oči měl lehce zarudlé.

Tara: Tak co?

Ted: Není tam.

Tara: Jak není? Kde jinde by mohl být?

Ted: Prostě tam není.

Tara došla k otevřenému oknu a dívala se ven.

Tara: Kde do háje jsi? Neměl jsi tam zůstá…

Otočila se a pak ji něco zvedlo a vyhodilo z okna. Padala dlouho. Když dopadla, napadlo ji, že musí být mrtvá, ale nebyla. Zvedla hlavu a ztěžka se otočila na záda. Nebe bylo poseto hvězdami a ona ležela vedle Jámy. Něco se k ní blížilo a mělo to hlad.

 

Restaurace Hotelu Zátiší

Bianca chvíli hleděla na talíř, který se před ní objevil a došlo jí, že vlastně ani nemá hlad. Že by se teď šla raději natáhnout. Chvíli ležet na posteli a nic nedělat. Teď, když její otec na stopě, bude muset být mnohem opatrnější.

Bianca: Chrisi…já…

Chris: Co se stalo? ( Poznal, že je něco jinak. )

Bianca: Není mi dobře…raději bych šla do pokoje…

Chris: Jdu s tebou.

Měl opravdu starost. A ne proto, že by přišel o večeři s Biancou…ona důležitá večeře se měla konat až poslední večer. Měl strach, že se její city k němu změní a on s tím nebude moci udělat vůbec nic.

Bianca: ( Vstala. ) Ne…jen tu zůstaň. Natáhnu se a trochu se prospím.

Pak ho opustila. Chvíli tam seděl a přemýšlel. Díval se na kouř stoupající vzhůru do vzduchu. Přišlo mu to jako věčnost. Po sléze se konečně odpoutal od kouře, svíčky, slastně vonící večeře a vstal. Musel za ní jít.

 

Přišlo mu, že to nemohlo být tak dlouho, ale Bianca už byla dávno v pokoji, když došel k prosklenému spojovacímu mostu. Zastavil se uprostřed a zadíval se na dno rokle. I z té výšky si nemohl nevšimnout malého ohně, který dole poskakoval.

Chris: Hmm…že by si tam někdo udělal táborák?

Otočil se a ztuhl. Na druhém konci mostu stála dívka. Ruku měla položenou na dveřích k Jámě a v očích měla podivný výraz. Chris chvíli váhal, ale pak udělal pár kroků. Dívka se doposud ani nepohnula. Její hnědé vlasy ale zblízka ukazovaly, že právě musela snad projít křovím, nebo hodně hustým lesem. To listí a malé klacíky měla všude. Na botách bláto a za nehty hlínu.

Dívka: Je čas odhodit masku!

Chris se zastavil. Výraz v očích byl jasný…už ho párkrát viděl. Je něčím posedlá. Zavolá Wyatta a Cartera. Nahmatal v kapse….o ou…v kapse mobil neměl. Vybavil si ho ležet na stolku vedle postele. Tak jinak. Projde kolem ní a zamíří do pokoje. Tam použije mobil a zavolá své bratry, aby mu sem přišli pomoci. Celkem dobrý nápad.

Dal se znovu do pohybu a blížil se k té dívce s větvemi ve vlasech. Nedívala se na něj. Stále strnule zírala před sebe. Zastavil se vedle ní. Proč se nepřenesl? Napadlo ho. Nemohl….co když…Dívka se otočila a zírala mu do tváře. Byli si tak blízko, že slyšel, jak jí rychle tluče srdce, jak se lehce pohybují ty lesní vlasy, jak jí odpadává hlína z prstů přímo na podlahu hotelu.

Chvíli ona jen dýchala a Chris ani nedutal.

Dívka: ( Najednou zakřičela. ) Je čas!

A máchal rukou směrem k obličeji Chrise. Ten včas uhnul. Dívka pohybem ruky otevřela dveře na schodiště a Chris spatřil oheň, který žhavil zdi do běla. Bylo to tak rychlé, že si to ani po pár dnech nedokázal vysvětlit. Strčil do ní a jak mizela v ohni, zabouchnul dveře a přenesl se. Nezjišťoval ani zda je poblíž nějaký smrtelník. Prostě zmizel a objevil se před dveřmi jejich pokoje.

Chris: Ufff.

Chytl za kliku a pak přišla druhá věc, co ho šokovala. Něco stálo za ní. Pevně ho sevřelo. Cítil tu bolest v ramenou. A trhlo dozadu. Místo, aby narazil do zdi, cítil, jak letí. Let byl krátký. Dopadl na podlahu pokoje, co byl naproti. Jeho protivník zabouchl dveře a podíval se na něj. Byl ve stínu, takže Chris neviděl jeho tvář.

Mužský hlas: Takže…tak je to. Jsi světlonoš!

Chris: Kdo jste a co do háje chcete!

Mužský hlas: Zničit Tě!

Pak se odmlčel. Trochu se chvěl.

Mužský hlas: A do háje! Ty, světlonoši, drž se od Biancy Torresové dál. Nech ji být, je li ti tvůj život milý. Její láska tě stejně zabije! Tvá moc tě nezachrání!

S tím zmizel pryč a dveře pokoje se otevřely.

 

Pokoj Chrise a Biancy

Chris prudce otevřel dveře a zadýchaně je za sebou zavřel. Bianca se v ten moment probudila a chvíli na něj hleděla.

Bianca: Co se stalo?

Chris: Právě jsem…jak to jen říci…

Bianca: Od začátku?

Chris: Byl napaden…

Bianca: Co? Kde?

Chris: Před dveřmi našeho pokoje.

Bianca: Kým proboha?

Chris: No…zdá se, že máš obdivovatele!

Bianca: Já? Tak počkat, proč by někdo… ( Ztuhla. ) Kým…jsi přesně byl napaden?

Chris: Byla skoro úplná tma. Nebylo ho vidět, ale zdá se, že na mě čekal před dveřmi. A podle toho, jak se mnou mrsknul, musel …musí …mít alespoň nějaký bojovný výcvik.

Bianca: Au…našli mě. Sakra.

Chris: O čem to…mluvíš?

Bianca: Co říkal?

Chris: Skoro nic…jen, že mě chce zničit a to…že se mám od tebe držet dál a že tvoje láska mě prý zabije….co to do háje mlel za nesmysly? Proč by mě tvoje láska mohla zabít?

Bianca: ( Postavila se a chvíli stála u postele. Pak se otočila. ) To…to by bylo…na dlouho.

Chris: Já mám celý život. Takže… ( Pak ztuhl. ) Jáma!

Bianca: Co je s jámou? ( Byla překvapená, že jí ani nedá prostor pro vysvětlení. )

Chris: Než jsem se sem přenesl, něco se stalo.

Bianca: Co něco?

Chris polknul a podíval se na Biancu.

Bianca: Netrap mě…Co se stalo?

 

Chodba u mostu, před dveřmi na schodiště vedoucí k Jámě.

Bianca stála u dveří a dívala se na ně.

Bianca: Ty si děláš…legraci.

Chris: Ne, nedělám.

Bianca: Tak schválně. ( Její ruka se pomalu blížila ke klice. Chris se chvěl. Nechtěl vidět lásku svého života hořet. Prsty sevřely kliku. Nejdřív zvolna. Pak pevněji. Nic se nestalo. ) Uff. Nic.

Chris: Tak co se skrývá za dveřmi číslo 2?

Bianca: To není vtipné.

Chris: Promiň.

Pomalu klikou otočila a dveře se pomalu otevíraly. Nic. Žádný oheň, žádné vedro.

Bianca: Tak kde máš ty ohně?

Chris: Možná…

Bianca: Dolu nejdu-

Chris: Co když potřebuje naši pomoc? Byla rozhodně pod vlivem magie.

Bianca: Bože…proč vy Halliwellovi pořád chcete někoho zachraňovat.

Chris: Jen se tam koukneme…nic víc. Nebudeme pátrat po tom, co je na dně Jámy.

Bianca: Slibuješ?

Chris: Máš mé slovo…slibuji.

 

Scházeli po schodech velmi pomalu. Chris šel první a Bianca ho ve velmi těsné vzdálenosti následovala. Posledních pár schodů zbývalo. Chris čekal, že spatří ten táborák, co viděl z mostu, ale když byli venku, u Jámy, žádné ohně tam neviděl.

Bianca: Nic.

Chris: To se mi vůbec nelíbí.

Bianca: Že tu nikdo není?

Chris: Přesně.

Bianca: Měl bys být snad rád, ne?!?

Chris: Možná měl, ale nejsem.

Podíval se směrem k mostu. Tady měl někde být…tady…Zastavil se u Jámy. Sklonil se a zadíval se dolů do ….světla. Ten oheň, co viděl,vycházel z Jámy, ale jak…

Chris: Bianco…tady…

Bianca: Co?

Chris: Našel jsem ten oheň, ale nechápu…

Otočil se na Biancu a viděl ji. Stála u vchodu. Všechno listí na ní bylo ohořelé od ohně, do nějž ji Chris před nějakou dobou hodil, ale jak…

Chris: Měla by ses otočit.

Bianca: Co?

Dívka se pohla blíže k Biance.

Chris: Pojď sem! Hned!

Bianca se nejdřív otočila. Dívka stála těsně za ní. Chytla ji a strhnula sebou do Jámy. Vzápětí z Jámy vyšlehl plamen do výše pěti metrů a chvíli hořel. Snižovala se jeho výška, ale stále hořel. To bylo přesně to, co viděl. Zmenšující se plamen.

Chris: Bianco!!!

Netrvalo to dlouho a něco vyletělo z Jámy a dopadlo to vedle Chrise. Rudá ohnivá koule. Pak se něco z ní oddělilo a zbytek koule se smrsknul na velikost lidské bytosti schoulené do klubíčka. Zbytek byla ta dívka. Klepala se jako ratlík a nezdálo se, že by byla něčeho schopná. Druhá bytost byla jako Ohnivec. Plameny vypadaly jako ruce a vlasy …prostě všechno lidské – až na to, že to byl oheň. Po chvíli se bytost začala měnit. Bianca se oklepala a pohlédla na tu dívku.

Bianca: ( Naštvaně ) Nikdo! Nikdo nebude zneužívat oheň proti mně, ty děvko!

Pak se něco stalo. Z dívky chvíli vycházel kouř jako z ohořelého polena a pak dívka naprosto zbledla. Otočila se na druhý bok a začala brečet.

Bianca se chystala do dívky kopnout, ale Chris ji zadržel.

Chris: Stop! Je…je to pryč. Už není…není posedlá.

Oba dva se pak chvíli na dívku dívali a pak si vyměnili tázavé pohledy.

 

Pokoj Chrise a Biancy

Dívka seděla v křesle. Chris ji přikryl do deky a pak se sám opřel o stůl.

Chris: Co se stalo?

Dívka: Já…já nevím. Poslední, co si pamatuji je to, že jsem se dívala z okna, a pak…pak že letím dolů. Někdo mě z něj vyhodil. Zbytek je rozmazaný…nemůžu si pořádně vzpomenout, co jsem… Tedy…pak jsem cítila, že jsem zase sama sebou. Ležím na zemi vedle té prokleté díry a je mi zima. ( Podívala se na Biancu. ) To ty jsi mě zachránila?

Bianca: Já….

Dívka: Tos musela být ty. Cítím to.

Chris: jak bys mohla?

Bianca: Stopa? Fénixové zanechávají na obětech stopy. ( Podívala se na dívku. ) Jak to, že žiješ? Většina lidí útok fénixe nepřežije. Někteří si myslí, že jde o tzv. samovznícení.

Dívka: To se ptáš mě?

Chris: Možná ta síla, co ji držela, to udělala.

Bianca: Možná.

Chris: Můžu…jak se mimochodem jmenuješ?

Dívka: Tara.

Chris: Taro, co bylo předtím, než…než tě někdo vyhodil z okna?

Tara: Byli… ( Snažila se vzpomenout si. ) Hledali jsme Zacka. Tedy…Ted hledal Zacka, ale…nenašli jsme ho…tedy…zjevně jsme ho nenašli.

Bianca: Zack? To je ten bl…kluk od recepce?

Tara: Jo…on není tak špatný. Jen se občas chová jako dítě.

Chris: Hodně velký dítě.

Tara: Byli jsme u Jámy…. A on tam zůstal.

Bianca se podívala na Chrise.

Tara: Co to znamená?

Bianca: Bude potřebovat nejspíš nakopnout.

Chris: Čím?

Bianca: ( Usmála se. ) Ohněm! Čím jiným. A však…nejdřív…

Chris: Co?

Bianca: Musíme zjistit víc o tom čarodějnictví…tedy hlavně o Jámě.

Chris: Candice!

Tara: Ta recepční? Ona je čarodějnice?

Chris: Ne. Ona je náš informační zdroj!

 

Recepce Hotelu

Za pultem stál mladík kolem dvaceti. O něco delší černé vlasy měl sčesané dozadu a na tváři i přes úsměv počínající únavu.

Chris: Dobrý…je tady ještě Candice?

Recepční: Bude tady až zítra po osmé ráno. Co byste potřebovali?

Bianca: Informace o čarodějnických procesech, které se tu odehrávali.

Recepční ztuhnul. Nečekal takovou razantnost v jejím hlase. A vlastně už vůbec nečekal, že by někdo toužil po těchto informacích v této pozdní noční hodině.

Tara: ( Usmál se. ) Potřebovala bych nějaké informace do mí práce. Je to důležité. Když jsme přijeli…úplně jsem zapomněla se na ně zeptat.

Recepční: No..Candice je opravdu chodící encyklopedie na náš kraj. ( Vypadali zklamaně,  i když podobnou odpověď očekávali. ) Ale, mohli byste využít i knihu o historii Hotelu. Je v ní všechno…včetně mystiky…jsou to samí nesmysly, ale turisté to rádi čtou.

Tara: A kde bychom ji našli?

Recepční: V kanceláři manažera…( Zase posmutněli. ) …mám od ní klíče.

 

Salónek hotelu Zátiší

Recepční Martin jim nepůjčil knihu historie hotelu na pokoj. Je prý hodně stará, ale mohli si jí prostudovat v salónku pro vážené hosty. Sedli si do pohodlných sedaček a vrhli se do práce.

 

Mezitím u Jámy

Oheň v Jámě lehounce hořel. Nad ní, na vyhlídce, stálo v kruhu pět osob. Čtyři se znali – byli to ti teenageři. Páta byla dívka, co ve dne pracovala za recepcí – Candice. Stáli přesně v špicích pentagramu. Hleděli do Jámy. Jejich oči ji sledovaly velice pečlivě.

Po chvíli, kdy takto strnule zírali, vyšla z Jámy plamená záře a každého z nich zasáhla. Jejich oči pak zářily tím samým plamenem.

Zack: Kde je naše oběť Prokleté?

Ted: Byla plně připravena, ale pak se něco stalo.

Zack: Nepřípustné.

Candice: To ti dva.

Zack: Brian a Christa?

Candice: Chris a Bianca.

Zack: Musí být zničeni. Obrození nesmí nic bránit. Prokletá musí být osvobozena tuto noc. Další šance je až za sedmdesát let.

Na to všichni kývnutím odsouhlasili plán a oheň téměř zmizel.

 

Salónek  hotelu Zátiší

Bianca: Historie hotelu Zátiší…To jakým způsobem ty čarodějnice trestali, číst nebudu. Spíše…tady to je…První zmínka, kdy tady došlo „čistce, jak to tu píšou, byla někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století.

Chris: To je sakra pozdě.

Bianca: Nepleť si to s tím pálením čarodějnic z doby kolonizace Ameriky nebo s dobou, kdy byly čarodějnice páleny v Evropě. Tady jsi hodně daleko. Tady…tady to mělo podle všeho jiný smysl. Píše se tu, že první utopenou…vždycky topili, nikdy nepálili. Ohně se báli. Lidé tady v okolí věřili, že oheň je nástrojem zlých sil, temných sil, a proto je topili. Voda byla opakem ohně.

Tara: Proto teď využívá ohně?

Bianca: Je to možné. Tak zpět. První utopená byla Elisabeth Darwinová. Její násilná smrt rozdělila komunitu na ty, co jí uctívali a na ty, co jí proklínali. Aby se to dalo pochopit: Byla zastáncem trestů na neposlušných dětech. Někteří rodiče měli proti jejím praktikám výtky a tak se rozhodli, že se jí zbaví. V noci při úplňku ji vylákali na dno rokle, kde ji utopili ve džbánu s vodou…Hlavu jí strčili do vody...a nechali ji utopit se. Když tak dokonali, nebe se prý rozestoupilo a země se rozevřela. Pohltila její tělo i džbán s vodou. Na tom místě pak vykopali díru a postupně v ní utopili všechny stoupenky.

Tara: Co tak strašného těm dětem dělala?

Bianca: Tady…to…už to mám…Bože..pálila jim vlasy a kůži na bříškách prstů. Říkala, že skrze oheň se vypálí jejich zlá duše a zbude jen to dobré.

Chris: A teď…

Tara: Prvního, koho si vzala, byl Zack. Choval se jako…blbec.

Chris: Trestá je dál.

Bianca: To bych neřekla. Skoro to vypadá jako kdyby se chtěla znovu narodit.

Chris: Proč myslíš?

Bianca: Poslední utopená…tedy než jí utopili, prý řekla, že se Prokletá vrátí a smete vše špatné z povrchu země.

Chris: To by bylo jen dobře.

Bianca: Nebylo.

Chris: Proč ne?

Bianca: Všichni v sobě máme něco špatného. Všichni jsme vini. Nikdo není svatý. Podle Elisabeth mělo být trestáno všechno stejně. Ukradneš něco…bum…Zalžeš…bum…zabiješ…bum. Nikdo není svatý. A to ani ti, co bojují v rámci dobré magie.

Chris: Pak tedy musíme najít…

Tara: Nemusíme…Josie je tady.

Bianca: Kdo je Josie?

Tara: Je mou nejlepší kamarádkou. S Tedem hledala Zacka….

Všichni tři se postavili  Viděli ji. Stála ve dveřích ven ze salónku.

Tara: Josie…

Josie: Tady jste! Jsi naše oběť. Musíš být obětována Prokleté, aby mohla být znovuoživena.

Bianca: Je stoprocentně pod vlivem…

Tara: Oběť? Oni mě chtěli…

 

Pak už to bylo rychlé.  Josie se na ně vrhla, ale Chris ji srazil k zemi. Vstala skoro hned, ale byla překvapena Biancou. Dostala zásah do břicha a přelétla přes stůl, který vzala sebou. Skončil na ní.

Tara: Co teď?

Bianca: Musíme najít nějaký úkryt.

Hlas: Třeba v pekle, nečisté děti!

Otočili se. Oči se střetli se Zackem a za ním stála Candice.

Chris: Ha…a pak že tu bude až ráno.

Candice i Zack zaútočili společně. Najednou to všude vypadalo jako na bitevním poli. Občas někdo prolétl vzduchem a dopadl na stůl, či křeslo nebo židli. Občas někdo zakřičel. Chris rezignoval na maskování a začal se přenášet, aby byl efektivnější. Prostorem dokonce létaly nejrůznější předměty – lampy, sklenky i židle. Do bitky se připojili i ostatní uctívači Prokleté. Byla to jasná přesila. Bianca chtěla využít ohně, ale nestalo se tak. Všimla si Candicea chtěla ji srazit k zemi. Když vyskočila vysoko nad ní, Candice ji zastavila přímým do břicha zásahem a Bianca skončila pod hromadou zničeného dřeva. Pak se všechno scvrklo na milisekundy….

 

Když Bianca otevřela oči, pomalu začínalo svítat. Cítila na sobě kusy dřeva a lehce se je snažila odtáhnout. Když se jí to podařilo, ztěžka se narovnala a pokusila se o to postavit se. Šlo to. Pomaličku se došourala ke dveřím, přes vstupní halu. Tam se zastavila. Nikde nikdo. Martin patrně odpočíval a po Pětce Prokleté ani památky. Jáma, prolétlo Biance hlavou.

Zamířila ke schodišti, co vedlo k mostu.

Když na něm byla, došlo jí, kde všichni jsou. Poslední možnost probuzení Prokleté bylo právě teď. A tam dole…tam u Jámy teď chtěla pětice lidí obětovat Taru. Bianca jí musela pomoci.

 

Jáma

Stáli v pentagramu. Každý na jednom konci. Oheň šlehal do výšky. Slunce se snažilo prorazit mračna, co visela nad hotelem ale zatím marně. Pětice zírala na oheň. V něm už byla ona…jejich oběť…Tara hořela dlouho. Když Bianca sešla schody a stála před tím peklem, bylo jí na zvracení. Všude bylo cítit spálené maso a kůže.

Bianca: Bože…

Pak se stalo to, co nečekala. Pětice se chytla za ruce a vysoko nad nimi se objevil Chris. Měl svázané ruce a nohy, roubík v ústech a i tak slyšela, jak křičí.

Bianca: Chrisi!

V tom se jejich oči zabodly do Biancy. Věděla, že má malér. Začala myslet. Ohněm Taru vysvobodila. Dokázala ho už využít, ale ne vytvořit. Oheň tu byl a pak tu byl Chris. Oheň ho zabije. Spálí ho stejně jako Pětici.

Candice: Vida…další oběť. Prokletá bude o to silnější.

Ted: Prokletá bude přímo nadšená.

Bianca: O tom dost pochybuju.

Candice: I tak je už dost silná.

Oheň z Jámy vyšlehl vysoko nad Chrise a ožehl ho. V duchu Chris myslel na přenos pryč, ale kouzlo Prokleté muselo být silnější. Bianca zakřičela a nehodlala už déle čekat. Rozeběhla se a přeskočila Candice, jako kdyby to byla jen nějaká malá překážka. Vlétlůa do ohně a vzala Chrise sebou. Při rychlém návratu na zem, srazila Josie a sama dopadla k lavičkám vyhlídky.

Candice: ( Otočila se. ) To ti nepomůže.

Josie: Ou…do…ona pálí!

Candice: To ten oheň. Na ně!

Bianca pomohla Chrisovi na nohy. Svižně rozvázala provaz na rukách a stáhla mu roubík.

Chris: ( Trochu se dusil a chrlal. ) Díky…myslel jsem, že…

Hlas: Kdo se opovažuje….

Oheň začínal měnit barvu. Bianca se podívala na Chrise a sevřela mu ruce.

Bianca: Věříš mi?

Chris: Věřím.

Pak se na ni Chris podíval a nevydržel to.

Chris: Miluju Tě!

Bianca: ( Ztuhla. ) Já Tebe taky. Počkat…

Chris: Chtěl jsem to udělat jinak a … jinde…ale nemůžu čekat.

Bianca: Co to má znamenat?

Candice: Prokletá, vem si jejich těla, vem si jejich duše. Zahal je do ohně!

Chris: Vezmeš si mě?

Bianca: Já…ano…vezmu si tě.

Oba dva se k sobě přitiskli a políbili se. Ve stejný moment se oheň z Jámy rozlil po celé vyhlídce a všechno zaplavila neskutečná záře. Byl slyšet křik, který dosáhl i k oknům hotelu. Trvalo to pár minut, než oheň zmizel. Bianca stále svírala Chrise. Když cítila, že všechno polevilo, povolila stisk a začala se rozhlížet.

Bianca: Už je po všem!

Chris otevřel oči. Oheň byl pryč. Na zemi se klepalo pět lidí. Kouř z nich stoupal nahoru do nebes. Svítalo. Na dno rokle začaly dopadat první paprsky. První, co viděl, byla Bianca. Kůži měla horkou, ale během chviličky se ochladila. Tetování zbělalo a pak získalo svou normální barvu.

Chris: Miluju Tě o to víc.

 

Hotel Zátiší, o pár dnů později, vstupní hala

Chris nesl kufry a Bianca šla vrátit klíče do recepce. Byl tam Martin. Vzal si je a popřál oběma hezkou cestu zpět do Friska. Když se zeptali na Candice, všimli si jí. Seděla v zadní části recepce a hleděla do země.

Martin: Zdá se, že prodělala nějaký šok.

Bianca: Věřte, že se to zlepší.

Chris: Jen musí být v klidu. Prožila velké trauma.

Martin: Stejně tomu nerozumím. Co se v Jámě vlastně stalo?

Bianca: Zdá se, že někdo zapálil dno Jámy a usazeniny, listí a další bordel se vzňaly a vyšlehly ven z Jámy tak rychle, že to nikdo nečekal.

Martin: Já bych tu Jámu zasypal už dávno.

Hlas za ním: ( Byl to manažer hotelu Zátiší. ) O to už se nemusíte starat, Martine. Po té nehodě jsme se shodli na tom, že bude nejlepší ji opravdu zasypat. Ať si tam to zlo zůstane třeba navěky.

Chris: To je skvělý nápad.

Bianca: Opravdu to nejlepší.

Manažer: Přeji hezkou cestu a … gratuluji k zasnoubení.

Když odcházeli od recepce, spatřili Zacka, Teda, Josie a ještě jednu holku. Vypadali vyřízeně. Oni přežili. Oheň, který Bianca živila vlastní silou, je zachránil. Taru už nebylo možno zachránit. Zabil ji oheň Prokleté, ne Biančin.

Bianca: Musím za nimi. Dej mi minutku.

Chris: Třeba dvě. Pohlídám věci.

Bianca se usmála a šla svižně ke skupince přátel. Ti se na ni podívali a ona si uvědomila, že to trauma je víc než patrné.

Bianca: Chtěla jsem vám…to je tak…upřímnou soustrast.

Zack: To my ji zabili.

Bianca: Vy ne…to tohle místo. To prokletá! Vy za to nemůžete.

Josie: Neměli jsme sem vůbec jezdit. Všechno to bylo tak špatně načasované.

Ted: Kdybychom nedostali ty vouchery, tak bysme jeli na západ k Pacifiku.

Bianca: ( Zamyslela se nad tím, co právě řekli, ale pak to zahnala pryč. ) Hlavní je, abyste na ni mysleli v dobrém.

Zack: Budeme.

Bianca se s nimi rozloučila a pak už je oba dva čekal návrat do San Francisca a domu Halliwellů.

 

Kancelář Manažera, téhož odpoledne

Candice seděla na židli a dívala se přes stůl na manažera. Ten vypadal naštvaně.

Candice: nebyla to moje chyba.

Manažer: A čí tedy potom?

Candice: To ta Prokletá! To ona ji zabila. To ona nás…

Manažer: ( Usmál se. ) Neboj se, mé dítě. Všechno už bude lepší.

Candice: Bože, ještě štěstí, že se ten obřad nedokončil.

Manažer: Všechno, co jsem dělala, bylo i pro vaše dobro a dobro hotelu.

Candice: ( Zvedla hlavu. ) Co?

Manažer: Bylo to tak lehké, než jsem přišli ti dva. Všechno by mi málem zkazili, ale nakonec se to podařilo a já…se opět zrodila.

Candice: Zrodila? Jak…

Manažer se postavil a došel ke Candice. Položil ruku na její rameno a usmál se.

Manažer: Jsem…znovuzrozená!

Candice pocítila žár a pak se za dveřmi manažera ozval dušený křik. Po chvíli se ozval hlásič ohně. Tedy ozval by se, kdyby byl v kanceláři aktivovaný. Po chvíli vyšel manažer ze své kanceláře. Zavřel a zamknul. Upravil si kravatu a srovnal si oblek.

Manažer: Tak…a je na čase to tu trochu srovnat!

 

Dům Halliwellů schody před verandou

Chris a Bianca se zastavili před dveřmi.

Chris: Co teď?

Bianca: Co by bylo. Vstoupíme dovnitř a …

Chris: Myslím…jestli jim to řekneme. To, že jsme…však víš.

Bianca: A ty to chceš snad tajit?

Chris: Chtěl bych jim to říci, až si my dva budeme plně jistí, že je ta vhodná chvíle.

Bianca: Dobře, Chrisi. Ať je po tvém.

Políbila ho a pak Chris otevřel dveře domu Halliwellů. Oba se rozzářili, když spatřili svou rodinu. Bianca za nimi zavřela dveře a jen na chvíli ztuhla. Přes všechno, co se stalo u Jámy, úplně zapomněla na svého otce, na svůj osud a na to, že teď je zasnoubená se světlonošek. To otec musel vyslat toho námezníka, aby zabi,l Chrise dřív, než se něco stane…a teď..teď tohle. Na druhou stranu si byla plně vědoma toho, že Chris je ten pravý. A ona ho bude chránit až do konce jejich společného života.

 

Jejich láska ale bude trvat navěky!

 

Konec